Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počkej si, ona přijde! - 1. kapitola

28.12.2011 (16:00) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1728×

Bella

Trochu jsem se uklidnila a pak ucítila medvěda, rozběhla jsem se za ním. Nepotřebovala jsem krev, ale potřebovala jsem odreagování.

Za malou chvíli jsem ho uviděla, ležel na malém paloučku. Napjala jsem svaly a skočila. Pokoušel se mě shodit, drápal mě, ale moje kůže byla moc odolná, ani jsem to necítila. Vnímala jsem jen tu teplou tekutinu, která protékala mým hrdlem. Teplo z ní se mi rozlévalo po celém těle. Pomalu se přestával bránit, už v něm nezbyla žádná krev. Zahrabala jsem všechno, co z něj zbylo, a chtěla jsem zamířit domů, ale všimla jsem si svých šatů.

„Tak takhle domů nemůžu!“ povzdychla jsem si. Špinavá, mokrá a s něčím, co se ani zdaleka nepodobá šatům, co jsem měla ráno. Byly potrhané, na břiše měly obrovskou díru, záda jsem měla odhalená úplně, jedno ramínko utrhnuté a to druhé drželo jen silou vůle, jen jsem čekala, až se rozpadnou úplně. Alice by asi dostala infarkt. No, to asi ne, ale i tak, takhle mě nesmí vidět.

Chvilku jsem přemýšlela a pak se rozběhla. Ještě jednou jsem si opakovala můj plán, proplížit se domů oknem, dojít se do svého pokoje převléknout a pak se teprve ukázat ostatním a říct jim o... něm. Radši jsem přemýšlela, jestli už jsou všichni doma, nebo jestli Alice s Rose ještě nakupují. Většinou se vrací až kolem jedenácté, kdy obchody zavírají, ale já nevěděla, kolik je. Rozběhla jsem se ještě rychleji a za malou chvilku jsem viděla dům. Nevnímala jsem okolí. Odrazila se a zamyšleně skočila do dokořán otevřeného okna.

„Oh!“ dostala jsem ze sebe, na posteli někdo ležel. Podle kudrnatých a zlatých vlasů Jazz. Co tu dělá? Ptala jsem se sama sebe a pak jsem se rozhlédla po pokoji. Není můj, ale už bylo pozdě vyskočit zpět nebo někam utéct, Jazz se na mě otočil s nechápavým výrazem, ale když si mě prohlédl, zacukaly mu koutky. Nechala jsem to plavat a začala s omlouvání. Byla jsem v šoku, takže jsem nevěděla co říct.

„P-promiň, zamyslela jsem se a… a spletla jsem se-si okno, m-moc se o-omlouvám.“ Nedokázala jsem se ani pohnout, šok přetrvával. Koukala jsem na Jazze a teprve teď si všimla, že nemá tričko, měsíc se odrážel od jeho svalnaté hrudě. Byl krásný, vypadal jako… Ne! Okřikla jsem sama sebe. Tohle nesmím dělat, je to můj bratr a hlavně manžel mé nejlepší kamarádky! Jazz se postavil a stále si mě prohlížel.

„Sluší ti to,“ řekl a znovu se snažil potlačit smích. A teď mi to došlo - moje šaty. Kdybych mohla, červenala bych se. Rozběhla jsem se ke dveřím, ale spletla jsem si i je, takže jsem vešla do jeho a Aliciny šatny. Chtěla jsem dveře zase zavřít, ale místo toho jsem otevřela pusu a pomalu se otočila na Jaspera. V hlavě jsem se snažila uspořádat myšlenky a vymyslet nějaký důvod, proč je šatna téměř prázdná. Proč tam nejsou žádné Aliciny šaty, boty, prostě nic. Jen několik kousků oblečení, které patřily Jasperovi.

Alice má přece vždycky plnou šatnu, tak kde jsou všechny její nádherné šaty, topy, boty a ostatní převážně nepotřebné věci? Jazz seděl na posteli s rukama v dlaních. Přešla jsem k němu - úplně jsem zapomněla, že jsem prakticky jen ve spodním prádle, neboť šaty se ještě víc potrhaly při návratu domů.

„Kde je?“ zeptala jsem se šeptem. Byla jsem nahnutá těsně u něj, chtěla jsem mu vidět do tváře, kdyby zvedl hlavu, chyběl by jen kousíček na... Co to dělám? Nesmím na něj takhle myslet! Znovu jsem se na něj podívala a v tu chvíli zvedl hlavu a podíval se na mě. Bolest v jeho očích nešla přehlédnout.

„Odešla,“ řekl. Ta bolest byla i v jeho hlase, ale nedivím se mu. Nechala ho tu, stejně jako tu Edward nechal mě a Renesmé, jak to mohla udělat? Jazz ji zasvětil celý život, přizpůsobil se jí, udělal by pro ni všechno a ona si odejde! Objala jsem ho, nemohla jsem si pomoct. Když jsem se ho dotkla, projela mnou vlna elektřiny a on si toho nejspíš všiml, protože trochu ucuknul, ale ignorovala jsem to. Pevně jsem si ho přitiskla k sobě.

„Děkuji, Bells,“ pošeptal mi do ucha, a i když byl první docela překvapený, objal mě taky, posadil si mě na klín a já už jsem neudržela vzlyky, které se mi draly z hrdla, odešla moje láska, už navždy, nemůžu zemřít, jsem upír, a i kdyby, tak tu přece nemůžu nechat Renesmé. Odešla i moje nejlepší kamarádka. Alice mě vždycky vyslechla, vždycky mi pomohla a teď už tu není. Jasper cítil moje pocity, snažil se mě utišit, ale moc se mu to nedařilo, a tak mě jen hladil po zádech. Byl to krásný pocit… Krásnou chvíli zkazil Emmett.

„Co to tu vy dva děláte?“ V tu ránu jsme stáli oba a asi dva metry od sebe. Emm se rozchechtal, ale s tím přestal hned, jak do pokoje vešla Rosalie, a přejela ho vražedným pohledem. Pak se rozběhla ke mně.

„Bello, je mi to moc líto,“ řekla a soucitně se na mě podívala. Pustila jsem ji a rozešla se teď už ke správným dveřím.

„Jdu se převléct,“ řekla jsem a vyšla z Jazzova pokoje. Ještě jsem slyšela, jak Rose litovala Jaspera a pak už jsem vypnula, nechtěla jsem slyšet žádný soucit, i když nebyl určený mně. Prošla jsem chodbou a ještě zkontrolovala Renesmé. Spala, a tak jsem vešla do protějšího pokoje a zamířila si to rovnou do šatny pro nějaké oblečení. Šatna byla podobně prázdná jako ta Jazzova. Všechno si vzal, rychle jsem popadla krátké fialové šaty, boty na podpatku, na který už jsem si zvykla, a prádlo. Rychle za sebou zabouchla dveře a začala jsem znovu vzlykat, doufala jsem, že mě nikdo neuslyší, ale s upířím sluchem všech v domě je to nesplnitelný sen.

Prohlédla jsem si pokoj. Nebylo v něm nic, co patřilo jemu, odvezl si dokonce i všechny knihy. Rozběhla jsem se do koupelny. Shodila jsem ze sebe to potrhané oblečení a vlezla si do sprchy. Pustila jsem si horkou vodu a nechala ji volně téct po mém chladném těle. Uklidňovalo mě to, po chvíli jsem přestala vzlykat a jen si užívala tu teplou sprchu.

Asi po půl hodině jsem vylezla, utřela se a oblékla do připravených šatů. Boty jsem si vzala jenom do ruky. Vyšla jsem z koupelny, boty hodila ke dveřím a lehla si na postel. Otočila jsem se na záda a dívala se na strop. Nevnímala jsem čas, jen jsem tam tak ležela a chtěla jsem spát, ale to mi nebylo dovoleno. Snažila jsem se na chvíli na všechno zapomenout.

Jasper

„Oh,“ uslyšel jsem a otočil jsem se.

Bella.

Uprostřed mého pokoje stála Bella v mokrých, špinavých a hlavně potrhaných šatech - vypadalo to, jako by na sobě ani žádné šaty neměla. Když jsem se na ni teď díval, jak se měsíční světlo odráží od její bledé a hladké kůže, vypadala nádherně. Musel jsem se podívat jinam, tohle nesmím, je to moje sestra!

„P-promiň, zamyslela jsem se a-a spletla jsem se-si okno, m-moc se o-omlouvám,“ koktala a stále na mě hleděla. Musel jsem se usmát, vypadala komicky, šaty roztrhané, oči vykulené, otevřenou pusu – pohled k nezaplacení.

„Sluší ti to,“ řekl jsem jí a znovu se pousmál. Asi si uvědomila, jak vypadá a rozběhla se ke dveřím, ale běžela do šatny, chtěl jsem něco říct, ale ona byla rychlejší. Než jsem se nadechl, už stála v šatně. Povzdychl jsem si. Neví, že Alice odešla. Bolelo mě na ni myslet. Dal jsem si hlavu do dlaní a snažil se myslet na něco jiného, ale nic nepomáhalo. Najednou jsem cítil Bellu hned vedle mě, ale nepodíval jsem se na ni.

„Kde je?“ zašeptala mi těsně u ucha. Zvedl jsem hlavu, abych viděl její reakci. Už teď byla v šoku, přeci jenom to není tu její nejlepší kamarádka a sestra.

„Odešla,“ dostal jsem ze sebe a ona mě objala. Projel mnou takový zvláštní pocit, nedokázal jsem ho pojmenovat. Trochu jsem ucuknul, ale ona to ignorovala a ještě pevněji mě stiskla, tak jsem ji objal taky. Posadil si ji na klín. Vypadalo to, že kdyby mohla brečet, tak už jí slzy potečou proudem. Ale nemohla, a tak jenom vzlykala. Snažil jsem se ji uklidnit, ale moje moc byla k ničemu, když jsem se cítil stejně, tak jsem ji jen hladil po vlasech a zase mnou projel ten zvláštní, ale příjemný pocit. Byla to krásná chvíle, cítil jsem se mnohem líp, potřeboval jsem někoho jako oporu. Bella měla Renesmé, ale já… Bellu? Ne, to je hloupost, ona má svých starostí dost, ale možná časem...

„Ne! Je to moje sestra!“ okřikoval jsem v duchu sám sebe, ale i tak jsem si nemohl pomoct, byla hodná, krásná a já měl pořád potřebu ji chránit. Připadala mi tak zranitelná. Moc jsem si přál, aby se netrápila a abych ji mohl pomoct, ale nevěděl jsem jak.

„Co to tu vy dva děláte?“ zeptal se Emmett nechápavě a v tu samou chvíli jsme se s Bellou zvedli z postele a postavili se tak, že mezi námi byly asi dva metry. Emmett se tomu samozřejmě musel zasmát, ale hned přestal, protože do pokoje vešla Rose a přejela ho vražedným pohledem. Došla první k Belle a objala ji.

„Je mi to moc líto,“ šeptla. Bella se od ní odtáhla.

„Jdu se převléct,“ řekla a zmizela z pokoje.

„Jazzi, moc mě to mrzí,“ špitla Rose. Pak jsme uslyšeli Belliny vzlyky, potlačoval jsem nutkání jít za ní a utišit ji. Nikdo se ani nepohnul, ale když utichly, otočil jsem se na Rose.

„Řekni Esmé, že jsem šel na lov a ještě nevím, kdy se vrátím.“ Vyskočil jsem oknem a utíkal k lesu.

„Jazzi!“ volal za mnou Emmett, ale já ho ignoroval. Musel jsem někam vypadnout, něčím zabít přebytečný čas, něčím se odreagovat.

<<<--->>>

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počkej si, ona přijde! - 1. kapitola: