Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 42. kapitola

10.02.2012 (20:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2555×

Bolest se znovu vystupňovala, až jsem si začínala myslet, že to nevydržím. Jako kdyby mi po celém těle přejížděl tank, tam a zpátky demoloval mé kosti, které by se nestačily ani zahojit, než by projel svou dráhu znovu. Chtěla jsem plakat a prosit o pomoc, o to, aby někdo utišil mé miminko, ale nezmohla jsem se na slovo, hlas jsem nenacházela, stále jsem se totiž brodila v bahně, v černočerné tmě, která se nechystala ustoupit, snad jen uvolňovala místo pro horko, které se po nekonečně dlouhé době dostalo ke zdroji mého života – mému srdci.

A potom se vše uklidnilo. Bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela a já jsem přemýšlela, jestli je to tím, že jsem skutečně zemřela. Ale ne, to bych přeci neslyšela tolik zvuků, bylo to skutečné.

Zůstala jsem nehybně ležet, aniž bych na sobě dala znát, že jsem již při vědomí, a načerpávala jsem okolní vůně a zvuky. Cítila jsem celou místností dětský olejíček, tu vůni bych nikdy nezapomněla, tolikrát jsem jím mazala drobné tělíčko Renesmé, když byla malinká. Nenápadně jsem se nadechla, ale nepřišla ke mně žádná úleva, kterou bych měla normálně pocítit, když se mi plíce zaplnily vzduchem.

Takže to vyšlo? Skutečně to vyšlo? Musela jsem si utřídit myšlenky v hlavě, což šlo těžko, protože mě neustále rušily zvuky. Slyšela jsem auta ze silnice, přestože silnice odtud byla pěkných pár kilometrů, po lesní cestě vedoucí k domu Cullenů většinu času žádná auta nejezdí, takže to skutečně muselo být z města…

Poslouchala jsem slabě hrající televizi v přízemí, byl to nějaký sportovní pořad, odhadovala bych, že se na to dívá Emmett, sportem je přímo posedlý! Ale ve změti všech tónů a zvuků jsem zaslechla ještě něco, něco, co přimělo mou pozornost zaměřit se jen na to spojení tónů.

Slyšela jsem tlukot srdce. Vlastně tlukot dvou srdíček. Zaposlouchala jsem se daleko pozorněji a mohla jsem vnímat ten zrychlený let motýlích křídel, přesně tak mi zněl tlukot srdcí mých malých dětí. Mojí holčičky a chlapečka. Jak jsem tak poslouchala jejich srdíčka, zatoužila jsem obejmout je v náručí a přičichnout si k nim, cítit tu nejdokonalejší vůni na světě, vnímat jejich horkou kůži a střežit jejich sny.

Automaticky jsem se zvedla a otevřela jsem oči, přičemž mě do nich uhodilo příliš ostré světlo. Raději jsem hned sklopila pohled a nejprve jsem se pomalu zadívala na zářivě bílé lůžko, na kterém jsem ležela, svůj pohled jsem pak pomalu sunula blíže k sobě, protože jsem spatřila vysoké jehlové podpatky na svých nohou.

Alice, povzdychla jsem si s úsměvem. Ne, že by mi podpatky vadily, ale copak jdu teď na nějakou společenskou akci, ke které bych potřebovala kostým a podpatky? Raději jsem se ale rozhodla, že takovou drobnost vypustím z hlavy, pomalu jsem si stoupla na obě nohy.

Zvláštní… Buď jsou ty boty extrémně pohodlné, nebo se toho změnilo mnohem víc. Cítila jsem se hrozně lehká, jako kdyby mě na zemi nedržela přitažlivost, musela jsem se pousmát, když mi došlo, že jsem stejný pocit měla i ve chvíli, kdy jsem poprvé spatřila Edwarda. Na druhé straně pokoje si někdo odkašlal, tipovala jsem to na Carlislea, a když jsem stočila svůj pohled tím směrem, spatřila jsem Emmetta, Carlislea, Jaspera a Edwarda, jak stojí ve zvláštně obranné pozici. Alice se krčila s Esmé za nimi a marně se snažily procpat dopředu.

„Jak se cítíš, Bello?“ zeptal se Carlisle jako první, aby tak prolomil zvláštní ticho v místnosti. Co se děje?

„Je mi dobře,“ odpověděla jsem s lehkým úsměvem a pohledem jsem vyhledala Edwarda, něco v jeho tváři se mi nezdálo, byl zvláštně odtažitý, přestože jeho oči mě hřály i na dálku. Ten topazový pohled se mi ale zdál jiný, všichni se mi zdáli jiní. Jako kdybych se na ně dosud dívala skrz nějaký mlžný opar, ale až teprve nyní jsem dostala příležitost pohlédnout na ně zpříma.

„Bello, tak ráda tě vidím!“ zavýskla Alice a netuším, jak se jí to povedlo, ale procpala se přes Emmetta, aby mě za chvíli mohla drtit ve svém náručí. Pevně jsem ji objala, ale následovalo něco trochu jiného, než radostné cvrlikání, které jsem očekávala: „Au, Bells, drtíš mě.“

Překvapeně jsem stáhla ruce podél těla, když to Alice vyhrkla. Zůstala jsem na ni nevěřícně zírat a nejspíš byl můj výraz komický, protože ona se mi rozhodně zdála pobavená.

„Měla by ses teď vidět,“ posmívala se mi neskrytě.

„Vždyť jsem tě jen objala…“ Zmatená jsem byla až moc, Alice mi sice vyprávěla o tom, že novorození mají větší sílu jak upíři starší, ale vždyť se mi ani nezdálo, že bych ji pořádně držela.

„Neber si to tak, všichni jsme tím prošli,“ uklidnila mě s úsměvem a já jsem se na ni vděčně podívala, pak už se ke slovu dostal Carlisle a zahltil mě všelijakými poučkami a odbornými výrazy. Ptal se na to, jak jsem se cítila při proměně, jestli byl morfin účinný, jestli jsem vnímala své okolí a další otázky. Ani jsem se moc nesoustředila na své odpovědi, v hlavě jsem se pokoušela vzpomenout si na tvářičku svého syna, toužebně jsem si přála vzpomenout si na to, jak můj chlapeček vypadá, ale jeho tváři i tvář Renesmé byla v mých vzpomínkách rozmazaná.

„Carlisle, už to stačí? Chci je vidět,“ zaúpěla jsem, protože tohle mi určitě dělali schválně. Přeci mě nemůžou držet pár metrů od těch nejdokonalejších stvoření na světě, potřebuji je vidět, už jsem je nedržela v náručí věčnost!

„Nejlepší bude, Bello, když půjdeme nejprve na lov,“ rozhodl Edward nesmlouvavě a já jsem tedy přikývla. Když ale zamířil k otevřeným balkónovým dveřím, ztuhla jsem.

„Nechceš po mně, abych skákala, že ne?“ zapochybovala jsem o jeho zdravém rozumu, ale on se na mě jen usmál tím svým pokřiveným úsměvem a natáhl ke mně ruku, kterou jsem s radostí přijala. Vložila jsem svou dlaň do té Edwardovi a… Ucukla jsem!

Jeho dlaň byla najednou jiná. Nezdála se mi studená, ba naopak! Přišla mi úplně stejně teplá jako moje ruka. Nechápavě jsem se podívala na Edwarda a on jen s úsměvem znovu natáhl svou ruku ke mně, druhý pokus už byl úspěšnější. Dobře, na tohle si asi budu muset zvyknout…

„Nezdá se mi rozumné na jehlách skákat z okna,“ vymlouvala jsem se, protože se mi to zdálo jako dost velká výška, když jsem lezla po stromech s Edwardem, bylo to něco jiného, skákal on a já jsem se jen držela, když mě zrovna nedržel. Ale skočit z okna sama od sebe? Vždyť si určitě něco zlomím!

„Neboj se, není to tak hrozné, jak to vypadá,“ uklidňoval mě a nepřestával mě držet za ruku, pomalu jsem tedy následovala jeho příkladu a přistoupila jsem ke kraji, odkud by se dalo perfektně skákat. Dobře, dole je docela rovná plocha, třeba si nic nezlomím… A kdyby jo, Carlisle je přeci doktor, uklidňovala jsem se. „Můžeme?“

Na odpověď jsem se nezmohla, srdce jsem v tu chvíli měla až v krku, takže jsem se rozhodla, že na další souhlasy není čas, nakonec bych se neodhodlala skočit nikdy. Vykročila jsem o dva kroky vpřed a najednou jsem cítila, jak mi vzduch sviští kolem hlavy, ale nebylo to hrozné. Neměla jsem potřebu křičet o pomoc a snažit se zachytávat všeho kolem.

Jako by se země přibližovala jen pomalu, měla jsem dostatek času, abych trochu pokrčila kolena a dopadla bez jediného problému, ani jsem si nezlomila podpatek! Usmála jsem se jako sluníčko a dmula jsem se pýchou nad svou šikovností, jakmile jsme dopadli na zem, Edward ke mně něco zamumlal a vyrazil kupředu. Brala jsem to jako povel k běhu.

Tak fajn, budeme si hrát! Rozběhla jsem se přesně tím směrem, kudy mi Edward zmizel mezi stromy, a netrvalo mi dlouho, abych ho našla. Cítila jsem jeho pachovou stopu, byla to sladká vůně, jejíž aroma jsem nedokázala určit. Ale nebylo to nepříjemné, jak by se mohlo zdát, to jen vlkodlaci vždy měli něco proti vůni upírů... Vlastně to bylo oboustranné.

Nechala jsem se unést svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že Edward zastavil. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala zastavit, protože jsem byla hodně rozběhnutá, ale jak nejrychleji to šlo, jsem se vrátila zpátky ke svému andělu.

„Už nemůžeš?“ laškovala jsem s ním a překvapivě to šlo snadno. Moje nová upíří podstata se mi zalíbila, ten běh je dokonalý!

„Jen jsem myslel, že bychom nemuseli překračovat hranice,“ zašklebil se na mě a já jsem překvapeně vykulila oči. To jsme tak daleko? Asi bych se i zeptala na to, jak poznal, že jsme tak daleko, ale do nosu mě uhodila lahodná vůně.

Přivřela jsem trochu oči a nasála jsem tu vůni, v krku se mi ozvala zvláštně pálivá bolest. Jako když má člověk angínu, jen to bylo daleko silnější – to bude asi žízeň. Olízla jsem si rty a udělala jsem několik kroků na východ, aby mi po chvíli mohli do zorného úhlu pohledu padnout velcí jeleni, kteří se zrovna pásli na louce. Byli pozoruhodně klidní a neměli nejmenší tušení, že za křovím na ně číhá predátor, že já jsem ten predátor.

„Nemusíš se bát, je to tvá přirozenost. Zvládneš to,“ ujistil mě Edward tichým šeptem a já jsem dala na jeho slova. Někde uvnitř mě to musí být, každý predátor má od přírody dáno, že ví, jak se má zachovat, když jde o shánění potravy. Tohle je má potrava…

Znovu jsem se nadechla a ta vůně byla natolik omamná, že mi zastínila mysl. Vyšlehla jsem z křoví jako bič, a aniž bych cokoli udělala, mé tělo reagovalo samo. Popadla jsem prvního jelena, který byl shodou okolností i dost velký, jediným pohybem jsem mu zlomila vaz a z bezvládného zvířete jsem si potom vzala krev.

Cítila jsem, jak mi ta horká tekutina klouže do krku, cítila jsem stále ještě pulsující tepnu mrtvého zvířete, ale dobře jsem věděla, že už je to jen reflex. Šílela jsem žízní, čím víc jsem pila, tím horší má žízeň byla, takže jakmile jsem dopila krev toho lahodného jelena, vyběhla jsem za tou vůní lesem a skolila jsem ještě další dva, kteří byli ale menší.

A potom jsem se cítila tak nějak plná… Zvláštní pocit, přestože jsem stále cítila pálení v krku symbolizující neutichající žízeň, tolik jsem si ji přála ukojit, ale stejně by to nebylo možné. Ne, pokud chci zůstat na zvířecí stravě – a to já chci!

„Mám ránu,“ zhodnotila jsem své potrhané šaty, na které jsem při lovu nebrala nejmenší ohledy, dokonce jsem si všimla, že už nemám jednu botu, tudíž jsem bez nostalgie zahodila i druhou.

„Náhodou vypadáš dokonale,“ poznamenal Edward a v očích mu zajiskřilo. Vystopovala jsem jeho pohled a bylo mi jasné, že vysoký rozparek na sukni, která měla být původně úplně jinak dlouhá, ale po běhu lesem a prvním lovu dostala řádně zabrat, odhaluje daleko víc z mé postavy. Svou novou rychlostí jsem se k němu přesunula a co nejopatrněji jsem ho objala kolem krku, abych se k němu mohla přitisknout. Tolik mi Edwardovo pevné sevření chybělo.

„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala jsem mu do ucha a nechala jsem ho, aby naše rty spojil v polibku. A bylo to neuvěřitelné. Jestli jsem si dříve myslela, že mě čekal neuvěřitelný elektrický šok, tak teď se snad zastavila zeměkoule, protože se mi všechny myšlenky v hlavě smíchaly a soustředily se jen na tu úžasnou chuť Edwardových rtů.

Možná, že by naše polibky vedly i dál, ale vzpomněla jsem si na něco, co bych chtěla ještě o něco víc, než na Edwardovo tělo. Tak dlouho jsem neviděla své děti, jsou všechno, co v životě mám. Nezaslouží si, abych teď trávila chvíle bez nich, když už konečně mohu být jen s nimi.

„Edwarde,“ začala jsem, ale on mě nenechal dokončit větu.

„Matthew a Renesmé, že?“ pousmál se a touha z jeho očí se pomalu vytrácela. Přikývla jsem a znovu jsem spojila naše ruce, domů jsme se rozběhli stejnou rychlostí, společně, jak to má být.

41. kapitola - Shrnutí - 43. kapitola

Díl bych chtěla věnovat TeenStar, která mě nepřestala podporovat v psaní. Děkuju.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 42. kapitola: