Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poprvé a navždy? - kapitola 20 - BONUS

03.06.2010 (22:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2390×

20. Bonus – SPECIAL EMMETT – Co se dělo o víkend u Cullenů

Emmett:

Už to byl celý týden, co jsme měli doma to malý krysátko Page. Rose se pořád starala o Page a na mě si neudělala čas ani v posteli večer. Prostě pořád pobíhala za tím čoklíkem a já zrácel naději v to, že se od ní někdy hne a udělá si čas na mě. Hrozně moc jsem žárlil na tu krysu, co se vydávala za psa. Protože se pořád dožadovala Rosalininy pozornosti. Jako by mi to dělala naschvál a věděla, po čem nejvíce toužím. Dokonce i v noci si lehla k Rose a mě k ní nepustila. Když jsem se jen na kousek přiblížil, tak hned začala vyvádět. Možná, že je na mě i alergická. Kdo ví?

Ve čtvrtek mě osvítil bezvadný nápad. Po škole jsem zajel do Port Angeleského zverimexu. Tam jsem si na útěchu koupil želvičku. Byla to sice mořská želvička, docela malinká. Chtěli za ní neuvěřitelných třicet pět tisíc. Což se mi zdálo dost přehnaný, ale ta druhá byla jen za tisíc. Tu jsem raději nevzal, mohla být buď prošlá, anebo měla pár dní před procházející lhůtou. Byla docela dost nahnědlá se zelenými odstíny a to povičinou mají salámy.

V tom obchodě se mě ptali, jestli vůbec mám akvárko s mořskou vodou. No, já se na ně jen blbě podíval, protože je želva, jako želva. Můžou být i na suchu. Ještě něco mi povídali o jejím krmivu, všechno jsem odkýval a taky zaplatil. Odjel jsem domu i s malou Emmettkou.

V ruce s Emmettkou jsem dorazil do obýváku a tam stála Alice a jen podivně se na mě dívala. Chudák holka toho za celej týden měla dost. Jasper byl jako vyměněnej. Ani s námi se moc nebavil. Jeho chování se vymykalo normálu.

„Emme? Co tady dělá ta želva?“ optala se se starostí v hlase Alice.

„To není želva, nýbrž Emmettka,“ dopověděl jsem a Alice se rozesmála. Opět jsem byl vtipný, ale mě to tak nyní nepřipadalo.

„Limmettka, jo to je dobrý. Já budu říkat Limmettko. A máš pro ni akvárko? Podle vzhledu to vypadá na mořskou želvu. A to mě nutí se zeptat. Zdali máš i mořskou vodu a její přirozenou potravu?“ vyzvídala Alice. Já k ní došel a podíval se jé zpříma do očí.

„Limmettka to není. A nechtěj mě naštvat Alice. Už jen z toho, že se mně Rose nevěnuje, jsem na větvi, takže až do odvolání nebudu pro posměch. A o těch věcech mi taky povídali ve zverimexu. Ale co? Vždyť je to želva, jako želva,“ dořekl jsem a Alice už chtěla něco namítnout.

„Ani se nepokoušej cokoliv říct,“ zasyčel jsem skrze zuby.

„Tak nic. Ty na to doplatíš a tvůj mazlíček taky.“ Vztyčila hlavu a odešla do jejího pokoje.

S Emmettkou jsem si hrál celé hodiny, až mě napadlo jí dát nějaké to žrádlo. Ale za boha jsem si nemohl vzpomenout, co mi to ta prodavačka říkala. Byl jsem tolik unesen Emmettkou, že bych odkýval první i poslední. V lednici bylo nějaké maso pro Bellu. Snad nikomu nevadilo, že jsem to dal Emmettce. Jenže jí se to nějak nelíbilo a vůbec nechtěla jíst. Nutit jí to nebylo platné. Pak jsem napustil do kastrůlku městskou vodu. Emmettku následně položil do kastrůlku s vodou, jenže ona tam plavala a šly od ní bublinky. To se mi taky nějak nezdálo. Asi se topila nebo dusila. Jenže byla to želva. Ale její přirozené prostředí je voda tak jsem jí tam nechal v domnění, že si zvykne na svůj nový domov.

Až do noci jsem se koukal na sport. Pak přišel Carlisle s Esmé ruku v ruce. Esmé šla hned do kuchyně.

„Ježiši, to v městské vodě plavou mořský želvičky a následně se prodřou kohoutkem?“ zakřičela, že to šlo slyšet po celém domě. Já hned vstal rychlostí blesku a doběhl do kuchyně.

„Já ti dám želvičku. Je to Emmettka a přišla mě na třicet pět tisíc. Takže se k tomu prosím chovej, jako k pokladu ano?“ zeptal jsem se se strachem v hlase o svou maličkou Emmettku.

„Klídek, Emme. Ale Emmettka, to je na mě moc. Limmettka by bylo lepší.“ Jen co to dořekla tak to ve mně buchlo.

„Jasně, všichni se na mě spikněte. Rose se mi nevšímá a vy si ještě rejpete, jako byste neměli jiný věci na práci.“ Vybuchl jsem a pod náporem emocí všechno pověděl.

Odešel jsem do pokoje pro hosty, aby mě nikdo nerušil. Vzal jsem si elektrickou kytaru a začal vyhrávat mé oblíbené písničky, jako je Americkej Idiot od Green Day. Jen co jsem dohrál, tak do pokoje vtrhli všichni přítomní a pohledem mě seřvali. Celou noc jsem přemýšlel nad tím, co se to vlastně v naší rodině děje. A k ničemu jsem nedošel.

Ráno jsem sešel do kuchyně, to co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Má Emmettka byla bříškem, jestli se tomu vůbec dá říkat bříško, nahoru. Nevěděl jsem, co si počnu. Její srdíčko už netlouklo. V tu dobu mě zaplavila vlna smutku. Ve škole jsem byl, jako vyměněný. Nereagoval jsem, nekomunikoval a ani v podstatě se nehýbal.

Odpoledne doma byl klid. Alice vyrazila s Edwardem a Bellou do Berkeley přestavovat pokoje. Jasper se konečně vymáčkl, co to s ním je.

„Víš Emme, já chci požádat Alice podruhé o ruku. Tak proto taková změna. A u vás jsem přeměnil pocity až na dno. Aby si každý myslel, Bůh ví co,“ vymáčkl se a já měl od smrti Emmettky poprvé radost. Ale na druhou stranu bych ho nejraději něčím vzal po hlavě. Takhle trápit všechny a především Alice. To jsme si nezasloužili.

„Tak to gratuluju, brácho,“ poblahopřál jsem mu k jeho skvělému nápadu.

„Jaspere, měl bych na tebe prosbu,“ jen kývl „Potřeboval bych vybrat vhodné zvířátko pro mě. Já vím, že jsi hodně procestoval Jižní Ameriku, tak bych chtěl nějakého papouška, který by byl snadný na chov.“ Řekl, že mi ho sežene. Já se jen už těšil, až budu mít toho krasavce doma. Měla to být náhrada za Emmettku.

Přijel až pozdě večer i s mým vysněným kouskem.

„Co je to za druh.“ Napadla mě hned první otázka na toho tvorečka.

„Na to se neptej a radši hned naval tři sta šedesát osm tisíc za ten kousek a to je jen bez krmiva a klece. S tím by to dělalo dohromady pět set osmdesát devět tisíc. Ještě nějaký dotaz?“ Tak za poslední dva dny jsem utratil víc jak půl mega. Taky sranda.

„Je to samička nebo sameček?“ Tohle měla být moje poslední otázka tohoto dne, neboť za pár vteřin odbíjela dvanáctá.

„Samička, jméno nemá a najezená už je. A speciální místečko na žití nepotřebuje. A já se jdu poohlédnout po prstýncích.“ Odešel do svého pokoje.

Skoro celou sobotu jsem přemýšlel nad jménem. Rose si pořád hleděla Page. Carlisle byl v nemocnici, Esmé pracovala na novém projektu a Jasper se zaobíral prstýnky.

„Už to mám,“ zařval jsem na celý dům a vyskočil metr nad zem v salvě radosti, protože právě jsem přišel na jméno. Skoro celá rodina se seběhla do obýváku a netrpělivě čekali, s čím přijdu.

„Bude to Emminka,“ pronesl jsem radostně a na každého zvlášť se podíval.

„To ti jedno blbý jméno trvalo tak dlouho vymyslet?“ osočila se na mně Rose. Na její otázku jsem nereagoval. Esmé se podivila, že jsem se opět vrhnul chovat nějaké zvíře. Dokonce Jasper a Carlisle uzavřeli sázku, jak dlouho ten tvoreček vydrží na světě. Tak tohle prohrají, protože jsem se chtěl o Emminku pilně starat.

Večer jsem zaťukal na Rosalininy dveře.

„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří. Já následně vkročil do pokoje.

„Rosalie, chtěl bych se vám nesmírně omluvit za mé předešlé chování. Bylo dosti nevhodné vůči tomu malému tvorečkovi jménem Page. Byla byste tak laskava a odpustila mi. Nebo řekněte, jak toho odčinit,“ pověděl jsem na mě až moc slušnou omluvu. Ani jsem nevěděl, odkud se to do mě vzalo.

„Prosím tě, Emmette. Nepřeháněj, kdyby ti to Alice neřekla, tak bys to ani nepověděl,“ řekla hořce Rosalie mezi zuby, jenže problém byl v tom, že tu Alice nebyla.

„Rosalie, problém je v tom, že se tu nyní Alice má sestra nevyskytuje. Přeci jela s Bellou a Edwardem do Berkeley přestavovat pokoje. Opravdu to bylo z mé hlavy. Vydržel bych i déle s vámi tak hovořit. Klidně celou věčnost. Jak si budete přát, moje paní,“ pověděl jsem a Rosalie zavzlykala.

„Co se děje, má paní?“ optal jsem se se strachem a pokračoval v neobvyklé zdvořilosti. A dovolil si sednout vedle ní.

„Jen mi to připomnělo tu dobu, co jsem žila. Takhle to říkával můj nastávající do té Doby, než mě umlátil a zná… silnil,“ odpovídala mezi vzlyky a já ji naplno objal. Ona se schoulila do mé náruče. To bylo už na dobré cestě k odpuštění.

„Už takhle nemluv prosím. Je ti odpuštěno.“ Jen co to dořekl, tak se opět probouchalo mé pravé já.

„Hurá,“ zaječel jsem jí do ucha, trochu vrkla, ale pak se zasmála.  Rychlostí blesku jsem běžel ze schodů, až jeden pod mým nátlakem prasknul. Hold Esmé není tak kvalitní firma. Nad touhle myšlenkou jsem se rozesmál a pokračoval v cestě do obýváku.

„Rodino, jde se na paintball. Rosalie se mnou mluví, tak ať někoho můžu pořádně zastřelit kuličkami naplněnýma barvou. Tak doufám, že se tu sejdem do deseti vteřin. A je mi jedno co děláte nyní, že Carlisle a Esmé.“ Znovu jsem se musel hlasitě zasmát.

Opravdu, jak jsem řekl, tak všichni dorazili. Carlisle byl trochu neupravený. Každý jeho knoflíček byl ve špatné dírce.

„Tahle nepřesnost by ti neprošla v nemocnici,“ musel jsem využít ve svůj prospěch a rýpnout si do Carlislea.

„A Esmé. Za ty schody promiň, trochu nekvalitně udělaný.“ Ta se jen zamračila a sežehla mě smrtelným pohledem, který maminky nemívají.

„Já ti dám nekvalitní. To není stavěný na takovýhle obry, jako jsi ty. A ještě jednou nějaká poznámka na mou práci a letíš z tohohle domu,“ rozhořčeně pověděla. Já stejně věděl jak na ní.

„Ale maminko, přeci by ses nezlobila na svého Emma. Vždyť ten tady obstarává zábavičku a bez něho bychom se tu nudili.“ Pochválil jsem sám sebe. Esmé to přijala tak, jak jsem říkal a my vyrazili na rodinný paintball. Skoro celou neděli jsme hráli tuhle hru. Až do doby než se měla vrátit Alice.

Shrnutí

Kapitola 19. » Kapitola 21.

Doufám, že se bonusový dílek líbil a nebyl nudný.

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poprvé a navždy? - kapitola 20 - BONUS: