Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 4. kapitola

01.03.2011 (17:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2738×

Zavřela jsem dveře a nařídila si budíka, abych nezaspala. Ještě jednou jsem políbila Nessie a sama jsem si zalezla do postele. Chvíli mi trvalo, než jsem se zahřála pod peřinou, ale nakonec jsem cítila příjemnou úlevu. Vypnula jsem mozek, alespoň jsem se o to pokusila, a tiše jsem usínala. Jelikož jsem byla unavená, spánek ke mně přišel brzy, ale nezabránila jsem si, abych alespoň nemyslela na Edwarda.

Otevřela jsem oči a uviděla před sebou velkou tašku. Nebyla zavřená a já jsem v ní spatřila věci, které patří Nessie. Oblíbený plyšák, oblečení i dečka, kterou dostala, když byla ještě malá. Rozhlédla jsem se zmateně po pokoji a spatřila jsem Edwarda, jak se sklání u její postýlky.

„Co tu děláš?“ zašeptala jsem, abych ji neprobudila. Otočil se čelem ke mně a v očích měl takový zvláštní výraz. Zlost. Najednou mi naháněl strach a já jsem se bála toho, co by mohl jí udělat. Doběhla jsem k postýlce a odstrčila ho od ní. Byl tvrdý jako kámen, ale přesto se pohnul.

„Přišel jsem si pro dceru,“ odpověděl a v jeho hlase nebyla slyšet ani špetka citu. Zhrozila jsem se z toho, co mi řekl, a zběsile jsem začala kroutit hlavou. Popadla jsem první věc, kterou jsem měla po ruce. Byla to lampa a namířila jsem ji proti němu. Bylo to směšné, protože on je upír, takže pochybuji, že by mu něco takového ublížilo.

„Není to tvoje dcera, je moje!“ Procedila jsem skrz zaťaté zuby. V rukou jsem lampu svírala tak křečovitě, až jsem ucítila bolest. Srdce mi bilo jako o závod a věděla jsem jediné. Renesmé mu nedám! Ve tváři se mi usadil zlostný výraz, zatímco on se tvářil posměšně.

„Ale Bello, nebuď hloupá. Ještě si tou lampou ublížíš,“ upozornil mě. „A pak, nemusíš lhát. Ta podoba mezi námi je jasná a vidím na ní, že není jen obyčejné dítě.“

Jeho hlas zněl tak pohrdavě a odhodlaně, že jsem se prostě musela začít klepat. Cítila jsem slabost v kolenou, ale věděla jsem, že nepovolím. Jestli ji bude chtít odvést, tak jen přes mou mrtvolu. A i potom bych se vrátila ze záhrobí a bránila bych před ním svou malou holčičku. Vždyť ho ani nezná! Bude se ho bát!

„Odejdi odsud nebo zavolám Charlieho,“ vyhrožovala jsem mu a on mi jediným lehkým pohybem, který jsem téměř ani nepostřehla, vytrhl lampu z ruky a držel mě pevně za paži. Díval se mi zpříma do očí a metal blesky.

„To bych na tvém místě nedělal.“ Dával si záležet na každém slově, které pronesl. Zkoprněla jsem strachy, ale v hlavě mi neustále blikala červená kontrolka. Nesmíš se vzdát, Bello, jde tu o Nessie! Uslyšela jsem, jak se zakroutila v postýlce a přestala pravidelně oddechovat. Otočila jsem se na ní a spatřila jsem to překvapení v jejích rozespalých očíčkách. Okamžitě jsem ji vzala do náruče a pevně jsem ji k sobě tiskla.

„Dej mi ji, Isabello,“ přikázal mi a jeho hlas už nebyl tak klidný. Přitiskla jsem k sobě Nessie ještě blíž a zakroutila jsem hlavou. Bála jsem se, že bych jí mohla třeba dusit, ale nepovolila jsem svůj stisk.

„Mami, co se děje?“ zeptala se překvapeně a ucítila jsem, jak se klepe.

„Neboj se, zlatíčko, nic se ti nestane,“ slíbila jsem a vrátila jsem Edwardovi vražedný pohled. Ať tě to ani nenapadne, radila jsem mu ve své mysli. Teď doslova zuřil, ale stále se snažil zachovat tu klidnou masku. Tati, prosím, přijď sem. Modlila jsem se v duchu a chtěla jsem zavolat o pomoc, ale nevěděla jsem, zda ho tím nerozčílím ještě víc.

„Říkám to naposledy, dej mi mou dceru. Nebo si ji vezmu sám!“ zvedl hlas a už to nebyl ten příjemný medový, ale krutý a drsný. Schovala jsem Nessie ve svém náručí a nehodlala jsem mu ji dát a potom se vše seběhlo tak rychle. Cítila jsem, jak mi mizí z náruče a nedokázala jsem ji zachytit. Uslyšela jsem její zoufalý pláč a najednou byla v Edwardově náručí. Stál u okna, v jedné ruce držel mou plačící dcerku a ve druhé svíral tašku s jejími věcmi.

„U mě jí bude líp,“ řekl, a když jsem se k němu rozeběhla, tak vyskočil z okna.

„Renesmé!“ křičela jsem pořád dokola její jméno a s hrůzou jsem zjistila, že nejsou nikde pod oknem. Prohledávala jsem tmu před domem a nespatřila jsem nikde žádné stopy po mé holčičce a jejím únosci. Jediné, co se ozývalo, byl její pláč a můj zoufalý křik jejího jména. Pak se všechno zatmělo.

Otevřela jsem oči a s úlevou jsem zjistila, že ležím ve své posteli. Oblečení jsem měla promočené potem, jako kdybych běžela maraton. Obličej jsem měla smáčený slzami, ale Nessie ležela klidně ve své postýlce. Přešla jsem k ní a zachumlala jsem ji ještě jednou pořádně peřinkou. Dýchala jsem, jako kdybych právě zdolala běh na kilometry, a nevěřícně jsem kroutila hlavou nad svým děsivým snem.

Vážně bych se měla nechat zavřít do blázince, protože jsem musela zešílet. Proč by měl mít zájem o mou dceru? Nemusí o ní mít vůbec tušení! Venku se už rozednívalo a já jsem znovu nedokázala usnout. I kdyby se mi spát chtělo, tak bych neusnula, protože by mě neustále budil strach. Takhle jsem se posadila před Nessiinu postýlku a zhluboka jsem vydechovala. Připadala jsem si jako strážce nějakého pokladu. Vlastně to tak i bylo, Renesmé je můj poklad, mé bohatství. Můj život!

Nejhorší na tom bylo to, že to nebyl zdaleka jediný takovýhle sen. Každý den jsem se obávala toho, že by se tu Edward mohl objevit a vzít mi to jediné, na čem stojí můj život. Nedokázala bych žít bez Renesmé. V oknech pokojů jsem viděla neustále ty oči, jeho oči. Během školy jsem se obávala o to, co se zrovna děje s Ness, a učitelky ve školce jsem upozornila, že ji budu vyzvedávat vždy jen já a v nejhorším případě můj otec, kterého znají.

Vážně začínám být paranoidní, ale raději budu taková, než nezodpovědná! Přistihla jsem se, že ve škole kontroluji Edwardovu přítomnost. Hlídám to, jestli je tu, abych se ujistila, že mi neutekl s plačící Nessie v náručí.

„Bello, nechceš jet o víkendu s námi surfovat?“ zeptal se mě Mike, když se blížila poslední přednáška pátečního dne. Zaváhala jsem nad odpovědí, jela bych ráda, přestože surfovat neumím, ale…

„Já jsem na víkend pozvaná do La Push, taťka tam má přátele, takže se s nimi jedu seznámit,“ vysvětlila jsem svůj plán na víkend a on i holky se rozzářili.

„No to je paráda, právě do La Push jedeme!“ zajásala Jess a než jsem se nadála, tak mě přesvědčili, abych se tam alespoň na chvíli zastavila. Pak už nám nezbyl žádný čas na další plánování, protože zazvonilo a nastala poslední hodina, která mi utekla hrozně rychle. Těšila jsem se, až zmizím ze školy a budu mít celý víkend klid od Edwarda Cullena.

Když zazvonilo, tak jsem ze třídy nevyšla hned, ale ještě jsem si dopisovala poslední informace k úkolu a teprve potom jsem vyšla z poloprázdné třídy. Všichni se rozutekli, tady je to snad horší, než na základce. Musela jsem se pro sebe usmát a vyšla jsem spokojeně na chodbu. Teď se hemžila lidmi, kteří se hrnuli domů a na víkend. Spousta z nich plánovala nějakou párty, ale já jsem se těšila na spánek.

„Promiň,“ kuňkla jsem, když jsem do někoho vrazila. Ani jsem se nepodívala na to, kdo to byl a pokračovala jsem dál.

„To je dobrý,“ odpověděl mi a já jsem se otočila. Měla jsem jít dál a později jsem si za to nadávala, ale když jsem uslyšela Edwardův hlas, tak jsem prostě nemohla jen tak ignorovat jeho přítomnost. Stál těsně za mnou a usmíval se. Byl to přesně ten samý úsměv, který si pamatuji z našeho posledního setkání ve Phoenixu. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tlukot srdce, a nezmohla jsem se na slovo. Najednou jsem vůbec netušila, co říct.

„Jak se máš?“ začal jako první, když ze mě dlouho nic nevypadlo a jen jsem se snažila být neviditelná. Doufala jsem, že by třeba mohl jít pryč a ignorovat mě, ale zjevně se mu nechtělo. Podívala jsem se mu do tváře a zjistila jsem, že je takhle zblízka ještě krásnější. Vůbec se nezměnil, ale já vlastně ani nevím, jak to mají upíři se stárnutím.

„Dobře, co ty?“ pokusila jsem se alespoň o náznak konverzace. Přátelské, nic neznamenající. Řekneme si, jak se máme, a já budu moct jít domů. V klidu a pohodě. Nebudeme spolu už nikdy mluvit a bude to paráda.

„Vlastně taky,“ řekl a nespouštěl ze mě oči. Začínala jsem pod jeho pohledem cítit nervozitu a potily se mi ruce. Najednou jsem si uvědomila, že pospíchám do školky a pokusila jsem se co nejrychleji ukončit tenhle zvláštní rozhovor.

„Já už musím jít.“ Otočila jsem se a rázným krokem jsem se dostala k východu, ale on se najednou objevil za mnou.

„Nechceš svézt?“ nabídl mi velkoryse a já jsem jen zakroutila hlavou. Nechci, protože musím vyzvednout ze školky naší dceru, o které ani nevíš, že existuje. Pokrčil rameny a myslím, že jsem ho možná urazila, ale nijak to nekomentoval.

Vyrazila jsem ke školce a celou cestu jsem se rozhlížela, abych si byla stoprocentně jistá, že mě nikdo nesleduje. Nikdo? Spíš bych chtěla říct někdo… Abych si byla jistá, že mě Edward nemůže vidět. Nesnesla bych, kdyby se splnila má noční můra. To bych prostě nepřežila!

Vyzvedla jsem malou ze školky a i celou cestu domů jsem se ostražitě ohlížela na všechny strany. Kdyby nás skutečně někdo pozoroval, tak bych mu musela připadat jako šílenec, ale raději budu šílenec, než matka bez dcery. Nessie se už nemohla dočkat naší návštěvy v La Push. O Joshuovi jsme slýchaly snad každý den. Unaveně jsem se doma sesunula do křesla, když jsem zjistila, že Charlie je už v domě a Renesmé se s ním nadšeně vítala.

Charlie si sedl naproti mně do křesla a společně jsme pozorovali Nessie, která malovala nejrůznější obrázky na papíry a potom nám je dávala jako dárky. Cítila jsem se nesmírně unavená. Možná je to kvůli tomu, že se večer bojím usnout a pak se v noci budím hrůzou... K ránu už se spát nesnažím, protože mě provází strach o Renesmé. Všeho je teď nějak moc, chtěla jsem do Forks, protože jsem doufala, že zapomenu na Edwarda a místo toho je vše špatně. On se mnou chodí do školy a já ho mám téměř každý den na očích. A když ne, tak ho vyhledávám, protože se bojím o svou holčičku. Bojím se, že mi ji vezme a už ji nikdy neuvidím. Jsem vážně cvok!

„Je ti dobře, Bells?“ zeptal se mě Charlie, když jsem dlouho nepromluvila. Renesmé do mě musela několikrát drknout, abych si od ní vůbec vzala obrázek, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Těžce jsem přivřela oči a usmála jsem se na taťku.

„Je mi fajn, jenom teď špatně spím,“ vysvětlila jsem část pravdy, ale samozřejmě jsem nedodala, proč tomu tak je.

„Já vím, že toho máš moc, ale jedno bys měla vědět. Jsi skvělá máma a zvládáš toho spoustu. Staráš se o mě, Nessie, stíháš školu a ještě máš náladu na zábavu. I ty máš nárok na to být unavená,“ upozornil mě a já jsem ho překvapeně poslouchala. Vlastně má pravdu, je toho moc, ale časem se to srovná. Teď tu nemám Renée, která si Renesmé vzala k sobě, když jsem si potřebovala odpočinout. Jenom díky ní jsem zvládla školu a zároveň dítě. A bylo to fajn…

„Jdi si lehnout, my to tady spolu zvládneme,“ ujistil mě, a když jsem se neměla k odchodu, tak mě spolu s Nessie dostrkali do postele. Popřáli mi dobrou noc, ale já jsem nechtěla spát. Bála jsem se noční můry, sžíral mě ten strach. Vlastně ani nevím, jak jsem usnula, ale muselo to být rychle. Překvapilo mě, že jsem neměla žádný hrozný sen, ale zděsila jsem se, když jsem po svém probuzení spatřila prázdnou postýlku. Vyběhla jsem z pokoje a ani jsem se nepodívala na to, kolik je hodin. Proběhla jsem do Charlieho ložnice a byla taky prázdná. Seběhla jsem schody, škobrtla jsem a málem jsem se pod nimi rozlácla. Kde je? Nessie?

Vrazila jsem do obýváku a s úlevou jsem se sesypala vedle zdi. Seděla jsem tam na zemi a pozorovala jsem Charlieho, který spal na gauči, a na něm ležela a spokojeně oddechovala Nessie. Byla celá zapatlaná od fix a já jsem se tomu prostě musela začít smát. Byl to takový hysterický smích, který vás dělí od nervového zhroucení. Oba tak spokojeně spali a já jsem se musela dívat na ty andílkovské obličeje. Taťka měl mokrý flek na košili v místech, kde měla Nessie hlavu. Nad tím jsem se musela taky pozastavit a neubránila jsem se smíchu. Opatrně jsem vzala Nessie do náručí, abych mohla probudit taťku a poslat ho do ložnice. Díval se na mě rozespale, ale skutečně tam zamířil a já jsem odnesla malou k sobě. Nedávala jsem ji do postýlky, ale uložila jsem ji do svojí postele vedle sebe. A pak jsem ji objala a spokojeně usnula.

3. kapitola - Shrnutí - 5. kapitola