Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polštářová bitka - kapitola 1. Zadek k nakousnutí přišel

25.09.2010 (17:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3451×

Ahoj, jsem Camilia a ty?... Ne, to je blbý. Prostě za ním přijdu a budu čekat až... až... Až vymřou lední medvědi, pomyslel jsem si sarkasticky a raději těkal očima po místnosti a hledal východ. Poslední, co chci, je další Tanya. Už při vzpomínce na ni mě polil imaginární pot. Asi si připadala jako hrdinka z filmu, když po mě hodila Esméinu vázu se slovy, že jsem buď gay anebo slepý. Ale jak jsem měl asi reagovat, když se velmi nenápadně přede mnou ohýbala a nakrucovala, když ležela na pohovce v mém pokoji a zuřivě listovala křehkými knihami? Vždyť některé z nich byly i sto let staré a neuvěřitelně cenné! Velmi gentlemansky jsem jí je vzal a podotkl, jak jsou křehké. Opravdu nemohly být vánoční svátky lepší. Čekal jsem podporu rodiny, že se mě před tou satorií zastanou, ale ti zrádci si hleděli svého. Až na Esmé, která mi dávala za vinu ztrátu její oblíbené vázy. Její mateřské kárání bylo časté, když se Jasper s Emmettem prali, ale nikdy jsem ji tak neviděl. Rozzuřeně chodila z jednoho konce místnosti do druhého, za ní cupital Carlisle a sliboval, že jí sežene vázu novou. Byl jsem tak ponořený do hrůzy nahánějících vzpomínek, že jsem zapomněl na hledání východu a Camilia už stála přede mnou. „Ahoj, jsem Camilia a ty?“ Ano, velmi originální. Takže z těch přesně třiadvaceti způsobů, jak mě oslovit, si vybrala ten nejohranější.

„Já jsem na odchodu,“ odpověděl jsem a šel k výtahům, které mě vyvezou do Carlisleovi pracovny. Idiot! Jestli ho sem někdy přivezou, udusím ho polštářem! Pak se otočila a šla si pro kartu jednoho z pacientů. A pak, že mají být sestřičky milé a ochotné. Automatické dveře se otevřely a vedle tlačítek stála stará paní s holí. Nastoupil jsem a zmáčkl páté patro. Stařenka po mě pokukovala a velmi jasně si dala dvě a dvě dohromady.

„Vy asi jdete za doktorem Cullenem, že?“ zeptala se. V jejích myšlenkách jsem viděl, jak ji upoutala barva mé kůže a očí.

„Ano, je to můj otec,“ usmál jsem se. „Musím s ním něco vyřešit.“ Milý tón mého hlasu poklesl, jakmile jsem si uvědomil, co s ním musím vyřešit. Napadaly mě samé vražedné myšlenky ohledně Emmetta, ale ty jsem zavrhl, jakmile jsem si uvědomil, jak by vyváděla Esmé, když by přišla o syna. Jen s tou vázou nadělala až - až.

„Otec, ne otec, počkáte si, až si s ním domluvím operaci kyčle,“ zaprskala. Fajn, takže ženy do šedesáti let mě balí a ty starší proti mně zběsile mávají holemi. Když jsi představím, že nadcházející tři roky, co ve Forks zůstaneme, budu muset... Ne, ne! Seber se, chlape a nemysli na to.

„Sa – Samozřejmě,“ odpověděl jsem jí, zatímco jsem úspěšně uhýbal docela přesným zásahům její hole. Naštěstí výtah dojel do příslušného patra a já si hned vystoupil. Šel jsem docela rychle, tedy stále lidskou rychlostí. Už jsem to všechno chtěl mít dávno za sebou a vrátit se domů. Až když jsem uslyšel myšlenky té staré paní z výtahu, zpomalil jsem. Ne, že bych byl nápadný, ale stařenka se skutečně bála, abych ji nepředběhl a ona tak zmeškala krmení holubů v parku s Angusem, což nebyl pes, jak jsem si myslel, ale její nový nápadník z domova naproti. Musel jsem se usmát. Té paní bylo asi sedmdesát let, ale i tak ji znovu potkala láska. Jenže já byl o čtyřicet let starší než ona... Bylo možné, abych se... Ale no tak, Edwarde! Jediná žena, co ti ještě nikdy nelezla na nervy je tvá matka! okřikl jsem se. Ano, Alici a Rosalii miluji, jsou to mé sestry, ale někdy jejich poznámky lezou na nervy. Před kanceláří svého otce jsem čekal asi dvacet minut, než paní vyšla a o kousíček přiblížila nevyhnutelné. Bez zaklepání jsem vstoupil do místnosti a setkal se s jeho pobaveným pohledem.

„Promiň, nechci se ti smát, ale nevěřím, že to vydržíš,“ smál se, ale brzy se ovládnul a diplomaticky si odkašlal. „Nemusíš to dělat,“ přemlouval mě dál, ale já zakroutil hlavou.

„Dal jsem své slovo a musím ho splnit. Neboj se, budu vás navštěvovat a kdyby se schylovalo k nejhoršímu, vrátím se domů,“ ujistil jsem ho.

Carlisle se zhoupnul na své židli a z pravé přihrádky vyndal velkou hnědou obálku. „Tady to je. Rodný list, občanka, řidičák... Vše, co budeš potřebovat.“ A podal mi ji. Věděl jsem, že by se slušelo, abych mu poděkoval, ale já nemohl. Za co? Že budu čtyři roky trčet na místě, kde zešílí první upír? „Jasper mi to tu nechal, abys nemusel chodit domů. Prý kvůli Emmettovi.“

„Ano, tak jsme se s Jasperem dohodli. Ale není to kvůli Emmettovi. Vím, že je schopný mi to odpustit, ale myslím, že je lepší se vrátit domů až k večeru. Ráno vyrazím.“

„Je to snad kvůli Esmé? Tu vázu ti už dávno odpustila a...“ Chtěl pokračovat, ale má podzvednuté obočí je donutilo změnit slova. „Dobře, ještě je stále rozčilená. Co bys taky chtěl? Je to sto let stará památka. Esmé jen kvůli ní předělávala celý obývací pokoj a brala ji sebou, kamkoliv jsme se přestěhovali. Ale rozhodně tě nebude neustále hubovat, ne teď, když máš odejít.“

Zasmál jsem se. „Není to ani kvůli Esmé. Není to kvůli nikomu, jen si chci užít poslední chvilky svobody a co možná s nejmenším počtem žen. V blízké budoucnosti mě jich čeká docela dost,“ ušklíbnul jsem se. „Navíc musím na lov.“ Ještě jsme pár minut debatovali, ale pak zavolala Carlislea na sál a já se vydal na parkoviště. V autě mi bylo příjemně a tak nějak bezpečno. Jako bych mohl zamknout dveře a už nikdo by se ke mně nedostal, což bylo samozřejmě hloupé. I člověk může rozbít okénko u auta.  Opravdu pomalou rychlostí sto kilometrů v hodině jsem se rozjel do čím dál méně obydlené části městečka Forks, až jsem se dostal do lesů, které tvořily převahující část Olympijského poloostrova.

Tu noc jsem strávil lovem. Bez přemýšlení jsem se vrhal na všechnu zvěř kolem mě, jako bych si chtěl na nich vybít všechnu zlost a vztek, co jsem v sobě měl. Choval jsem se jako Emmett, když jsem bojoval s obřím medvědem, který se po pátém kole našeho soukromého wrestlingového zápasu doslova svalil na zem a zemřel. Bezva, čím dál lepší. Jako správný vegetarián bych se měl sklonit a nasytit se jím, ale v tu chvíli, kdybych začal 'lovit' i mrtvá zvířata, bych si mohl začít říkat rovnou vegan.

Přes všechny okolnosti jsem doufal, že dnešní noc bude ještě přijatelná, ale zmýlil jsem se. Všechno šlo pomalu od desíti k pěti. Snažil jsem se najít na mém přestěhování a vůbec změně celého mého dosavadního života nějaké pozitivum, jenže jsem žádné nenašel. Se svítáním jsem se vracel domů a ignoroval pohledy ostatních. Sbalil jsem si posledních pár švestek a vše naložil do auta. Rozloučil jsem se s ostatními a párkrát bolestivě vydechl při železném objetí Esmé. „Mám tě rád, mami.“ Políbil jsem ji na čelo a vyjel do mého nového domova. Cesta ubíhala rychle a za méně než hodinu jsem parkoval před velkým domem uprostřed Seattlu. Byl vcelku obyčejný, obdélníkový tvar, mnoho oken, menší trávník s dokonale upravenými růžemi a dalším porostem. Jediné, co kazilo ten pěkný dům, byl obří nápis nad hlavním vchodem Girls Home Amanda Peters. Vystoupil jsem z auta a vyšel si to ke dveřím. Už z dálky jsem slyšel myšlenky, které mě budou otravovat následujících pár let. Pořád jsem si myslel, že je to nezodpovědnost a hazard. Moje pravá podstata může lehce vyjít na světlo a pak co? Všechny ty dívky budou muset zemřít anebo být proměněny. Lépe řečeno, budu je muset zabít anebo proměnit a bez ohledu na to, jak mě štvou, i když je vlastně ani neznám, nezaslouží si takový osud. Carlisle mě ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Navíc budu o víkendech jezdit k nim, takže se nebudu bát, aby dívky neměly podezření ohledně lovení. Občas si budu muset vytrpět společné jídlo a předstírat spánek v obývacím pokoji, ale snad vše půjde tak, jak má. Kdyby přeci jen něco tušily, odejdu.

Moje ruka se napřáhla a zmáčkla domovní zvonek. Chvilku se nic nedělo a já slyšel jen kroky a tlukot srdce, který se neustále přibližoval, ale nakonec se dveře otevřely a v nich stála nějaká žena. Předpokládal jsem, že je to hospodyně. Byla malá a velmi hubená. Její černé vlasy byly celé prošedivělé a u kořínků měla viditelné odrosty. Tvář měla ztrhanou a pod očima se jí značily tmavé kruhy. „Vy byt kdo?“ zeptala se.

„Dobrý den, jsem Edward Cullen, nový správce,“ představil jsem se a potřásl si rukou.

„Už vím, Edward.“ Vzpomněla jsi, že vše řešila s mým otcem. „Ja byt Marie.“ Očima mě přejela a trochu se zamyslela. Samozřejmě, že jako první pomyslela na to, jak vypadám, jenže pak zaváhala, jestli tu práci zvládnu. Což mě pobouřilo... Je mi přes sto let a nemám zvládnout bandu pubertálních holek? Co mě ale více znepokojilo, byl nepřirozený přízvuk, s jakým vyslovila mé jméno.

„Promiňte madam, ale jsem Edward,“ naznačil jsem výslovnost mého jména.

„Ja řikala Edward,“ odfrkla si a já protočil oči. Pustila mě do domu a ještě jednou mě shlédla od hlavy až k patě. „Tudy.“ A vedla mě do útrob domu. Nakonec mě zavedla do mého pokoje, který byl ve druhém a zároveň nejvyšším patře. I když nebyl malý, mému pokoji se rovnat nemohl. Měl jsem tam základní nábytek a jako plus i soukromou koupelnu, kterou tak často využívat stejně nebudu. „Vy mit pokoj naproti mně. V této chodba být Amy, Bella, Teresa a Barbara. Divky mit pokoj po dva. Dole byt zbytek“ Marie mi ukázala zbytek domu. Jako správce jsem musel vědět, kde je přívod, vody, elektřiny a dalších nezbytných věcí.

„Ehm, Marie, představíte mě děvčatům?“ zeptal jsem se. Už jsem viděl scénu jako vystřiženou ze špatného sitcomu, kdy mě v noci jedna z nich praští pánvičkou, protože mě ani nebude znát. Jediný rozdíl by byl, že by se jí pánev zkroutila v ruce a zanechala tak věrný otisk mého obličeje.

„To samozřejmost. Teď jít dolů.“ Následoval jsem ji na konec chodby, kde se stáčely malé dřevěné schody. Díval jsem se po stěnách na obrazy a fotky, nepochybně těch dívek, co tu žijí. Musel jsem uznat, že z lidského pohledu a i toho upířího byly hezké. Nevypadaly jako ledové královny krásy, což mě docela potěšilo. Jedna z nich držela na fotce vítězný pohár za matematickou soutěž, druhá tam byla jako hlavní roztleskávačka se svým týmem. Docela mě zajímalo, jak takové rozdílné povahy můžou spolu žít. „Teď pravidla,“ řekla Marie, jakmile scházela první schody. „Ony byt hlučné, nevychované a dělat binec. Ale vy nesmit uhodit, vy chápat?“ A otočila se na mě s vražedným pohledem. Evidentně je měla ráda jako své dcery.

Na sucho jsem polky. „Ja chapat... Chci říct, že rozumím.“ Ja chapat? Jsem zvědavý, co ze mě ty ženy udělají. S posledním schodem jsme se vydaly přes kuchyň a došli až do obývacího pokoje, kde byl i malý stolní fotbálek a stůl na kulečník. Televize byla puštěná a před ní seděly nějaké dvě dívky. Poznal jsem tu roztleskávačku, seděla na polštáři a lakovala si nehty na nohou. Vedla ní dělala jedna černovláska to samé. U kulečníkového stolu byly dvě černovlásky s tmavší pletí. Byly si dost podobné. Měly velké hnědé oči, rovné vlasy a plné rty. I ta jemná zrzka, co vyhrála matematickou soutěž tu byla. Seděla v křesle v tureckém sedu a četla si knihu a občas pokukovala po ostatních.

Jako první si mě všimla jedna z černovlásek u kulečníku. Nahnula se přes celý stůl za svou kamarádkou a nespouštěla ze mě oči. „Hej Bar,“ řekla jí pološeptem, „zadek k nakousnutí přišel.“ A její úsměv se ještě rozšířil. Ta druhá, jak jsem pochopil Barbara, se na mě otočila a jakmile mě uviděla, její srdce se rychle rozeběhlo. Okamžitě se otočila zpátky a já v myšlenkách té druhé viděl, jak Barbara zrudla.

„Dívky, to byt nový správce a jmenovat se Edward Cullen,“ představila mě a tentokrát si dávku jejího přízvuku odneslo i mé příjmení. „Tady byt Teresa a Barbara.“ Ukázala na ty dvě, přičemž Barbara byla rudá jak rak a Teresiny myšlenky na mě křičely, co všechno se mnou bude provádět. „Amy, Nicole a Jennifer.“ Se všemi jsem se přivítal a snažil být se milý, ale abych jim zároveň dal najevo, že nemám o závazky zájem. Všechny se brzy vrátily ke své předchozí činnosti, jen Teresa si neustále představovala své doslova akrobatické myšlenky. Nakonec jsem odešel do svého pokoje, abych si konečně vybalil i ten zbytek, co se pořád válel v krabicích. Postupně jsem vybaloval každou knihu z krabice a podle svého systému je řadil do polic a malé knihovny, co stála u dveří. Neopomněl jsem ani fotky své rodiny a další drobnosti, co jsem chtěl mít u sebe. Můj klid ale nevydržel věčně. Asi po hodině na moje dveře zaklepala Amy.

„Dále,“ vyzval jsem ji a ona nejistě vkročila do pokoje. Páni, ten má knih. Možná by mi i nějakou půjčil, kdybych ho poprosila.

„Tak jak se ti u nás líbí?“ zeptala se.

„Je to tu moc hezké,“ usmál jsem se na ni. Nepopírám, že jsem v jejích myšlenkách neslyšel, jak moc se jí líbím, ale líbila se mi její plachost a láska ke knihám a všemu, co s tím souvisí. Ze všech těch dívek, co jsem tu zatím poznal, mi právě Amy připadala nejsympatičtější.

„To je fajn. Víš, jako správce za nás máš zodpovědnost, protože většina z nás tu nemá rodiče. Třeba Bar a Teresa jsou až ze Španělska. No, a právě teď je tu tebe potřeba,“ mluvila nejistě a hypnotizovala špičky svých bot.

„Dobrá, co potřebuješ?“ zeptal jsem se. Z jejích myšlenek jsem rozeznal plachost a úžas nad mými knihami.

„Potřebuji, abys zašel na policejní stanici a vyzvedl jednu kamarádku, která tu bydlí.“ Vykulil jsem oči.

„Co-cože?“ vysoukal jsem ze sebe. Nakonec jsem si myslel, že nejhorší peklo bude ignorace myšlenek, ale tohle mě docela překvapilo.

„Nic vážného! Měla hodně upito a tak zmlátila několik policistů,“ horlivě vysvětlovala, ale spíš uškodila mé představivosti. „Musíš ji vyzvednout ještě dnes.“

Uvědomil jsem si, že stejně nemám na výběr.  „Dobrá, kde je ta stanice?“

„Dám ti adresu, mám ji napsanou v diáři. Jinak se jmenuje Isabella Swan.“

Shrnutí

Velké díky patří Anetanii a Evelyn, které mi poskytly kritiku a celkovou pomoc s prvním dílem. Děkuju Vám :-*

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polštářová bitka - kapitola 1. Zadek k nakousnutí přišel: