Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 12. kapitola

20.07.2011 (18:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1239×

12. kapitola - Pravda vždy bolí

„No… víš, já… to se hodně těžko vysvětluje, víš?“ vymlouvala jsem se, ale bylo vidět, že ho to nezajímá.

„Neopustíš tenhle pokoj, dokud mi neřekneš, co se děje a to hned!“ zakřičel.

„Nebudeš na mě křičet! Nemůžu ti to říct. Není na to ta správná chvíle,“ řekla jsem a chtěla odejít. Nepustil mě… už zase.

„A kdy bude? Neopustíš tenhle pokoj, dokud mi neřek…“

„Já vím, to už jsi říkal. Prostě ti to nemůžu říct, myslím, že by to nebylo zrovna moc rozumné, kdyby ses to dozvěděl teď. Neunesl bys to a nemohli bychom být spolu správně,“ pověděla jsem a dala mu ruku na rameno.

„Nemohli bychom být spolu správně? Já nevěděl, že existuje způsob špatného a dobrého chození?“ zeptal se.

„Ale ano, existuje. Kdybych ti to neřekla dnes, tak bychom byli spolu správně, za nic by ses nemusel stydět a nebyl by si zmatený a...“

„Z čeho bych byl zmatený?“ zeptal se, ale já ho prokoukla.

„Dobrý pokus, ale dokud budu při smyslech, nevymáčkneš to ze mě,“ řekla jsem a sedla si na pohovku. Sedl si ke mně a začal mi líbat krk. Nejdřív jsem si to užívala, ale potom jsem pochopila.

„Jestli to ze mě chceš dostat, tak tímhle si nepomůžeš.“ Hned, jak jsem to dořekla, se ode mě odlepil

„Nemusíš přestávat,“ navrhla a on se usmál.

„Svůj účel to nesplnilo, tak proč dál pokračovat?“

„Ty si takový parchant,“ řekla jsem a zasmála se.

„Kdy mi to řekneš?“ zeptal se.

„Brzy, až se sblížíme natolik, že budu vědět, že to ustojíš.“ Mrkla jsem a on se usmál.

„Takže jdeme na to?“ zeptal se a ukázal na postel.

„To nemyslíš vážně?“ zeptala jsem se vesele.

„Neznám rychlejší způsob, jak pokročit ve vztahu tak, abys mi řekla, co se děje,“ řekl a já se usmála.

„Další pokus? Pokud uděláš ještě jeden, nikdy ti o tom mém malém… teda vlastně velkém tajemství neřeknu, to si pamatuj. Taky si zapamatuj, že jestli opravdu chceš nás dva, tak se to nestane za jeden den. Teď si ukončil jeden vztah a já nechci, aby ses hned hrnul do dalšího,“ řekla jsem a vstala. On mě ale vzal za ruku, stáhl mě zpátky na pohovku a políbil mě. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale bylo to jiné než od Emmetta z budoucnosti. Byl něžnější a víc vyrovnaný. Užíval si to. Po chvilce se ode mě odtrhl.

„Koleduješ si o to, že ti nic neřeknu,“ řekla jsem uraženě.

„Musel jsem to zkusit a navíc, jsem chtěl vědět, jaký by to bylo, abych se nesnažil zbytečně,“ řekl a já se podivila.

„A jaká jsem byla?“ zeptala jsem se.

„Nebyla jsi zlá,“ řekl lhostejně.

„Děláš si srandu?“ zeptala jsem se a bouchla ho do hrudi.

„Dělám si srandu, byla jsi úžasná.“ Mrkl na mě a ještě mě jednou políbil.

„Fajn, to by stačilo,“ řekla jsem a hned se od něho odtrhla.

„Alice!“ pokáral mě.

„Co jsem říkala?“ zeptala jsem se ho.

„Že jsem teď jeden vztah ukončil a nemám se hned hrnout do druhého, chápu,“ řekl.

„To je dobře. Musím jít někoho zabít a potom… až budeš chtít, tak přijď,“ řekla jsem a pak pokračovala, „jen na pokec."

„A pro polibek,“ řekl šibalsky.

„Jsem snad tvoje nová droga?“ zeptala jsem se a Emmett se usmál.

„Vypadá to tak,“ řekl a já se usmála.

„Tak si dávej pozor, ať se nepředávkuješ,“ radila jsem a potom odešla. Zavřela jsem dveře a pak se o ně opřela. Byla jsem v sedmém nebi. Šla jsem po chodbě a byla jsem úplně jak vyměněná. Broukala jsem si písničky a tancovala, potom jsem ji ale spatřila a schovala jsem se. Čekala jsem se na ni.

„Já vím, že tu seš, tak vylez!“ vykřikla a já ji během sekundy chytila za krk a přimáčkla ji ke zdi.

„Říkala jsem ti, ať se mi nehrabeš v hlavě,“ vykřikla jsem a ona začala skučet.

„A co mi uděláš? Budeš mi zase vyhrožovat?“ zeptala se přiškrceným hlasem.

„Ne, už nebudu tak shovívavá,“ řekla jsem a utrhla jí ruku. Začala křičet bolestí a koukla se na zem, kam jsem ruku odhodila. Potom jsem jí urvala i druhou, aby si tu první nemohla přidělat, ale aby zavolala pomoc.

„Příště to nebudou ruce, ale nohy, abys mi nemohla utéct, a potom se zaměřím na hlavu a spálím tě, dokud z tebe nezbude popel, jasný?“ zeptala jsem se a ona jen přikývla.

„Fajn, tak to jsem ráda… Ahoj,“ rozloučila jsem se a šla do svého pokoje. Otevřela jsem dveře a čekalo mě na posteli malé překvapení, bílá krabička ovázaná krásnou modrou stuhou. Rychle jsem oddělala stuhu a koukla se, co je uvnitř. Byl tam malý náhrdelník, byl přímo kouzelný a byl ve tvaru pampelišky a na ní byla malinkatá vosička. Prostě kouzelné, jinak to ani popsat neumím. Když jsem si ho vzala na dlaň a donesla ho ke slunečnímu svitu, třpytil se jak hrstka malých kamínků v potoce, když na ně dopadá sluneční světlo spojené s vodním třpytem. Nandala jsem si ho na sebe a v té chvíli se něco stalo. Náhrdelník začal zářit všemi různými barvami. Najednou jsem uslyšela pohyb.

11. kapitola - 13. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 12. kapitola: