Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po smrti? Zapomeň! - 10. kapitola

17.01.2011 (17:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1527×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Po smrti? Zapomeň

Kapitola desátá - O svatbě a po svatbě!

V minulé kapitole jste si přečetli:

„Jsi Anděl, seslaný jinými potají, i když na poslední chvíli. Miluji tě, Povznesená moje!“ Tahle slova pro mě byla jako lék na všechny bolesti, kterými jsem si zatím v životě i neživotě prošla. Doufám, že nám naše štěstí vydrží o hodně více než posledně.

„Taky tě miluji, Edwarde.“ Myslela jsem si, že nemohu být šťastnější. Měla jsem muže, kterého jsme dlouhá léta milovala a kterého jsme si musela vybojovat. Měla jsem tu nejskvělejší rodinu na světě a byla jsem nejmocnější bytostí světa.

Zapomněla jsme na vše, co mě tížilo i na varování, které jsme dostala od Boha. Bohužel, jak se později ukázalo, měl pravdu. Zanedlouho jsme poznala, že tohle není to, co chci a tvrdě jsme narazila.

O pět měsíců později…

Stála jsem před oltářem s mužem, kterého miluji a nic mě nedonutí přestat ho milovat. Pamatuji si, jako by to byla včera, co mě požádal o ruku.

„Isabello Marie Swan,“ pronesl a pokleknul přede mě. Okolo byla shromážděná celá rodina. Měla jsem narozeniny. Vytáhl malou červenou krabičku. Zatajil se mi dech. „Vezmeš si mě?“ Bylo to pro mě jako bič.

Matka mi vždy říkala, nikdy se nevdávej, nikdy to netrvá věčně, jak to při svatbách říkají.

Vzadu v hlavě se mi však ozval mě velmi známý radarový hlásek, který křičel: „Nepřijímej to!“. Neposlechla jsem.

„Ano.“ V mžiku drtil mé rty vášnivým a chtivým polibkem. Věděla jsem, že by chtěl více.

„Ne!“ Okřikla jsem se v hlavě, samozřejmě jsme mu chtěla dát více, chtěla jsem to ze sobečtějších důvodů, pro sebe, ale rozhodla jsem se, že musíme začít úplně od začátku. Nikdy jsme společně zatím nespali. Odtrhla jsem se od něj jako první. Byl na to zvyklý, jelikož jsem to tak dělala vždy. Nechala jsem se zasypat gratulacemi a Edward mi navlékl prsten.

Kněz vypravoval a my napjatě poslouchali. Pro nás oba to byla nová zkušenost. Ostatní již formálně spolu byli, my zatím nikoli a nikdy.

„Proto prosím Vás, Isabello, abyste pronesla svůj svatební slib.“ Přikývla jsme a s Edwardem jsme se k sobě otočili čelem.

„V životě jsme prošla dlouhou cestou. Udělala jsem spoustu chyb a hloupostí, ale za tu celou cestu, kdy jsme hledala chybějící kousek, který mi chyběl, jsme věděla, že to bude něco výjimečného a neobyčejného.  Jsi to ty, Edwarde. Dala bych ti vše, co mám, dala bych za tebe svou duši i tělo své. Položila bych za tebe život, znova, kdyby to bylo nutné.“ Tomu jsem se usmála, ale on se zamračil. „Miluji tě více než cokoli na světě. Tímto slibem bych ti chtěla přísahat svou věčnou lásku, ve všem co nás potká. Lásku na Věky.“ Usmál se na mě.

„Edwarde, přijímáte její lásku?“ otázal se kněz.

„Ano.“ Znělo to tak chladně, až mě to zarazilo, ale nechala jsem to být, myslela jsem si, že je to pouze z nervů ze svatby. Neměla jsem to nechat být.

„Edwarde?“ vyzval ho kněz.

„Isabelo, smysl mého života, který jsem hledal, jsem našel až v tobě. Jsi skrytým tajemstvím mého nitra, vždy jsem chtěl pocítit lásku, tu pravou, tu, která trvá na věky. Nejsem si jistý, jestli jsi dobrou volbou, protože jsem si jist, že jsi tou nejlepší.“ Tohle jsme nepochopila. „ Mám tě rád, Isabello, tímto bych ti chtěl slíbit svou věčnou lásku.“ Zarazila jsem se. Necítila jsem těch slov žádnou lásku, cit či něhu. Byla to, jako by odříkával pasáž z knihy, která se mu nelíbí. Najednou jsem si nebyla jistá. Nebyla jsem si jistá, jestli si ho chci vzít, nebyla jsem si jistá ničím. Věděla jsem jen jednu jedinou věc, že tady zůstat už nadále nemůžu.

Kněz, nekněz, přeměnila jsem se v Anděla.

„Ne, Edwarde. Takhle ne, takhle to nechci. Necítím z tebe řádnou lásku, vášeň, cit, chceš mě jenom proto, že jsem mocná, chceš mě jen proto, že jsem anděl. Nemiluješ, vždy´t ani nemůžeš! Jak jsem mohla být tak slepá? Klamal jsi mě celou dobu, co se známe. Klamal jsi mě a obelhával. Bůh měl pravdu. Zabije mě bytost, kterou miluji. Ty mě zabiješ, protože mě zabíjíš!“ Začala jsem vzlykat a po tvářích mi kanuly slzy. Nikdo to nepochopil, kněz na mě zbožně koukal.

„No tak, jsi jen vynervovaná. To se zpraví, věř mi, každá nevěsta je při svatbě nervózní.“ Slyšela jsem ho, ale nevnímala.

„Miluješ mě?“ To ho zarazilo, vlastně všechny.

„Samozřejmě.“ Tohle jsme slyšet nechtěla.

„Ne, takhle ne, řekni mi to.“ Zarazil se. Všichni se otočili na něj. Už nekoukali na mě.

„Nemůžu.“ Odpověděl.

„Proto si tě nevezmu, Edwarde. Už tehdy když jsi mě žádal o ruku, neřekl jsi, že mě miluješ. Tos mi řekl jen jednou, když jsi za mnou poprvé přišel, ale ty mě nemiluješ, že?“

„Nemiluji, chci, ale nemůžu.“

„Tohle slovo ve slovníku nemám. Mohla bych tě k tomu donutit, mohla bych udělat cokoliv, o co bys mě požádal, ale neudělala jsme to, nespala jsem s tebou. Víš proč?“ Záporně zavrtěl hlavou. „Protože jsme z tebe neměla dobrý pocit. Věděla jsem, že není něco v pořádku.“

„Prosím, já se změním.“ Ušklíbla jsem se.

„Změníš? Nemůžeš změnit city, nemůžeš mě začít milovat z jednoho dne na druhý, takhle to nefunguje. Takhle srdce nepracuje a nic jiného tak nepracuje. Všechno se skládá z kousíčků, které do sebe zapadají a něco tvoří, ale ty nezapadáš a netvoříš. Jen bouráš a ničíš.“ Usmál se.

„Ty máš co mluvit. Tak mě spal. Zase mě spal a znova mě oživ.“ Nepochopila jsem to.

„Tentokrát už ne, třikrát jsi zemřel. Vzalo ti to lidskost. City.“ Konečně jsem to pochopila. To, co mi řekl bůh.

Byl to zase jeden z těch snů, tenhle se mi zdál před pár dny.

„Povznesená?“ Ušklíbla jsem se.

„Bože?“ Uklonila jsem se, slušnost je slušnost.

„Posaď se.“ Usadila jsem se naproti němu. Seděl na zlatém trůnu a popíjel nějakou zlatou vodu.

„Copak jsi ode mne dnes potřeboval?“ Když bůh pochopil, že mě nezlomí, začal mi dávat úkoly tím způsobem, že jsme společně konverzovali v mých snech.

„Mám pro tebe další malý úkol.“ Podal mi složku. V rychlosti jsem to přeletěla očima a potom jsem přikývla. „No, než půjdeš, ještě něco bych ti chtěla dát.“ Podivila jsme se tomu. „Rozhodl jsem se ti udělit dar pravdy. Využívej ho moudře a ještě něco. Nezapomeň, že, co jednou změníš, již stejné nikdy nebude.“ Poté zmizel. Nepochopila jsem význam jeho slov, ale nechala jsem to plavat, na ten sen jsem docela zapomněla i na ten úkol, který mi dal.

„Dvakrát mě bůh varoval a dvakrát měl Bůh pravdu.“ Nepochopeně na mě zírali. „Ty úkoly, které mám, jak rychle někam zmizím a potom se zase vracím. Jsou to úkoly od Boha, komunikuje se mnou ve snech a již dvakrát mi řekl podivné věci, kterým jsme nerozuměla,“ odmlčela jsem se. „Ne, já jim nechtěla rozumět! Řekl mi, že nezabila mě Satina, protože jsem mocnější, že on na mě však nemůže, mám si ale dávat pozor, protože mě zabije člověk, kterého miluju, víš proč? Láska je mocnější než vše, co cítím, nebo co dělám.“ Sebrala jsem se, nemohla jsem přestat přemýšlet, proč to tak udělal. „Podruhé mi řekl, že co jednou změním, nebude již nikdy stejné.“ Najednou mi to vše začalo dávat smysl. „Ten parchant!“ zařvala jsem. Všichni na mě jen nevěřícně zírali. „ Oni to věděli. Už když jsme umřela, věděli, že jednou budu povznesená, proto Edwardovi vrátili život, tedy, oni mu ho nevrátili, změnili ho a s každou další změnou přestal cítit to, co měl, přišel o duši, o kterou se tolik bál. Oni věděli, že Satina není dostatečně mocná, že mě žene něco mnohem silnějšího. Láska, proto jí využili, aby mě zničili.“ Rozvzlykala jsem se.

„Prosím tě, kdo jsou ti oni?“ otázala se Alice.

„Bůh a Ďábel.“ K mým slovům přispělo i to, že se zde oba dva zjevili.

„Povznesená.“ Ušklíbla jsem se a snesla jsem se k zemi.

„Bože.“ Uklonila jsme se mu. „Ďáble.“ Druhá poklonka.

„Jsi slušně vychovaná, dítko, to se dnes velmi cení, ale víš, že tohle jsi prohrála, že?“ Usmála jsem se.

„Nic se nedá prohrát bez boje.“ Strnuli, poté se usmáli.

„Přeci bys s námi nechtěla bojovat!“ zasmál se Ďábel. Také jsem se na něj usmála.

„Ne, nechci.“ Myslím, že mě nepochopili. „To neznamená, že se vám vzdám a budu váš otrok. Prozraďte mi, kdo doopravdy jsem.“ Tohle nečekali, nikdo to nečekal.

Vedle nich se objevila nějaká žena. Nevím, kdo byla, ale byla mi velice známá.

„Dítko moje.“ Usmála se na mě. „Jsi jejich experimentem, dalo by se říct.“ Vykulila jsem oči.

„Osude, mohla bys to nechat být?“ Šklebil se Ďábel.

„Nebyla jsem to já, kdo si pohrával s osudem, říkala jsem Vám, že to nemáte dělat, ale vy nic!“ Byla očividně naštvaná.

„Dítko. Jsi dítě, kterému byla pomocí neuvěřitelně silné magie tří sudiček dána ohromná moc.“ Usmála se.

„Sudičky? Doopravdy? To jako, že jsem něco jako Šípková Růženka?“ Usmála se.

„Nu, věru ano, dítko. Jsem jednou ze sudiček. Osud.“ Vedle ní se objevily další dvě ženy. „Po mé pravici,“ řekla a ukázala na ni. Stála tam žena, která měla na sobě šat jako z pavučin, nesmírně krásná. „To je Talent.“ Usmála se na mě, byla jsem talentovaná na mnoho věcí. „A toto,“ řekla a ukázala na dívku, která z nich vypadala nejmladší, řekla bych, že jí bylo něco kolem devíti. „Je Moc.“ Vykulila jsem oči.

„Do vínku jsme ti dali, jak po nás tito pánové chtěli, mocné věci, díky tomu a také, že jsi obětovala svůj život, ses mohla stát Povznesenou.“ Pravila devítiletá.

„Dobře.“ Vykulily na mě své oči. „Nekoukejte tak na mě. Pár měsíců si zvykám, že jsem Anděl. Poté, že jsem Povznesená a nyní na to, že jsem jakýmsi experimentem těchhle dvou.“ Ukázala jsem na Boha s Ďáblem, kteří rozmlouvali s knězem, který z toho byl málem na infarkt, když se pozornost obrátila na ně, utichli a ostražitě mě sledovali.

„Vím, je to trošku matoucí, ale neboj, vše se spraví, proto jsme tady.“ Usmála se na mě Talent.

„Ano, ano.“ Kývala hlavou devítiletá.

„No, děláš pro nás mnoho a ve vínku ti chybí jedna důležitá věc, která nebyla rozvinuta, kvůli těmhle dvěma.“ Uštěpačně na ně pohlédla. „Přišli jsme, abychom to dali do pořádku.“ Usmála se na mě.

„Ne, nechci, abyste mi vzali moc.“ Zkameněl jí obličej.

„Co tedy chceš?“ Zdálo se mi to nebo byla nevrlá?

„Mohu vyplnit přání každému, jen sobě ne. Proto si přeji, aby byl Edward zase takový, jakého jsem ho poznala, abychom tady zkrátka měla svého Edwarda, ne karikaturu, která mě nenávidí.“ Usmály se, koukly na sebe a nakonec přikývly.

„Je to tvé přání, Povznesená, pamatuj ale, že nikdy nic nebude stejné, jako dřív.“ Luskly prsty a zmizely.

„No, my abychom taky šli.“ Poznamenal Bůh.

„Nikam. S vámi mám ještě nemalou řeč.“ Naštvala jsem se.

„Uvidíme se ve snu.“ Zmizeli.

„Omlouvám se.“ Ozval se za mnou sametový hlas, který jsem tolik milovala a který i v poslední době tolik moc chyběl. Otočila jsem se a pohlédla jsem do očí, hřejivých a hlubokých, které se na mě láskyplně dívaly.

„Edwarde!“ Objala jsem ho a vyhledala jsem jeho rty v naléhavém polibku. Oplácel mi ho. Tentokrát jsem se neodtrhla a on také ne. Někdo si však odkašlal.

„Můžeme tedy dojít k vaší svatbě?“ dotázal se nás kněz.

„Ano.“ Společně jsme se zasmáli, jak spolupracujeme.

„Tak tedy, Isabello Marie Swan, přijímáš Edwardovu lásku na věky?“ Pohlédla jsem do Edwardových očí, hlubokých a hřejivých a přikývla jsem.

„Ano, přijímám do konce věků.“ Usmál se na mě.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, přijímáš Isabelinu lásku na věky?“Usmál se na mě tím jeho hřejivým úsměvem a přikývl.

„Ano, přijímám, protože ji miluji víc než cokoli jiného na světě a chci s ní strávit zbytek věčnosti, protože bez ní, nejsem nic.“ Usmál se na mě a sklonil svou hlavu k té mojí. Spojil naše rty v něžném a láskyplném polibku. Věděla jsem, že šťastnější již být nemohu.