Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popová princezna - 5. kapitola

11.10.2012 (19:15) • AlisonDL • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1885×

5. kapitola

Alice mě ani nenechala nasnídat - a musím říct, že snídaně v posteli, to bych si nechala líbit častěji – a už mě hnala do pokoje. Samozřejmě z mého oblečení nebylo v tak velké šatně nic, ani mé milované tričko na spaní mi nenechala, to si s ní ještě vyřídím.

Ani jsem se nestačila ohlédnout a už jsem měla na posteli přímo tunu oblečení. To měla v plánu všechno na mě navléknout?

Když Alice skončila s přebírkou ve skříni, dala se do přebírání na posteli. Všechno oblečení začala vmžiku přirovnávat ke kouskům, ke kterým se to dle jejího mínění hodilo. Po přebírce postele mě zavřela do koupelny a nanosila mi tam vše potřebné, s větou, že mi zatím ustele postel, mě zavřela do oné koupelny. Samozřejmě ještě stačila dodat, že mě musí v každém kousku vidět. Módní přehlídka dle Alice Cullenové začíná. Super, nemůžu se dočkat! říkalo si moje podvědomí, jako by jí nejraději utrhlo tu její hlavu. Jelikož nepatřím mezi ty, které by tohle zrovna dvakrát bavilo, bylo to pro mě nepříjemné stejně asi jako imaginární prohlídka na gynekologii, stačí, když jsem slyšela to vyprávění. Fuj!

Poctivě jsem se soukala do prvního modelu – a bohudíky byly jen tři. Nejdříve jsem se své nohy pokoušela nasoukat do sukně, ale když jsem zjistila, že ji mám obráceně, tedy lemem nahoru, musela jsem se z ní zase poctivě vysoukat. A tak to šlo dál.

Když jsem už podruhé viděla Alicin výraz „à la jsem expert přes módu“, myslela jsem, že je to marné. Stejně se tvářila kysele.

Alice u obou dvou modelů řekla jasné ne – což bylo velmi dobře jasné i z jejího obličeje, i když v případě druhého modelu to byly celkem hezké šaty. Přesto šaty a já, to není moc dobrá kombinace. Při mém štěstí by dneska foukal vítr, mně by se zvedla celá sukně a lidé by viděli mé kalhotky s medvídkem Pú. Fajn, ty jsem neměla, ale co kdyby.

Tak do třetice všeho dobrého – jak se říká! Nakonec u třetího modelu Alice uznale pokývala hlavou s poznámkou, že mi to konečně sedí a vypadám normálně.

Díky za poklonu, ségra!

Musím ale tedy uznat, že i já jsem se sama sobě líbila. Alice na mě nevlékla úzké jeansy, které dle jejích slov mi dělaly pěknej zadek, což mě bylo na jednu stranu jedno, jak vypadá můj zadek. Ale čím líp, tím… jakže to je dál?

Tričko bylo tmavě modré, spíše top, tipovala bych. Bylo znát, že jsem úplný laik v oblečení, pak černé baleríny s jednoduchou mašličkou. Kabelku jsem si vybrala podle sebe, taktéž černou, hezky sportovnějšího typu, nemíním se tahat s takovou tou malou věcí, do které se vejde maximálně mobil. A pokud bych tam narvala ještě klíče či peněženku – to bych byla machr!

„Tak, teď tu na mě počkej a já se skočím převlíknout.“ Sedla jsem si jako socha na postel a čekala jako poslušný pejsek. Alice byla zpátky během tří minut. Tady se snad od mala cvičí rychlost místo zpěvu, ne?

„Teda, Alice, tobě to sluší, jde se jen nakupovat, viď? Že jsme vymóděné jak na nějaký mejdan,“ tázala jsem se Al.

Především jsem uklidňovala sama sebe, kdybych zjistila, že se jde někam „pařit“, asi bych se z toho pokusila vyvlíknout způsobem, jako že mi je špatně – za prvé, nejsem tancovací typ, a to hlavně po ránu, kam by chtěla jít, že? A za druhé, mám na to právo, furt jsem zčásti člověk!

„Na tohle si zvykej, Bell, to je u nás normální,“ řekla a zazubila se na mě. Fárán, normální se oblékat jak někam na mejdan, zdá se mi, že se mi tu bude dařit. Což jsem zjistila už dříve.

Nakonec mě Alice vzala za ruku, cestou jsme – povinně - ještě nabrali z pokoje Rosalie. A já, která jsem prostě trémista, když jsem měla sejít dolů, do přízemí. No, vezmeme to zkrátka…

Já nechápu, proč nikdo nevěnuje podlaze tolik pozornosti? Taková hezká, klidná. Měla bych jí aspoň já ocenit a opravdu ty tvary, které tvoří laminát… Mělo by se na ni dívat častěji!!! Alice mě zatím vedla za ruku a já si dále prohlížela tu nádhernou podlahu. Asi jí udělím osobní cenu!

„Hlavu nahoru, oni tě neukousnou,“ poučila mě Alice, té se to řekne, ta je přirozeně krásná. A cože? Neukousnou? To byla narážka nebo co?

„Neboj, Bello, jsi krásná a Edwardovi se budeš líbit,“ povídala Rose. Co ta to zase blekotá? Namítalo moje podvědomí.

„Já se mu ale nepotřebuju líbit, proč bych se mu měla líbit?“ Skoro jsem hystericky křičela. Proč se mu mám líbit? Já se mu nechci líbit, nemůžu se mu líbit. Klidně se budu vztekat jako malé dítě a bude mi to úplně jedno.

S nadějí jsem zvedla oči, že by snad nikdo nemusel být v hale. Snad by to můj poloupíří - kočičí - sluch slyšel, ale teď jsem nemyslela na nic jiného, než proběhnout ven a sednout do auta.

Fajn, kdo má tolik štěstí? Díky, že mě s ním, bože, tak obdarováváš! Ale nemusíš si dělat takovou škodu, já za to nestojím!

Hala byla plná, stáli tam vyskládaní jako na vojně. Čekají snad na nás? Opět se ptalo podvědomí číslo jedna. Jasně, celí se na tebe třesou! A aby to druhé nezůstávalo pozadu, ihned mu na to odpovídalo. Já mám v hlavě chat nebo co?

Já prostě nemůžu za to, že mám trému, i když mám před někým něco říct. Je snad nějaká rodinná sešlost všech příslušníků rodiny, kam mě nepozvali?

„Sluší vám to, děvčata,“ zahuhlal Emmett. A upíral pohled na jeho blonďatou přítelkyni. No, holkám asi jo, ale u mě si nejsem jistá, ani mě Alice nenechala podívat do zrcadla… Avšak nyní jsem měla příležitost.

Když jsem se jala uskutečnit své rozhodnutí, že se na sebe podívám, rozešla jsem se tedy k nejbližšímu zrcadlu. Netvrdím, že jsem to byla já. Byla to určitě jiná dívka. Já jsem se neoblíkala podle posledních návrhářů. Sice jsem věděla, co mám na sobě… Ale značky mi nikdo neprozradil!

„Wau,“ řekla jsem tiše.

„To tedy, jsi překrásná,“ odpověděl ten sametový hlas za mnou. Přes odraz ve skle jsem ho neviděla. Ale uhodla jsem velmi dobře, kdo tam stál.

Edward. Božský, nádherný, jedinečný Edward.

Teď - než jsem se stačila otočit, má pokožka v oblasti na klíčních kostech nabrala podoby husí kůže. Myslela jsem, že se mu dá odolat! Ale než se mi jeho ledový a svěží dech stihl dostat do obličeje, otočila jsem se.

Bože, proč mě tak omamuješ? pomyslela jsem si. Edward si neodpustil, aby ty své nádherné rty nepovytáhnul do pokřiveného úsměvu.

A já mu padla přímo k nohám. Černá tma mě obklopila a já ji neuvěřitelně ráda přijala.  

Připadal jsem si jako ve snu. Sen, který jsem žila.

Už jsem jen cítila, jak mě čísi ledové ruce chytají do náruče.

A výlet se nekoná. A já jsem se poměrně těšila.

                                                              ***

Probrala jsem se až v posteli, ale to nebyla moje postel, nýbrž někoho jiného. Tady jsem to neznala. Ano, stěna byla prosklená, postel vypadala skoro jako v mém pokoji, avšak tady byla jiná knihovna, byl tu počítač – taková ta velká plechová krabice. V mém byl notebook. V pokoji u mě jsem měla vše zařízené do moderního stylu. Tady to bylo více, no, prostě jiné…

Sednu si… pomyslela jsem si. Při zvedání jsem si nezapomněla povšimnout bledé tváře, která seděla naproti v křesle. Byl to Edward. Krucinál, co ten s tím furt má? Bude mě stále pozorovat? Ten jeho temně černý pohled mi lezl krkem.

„Edwarde?“ zeptala jsem se. On se však ani nepohnul.

Zkusila jsem to znovu, „Edwarde?“ řekla jsem trošku více nahlas a hlasitěji, on měl však svůj pohled upřený někam ke mně. Ale mému hlasu a tomu, že jsem se posadila, nevěnoval jedinou pozornost. Jen na mě stále a v kuse hleděl. A aby toho nebylo dost, mé tváře byly najednou jako v plamenech. Fájn!

Nakonec jsem se tedy rozhodla, že se zvednu úplně. Nejdříve jsem z postele sundala jednu nohu, pak druhou. Chytla jsem se nočního stolku a postavila se. A zase jsem si málem čupla na zem, kdyby mě jeho ruce nechytly.

„Bello? Co to provádíš, proboha?“ řekl a zhrozil se. Jo, teď bude starostlivý.

Nejdřív nevnímá a pak je u mě ve vteřině. Je snad hyperaktivní jedinec? Či se snaží napodobit Spidermana? Batmana? Ani bych se nedivila, kdyby měl stejné auto jako on. Cullenovi na to měli. Kdo ví, jaké auto má Emmett, on, takové malé dítě. Které snad nikdy nevyroste.

Skoro mi připomíná Peatu z děcáku. Peata byl jediný kluk, který se o mě kdy zajímal. Já bych se o něj zajímala taky, líbil se mi, ale byl to člověk. A já stále čekám na tu pravou lásku, kterou – snad – potkám.

Upíří princ z pohádky? No, proč ne, vždyť i já jsem mytická bytost, táta byl a maminka taky. A určitě jsou na svět i jiní. Zajímalo by mě kde, jestli vůbec.

„Jsem v pohodě, jen se mi znovu zamotala hlava,“ odpověděla jsem. „A díky za ‚odnos‘, nemusel sis dělat starost, nějak bych se probrala sama,“ dořekla jsem ještě.

„To je v pořádku, já… rád. Mně to nevadí, rád se o někoho starám… když je jako ty.“  To poslední slovo mi zašeptal skoro u ucha. Ehm, to byla narážka? Jako já? Tak nešikovný a bla a bla…

Edward mi pomohl si zase lehnout, i když jsem mu říkala, že nepotřebuju pomoc, a že si zvládnu lehnout sama. On trval na svém. Nejhůře se odbíjí nafoukané rozmazlené dítě. Ještě mě skoro zamotal do deky. A přes mé znovu – skoro – napomenutí, že tu ani sedět nemusí, a utvrzení, že se mi určitě nic nestane, stejně neodešel. Vrátil se do ‚svého‘ křesla, vzal si knihu a začal si číst. Vlastně jeho je.

Takto jsem v jeho posteli strávila celý den. Pokaždé, když jsem se chtěla zvednout nebo jen pootočit hlavou na druhou stranu, si mě Edward změřil tím svým černým pohledem, ale když zjistil, že se na něj dívám, ihned mu pohled zjihnul. Co se mu, krucinál, honí hlavou?

Když byl večer čistý vzduch, přesunula jsem se do své postele, která byla hned vedle. V pokoji, který mi tak nádherně připravila starostlivá Esmé. Vlastně tam vedly z Edwardova pokoje dveře, odemčené. Tak ty si hned zamknu, chlapče! Není nic horšího než načučená upírka! Ted v mém případě poloupírka.

Esmé mě v noci přišla přemluvit, abych zítra zůstala ještě doma, když mi je tak špatně. Ale já si – opět – trvala na svém, že do školy už chci jít. Je mi opravdu dobře. Už bych totiž ten první den měla docela ráda za sebou.

„Neboj se, Esmé, já to zvládnu, a kdyby se mi udělalo špatně, požádám Alice, aby mě odvezla, ona je taková hodná, milá…“ Ani jsem to nedořekla a ten rarach už mi seděl na posteli.

„Tak hodná, milá… a nechtěla jsi dodat třeba ještě krásná?“ tázala se Alice. Na obličeji jí pohrával veselý úsměv.

„Kdybys mě nevyrušila, tak bych to třeba i dořekla,“ odpověděla jsem jí. Ona se na mě jen zakřenila a ještě víc se rozvalila u mě na posteli.

„Prosím, mohu to dospat?“ zeptala jsem se. Obě se jen tiše zvedly, odešly z pokoje a zavřely dveře. „A navíc, vy taky určitě musíte jít spát,“ dořekla jsem ještě.

Během minutky, ani ne, jsem se opět ponořila do říše snů. A to mi šlo ze všeho nejlépe. Poslední dobou jsem opravdu hodně ospalá, možná to je tím, že jsem krev neměla dlouhou dobu, měla bych si zaskočit někam na lov. Ale jak? pomyslela jsem si.

Zítra to přijde, nová oběť středoškolského pozorování. Jak já nesnášela, když jsem byla někde nová. Lidé z vás nespustí oči minimálně měsíc. A když už ano, při mém štěstí něco provedu, ve smyslu, že jsem schopná na hlavní roztleskávačku vylít pití nebo guláš, co byl k obědu. A hned jste středem pozornosti.

                                       ***

Ráno jsem se probudila celkem brzy, celý dům musel ještě spát. Nepozorovatelně jsem odcupitala ze svého pokoje dolů do kuchyně. Nikde nikdo, pomyslela jsem si, to bych si mohla udělat snídani a trošku si naší rodinku otestovat. Jestli to jsou opravdu lidé, nebo jsou má podezření pravdivá.

Rozhodla jsem se, že udělám lívance, mám je ráda. V děcáku nám je dělali ke zvláštním příležitostem, narozeniny, svátek. A když byl konec školního roku, kuchařky si přivstaly o tolik dřív a udělaly je nám všem, což bylo – zhruba - asi třicet dětí. Slušné, co?

Těsto jsem připravila podle receptu, co jsem znala – ráda jsem pomáhala při vaření v kuchyni, i když to vychovatelky moc rády neviděly – měla jsem ho celkem rychle. Teď jsem ho nechala chvilku ‚odpočinout‘ – jak ráda říkala kuchařka Martha –, aby těsto bylo pak lepší. Skočila jsem si dát rychlou sprchu a během deseti minut jsem byla zpět. Vyndala jsem si pánvičku, kápla na ni olej, nechala rozehřát a už to jelo.

Části rodiny mužského pohlaví jsem udělala po šesti lívancích, nám – ženám - jen po dvou. Přece jen, nemáme tak velké žaludky jako pánové. Na stůl jsem prostřela, přichystala pití, marmeládu, sirup. A vsadím se, že Emmett… takový silný, potřebuje určitě hodně jíst!

Jako na zavolanou přišli všichni.

„Dobré ráno, přichystala jsem vám něco k snídani, tak se můžete usadit a pustit se do jídla,“ řekla jsem s úsměvem.

„Dobré, Bell, my už jsme jedli, tedy aspoň já,“ odpovídal Emm, „takže si nemusíš dělat starost.“

„Prdlajs, nic jste nejedli, máte na sobě teprve pyžama a navíc, nikdo tu nebyl, když jsem ráno vstala,“ řekla jsem. Opravdu na sobě ta pyžama měli.

Všichni se pomalu začali soukat za stůl, haha, na mě nemáte, hezky to všechno spapáte! Holka, z tebe bude ještě básnířka! říkala jsem si pro sebe.

„Tak, dobrou chuť,“ řekla jsem všem s úsměvem a s velkou vervou jsem se pustila do prvního kousku. Mně chutnaly, ale jim to moc nejelo. I když jsem byla do jídla opravdu hodně zabraná, tak mi neuniklo, že se to Alice snažila nacpat pod bulík na židli a Edward se to snažil dávat do kapes pyžama. Znovu jsem se musela uchechtnout. Vy jste tak nenápadní.

Když jsem dojedla svou porci, pomalu jsem se začala odšourávat do kuchyně. Po očku jsem se je snažila pozorovat, ale oni se jen dále vrtali v jídle. Všichni.

„Tak to tady hezky dopapejte, já se jdu převléknout.“ A už jsem si to štrádovala do pokoje, abych se aspoň dneska mohla převléknout podle svého úsudku. Nic proti, Alice!

Když jsem vlezla do šatny a přemýšlela, co si vzít na sebe, do mysli mi padlo moje milované tričko pro štěstí. Štěstí mi vždycky přineslo a vždycky přinese. Překvapilo mě, že jsem ho našla. Když tu mé oči bloudily naposledy, tak tu nic z mého oblečení nebylo. Vzala jsem si k němu úzké jeansy, které jsem kupovala s Angelou, conversky – moje milované, popadla tašku a vyšlapovala si to pomalím krokem dolů do obýváku.

Všichni seděli vyrovnaní na sedačce v obýváku, jako kdyby čekali nejhorší, jen Alici cukaly koutky.

Můj zrak padl ke kuchyni, kde byl jídelní stůl. A koukejme, byl prázdný. Nenápadně jsem šla do kuchyně, že se jdu napít – tak jsem to oznámila, každý mi to jen odkýval. Nedalo mi to a flaškou v ruce jsem se jukla do koše pod dřezem.

Jasně, já se tu s tím peču a oni si to vyhodí do koše. Já jim dám, upírům!

Ještě jednou se opravdu omlouvám, ale byly menší potíže, povídku mám napsanou až do dvanácté kapitolky, prozradím jen, že to zatím bude o naší dvojici, pak se to rozjede. Snad jsem vás aspoň trošku navnadila a stále budete číst.

A na konec. Doufám, že se vám dnešní kapitolka líbila, chtěla bych poděkovat za komentáře. Vždy mi udělá radost každý smajlík či vlídné, avšak i kritické slovíčko.

Na příští kapitolu prozradím jen to, že Bells půjde konečně do školy… No, a bude tam malé překvapení!

P.S.: Možná bylo upíří odhalení uspěchané, ale to není věc, která je zde důležitá, tak jsem to nechtěla zbytečně protahovat… :-) Snad se nezlobíte. :-)

Za korekci velice děkuji slečně zuzinečce! :-)

Autor: AlisonDL (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Popová princezna - 5. kapitola: