Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 5. kapitola Pohled Edwarda

04.01.2010 (21:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2563×

5. Ach ty vázy...

Mělo to být jednoduché – zabalit si nejnutnější věci a přestěhovat se do Forks. Proč s sebou přece tahat skoro celý dům, když si můžeme všechno koupit nové. Jenže tady nastal háček. Zkuste Alici vymluvit, aby si nebrala celou skříň bot. Ale pouze – když hodně – deset párů. To samé nastalo s Rosalíí, která se nechtěla vzdát více jak dvou skříní oblečení. Nakonec rezignovala a oblečení vyhodila. Což se ale nedalo říct o Alici, která si svoje boty bránila zuby nehty. To se nelíbilo Emmettovi a nastala hádka.

„Pusť to! Dělěj!“ křičela Alice s vražedným výrazem a pokoušela se vzít si zpět svoje boty, které Emmett držel vysoko nad hlavou.

„Copak, seš tak slabá a malá, že mě nedokážeš donutit, pustit je.“ Vyplázl na ni jazyk.

„Myslíš?“ usmála se Alice a zavřela oči.

„Co to dělá?“ obrátil se na mě s nechápavým pohledem. Jen jsem pokrčil rameny a strčil do auta další kufry. Přece mu nebudu pomáhat. Nejsem sebevrah.

Emmett neklidně sledoval počínání Alice. Ta mezitím pomalu otevřela oči a jedním dobře mířeným kopem do břicha ho složila na zem; tedy spíše nechala odletět několik metrů dozadu.

„Ha a mám je!“ vyplázla na něj jazyk a šla si dobalit věci.

„Proč jsi mi to neřekl, mohl jsem se bránit,“ mával mi rozzuřeně rukama před obličejem.

„To víš že jo, pomůžu ti a pak mi zničí klavír. Ha, to jsi uhodl,“ odsekl jsem mu a nasedl do auta.

„Stůůůůůj!“ rozkřičel se čísi hlas, když jsem chtěl dupnout na plyn.

„Potřebuješ něco, Alice?“ stáhl jsem okýnko.

„Ne nic,“ usmála se a na zadní sedadlo začala skládat kufry.

„Co to děláš?“ obrátil jsem se na ni a sledoval, jak mi plní auto kufry.

„Ale co ti vadí, přece mě nechceš donutit, abych ty boty vyhodila. Dyť jsou tak hézkýý,“ nasadila psí oči.

„A když jsou tak hezký, tak proč ti je vezu já?“ pokrčil jsem nechápavě obočí.

„Protože když by jsi mi je cestou ztratil, dobře víš, že ti rozštípu klavír. Proto to neuděláš a bezpečně mi je dovezeš do nového domu,“ usmála se a poslala mi vzdušnou pusu. Já se nezmohla nic jiného, než na ni civět s otevřenou pusou. Ona si ze mě dělá sluhu a ještě mě bude vydírat? Vystoupil jsem z auta a šel k Alici, ta se na mě jen ďábelsky usmívala. Že ona mi ten klavír už zničila?

„Nezničila. Zatím,“ mrkla na mě.

„Děje se něco?“ položil Jasper ruku Alici okolo ramen.

„Ne, už ne.“ Sklopil jsem hlavu a šel zase do auta. Když jsem startoval, zaklepal mi zase někdo na okýnko.

„Další skříň se mi do auta nevejde,“ upozornil jsem zavčas Alici.

„Neboj, jen jsem ti chtěla říct, že jestli chvilku počkáš, pojedeme všichni.“

„Ale Carlisel s Esme jsou už tam.“

„Byli, Esme zapomněla vázu,“ usmála se a odešla do našeho bývalého domu.

Chvíli se nic nedělo, ale za pár minut do zatáčky u domu vjel Carlisleův černý Mercedes. Chvíli nato se z něho vyřítila rozčilená Esme.

„Co se stalo Carlisle?“ opřel jsem se o jeho auto.

„Ale nic, jen si tu zapomněla indickou vázu,“ mávnul rukou a protočil oči.

„Stačilo zavolat, my bychom ji dovezli.“

„Dovezli no, ale jako puzzle. Je to starožitnost,“ poklepal si na čelo a začal startovat. Esme právě vyšla z domu s vítězoslavným výrazem a nesla cosi zabaleného v ručníku. Netrvalo dlouho a všechna auta se rozjela, vstříc novým osudům. Tedy spíš novým pokutám za rychlost. Emmett cestou posbíral tři…

„Tý jo tady se mi líbí,“ prohlásila Alice a kufry s hlasitou ránou dopadly na zem. „Ale musíme jít nakupovat,“ dodala vzápětí.

„Proč nakupovat?“ vytřeštila oči Esme a pohladila sedačku. Alice jen začala odpočítávat na prstech.

„Tři… dva… jedna… bum.“ Skoro ve stejnou chvíli se z vrchního patra, kde před chvílí Emmett zmizel, ozvala hlasitá rána a následný záchvat smíchu.

„Jééé!“ řechtal se jako malý. „Emmette, broučku, jsi v  pořádku?“ zavolala opatrně Esme, jelikož Rose si prohlížela zbytek domu a duševní zdraví jejího manžela ji nijak nezajímalo.

„Jasně,“ vyšel z vedlejšího pokoje, v hlavě kusy omítky a peří.

„My budeme mít kuřátka, nebo co s tím peřím děláš?“ dloubla si do něho Alice. Emmett vyplázl jazyk a vytáhl si kus dřeva z vlasů.

„Ne,“ zhrozila se Esme.

„Řekni, že jsi zase neskákal na postel a propadl se.“

„Neskákal,“ zakřenil se nevinně Emmett.

„Tak proč máš na sobě omítku, peří a dřevo?“ nenechala se odbít.

„Skočil jsem na postel a propadl se,“ zakřenil se opět a odhalil zuby. Esme začínala pomalu pěnit.

„Pojď se podívat po domě. Má moc pěkný pokoj, támhle nahoře,“ chytil ji Carlisle okolo ramen a násilím táhnul od Emmetta.

„Ty si zahráváš se životem,“ zakroutil hlavou Jasper, vzal kufry do rukou a i s Alicí po boku zmizel na schodech. Já si vzal svůj jeden jediný a vyšel po schodech do patra, hledat pokoj, který by se mi líbil. Jeden jsem našel. Měl okna situovaná na jih s výhledem na řeku, která protékala nedaleko domu. K pokoji patři ještě jedna menší místnost a samostatná koupelna. Položil jsem kufr na zem a šel se podívat na terasu, která měla vchod z velkého proskleného okna.

„Tady to polož, je to tu přesně tak akorát,“ ozvaly se z pokoje hlasy. Z mého pokoje.

„Tady jsem já, máš smůlu,“ usmál jsem se na Alici, která mě propalovala pohledem.

„Ale notak, bráško,“ nasadila psí pohled a klekla si.

„Prosíím. V tom vedlejším pokoji budu mít šatnu,“ rozveselily se jí oči.

„A co já s tím, tu tam mít teda nebudeš, tenhle pokoj je můj,“ zavrčel jsem na ni.

„A na co ty potřebuješ tak velkej pokoj, hmm?“ založila si naštvaně ruce v bok a poklepávala nohou.

„Co já vím, dám si tam akvárium s rybičkami,“ odsekla jsem sarkasticky.

„Zase budeš chovat rybičky, jo? Chuděry,“ odpověděla klidným hlasem.

„Hele, jaký chuděry? Já jim nenasypal do vody sůl a tvrdil, že jsou to mořský ryby a pak je vylil z okna,“ bránil jsem se tvrdě. Zlatku jsem měl rád. Po chvíli se naučila neodplavávat od skla, když jsem se v jeho blízkosti objevil. A ta druhá, černá, ta byla stejná.

„A kdo to byl, hmm? Emmett, co?“ vyrušila mě ze vzpomínek.

„Byla to stejná osoba, která ti do skříně s oblečením pustila myši,“ usmál jsem se.

„Emmette….McCarty…. Cullene!!“ zařvala Alice a vysvištěla s pokoje rychlostí blesku.

„Nepůjdeme mu pomoct, že ne? Tehdy to Alici hodně vzalo, když neviděla, kdo ji to udělal,“ pokrčil obočí Jasper.

„Já mu pomáhat nebudu, svoje piáno mám rád a navíc musel počítat, že se to jednou dozví,“ pokrčil jsem rameny a začal si vybalovat knihy. Za chvíli se Alice vrátila s trošku rozcuchaným účesem a s taškou.

„Není tu. Bídák,“ pohodila hlavou na stranu a odfoukla si vlasy z očí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí opatrně Jasper.
„V naprostém. Teď jdeme najít Emmetta,“ chytila ho za rukáv a táhnula ze schodů. Cestou mu vysvětlovala plán na jeho zneškodnění pomocí pálek na baseball a činek na posilování, které mu vzala z pokoje. Cílem bylo všechno náčiní v tašce zničit. A to o Emmettovu hlavu.

Lehnul jsem si na černou koženou lenošku, která se v pokoji nacházela a sledoval západ slunce a po chvíli i rozbřesk. Bylo to okouzlující, vždy jsem měl rád tyto úkazy…

„To si vypiješ!“ vletěl do pokoje rozzuřený Emmett, košile na cáry okolo něj vlála jako závoj a ve vlasech listí.

„Prosím?“ zamrkal jsem a vstal.

„Tys to Alici vyžvanil, co?“ zvyšoval hlas.

„Nejmenoval jsem tě, přišla na to sama,“ obhajoval jsem se.

„Ale klid, Emmi,“ vešel do pokoje Jasper, který na tom byl, co se týče oblečení, viditelně lépe.

„Hele hoši,“ vešla do místnosti rozjařená Alice a položila si ruce na ramena Jaspera a Emmetta.

„Co si udělat malý nakupovací výlet?“ sotva to dořekla, její ruce už neleželi na svých místech. Neměli totiž na čem. V pokoji jsme byli jen my dva.

„Co se stalo?“ vzhlédla k oknu, kde se mihly jejich siluety.

„Myslím, že museli rychle na lov,“ pokrčil jsme rameny a přemýšlel, jestli nemám jít taky.

„Ty Edwarde?“ obrátila se na mě Alice.

„Půjdeš ty?!“ ukázala na mě.

„Já?“ zopakoval jsem a přemýšlel, proč jsem taky neutekl.

„Jo, ty s námi pojedeš,“ hodila po mě blýskavý pohled.

„Nejedu,“ zatnul jsme zuby. Vím, co obnáší nakupování s Alicí.

„Ty jedeš!“ ukázala na mě.

„Nejedu.“

„Myslíš?“ pokrčila obočí…

Uplynulo několik minut a já stále seděl na zadním sedadle Alicina vozu. Na nákupy jela i Rosalie, což svědčilo o tom, že to nebude jen nákup oblečení.

„Já to pořád nechápu,“ mumlala si pro sebe Rose.

„Jakože jede Edward dobrovolně?“

„On se dokonce nabídl,“ skočila ji do řeči Alice, která si prozpěvovala písničky z rádia.

„Taky to nechápu,“ zakroutil jsme hlavou a dál zíral z okénka. Není fér používat jako nástroj k vydírání můj milovaný klavír…

„Jsme tady,“ zaparkovala Alice smykem na volné místo před obrovským nákupním centrem. Zatímco ony prolézaly jeden obchod po druhém s obrovskou dávkou nadšení, já už neměl tak báječný pocit, dělat jim slouhu s taškami. Nejhorší to bylo v obchodě s dámským oblečením. Připadal jsem si tam jako, výstižné slovo -  manekýn na obhlídku. A ty myšlenky kolemjdoucích. Chvílemi jsem měl pocit, že zelenám, ale musel to být opravdu jenom pocit. Doufám.

Zbývalo už jenom jedno oddělení – nábytku a doplňků a pak jsem měl být propuštěn ze služeb otroka.

„Černou nebo bílou.“ Rozhodila rukama Alice.

„Já bych brala bílou,“ promnula si čelo Rosalie.

„Já chci domů,“ ozval jsem se.

„Hele mlč, teď tady vybíráme,“ okřikla mě Rosalie.

„Tak co Rose, já nevím. Líbí se mi ta černá,“ pokrčila Alice rameny.

„Stylově se tam hodí bílá.“ Uvažovala Rose.

„Tak jednu vyberte, je to jen podložka pod myš, kterou stejně nepotřebujete, protože máte notebook,“ vybuchl jsem.

„Ale klid, tohle je důležitý moment,“ okřikla mě pro změnu Alice.

„Běž mezitím najít nějakou vázu nebo sošku,“ rozmáchla se Alice rukama. Vyplázl jsem na ni jazyk a šel se projít. Tohle mě už opravdu nebavilo. Šel jsem se zeptat prodavačky, která mě převelice ochotně dovedla k úseku, kde se tyhle zbytečnosti prodávaly. Vzal jsem do ruky jednu vázu a chvíli si ji prohlížel. Ničím mě nezaujala, tak jako ostatní. Na jedná byly výjevy z řecké mytologie, na druhé zápas býků. Jak říkám, nezajímavé. Na jedné z nich mě ale přece jen něco zaujalo, byl to latinský nápis. Duobus certantibus tertius gaudet a znamenalo to něco v tom smyslu,  že dva se perou a třetí se – BUM! váza ležela na zemi ve střepech.

„Já se strašně moc omlouvám, já neviděla jsem Vás,“ vykoktala ze sebe dívka a pomalu se zvedala. Jo a já tě neslyšel. Ale já ji opravdu neslyšel; žádné její myšlenky, žádný zvuk, ani pípnutí.

„To je dobré,“ usmál jsem se a pomohl ji vstát. Pak mě ovanul pach krve a já opravdu začínal uvažovat, že jsem měl jít na lov.

„Nepořezala jste se?“ zadržoval jsem dech a cítil, jak se mi v ústech hromadí jed.

„Asi jo, to se vsákne,“ otřela si krev do kapesníku.

„To se vsákne,“ zopakoval jsem po ní potichu a přemýšlel, jestli by udělala to samé, kdyby věděla, že si zahrává se životem.

„Edwarde! Já říkala najít vázu, ne holku!“ vrazila mi Alice pohlavek.

„A to bylo jako za co?“ ohradil jsem se na ni. Nejenom , že si ze mě dělá slouhy a věšák, ještě mě mlátí. Dívka po nás tikala pohledem.

„Já jsem Alice, neznáme se?“ natáhla k ní ruku.

„Ehm... Isabella, ale říkají mi Bella, je to kratší.“ Usmála se dívka a podala ji ruku. „A myslím, že se neznáme,“ zakývala hlavou.

„Já bych řekla, že jo, bydlíš ve Forks, ne?“ nenechala se odbýt Alice.

„Jo,“ odpověděla opatrně dívka.

„Já si to myslela. Viděla jsem tě tam,“ usmála se Alice.

„Tak se měj, já jdu zkrotit Edíka, dneska je nějakej nabručenej,“ rozloučila se s ní Alice a táhla mě ven z obchodu.

„Proč mě mlátíš?“ vyhrkl jsem na parkovišti.

„Abych ti zahnala chutě,“ vyplázla na mě jazyk.

„Já ti dám chutě, že ti vypadnou zuby,“ odsekl jsem a nasedl neochotně do auta. Všude kolem mě totiž byly tašky.

„Hele málem jsi po ní vystartoval, tak mi poděkuj a neřeš to,“ pokrčila Alice rameny a nastartovala. Rosalie totiž už také seděla na místě. To se zase čekalo jenom na mě? Asi ano.

Celou cestu mi ale vrtala hlavou jiná otázka než proč neslyším její myšlenky; což mi také vadilo; ale přemýšlel jsem, proč mi přišel její pach tak povědomý. Jako bych ho už jednou někde cítil, ale kde?

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

4.kapitola

6.kapitola

Původně jsem nechtěla být tak zlá, ale pokud pod povídkou nebude alespoň pět komentářů, nebude pokračování. Znáte to, když nevíte, co na to ostatní říkají, jen těžko máte chuť pokračovat...

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 5. kapitola Pohled Edwarda: