Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 19. kapitola

01.05.2012 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 66× • zobrazeno 7566×

Měl jsem dva dny. Ultimátum k pláči. Dva dny Belle budu dokazovat, jak moc ji miluju, a jak velký důvod má k tomu, aby tu zůstala. Dva dny jen s ní. Samozřejmě tam chtěli být Jasper a Emmett – chtěli strávit poslední možné chvíle s ní, ale to mě vůbec nezajímalo. Teď jdou všichni stranou a na prvním místě je Bella. Budu sobecký, až to bude bolet, ale já ji potřeboval.

„Jen ty a já,“ zopakoval jsem po sté, když jsem ji držel za ruku a vycházeli jsme z domu.

„Jen ty a já,“ souhlasila a přitiskla se ke mně. Proboha, já ji nemůžu ztratit. „Edwarde, chtěla bych tě vidět lovit,“ řekla a já se rozhlédl kolem sebe s vytřeštěnýma očima a čekal na smích. Ten ale nepřicházel.

„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se zděšeně. Má sebevražedné sklony.

„Ano. Nejdřív mi ty ukážeš něco ze svého světa a potom něco já ze svého.“

„To se mi nelíbí,“ utrousil jsem zamračeně.

„Ale bude muset. A vůbec – bojíš se toho, že tě budu považovat za stvůru, až to uvidím? Já vím, co jsi. Proboha, já mám šupiny. A taky mě miluješ. Jsme si kvit,“ řekla a zazubila se.

„O to nejde. Tedy jde, ale momentálně mi víc dělá starosti to, že bych tě zabil.“

„Ale nezabil… Mně v těle nic nebije a nekoluje – neláká tě to. Budu tak ticho, že nepostřehneš, že tam jsem, až budeš v tom svém loveckém transu,“ vysvětlila promyšleně. V tomhle měla pravdu. Jako jediná se mi mohla schovat v dobrých podmínkách, které byly například tady – na Aljašce, protože ve sněhu se pachová stopa ztrácela.

„Bello, tohle se mi…,“ začal jsem, no, umlčela mě ukazovákem. Pohladila mě po rtech a potom se na ně přisála svými vlastními. Ta ví, jak mě oblbnout.

„Dobře, vyhrálas. Nemůžu uvěřit tomu, že s tím souhlasím,“ dodal jsem zamračeně šeptem.

„A víš, že já ano? Miluješ mě přece,“ řekla s lehkostí a poskočila si. Nedokázal jsem sdílet její dobrou náladu, protože jsem pořád myslel na to ultimátum. Viděla to, a tak se zastavila a dlaní mi přejela po rozkroku.

„Můžeme se tu zdržet,“ řekla a kousla se do rtu.

„Ne, to nemůžeme,“ řekl jsem a táhl ji za ruku dál.

„Vidím, že jsi smutný,“ zamumlala polohlasem. „Chci, abys byl šťastný.“

„Sex pro jednou nepomůže… Víš, co by mě udělalo opravdu šťastným?“

„Trojka?“

„Co? Ne!“

„Tak co?“ Předešel jsem ji a šel pozadu. Přitom jsem ji držel za ruce a díval se jí do očí.

„Kdybys se mnou zůstala navždy,“ odpověděl jsem a jí z tváře zmizel ten laškovný úsměv. Uhnula pohledem. To jsem nechtěl.

„Ne, Bello. Promiň. Slibuju, že už se o tom nezmíním. Aspoň tyhle dva dny, které jsou jen naše.“ Přikývla, ale pořád se dívala stranou. Musím odvést její pozornost. Zastavil jsem se a ona nechápavě vzhlédla. Významně jsem se na ni podíval a zavřel oči. Zhluboka jsem se nadechnul a nasál neuvěřitelné množství vzduchu do plic, které ten kyslík vůbec nezajímal. Ovšem můj nos si z něj své vybral.

Vzal jsem bez varování Bellu do náruče a za pár vteřin uběhl pět kilometrů na východ, odkud mi vítr přivál pach medvěda. Tam jsem ji pustil a ona si sedla pod strom. Napjatě na mě zírala a já se k ní otočil zády. Když jsem ho uviděl a tlukot jeho srdce mě ovládnul, zapomněl jsem, co se děje, a že tu ještě někdo je. Teď jsem mu jen chtěl prokousnout tepnu a nechat si tím zalít ústa. Skočil jsem po něm zezadu, a tak se sesunul pod vahou mého těla ze žuly na zem. Kus jeho kožešiny mi zůstal v ústech, a tak jsem ji s divokým vrčením vyplivnul a vrátil se k tomu blahodárnému, rudému pramenu, co mi vléval teplo do těla. U toho jsem stačil kontrolovat svoje okolí – připraven bránit svoji potravu. Puls slábnul a s ním i příval krve. Přestal jsem sát a nazdvihl hlavu. Z úst mi pořád tekly potoky krve a já vyplivnul další kus masa, co mi uvízlo za rtem, když jsem jedl.

Setřel jsem krev hřbetem ruky a z něho ji slíznul jazykem. Jed ji zcela smyl a nezbylo po ní ani památky. Zvedl jsem se a začal zase vnímat dění okolo. Když mi všechno docvaklo, příšerně jsem se bál podívat se na Bellu. Chvíli jsem stál zády k ní a oddaloval ten okamžik.

„Edwarde?“ hlesla zmateně a já byl tak přinucen podívat se jí do očí. A když jsem to udělal, měl jsem chuť se plácnout do čela. Já jsem idiot! Vždyť je to Bella. Jasně, že jí to nepřijde hrozné, zvrácené a nechutné. Nejspíš to pro ni bylo jako zajímavé kino a nyní bude mít milion otázek.

„Ještě mi řekni, že se ti to líbilo,“ zamumlal jsem znechuceně. Kdyby to byla upírka, tak mě na místě ojede, jak bych ji tím lovem vzrušil.

„No, ten medvěd mohl mít rodinu,“ usoudila a já vykulil oči. „Ale bylo to tak hustý! Jak si na něj skočil a on do tebe drápal, ale vůbec nic ti to neudělalo. A potom jste spadli na zem a ty jsi udělal takový ten vrrr obličej a roztáhnul si ústa a vycenil zuby. A pak přišel ten rozmazaný pohyb a tys už najednou byl zahrabaný v jeho krku. A pak si vyplivnul tu kožešinu – to bylo teda trochu nechutné… No, ale pak tam šplouchalo a tys pořád vrčel…,“ vyprávěla a vyprávěla, divoce u toho gestikulovala rukama a vzrušeně popisovala můj lov.

„Tobě to vůbec nepřišlo hrozné? Děsivé?“

„Ne. Mělo by?“

„Že já se vůbec divím… Kdokoliv jiný by mi tu omdlel, pozvracel se, anebo už navždy chodil spát s rozsvícenou lampičkou a plamenometem v ruce.“

„Nemám lampičku…“

„Bello, Bello… Už jsem ti říkal, jak moc tě miluju?“ Zamyšleně přimhouřila oči.

„Hm… Myslím, že ses jen zmínil.“

„V tom případě – miluju tě.“

„Já tebe taky. Strašně moc,“ řekla hrdě a vroucně. Zbožňoval jsem ji za to, jak mi svoje emoční rozpoložení vyložila bez rozpaků. Lehl jsem si na ni a ona mi omotala nohy kolem těla. „Mmm… Divoký sex na sněhu v lese,“ zašeptala mi do ucha, když jsem ji líbal na hrdle a jemně jí po pokožce přejížděl zuby.

„Chceš to na sněhu?“ zeptal jsem se a ona rychle přikývla. „Tak si počkej,“ řekl jsem a zvedl ji svoji přirozenou rychlostí ze země.

„To není fér!“ zaplakala a strčila do mě.

„Život není fér,“ souhlasil jsem. To tedy není. Konečně jsem našel lásku své existence, která si zrovna rozmýšlí, jestli mě opustí. „Teď jsi na řadě ty. Potom se budeme moct věnovat jiným aktivitám,“ vysvětlil jsem a ona souhlasně pokývala hlavou. „Tak?“ pobídl jsem ji.

„Víš, kde je Eagle Bay?“ zeptala se a já přikývnul. „Tak tam poběž,“ přikázala a začala se mi škrábat na záda.

„Proč?“ zeptal jsem se s nepříjemným podezřením. „Chci říct – proč mám běžet k zálivu?“

„Protože je to jediná oblast, kam se nedostanou proudy, a tak není hlídaná. Chci ti ukázat něco ze svého světa.

„Bello, já nevím.“

„Ale já vím!“ uzavřela to a já si povzdechnul. Jestli mi nakonec neuplave, vysvětlím jí, kdo je tu chlap. Samozřejmě, teď ne, abych negativně neovlivnil její rozhodnutí.

Rozběhl jsem se rychlostí blesku a celou dobu mi dělaly společnost její měkké rty a dlouhé polibky, kterými mi zaplavovala krk.

„Tak krásně voníš,“ zapředla a já se usmál.

„Upíří vůně. Měla bys vůči jejímu kouzlu být odolná,“ hlesl jsem přemýšlivě.

„Hm, ale pořád je to neodolatelné. Jsi jako velká, sladká zmrzlinka.“ Protočil jsem oči nad tou analogií a směšnou zdrobnělinou.

„Vždyť nevíš, jak chutná zmrzlina.“

„Ale vím. Jasper mi ji narval do pusy, když jsi byl pryč. Bylo to dobré. Ovšem potom jsem to vyzvracela…“

„No, to je milé přirovnání.“

„Je. Na tebe to totiž platí až na to zvracení.“

„Hmm,“ zamručel jsem. Jsem zmrzlinka. Musím se s tím smířit.

Po pěti minutách a pár stovkách kilometrů jsem se nedůvěřivě zastavil před břehem.

„Nádhera,“ zamumlala Bella a oči se jí rozsvítily, když spatřila kvantum mořské vody. Já tam nic jiného neviděl. Střed mého vesmíru a nejkrásnější, co bylo k vidění, byla totiž ona.

„Tak pojď,“ řekla a pevně mě chytila za ruku. Já ji stisknul ještě pevněji a pořád se odmítal hnout z místa.

„Edwarde, přísahám, že tady se nic stát nemůže.“

„A když se něco stane, mám povolení zabíjet?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Ne!“

„To mě nezajímá. Hm. Můžeme jít,“ zahlásil jsem a rozešel se směrem k vodě. Trhla mi s rukou a zastavila mě.

„Ne, Edwarde! Nemůžeš nikoho z nich zabít! Odporuje to všemu, čemu věříme. Smrt nemá v našem světě místo…“

„Bello, já ti říkám, že jestli tam na tebe někdo sáhne, tak ho roztrhnu a je mi úplně jedno, jestli pak za to půjdu za podmořský katr,“ vysvětlil jsem jí ledově šeptem. Chtěla ještě něco dodat, no, pak ústa zase zaklapla a zavrtěla hlavou. Rozešla se směrem k moři a u toho skopla boty. Pak pustila moji ruku, stáhla si ramínka šatů a nechala je spadnout na zem.

„Já to udělám!“ přihlásil jsem se zcela dobrovolně, když si sáhla dozadu. Obešel jsem ji a rozepnul ji dvěma prsty podprsenku. Potom jsem jí stáhnul kalhotky po nohách na zem a s povzdechem se podíval na ten nádherný zadek. Ne, řekl jsem, že až potom…

Políbil jsem ji v půli stehna a ona mi pleskla po ruce, kterou jsem jí obtočil kolem druhého.

„Řekl jsi až potom!“ Příště bych měl být zticha…

Vešla do vody a nechala první malé vlnky, aby se jí převalily přes nárt. Pak se podívala na mě.

„Ty si nesvlékneš?“ zeptala se a já skopl boty a sundal si košili. „A ty kalhoty?“

„Možná tam nebudeme sami. Nepotřebuji, aby tam na mě zírala každá škeble.“

„Věř, že se nemáš za co stydět.“

„Ne, nebudu tam za Adama.“

„Tvrdohlavý upír.“

„Otravná mořská panna.“ Otevřela ústa k odpovědi, ale v tom momentě už padala k zemi, protože nohy byly pryč. Zachytil jsem ji centimetr od písku a vzal ji do náruče. Zapadalo slunce a její šupiny se leskly jako modré diamanty. Sluneční svit se jí odrážel od stříbrné kůže a já se topil v její kráse.

„Páni,“ vydechla, protože já se zase třpytil do zlata. „Mám toho nejkrásnějšího chlapa na celém světě.“

„Já mám tu nejkrásnější rybu na světě.“ Vyplázla jazyk.

„Mám ten nejkrásnější kus žuly na světě.“

„Mám modrého Nema.“ Vtom už měla hlavu pod vodou a já ji hned následoval. Naznačila mi, ať ji pustím a já tak nerad učinil. V té samé sekundě byla najednou pryč a já vystrašeně prozkoumával okolí. A hned na to zase měla obličej deset centimetrů od mého a rozzářeně se usmívala od ucha k uchu. Takhle šťastnou jsem ji snad ještě neviděl… Vlasy se jí rozprostřely kolem hlavy a jemně vlály. Ústy jsem jí naznačil – jsi nádherná.

Se svým dokonalým zrakem jsem mohl sledovat i pod hladinou, jak zmodrala. Vzal jsem jí obličej do dlaní a vpil se jí do rtů. Tím pohybem zaplavily její vlasy moji hlavu. Když jsme rozpojovali a spojovali naše ústa a jazyky, vpouštěl jsem tím do svých úst vodu. Jí to určitě nevadilo, ale já bych si to radši odpustil, a tak jsem se na ni natisknul víc a přitvrdil. Po pár minutách, kdy jsem ji hladil po zádech a vlasech, mě pustila a vzala za ruku. Táhla mě dál – do hlubin. Dostali jsme se tak daleko a hluboko, že člověk by tam pod tlakem okamžitě zemřel. Já jen věděl, že tam ten tlak je, ale to bylo asi všechno.
Bella mi rozzářeně ukazovala každý mořský šutr a rybu. Ovšem ryby dost protestovaly, když zaregistrovaly přítomnost predátora. Dělal jsem, že tam nejsem, no, neskočily na to. A pak Bella začala vydávat zvuky, co by lidské ušní bubínky člověka nevydržely a na místě praskly. Pochopil jsem, že na ně něco křičí v jiném jazyku, ke kterému nepotřebuje vzduch, aby ho mohla vytvořit. No, doufám, že na mě takhle nikdy mluvit nebude.

Ryby se přestaly cukat a pokorně kolem Belly a mě vytvořily kruh. Bella z toho byla očividně naprosto unešená, když panáčkovaly a točily se jako pominuté. Určitě z toho zblbnou.

V oceánu jsme strávili celou noc a skoro celý den. Dělalo mi problémy pochopit, z čeho je Bella nadšená, a proč to tam tak miluje, protože mně to celé připadalo krásné jen díky ní. Všechno ostatní bylo jen pozadí. Ukázala mi svoje skrýše s lesklými věcmi, co nasbírala po mořském dně, a já věděl, že kdyby tohle někdo našel – což bylo díky místu uložení nemožné – zblázní se.

Nakonec jsme si dali i závod a já musel uznat, že u ní doma je rychlejší, než já.

Pořád jsem ji líbal a nemohl jsem se toho nabažit, protože ty polibky měly neuvěřitelnou sílu. V kombinaci s tím, že vypadala tak šťastně a nenadávala, protože jsme byli pod vodou, byly to nádherné chvíle. A já si nedovedl představit, že bych o ni měl přijít. Anebo možná dovedl, a to velmi dobře. V ten den svět skončí a já už nebudu mít pro co žít. Jedině snad pro naději, že si to jednou rozmyslí a vrátí se ke mně. Stravován ohněm a bolestí někde na konci světa.

Večer, když jsme vyšli z oceánu a já tak zase spatřil ten suchý svět, jsme si na pláži užili perfektní sex, kdy jsme se naprosto oddali tomu druhému a splnili mu všechny touhy.

A potom zbývalo to jediné… Jít zpátky a definitivně to rozseknout. Bella celou cestu nepromluvila ani slovo a měla jen bradu položenou na mém rameni. Už z dálky jsem slyšel, jak se všichni hádají s našimi hosty. Už dorazili i Carlisle a Esmé a očividně ani jim nesedli.

Vešli jsme do domu a údajný Bellin snoubenec Orca vstal.

„Tvé dva dny uplynuly, Marino,“ oznámil jí a já zavrčel.

„Já vím. A už jsem se rozhodla,“ řekla pevně s úsměvem a stiskla mi ruku. S šíleným strachem jsem čekal, co řekne. Orca přimhouřil oči a začal pomalu a chladně mluvit tím jazykem, kterým mluvila Bella v moři. Všichni se znechuceně zatvářili, když k nim ty zvuky dolehly. Já se díval na Bellu, které z tváře postupně mizel úsměv, a pustila moji ruku. Zmodraly jí oči a rozkřičela se na Orcu a my jen němě sledovali jejich konverzaci, protože nikdo z nás neměl tušení, o čem mluví. Orca na ni zavrčel a promluvil asi ještě čtyři slova. Belle klesla ramena a odvrátila pohled.

„Edwarde, zvolila jsem oceán,“ promluvila přiškrceně a mně něco silně sevřelo.

„Cože?“

„Vracím se domů,“ vysvětlila a konečně se mi podívala do očí. Z těch jejích tekly stříbrné vodopády a na šatech se jí rozprskly jako kapky roztaveného kovu.

„Já tě nepustím!“ zavrčel jsem a hodlal jsem ji přivázat lanem k posteli.

„Běžte všichni pryč,“ zašeptala a nikdo neposlechl.

„Běžte!“ zdůraznil jsem to a všichni vyklidili pole. Dokonce i Orca a jeho stráže, kteří upozornili, že počkají před domem.

„Edwarde, já se rozhodla.“

„Nedělej mi to. Já tě miluju,“ zašeptal jsem a opřel se do ní svýma očima. Sklopila zrak.

„Já tebe taky. Ale oceán miluju víc,“ zaplakala a otírala si hřbetem ruky slzy, které neustále nahrazovaly nové.

„To ti nevěřím. Já o tebe nemůžu přijít, Bello. Nepustím tě,“ zopakoval jsem jako v transu. Vzhlédla.

„To bys mi udělal? Držel bys mě tady, i když nechci?“ Chtěl bych na ni vykřičet, že to bych přesně udělal, ale já ji miloval. Nemohl jsem jí něco takového udělat, protože to, co chtěla ona, bylo svaté. Ona bude šťastná. To, že já nebudu, je vedlejší škoda, která před láskou padá na kolena.

Chytila moji tvář do dlaní a dlouze mě políbila. Potom mě pustila a obličej měla zkroucený v bolesti a smutku.

„Řekni za mě sbohem Emmettovi a Jasperovi. Vlastně všem… Miluju tě, Edwarde,“ vydechla a znovu mě políbila. Chytil jsem ji za ruce a odmítal ji pustit. „Edwarde, prosím, nech mě jít,“ řekla a moje sevření začalo pod jejím prosícím pohledem povolovat. Poslední jsem cítil její prsty, jak sklouzávají po mých. Potom se obrátila a vyběhla z domu. Zůstal jsem tam stát s rukama ve vzduchu a za chvíli se začali trousit ostatní. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Esmé ke mně přišla, ale já nedokázal odtrhnout pohled od dveří, kde jsem naposledy viděl její mahagonové vlasy.

„Edwarde, to bude dobré,“ šeptla, ale její mysl křičela, že nebude. Objala mě a já jsem jí po chvíli, kdy jsem pochopil, že Bella tu vážně už není, začal vzlykat do ramene. Byly to nepostřehnutelné vzlyky, ale všichni je zaregistrovali.

Bella milovala oceán víc, než mě. Nevím, co bylo horší. Jestli to, že mě opustila nebo to, že jí hektolitry vody přišly důležitější, než já.

Děkuju, děkuju, děkuju a ještě mnohokrát děkuju za umístění. Je to krásný rozloučení s touhle povídkou. Samozřejmě ještě nekončí! Žádnej epilog tu není, ale brzo bude. Je to otázka pár kapitol. Hodně z vás mě žádalo o víc kapitol, ale nechala jsem se už někdy zviklat? :D Vlastně jednou, ale tady to nehrozí, protože mám už konec rozmyšlený. Snad vám tuhle povídku aspoň trochu vynahradím tou novou oddechovkou, a to System of a down.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 19. kapitola: