Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 3. kapitola

15.06.2011 (12:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1604×

3. kapitola – Každý se zraní

Šli jsme chodbou a nezastavovali se. Emmetta jsem stále držela za ruku, a když jsme došli až ke dveřím, otevřel je. Jeho pokoj byl větší než jakýkoliv pokoj, který jsem kdy měla. Vešla jsem dovnitř. Nalevo ode mě byla velká manželská postel, napravo ode mě bylo mnoho vestavěných skříní a přede mnou byla velká pohovka a stůl.

„Páni… je tu takový… prostor. Tolik lidí by pro takovýhle prostor vraždilo,“ řekla jsem a sedla si na pohovku. Emmett zavřel opatrně dveře a sedl si ke mně. Pár minutek jsme tam tak potichu seděli, až mě to začalo rozčilovat. Tak dlouho jsem na tohle čekala a teď tu jen tak sedíme a nemluvíme spolu.

„Ticho nemám rád,“ řekl.

„Já taky ne.“

„Aha,“ pověděl.

„Tohle nám moc nejde,“ řekla jsem a on jen přikývl.

„Co jsi tady celé ty roky dělal?“ zeptala jsem se a netrpělivě čekala na odpověď.

„Já… trénoval jsem svoji schopnost a… lovil jsem, četl… a…“

„Co? Co jsi četl?“ zeptala jsem se.

„No, četl jsem různé knížky jako Zakletý v čase a tak,“ řekl.

„To je ale knížka, kterou čtou spíš dívky, ne?“ odvětila jsem a Emmett se zašklebil.

„Takhle to nesmíš brát,“ řekl vesele a začal mě lechtat.

„Přestaň, přestaň… strašně to lechtá,“ řvala jsem a hlasitě jsem se smála. Po chvilce přestal a já se na něho podívala.

„Ty oči… takové jsem ještě nikdy v životě neviděl, poznal bych je kdekoliv,“ řekl Emmett a políbil mě na tvář. Usmála jsem se na něho, když se ode mě odklonil.

„Opravdu?“ zeptala jsem se a nemohla uvěřit, že teď a tady jsem s ním… s tím nejkrásnějším upírem, jakého jsem kdy poznala.

„Opravdu…mmm… co jsi dělala ty?“

„Čekala,“ řekla jsem trochu sklesle.

„A na koho prosím tě?“ zeptal se a já se na něho smutně podívala.

„Na tebe, ty hlupáčku,“ pověděla jsem mu a on se hned usmál.

„Já ti nedal ani žádné znamení, že…“

„Ne, nechal si mě tam čekat jako… jako… ani nevím, jak to popsat slovy,“ řekla jsem trošku naštvaně.

„Já… musím teď jít na chvilku pryč, ale… můžeš se tu zatím porozhlédnout, myslím jako po hradě a tak… za chvilku jsem zpět, slibuju.“ Políbil mě ještě jednou na tvář a potom odešel. Nejdřív jsem se rozhodla jít do jeho baru. Vytáhla jsem si láhev whiskey, oddělala víčko a začala pít z flašky. Normální Alice by tohle asi nikdy v životě neudělala, ale tohle jsem potřebovala… trochu se odreagovat.  Trocha whiskey mi ukápla i na plášť, ale to jsem hned rychle spravila. Plášť jsem jen tak pohodila na podlahu a šla z pokoje pryč. Chodila jsem chodbami a nakukovala do různých místností. V místnostech, kde jsem zatím byla, nic zajímavého nebylo. Jen pár knihoven a tak. Potom jsem nakouknula do předposlední místnosti na konci chodby, ale kdybych věděla, co tam najdu, tak bych ten pokoj nikdy neotevřela. Otevřela jsem totiž dveře a uviděla Claire a Emmetta, jak se líbají. Stihla jsem zavřít dveře dřív, než si mě jakkoliv stačili všimnout.  Claire ale určitě slyšela moje myšlenky, takže jsem musela vypadnout. Rychle jsem vběhla do poslední místnosti v chodbě a zavřela za sebou potichu dveře. Kouknula jsem se na flašku whiskey.

„To bude chtít něco silnějšího,“ řekla jsem.

„Taky si myslím,“ řekl někdo za mnou. Rychle jsem se ohlédla a uviděla Marcuse.

„Já… omlouvám se… já půjdu pryč,“ řekla jsem a chystala se jít pryč.

„Na tvém místě… bych to nedělal, tvůj Emmett tě jistě hledá. Claire mu určitě řekla, že jsi ho s ní viděla,“ podotkl smutně.

„To máte jistě pravdu a nejspíš to není můj Emmet, když se na ní tak lepil… já… stále jsem ještě v šoku, nemáte tu něco silnějšího?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou.

„Ne, jsem zastáncem toho, že alkoholem se nic nevyřeší.“ Usmál se.

„To jsme byli dva, ale až do dnešního dne, kdy jsem našla Emmetta a zase ho ztratila v jeden jediný den, si myslím, že díky alkoholu zapomenu na svoje problémy aspoň na pět minut,“ řekla jsem a napila se whiskey. Pak mi ale něco došlo a nemohla jsem se nezeptat.

„Jak o tom víte?“ zeptala jsem se.

„O čem mluvíš?“ Jakoby nevěděl.

„Myslím o tom, že se tam líbají,“ řekla jsem na vysvětlenou.

„Zaprvé jsem to tak trochu vyčetl z tvé tváře a z tvých pocitů… jsi hluboce raněná… a za druhé, ti dva jsou spolu už víc než přes sto let.“ Přes sto let? To snad není možný… Ani ten alkohol to nevyřeší, jak tak vidím.

„Vždyť jste říkal, že naše pouto je neporazitelné,“ řekla jsem mu, když jsem si vzpomněla, co říkal Arovi před dvaceti minutami v trůnním sále.

„Ano, to jsem říkal… jen jsem neřekl kdy. Však ono se to urovná, uvidíš. Jak můj otec jednou pravil: Nevěř očím, kterými vidíš… nevěř uším, kterými slyšíš a…“

„Nevíte, kde bych mohla najít něco silnějšího?“ zeptala jsem se ho. Smutně se usmál.

„Těmihle dveřmi se dostaneš na opačnou stranu hradu a potom hned další dveře napravo. Tam je velký sklad, nechala ho tam zřídit moje manželka,“ řekl znovu smutně. Ani jsem mu neřekla sbohem a pádila jsem do skladu. Když jsem otevřela dveře, nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

2. kapitola - 4. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 3. kapitola: