Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokrevní láska 2. Kapitola

03.05.2010 (11:00) • albatrosR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1046×

2. Kapitola

Přijížděla jsem na cestu k nemocnici a doufala, že to co mi táta potřebuje říct, nebude něco s ním. Vyndala jsem klíč ze zapalování a vykročila sebevědomě z auta. Nemocnice byla veliká a já nevěděla kam jít. V dálce jsem zahlédla obrys postavy, jak přechází sem a tam. Občas se zastaví, ale potom zase opakuje to samé jako předtím, nebo podupává nohou a rozhlíží se všude kolem. Jediný kdo tohle dělal v takovémhle cyklu, byl táta. Oddechla jsem si. Aspoň, je v pořádku. V mé hlavě se ale začínala rodit myšlenka o tom. Proč tady vlastně sem. Zabouchla jsem dveře. Prásk.

Šla sem, co nejrychleji to šlo. Byla jsem netrpělivá. Moje trpělivost je sice neochvějná, ale tyhle věci z vlastní zkušenosti nesnáším. Viděla jsem, jak se  ten člověk dívá na mě. Ještě si nemůžu být jistá tím, že je to táta a tak se chovám neutrálně. Což mi pro tuhle chvíli moc nevychází. Nedokážu se prostě udržet myšlenkama na uzdě, když jde o vážné věci.

Zjišťuji, že ten člověk co tam tak pochoduje, není můj táta, ale nějaký kluk. Držel v ruce fotku a najednou na mě zíral. Cítila jsem jak mi teplá obličej, jak moje krev proudí tím nesprávným směrem a usazuje se mi na tvářích. Stydlivě jsem se usmála na toho kluka a chtěla kolem něj projít. Jenže on mě jakoby porovnával s tou fotkou. Snažila se ho nevnímat. Zacházela jsem do vchodu. V chvíli na mě někdo sáhl. Ucítila jsem dotyk na mé ruce a instinktivně otočila svoje tělo za strůjcem toho dotyku.

Byla jsem u něj tak blízko. Jeho sytě zelené oči. Tvář vykreslená do nemyslitelných tvarů, které by za žádných jiných okolností do sebe nemohly pasovat, ale on byl výjimkou. Zahleděl se mi do očí. A na nekrátkou chvilku jsme se propalovali navzájem. Nakonec, jsem stočila svoje oči k jeho ruce, která mě jakoby pevně svírala kolem pravého zápěstí. V tu chvíli to pro mě nebylo dost, chtěla jsem být přitisklá na jeho hrudi líbat ho, laskat a poslouchat vítr v korunách stromů v jeho objetí.

On se zdá taky naprosto omámen, ale nechci si zase moc věřit. Díval se do mých očí a rukou opatrně vyjel o trošku výš. Pohladil mě a potom z ničeho nic pustil. Zamrkal a odstoupil o krok zpátky. Měla jsem chuť na něj zakřičet, proč to dělá, ať jde blíž. Ale vlastně ho vůbec neznám. Jsem si naprosto jistá, že tohle něco znamenalo. Ta chemie. Jiskření mezi námi. Nesnesitelná vzdálenost. Oklepala jsem se ze svého snění a nahodila výraz zvaný „Nic se neděje“

„Ehm,“ ozvalo se z jeho strany a já zbystřila. Zase jsme se střetli pohledem a on se jen sladce usmál. Pokračoval.

„Nejsi náhodou Bella Swan?“ opatrně otočil fotku směrem ke mně.

„Jo to budu asi já. A ty jsi?“ Oplatila jsem úsměvem. Musím přece znát alespoň jeho jméno.

„Edward. Nechci se moc vyptávat, ale je tvůj táta Charlie Swan?“ Teď už jsem se neusmívala. Úsměv mi přímo utekl ze rtů. Na tu kratičkou chvíli jsem úplně zapomněla důvod, kvůli kterému tady sem.

„To bude on,“ normální hlas se mi nepovedl a místo něj se dostavil chraplák. Ten mívám jen v případě nouze jako je např. tahle chvíle.

„Konečně si tady. Tvůj táta mě sem poslal. Teda spíš máma. Nějakýho cizího chlapa bych asi neposlechl,“ zasmál se sám sobě. „Mám tě dovést k nim na pokoj. Zdá se, že ta bouračka konečně mámě našla chlapa snů,“ polohlasně mi šeptal při cestě ke dveřím. Když šlo, ale o jeho mámu v nitru ten hlásek jásal radostí.

„Jasně. Takže co se tady vlastně děje? Já sem jedu s myšlenkou smrti, ublížení a ty na mě vybalíš tohle? Nechápu. Prosím vysvětli mi to,“ žadonícíma očima jsem na něj mrkla a potom se svezla na nejbližší nemocniční křeslo, které jsem zaregistrovala. Mrknul očima na hodinky, něco zašuškal jen tak pro sebe a nakonec kývnul hlavou.

„Takže abych to uvedl na pravou míru. A ty nebyla zmatená,“ pokynul rukou směrem ke mně a pokračoval. „Moje máma leží na jednotce intenzivní péče. Jeli jsme s mamkou na nákup, zazmatkovala a málem se srazila s protijedoucím autem. To auto stačilo zabrzdit, takže se mu nic nestalo, ale máma vjela na krajnici a narazila do sloupu. Tvůj táta nám přišel na pomoc. Zavolal policii. To auto, s kterým jsme se málem srazili ujelo a tak nevíme kdo to byl. Policie řekla, že to byla stejně vina mámy. Nebudou to vyšetřovat,“ skončil myslíc si, že mi tohle jako vysvětlení stačí.

„Aha,“ klesla jsem hlasem a zamyšleně se rýpala do prstu. „A co mamka? Je v pořádku?“ musela jsem se zeptat.

„Jo. Ta je jako vyměněná a navíc potkala tvého taťku. Je to vážně gentleman. Dokonce předstíral jejího manžela, aby získal nějaké další informace, protože mně je nechtěli sdělit. Jsem podle nich moc mladej,“ odfrkl si znechuceně a podíval se na mě. „Ještě nějaký výslech, nebo tě můžu konečně odvést na pokoj?“

„Myslím, že všechno co potřebuju vědět, už vím. Takže hurá za rodičema,“ s předstíraným nadšením jsem vyskočila z křesla a táhla ho za sebou. Zasekla jsem se a došlo mi, že vlastně nevím kam jít. S úsměvem na tváři jsem udělala otočku na místě a plaše ho postrčila před sebe.

„Už jsem myslel, že ti to snad nedojde a odvedeš mě do suterénu,“ drze poznamenal.

„Moc si nestěžuj a radši mě odveď někam, kde jsou lidi. Taky bys to nemusel přežít,“ výhružně jsem na něj vytasila drápky.

„Ou. Už se bojím. Tak pojď,“ a táhl mě ruku v ruce za sebou. Bylo to jako bychom se znali odmalička. S ním jsem se cítila tak přirozeně bez přetvářky. A to ho znám teprve pár minut. Srdce mi poskočilo radostí.

Konečně docházíme na konec chodby. Chodba je bílá a spoře osvětlená. Za okny zapadá slunce. Já a Edward jsme si celou cestu povídali o všem možném.

„Takže tvoje mamka odešla, když ti byly tři roky?“ s neskrývanou bolestí v hlase se ujišťoval o faktech, které jsem mu právě sdělila.

„Ano, už je to dost dlouho. Zvykla jsem si na to, být jenom s tátou. On je prostě nejlepší a strašně milej, hodnej a navíc chápe moje potřeby puberťačky,“ zakřenila jsem na něj, abych odlehčila tuhle smutnou a frustrující atmosféru.

Podle mě to bylo horší pro něj, jak pro mě. Edward by si nedokázal představit život bez mámy a já zase bez táty. Skvěle se doplňujeme. Jen nad myšlenkou toho, že by se měli brát, mi úsměv povadl. Edward a já sourozenci? Ani náhodou.

„A co ty a táta? Znáš ho, anebo ti udělal to samé co mě mamka?“ zkoušela jsem převést konverzaci i na něj. Skoro celou cestu se bavíme jenom o mně.

Zadíval se do blikající zářivky na konci chodby. Zastavil se. Držela jsem s ním krok, a proto jsem ihned reagovala a zůstala tam stát s ním. Vypadal, jako kdyby si v hlavě přehrával příběh. Jeho oči hledící do dálky se zaleskly v povadající záři žárovky.

„Omluv mě za ten zásek,“ mile se na mě podíval a objal mě rukou kolem ramen. Tak jako to přátelé dělají.

„Asi o tom nechceš mluvit co? Promiň,“ plachým hláskem jsem se mu omluvila.

„Ne, to vůbec není tak, jak si myslíš,“ rychle zachraňoval situaci a snažil se o co nejnormálnější tón. Teď už jsem totiž dokázala poznat pár jeho grimas a pohyby v koutku úst.

„Jen je to na dlouho,“ vyrušil mě z přemýšlení.

„Aha,“ promluvila jsem chápavým hlasem.

„Neboj, já ti to řeknu za chvíli, jen musíme obstát u našich rodičů. Těš se, až poznáš mojí mamku.“

„A ty se těš… No ty se těš na to, až…“ Těkala jsem očima ze strany na stranu a tvrdě přemýšlela, na co by se asi tak mohl těšit. Nechci přeci zůstat pozadu.

„Já se budu těšit na tebe,“ otočil si mě k sobě a nasměroval svoje zelené diamanty k mým očím.

„Já taky,“ souhlasně jsem přikyvovala v jeho objetí.