Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - Prolog + 1. kapitola

06.03.2012 (16:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 86× • zobrazeno 11704×

Prolog

„Když bratři Zeus, Poseidon a Hádes přemohli svého otce - Krona - rozdělili si svět na tři části, ze kterých se skládal. Zeus se stal pánem oblohy. Chudák Hádes si odnesl to, že se proti němu jeho bratři spolčili, a tak je navěky zavřený v podsvětí, kde jeho psychika údajně značně utrpěla. Není se čemu divit. V podsvětí je hic a všichni naříkají… Kdo by se tam nezbláznil. Společnost mu sice dělá prsatá Persefona s dlouhýma nohama, ale stejně není spokojen. No, a ten třetí svět, plný tajemství a hektolitrů vody, dostal Poseidon. Ten všude tahá svůj trojzubec a dohlíží na všechna mořská stvoření, včetně nestvůr, jako jsou sirény. Sirény jsou zlé verze mořských panen. Lákají námořníky na svůj zjev, a pak je stáhnou pod vodu a utopí! Ovšem ne všechny jsou zlé. Jsou tu i krásné mořské víly. Jedna taková se zamilovala do smrtelníka. Byla moc krásná a jmenovala se Ariel. Jednou si nechala narůst nohy, aby mohla s tím chlapem zalézt do postele…“

„Emmette!“ zavrčel jsem. „Nech to dítě být!“ Emmett se zamračil a povzdechnul si.

„Musím jít, Thomasi. To je můj bratr Edward. A jen tak mezi námi – není s ním žádná legrace,“ pošeptal malému chlapci, který na něj hleděl modrýma očima a vypadal, že mu každou chvíli vypadnou z důlků. Ústa měl dokořán a nechápavě Emmetta pozoroval.

„Se mnou není legrace? Idiote! Sedíš tu s ním na lavičce, šeptáš mu kraviny o mořských pannách – až na tebe někdo zavolá policajty, protože si bude myslet, že jsi pedofil, tak já kauci platit nebudu!“ vysvětlil jsem mu šeptem na upíří frekvenci, aby to slyšel jen on. Hodil jsem nákup do kufru auta a netrpělivě na něj shlížel.

„Tak ahoj, Thomasi,“ rozloučil se Emmett, ale chlapec neměl zřejmě slov. Jeho mysl byla zmatená. Nechápal, proč víla Ariel lezla s cizím pánem do postele. Emmett naskočil do auta a já vystartoval z parkoviště.

„Můžeš mi vysvětlit, proč pořád vyprávíš tyhle blbosti?“ zasyčel jsem a sledoval tachometr, jak se blíží ke dvoustovce. Pořád moc pomalé…

„Co je na tom blbost? Je to historie!“

„Jsou to mýty!“

„Moment! Nesedí v tomhle autě právě dva upíři?“ zeptal se dotčeně. Otočil jsem se na něj s úmyslem mu tohle jednou pro vždy vštípit.

„Emmette, žádné mořské panny neexistují!“

1. kapitola

Rozhlížel jsem se po městě a byl vážně rád, že jsme se na Aljašku zase vrátili. Byla tu čistá krása – dala se tu snadno najít na každém rohu. Minul jsem střední školu a pevně se rozhodl, že tentokrát se nebudu vydávat za studenta, ale profesora. Mladé studentky by mohly mít o špetku více respektu, když jim budu profesně nadřazen a nebudu tak muset snášet nejrůznější pozvání na rande. I když je docela možné, že nějaká promiskuitní dívka jednouše uchopí moji ruku a položí si ji na ňadro, jako se mi to stalo posledně.

Cordova byla dobrá volba. Denali jsme měli za rohem, ale zase ne tak blízko, abych se musel Tanyiny návštěvy obávat každý den. Nebylo to tak, že bych jí opovrhoval a její blízkosti se vyhýbal – byla to skvělá žena a celkem mě i vzrušovala, ale ne tak, abych se z toho posadil na zadek. Chtěl jsem víc a nehodlal jsem Tanyu trýznit svojí přítomností. Díkybohu jsem se jí jen líbil, ale nemilovala mě. To by bylo špatné. Zkazil bych jí tím věčnost. Nesmrtelná láska k upírovi, co nemá zájem, není zrovna nejideálnější osud.

Doma jsem doladil svůj pokoj a rozhodl se proběhnout na delší trať. Tedy delší – beztak to bude zase díky mé rychlosti na pár desítek minut, ale dlouho jsem nebyl u Nelsonova zálivu. Vzal jsem si mobil a rozběhl se tou dech beroucí krajinou. Měsíc tomu dodával na magičnosti a já se s úsměvem kochal. Mihnul jsem se kolem krásného místa, které připomínalo pláž, i když to na písek bohaté nebylo. Po chvíli jsem odložil běh a vrátil se zpět. Uvelebil jsem se na útesu kousek od břehu a splynul s ním. Vlny se o mě lámaly a já si užíval tichost pláže. Nikde žádní otravní vlkodlaci, kteří by vzduch zamořovali svým odporným pachem a řečmi o smlouvě.

„Hele, tohle je můj útes, upíre!“ zasyčel někdo zlostně a já nadskočil, protože na tohle jsem tedy vážně nebyl zvyklý. Nic jsem neslyšel – myšlenky, dech a ani tlukot srdce. Moje smysly se zmobilizovaly a já se s vrčením otočil pravděpodobně na upíra. Z vody na mě zíral srdcový obličej a měřil si mě zlobným pohledem. Jenže v tom andělském obličeji trůnily dvě čokoládové duhovky. Tohle bylo divné…

„Prosím?“ zeptal jsem a dívka obrátila oči v sloup.

„Tak vypadneš z toho útesu?“ prskla a položila ruku na černý kámen. S vytřeštěnýma očima jsem zíral na jemné blány mezi jejími prsty.

„Kdo jsi?“ Ztrácel jsem se a moji mysl atakovalo tolik možných spekulací. Co je to stvoření zač?

„No, kdo asi. Prezident Kennedy,“ zamumlala, a pak jsem spatřil něco, co mi prostě nešlo do hlavy, i když jsem to viděl zpomaleně a do nejmenších detailů. To stvoření lehce vyskočilo a dopadlo vedle mě na… Zadek asi ne, protože to mělo dlouhý modrý ocas pokrytý šupinami.

„Kennedy je mrtvý,“ zamumlal jsem a ono to mávlo rukou.

„Nevím. Dějiny mi poslední dobou unikají. Ani nevím, jaký mají rok,“ vysvětlovalo to a já na to valil oči. Vypadalo to jako… To není možné! Natáhl jsem ruku a chtěl se dotknout toho zářivě modrého ocasu, abych se přesvědčil, že tohle není nějaká projekce, anebo jestli mi z mé nesmrtelnosti nezačalo hrabat.

„Hele, nešahat! Já tě taky neohmatávám!“ vynadalo mi to a plesklo přes ruku. Když se mě to dotklo, poznal jsem, že je na tom s tělesnou teplotou jako já – nulově.

„No, nečum tak. To jsi nikdy neviděl mořskou pannu?“

„Cože?“

„Mořská panna. Siréna. Malá mořská víla. Jak to chceš víc upřesnit?“ štěkalo to na mě hbitým jazykem.

„To ale neexistuje,“ protestoval jsem a snažil se přesvědčit, že to, co vidím, ve skutečnosti nevidím. Bohužel – jsem upír. Moc dobře jsem věděl, že se zbláznit nemůžeme.

„U Poseidona, upíři. Všechno vám tak pomalu dochází. Namyšlenější tvory jsem ještě neviděla. Jste horší než lidi. To si pořád myslíte, že jste jediné podpřirozené bytosti?“

„Nadpřirozené,“ opravil jsem to – ji – to… Nemohl jsem se rozhodnout.

„To je kuk.“

„Fuk.“

„Vždyť to říkám,“ namítla a já se jí, podle pěkně vytvarovaných prsou, rozhodl zařadit mezi ženské pohlaví. Na místě bradavek zářily modré šupiny, které byly roztroušené i po zbytku lidštější části. Zářily jako drahokamy.

„Budeš mi ještě dlouho civět na prsa?“ zeptala se po chvíli a já rozpačitě vzhlédnul. Pak jsem se zahleděl na její ocas a musel přiznat, že Emmettovy pohádky nejsou pohádky a metamorfové a vlkodlaci nejsou jediné další nadpřirozené bytosti. Ten rybí ocas byl elegantní a úzký – moc úzký na to, aby to byl kostým a někdo do toho narval nohy.

„Takže… mořská panna,“ vydechl jsem po chvíli. Zvedla ten ocas do vzduchu a ohnula ho tak, že ho měla skoro u obličeje.

„Když jsem se naposledy dívala, tak ano, upíre.“

„Jsem Edward,“ přerušil jsem ji, protože se mi nelíbilo, když mě stále oslovovala upíre.

„Upír Edward. Epické.“

„Myslíš typické.“

„Neopravuj mě pořád,“ rozkázala a pohodila kaštanovými vlasy, které měla až pod pás.

„A ty jsi?“ zeptal jsem se, protože mě zajímalo, jak se taková mořská panna jmenuje. Třeba má nějaké příšerné jméno po korýši či planktonu.

„Bella,“ odpověděla a bylo to poprvé, co na mě neplivala síru. Na chvíli jsem zahlédl tu krásu, o které se vypráví v bájích. Kůži měla stejně bílou jako já, ale se stříbrným nádechem.

„To sedí,“ uznal jsem a ona zvedla obočí.

„A to myslíš jak?“ zeptala se s podezřením.

„V tom nejlepším slova smyslu.“

„Máš štígro,“ poznamenala.

„Mluvíš zvláštně,“ podotkl jsem. Měla silný přízvuk, který jsem v životě neslyšel.

„Lidskou řeč umím jen díky lidem, co přicházejí na pláž. No, a taky díky námořníkům. Hrozné osoby. Jejich mluva není zrovna vybraná.“

„Říkáš lidskou řečí – jak mluvíš ty? Myslím tam u vás – v moři?“

„Jezersky, mořsky... Snažila jsem se naučit žraločí jazyk, ale vzdala jsem to. Těžké a k ničemu. Koho zajímají žraloci? Jsou tupí,“ postěžovala si a máchla ocasem. Pak si povzdechla a smutně se podívala na rozbouřené moře.

„Takže, co ty děláš? Stahuješ námořníky pod hladinu?“ Bral jsem si příklad z legend. Podívala se na mě, jako na idiota.

„A co bych s nimi pak asi dělala, chaluhový mozečku?“

„Jak to mám vědět?“ odsekl jsem po její poznámce. Chvíli jsme mlčeli a já pořád pozoroval tu ploutev, která na mě působila jako magnet.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal jsem se. Odhadoval jsem její věk tak na sedmnáct, ale těžko říct. Díky tomu stříbrnému nádechu, co měla v obličeji, vypadala, jako kdyby se vykoupala v měsíčním světle.

„No, odhaduju to na sedm set let. Po pětistovce jsem to přestala počítat.“

„Takže jsi nesmrtelná?“ zeptal jsem se, ale pak mi došlo, že je to naprosto logické a ta otázka mi náhle přišla pitomá. A očividně i jí. Zachytil jsem jen neuvěřitelně rychlý pohyb a už jsem letěl z útesu dolů, když mi dala facku tím rybím ocasem. Dopadl jsem do vody a hladina se nade mnou zamkla. Vedle mě přistála ona a vlasy jí pod mořskou hladinou vlály všemi směry. Usmála se a já ustrnul. Byla tak nádherná, že jsem na chvíli úplně vypnul.

Naklonila hlavu k levému rameni, a pak ke mně natáhla ruce. Automaticky jsem zavrčel, ale ignorovala to. Položila mi dlaně na tváře a potom otřela svoje rty o moje. Bylo to jako dostat polibek od samotného moře – bouřlivý a vášnivý.

Její rty byly tak měkké, ale přesto si držely svůj vlastní tvar a dokázaly tak vzdorovat mým mramorovým. Pustila mě a překvapeně zamrkala. Pak se plynule obrátila a zmizela v hlubinách. Nechala tam moji omámenou mysl samotnou.

Domů jsem přišel pozdě v noci, protože jsem se ještě dlouho vzpamatovával z toho, co se stalo v moři. V jeden den zjistím, že existují mořské panny, a pak od jedné ještě dostanu pusu. Svět se mi zatočil pod nohama a já na ni nemohl přestat myslet. Ještě teď jsem na svých rtech cítil mořskou vodu.

„Co je?“ zeptal se Emmett, když mě viděl, jak dezorientovaně sedím na pohovce.

„Co kdybych ti řekl, že mořské panny opravdu existují,“ odpověděl jsem po chvíli a vzhlédnul. Emmett se na mě nejprve díval s klidem, ale když viděl, že tvářím vážně, vybuchl smíchy. Poplácal mě po rameni a zakroutil hlavou.

„Tak to dej bacha, brácho, aby tě nestáhly pod hladinu a neutopily tě.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - Prolog + 1. kapitola: