Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 7. kapitola

23.03.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 8043×

Carlisle se ze ztráty svého auta otřepal rychle. Přece jenom asi nebyl na Mercedes fixovaný tak, jako my ostatní na svoje auta. Prý plánoval, že si stejně koupí nové… No, přece jenom, když šel kolem garáže, podíval se na prázdné místo s nostalgickými vzpomínkami a trpkými myšlenkami, týkající se jedné nejmenované ryby.

Emmett dostal od Esmé výchovný pohlavek, což měl být trest za to, jak připravil vodní park o hlavní atrakci. Bella se mé rodiny pořád naprosto stranila. Kromě Emmetta samozřejmě, protože když se dala na dráhu zločinu, nějak je to asi spojilo a nyní byl jediný, na koho necenila špičaté zuby, které vypadaly - když se rozzuřila - jako malé dýky.

A další věc byly moje pocity vůči ní. Máte někoho, kdo vás příšerně otravuje a neustále něco štěbetá, ale přesto k němu s obdivem vzhlížíte a zajímá vás každý detail jeho života. K tomu tu ještě byla její kůže vykoupaná v měsíčním světle, čokoládové oči, dlouhé nohy… Když nemluvila a neplivala na mě síru, uměla být tak sexy. Což si samozřejmě neuvědomovala. Ani nechápala nahotu, takže když se rozhodla, že se převlékne, shodila ze sebe šaty uprostřed pokoje a u toho na mě štěkala. Musel jsem se pak jít proběhnout a vydýchat to. Emmett a Jasper se dobře bavili, ale moje kalhoty už ne.

„Edwarde, ty nemáš dívku?“ zeptala se jednou večer, kdy jsem ležel v knihách o mořských pannách. Lehla si ke mně na lenošku a položila mi hlavu na rameno, jako kdyby se nechumelilo.

„Ne,“ odpověděl jsem a snažil se věnovat textu.

„Aha. Všichni ve vašem klanu žijí jako pár. Proč ty ne?“ Úžasná otázka, kterou si každý v mé rodině pokládá už desítky let.

„Asi čekám na tu pravou.“ Klasická, dobře vstřebatelná a uspokojivá odpověď. Ovšem pro Bellu ne.

„A jak ji poznáš? Co když bude ta levá?“

„To se prostě pozná. Proto to bude ta pravá,“ šeptl jsem a automaticky ji pohladil po vlasech, protože mě tak lákaly.

„Co to bylo?“ zeptala se a zdvihla hlavu. Do hajzlu…

„Promiň. Já jen… Měla jsi tam smítko.“ To byla skvělá výmluva, která vznikla v mozku nadpřirozeně inteligentního upíra. Asi je vážně mrtvý. „Udělej to ještě,“ přikázala a nahnula ke mně temeno hlavy. Natáhl jsem prsty a jemně s nimi přejel po její hlavě. Spokojeně se usmála a lehla si zpátky a přisunula se ještě blíž. Jenže ona tyhle dotyky nechápe. Výskal jsem ji ve vlasech a jezdil po pokožce její hlavy, jako kdyby byla z toho nejkřehčího porcelánu.

„Kde jsme to skončili? Jo, ta pravá. A co když ti ta pravá nikdy nepřijde?“

„Jsem nesmrtelný. Mám celou věčnost, abych ji našel.“

„Hmm. A jak si tu pravou představuješ?“ Myslím, že kdyby podle mého popisu měla namalovat obraz, tak by jí v závěru vyšel její portrét.

„Nejlépe nesmrtelná…“

„A krásná?“

„Krásná,“ souhlasil jsem a namotával si pramínky jejích hebkých vlasů na prsty.

„To je hezké,“ zašeptala po chvíli.

„Co?“

„No, když děláš tohle,“ vysvětlila a ukázala si na hlavu. Pak se najednou prudce zvedla, což dělá vždycky, když ji něco napadne, a podívala se na moje vlasy. „Ukaž! Zkusím to taky,“ oznámila a já zůstal jako omráčený, když mi vpletla svoje prsty do vlasů.

„Máš jiné vlasy, než já,“ poznamenala zamračeně a studovala jejich strukturu. „Navíc ti trčí všemi směry. Asi se moc nečešeš, co? Ale přesto nejsou zacuchané…“ Byl jsem v sedmém nebi jenom z toho, že se mi hrabala ve vlasech. To jsem to tedy dopracoval. Zaklapl jsem knihu a sledoval její přemýšlivý výraz, ale po chvíli jsem už zavíral slastně oči a hruď mi začala vibrovat jemným, spokojeným vrčením.

„Au,“ ozvalo se po chvíli a mě to probudilo z transu. Bella měla stažené obočí a držela se bolestně za břicho.

„Co je?“ chtěl jsem vědět a stáhl jí ruce z břicha. Najednou se zase uvolnila a zavrtěla hlavou.

„Nic,“ hlesla, ale stejně bych ji nejradši předal Carlisleovi, i když to nebyl veterinář.

„Jak nic? Slyšel jsem jasně a zřetelně - au.“

„No, tak jsi to slyšel. A co?“ prskla a odtáhla se. Stoupla si k oknu a přestala dýchat. To dělala často. Jen zírala na oceán a ignorovala mě.

„Jak myslíš,“ utrousil jsem a znovu se začetl, i když jsem ji pořád vnímal a vzpomínal na její dotyky. Občas je prostorná mysl na nic, a to hodně. Zvlášť, když vám v jejím koutu pořád plave jeden Nemo.

„Proč mě nemá ráda?“ zeptala se mě Alice, když si vybírala z police – z jedné z milionu – kabelku. Byla dost dotčená, protože si zvykla, že ji si všichni zamilují.

„Protože jsi upír,“ odpověděl jsem a vztáhl ruku po jednom hadovi, který už ale nebyl hadem, nýbrž součástí šatníku mé bláznivé sestry. Alice mě pleskla přes ruku.

„A ty snad ne? Není to fér,“ vzdychla uraženě.

„Tak jí to jdi vysvětlit. Určitě tě pochopí,“ nadhodil jsem a ona jen zavrčela. Pak se na mě otočila s vážným výrazem.

„Musíš jí vysvětlit, jak úžasná jsem, a že beze mě bys chodil v otrhaných hadrech…“

„Já nemyslím, že bych chodil v otrhaných…“

„Vysvětli jí to!“ uzavřela to a mrskla po mně červenými, koženými rukavicemi.

„Tohle si na sebe brát nemusím, že ne?“

Po škole jsem se vykašlal na Volvo a hodil Jasperovi klíče, abych mohl utíkat domů za… No, zalít kytky na fiktivní zahradě, zatopit v krbu, protože všem v domě je zima, a tak.

Už z dálky jsem slyšel Esméiny vystrašené myšlenky, které mi smazaly z tváře připitomělý úsměv způsobený tím, že ji uvidím. Přidal jsem do kroku a vlétnul do domu jako tornádo. Bella se krčila v rohu a probodávala Esmé modrýma očima. Esmé stála s rukama za zády a mateřsky se usmívala, až jsem se pozastavil nad tím, jak moje matka dokáže vykouzlit takový úsměv.

„Edwarde, snažila jsem se jí jen pomoct,“ bránila se okamžitě Esmé provinile.

„Já vím. To je v pořádku,“ zabručel jsem, a pak se podíval na Bellu, která na mě zasyčela. Teď už dokonce prská i na mě. To je skvělé. Ještě včera se ke mně tiskla.

„Něco s ní je. Od rána se pořád třese a jen vrčí na všechno okolo,“ vysvětlila má matka a já si bezradně prohlédnul Bellu. Něco bylo jinak. Její vlasy nebyly ta zářivá, kaštanová řeka, která se vlnila v loknách. Teď byly zplihlé a rovné. Z pokožky se jí vytratil ten stříbrný, měsíční třpyt. Teď byla mrtvolně bílá – skoro identická s naší alabastrovou bělostí, jenže ona měla šedý povlak.

„Bello,“ začal jsem jemně a posouval se obezřetně krůček po krůčku k ní, „co se děje?“ vydechl jsem jí do tváře a snažil se ji omámit upíří vůní, jenže ona není člověk. Když jsem se k ní těsně přiblížil, vystřelila ruku a jednu mi vrazila. Ostrými nehty se mi přitom zaryla do mé kamenné kůže, a pak sykla bolestí, když se něco odtrhlo. Na zem spadnul celý nehet z jejího ukazováku a Bella si začala drtit ruku ve své druhé, aby se zbavila bolesti.

„Co ti je?“ vřískl jsem a vzal jí ruce pevně do svých svou přirozenou silou, které neodolá ani mořská panna, protože jsem nechtěl riskovat, že se mi zase vysmekne a ještě mě přehodí na druhý konec místnosti. Chystal jsem se prohlédnout škody, jenže ona zaúpěla bolestí a já ji okamžitě pustil. Na zápěstí jí vykvetly otisky mých rukou – dokonalé kopie, což by mělo trvat několik hodin, než se to takhle vyrýsuje. Navíc ona modřiny nikdy neměla… Měla tvrdou kůži a okamžitě se hojila. Podíval jsem se na svoje dlaně, ve kterých jsem něco cítil. Na kůži mi ulpěly kousky té Belliny a já myslel, že odpadnu, protože moje malá mořská víla se mi doslova rozpadala před očima a na tohle mých šest semestrů medicíny nestačí. Netušil jsem, co s ní, a to mě užíralo.

Odnesl jsem Bellu do pokoje pro hosty, protože jsem chtěl, aby byla v měkké peřině a teple. Kdyby neměla otevřené oči, kterými mi mířila do těch mých, myslel bych, že mám před sebou několik dní mrtvé tělo.

„Bello, prosím, řekni mi, jak ti můžu pomoct,“ zaprosil jsem a přiznávám, že mi bylo do pláče, protože jsem věděl, že umírá a nejhorší na tom bylo, že jsem to mohl jen sledovat. Znal jsem všechny ty knihy nazpaměť a nikde nic takového nebylo. Vždyť to taky byly jen mýty, ale tohle byla drtivá skutečnost. Měl jsem pocit, že moje nitro se trhá na kousky. Hladil jsem ji po vlasech jako včera, ale teď ty vlasy ve velkém ztrácela po polštáři.

Za hodinu přijeli mí sourozenci a hned vysondovali, co se děje. Emmett, Jasper a Alice naběhli k posteli jako sudičky a Bella tentokrát ani nevrčela, protože začala zavírat oči.

„Co ti je?“ zeptal se Emmett bez klasické dávky humoru a zkoumal Bellinu tvář.

„Asi jsem nemocná,“ hlesla a já bolestně zkřivil tvář. Měl jsem teď dvě potřeby. Jedna z nich byla rozmlátit něco na milion kousků a z nich pak udělat jemný prášek. Potřeboval jsem rozervat hrdlo pořádně agresivní pumě. A ta druhá potřeba byla ubohá a slabá… Jenže díky tomu, co jsem teď cítil, jsem poznal, jak slabí upíří můžou být, když se jedná o ženy. Najednou jsme ti nejzranitelnější tvorové na světě. Potřeboval jsem se zhroutit někomu na rameno a tam si vylít duši, protože žena mého srdce… Moment. Co?

„Ty nám dáváš. Kde tě to bolí?“ zeptal se Emmett bratrsky a vzal ji opatrně ruku do své. Její ruka v porovnání s jeho vypadala jako ručka novorozeněte.

Jak, sakra, žena mého srdce?

„Všechno… Všechno mě pálí,“ dostala ze sebe. „Je to jako oheň… Oheň v těle.“ Všichni čtyři upíři naráz zkřivili obličeje, když se zmínila o ohni v těle. Vzpomínky na přeměnu se při takových slovních spojeních vždycky proderou na povrch.

„To známe,“ poznamenal Emmett a zaměřil se na pálení ve svém krku a lov.

„Počkej,“ zašeptal jsem si pro sebe a vyletěl z postele. „Bella nejí a my taky ne. Jenže mi pijeme. Jsme upíři - potřebujeme krev. Ona je mořská panna, takže přirozeně potřebuje vodu. My jsme tvořeni krví a ona vodou. Proč mě to nenapadlo dřív?“ Seběhl jsem do kuchyně a ve dvou sekundách byl zpátky se sklenicí vody. Nazdvihl jsem Bellu a přiložil jí sklenici k ústům. Musel jsem jí to tam nalít sám, protože přestávala vnímat okolí. Probrala se a nalokala se vody. Můj malý Silvestr v mém nitru přerušila její reakce. Ještě ani nedopila celou sklenici a už dostávala vodu ze svého krku ven.

„Strašně mě to škrábalo.. Jako by mi to stěny krku… slepovalo dohromady,“ vysvětlila a já mrštil sklenicí o zeď. Začínal jsem ztrácet nervy, protože jsem myslel, že voda je jasné řešení, ale Bella mi dál chřadla na rukou. Emmett horečně uvažoval a nadával na místní zdroje vody, a pak se mu v hlavě rozsvítila žárovka. Zmizel a do deseti sekund byl zpátky s kýblem mořské vody. Naběhnul do místnosti a než jsem stačil cokoliv říct, vyklopil kbelík na Bellu. Voda se jí rozlila po těle a tam, kde s ní přišla do kontaktu, kůže zase začala zářit. Pod Beliným tělem se vytvořilo jezero, když z ní voda ztekla, jenže to se začalo vsakovat do jejího těla. Odhodil jsem přikrývku a všichni jsme se zatajeným dechem sledovali, jak jí postupně modraly nohy z nádechu modré na blankytnou a potom začaly tmavnout, zužovat se a měnit strukturu. Nejdřív se jí spojila stehna a potom kolena. Nakonec jí srostly kotníky a z prstů začala vyrůstat ploutev. Za chvíli na posteli ležela mořská panna se vším všudy.

„Já jsem říkal, že stačí přidat vodu!“ zavrčel nadšeně Emmett a nemohl se vynadívat na mrskající se ocas.

Nevím, čím jsem se v tu chvíli zabýval víc. Jestli tím, že má Bella zase ocas, anebo tím, co jsem si před chvíli pomyslel. Žena mého srdce? To je absurdní už z několika důvodů. Ona není žena, ale ryba a já nemám srdce, ale kus mrtvého, chladného kamene. Jenže ať už je to nesmyslné jakkoliv, ten kus patří rybě přede mnou. Upír se zamiloval do mořské panny - a to jsem si myslel, že strávím na Aljašce poklidných pár let.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 7. kapitola: