Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 32. kapitola

02.07.2011 (13:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2476×

„Rosalie?“ Její hlas proťal hustou atmosféru, která v místnosti nastala, když jsem se přiblížila k jejímu lůžku. Ani nevím, jak si mě všimla, když se dívala do stropu, ale věděla o mé přítomnosti. Váhavě jsem došla až k ní a vyzvala jsem ji k tomu, co mi chtěla říct. Samotnou mě neskutečně zajímalo, co mi chce říct…

Bude mi nadávat za to, co jsem jí způsobila? Odsoudí mě za zranění, která kvůli mé slabosti utrpěla? Můj nadlidský mozek pracoval na plné obrátky, aby vymyslel jediné možné řešení této situace – vyslechnout si to, co mi chce říci.

„Jsem tady, Bello,“ pípla jsem a přitáhla jsem si židli od pracovního stolu Carlisla. Necítila jsem únavu, nepotřebovala jsem se posadit, ale přišlo mi to tak nějak lepší. Nechtěla jsem nad ní povýšeně stát, když ona právě v tuto chvíli stát sama nemohla.

„Co Renesmé?“ zasýpala slaboučkým hláskem a já jsem si oddechla. Její mysl se stále poutala jen k její malé dcerce, i když by bylo pochopitelné, když by mi právě z toho důvodu, že s ní nemůže být, chtěla pořádně vynadat. Snesla bych její emoční výlevy, ale svou otázkou mě nyní poměrně vykolejila z rovnováhy.

„Je v pořádku, nemusíš se bát. Edward se o ni stará, pečuje o ni jako o ten největší poklad,“ ujistila jsem ji, i když jsem si tím nebyla zcela jistá. Přeci jen jsem tu čtyři dny nebyla, tolik věcí mi uteklo…

„Chtěla bych ji vidět,“ povzdychla si.

„Teď spinká, měla by sis odpočinout. Přeci nechceš, aby tě viděla tak slabou,“ sváděla jsem ji z jejího plánu, vlastně mi to nedalo ani moc práce. Jakmile jsem na ni promluvila, už se mnou souhlasila. Nechápala jsem, kde se v ní bere takové porozumění, které ke mně chovala.

Vždyť jsem se k ní nechovala nikdy hezky, tak proč si sem zavolala právě mě? Proč si nezavolala Alice a Esmé? Vždyť ony jí pomáhaly, zatímco já jsem se jen dívala z pozadí. To já jsem ji také nechala té upírce, která si ji odvedla, aby ji potom Edward mohl najít v tak hrozném stavu…

„Máš pravdu,“ souhlasila, „měla bych spát.“ Její slova jsem si vzala jako povel k odchodu. Pomalu jsem se zvedla ze židle, uklidila jsem ji a přecházela jsem ke dveřím, za kterými jistě již nedočkavě přešlapoval Edward.

„Rose?“ Zastavil mě Belly tenký hlásek. „Postarej se mi o Nessie, ano?“ zaprosila svým tichým šepotem a snad jsem z jejího hlasu slyšela, že potlačila vzlyk.

„Neboj se,“ vrátila jsem jí a proklouzla jsem otevřenými dveřmi. Vystřídala jsem se tak s Edwardem, který vešel do místnosti místo mě, aby tak mohl hlídat Belly spánek, který jsem poznala podle plynulého oddechování, jež se následně začalo ozývat z místnosti.

Ocitla jsem se zpátky v obývacím pokoji, kde jsem si během chvíle připadala jako nahá, jelikož jsem se dostala pod bádavé pohledy každého v místnosti. Nemohla jsem si nevšimnout toho smradlavého přítěžku, který opařeně stál mezi dveřmi.

Udělala jsem několik jistých kroků ke schodům, jelikož jsem měla v plánu dojít do horního pokoje za spící Renesmé, o kterou jsem se hodlala postarat. Zastavila mě však chladná ruka na mém rameni, která patřila Emmettovi.

„Neprovokuj Edwarda, Rose,“ zaprosil. Podívala jsem se do jeho očí, které byly nezvykle pohaslé. Neměla jsem nejmenší tušení, kam zmizela radost, kterou jsem v nich mohla najít za jakékoli situace. Nemohla jsem se ani zeptat na to, co ho trápí, jelikož jsem to vlastně věděla.

Já ho trápím, dělám to celý svůj život, ale on to vždy snášel vesele. Jenže teď, když způsobuji rozbroje v rodině, je to ještě těžší než kdykoli dřív. Nemohla jsem se divit jeho pokusu o to, aby mě zastavil. Ani on nestál o další hádku, která by narušila nejen naše manželství, ale především celou rodinou pospolitost.

„Nehodlám ho provokovat, jdu za Renesmé, jelikož mě Bella pověřila tím, abych se o ten spící uzlíček postarala. Je mi to líto, ale i kdyby to znamenalo další hádku, půjdu teď nahoru,“ pronesla jsem rozhodně. Už jsem se začínala připravovat na další útok ze strany Edwarda, který by rozzuřeně vyběhl z pokoje Belly, ale nic se nestalo.

„Jdi,“ hlesl z vedlejšího pokoje polohlasně, aby Bellu neprobudil. Byl poražený, počítal s tím, že bude Bella na jeho straně, že mi bude bránit, abych se s Renesmé mohla kdy vidět, ale to se zmýlil. Ona udělala něco, co by tu nejspíš nečekal nikdo, možná Alice, ale ani ta neměla o rozhodnutí Belly tušení.

Na nic jsem nečekala a vyhopsala jsem těch několik schodů do patra, abych zamířila za srdíčkem té malé, které znělo jako mihotání motýlích křídel ve větru. Pousmála jsem se nad jejím spokojeným výrazem ve tváři a posadila jsem se k postýlce, abych na ni měla stále dobrý výhled.

Edward:

Nechápal jsem to. Vlastně jsem nechápal vůbec nic. Jak si mohla Bella zavolat právě Rosalie, které vděčí za svůj kritický stav? Jak mohla jedinou chvilku, kdy byla vzhůru, využít k tomu, aby požádala někoho tak bezcitného, aby se staral o naši dceru?

Mohl jsem si jen namlouvat, že bylo Belly rozhodnutí ovlivněné léky proti bolesti, ale dobře jsem věděl, že mluvila s naprosto čistou hlavou. Dělala to tak vždy. Dokud nebyla pevně rozhodnutá, nic se nesmělo stát, ale ona teď byla rozhodná až příliš. Její oči byly zalité takovým porozuměním, takovou náklonností, že jsem zůstal zcela opařený. A nejhorší na tom všem byl fakt, že Rosalie toho dokonale využila.

Chtěla se dostat k Renesmé, dostala se k ní. Povzdychl jsem si a pohladil jsem lehce Bellu po spící tváři. Díval jsem se na její nehybné rty, ze kterých občas unikl tichý vzdech. Její oční víčka se lehce třepetala, když se jí nejspíše zdálo něco zlého. Mohlo se jí zdát prakticky cokoli.

Za těch pár dní, které strávila v našem domě, se jí nestalo mnoho šťastných událostí. Nejprve k nám přišla vlastně z donucení, neboť byl její život ohrožen Jamesem. Upírem, který si přišel pro tu nejsladší krev mé milované. Ani nevím, jak jsem mohl dopustit, aby při jeho stopování zůstala Bella téměř nechráněná v domě.

Snad jsem byl zaslepený nenávistí, touhou roztrhat mu tělo na miliony kousků. Chtěl jsem mu prokousnout hrdlo, čímž bych ho nejvíce ponížil a pokořil tak jeho hrdost, odtrhat mu od těla údy a spálit všechny jeho části. Adrenalin mi natolik zatemnil mysl, že jsem opustil i svou milou, která sladce spala v pokoji s naší holčičkou.

Nenapadlo mě, že by si s sebou mohl přivést i tu upírku, která se měla postarat o Bellu. Ve svém dokonalém plánu na její ochranu jsem přehlédl tak jednoduchou věc. Vůbec jsem nepředpokládal, že by si mohl sehnat komplice. Snad jsem příliš spoléhal na vize své sestry, které se v tuto chvíli také příliš neosvědčily, ale přesto Alice vděčím za spoustu.

Bella na chvíli zatajila dech a škubla sebou. Hned se však ponořila zpátky do hlubokého spánku, čímž mě vytrhla z mého přemýšlení. Díval jsem se na její krásnou tvář, kterou by jí mohla závidět i ta nejnádhernější víla. Tolik jsem si přál, abych mohl nahlédnout do její mysli, abych si v ní mohl přečíst nějaké rozumné vysvětlení jejího chování, ale jakási tajemná zábrana mi to nedovolovala. Nemohl jsem se podívat do myšlenek své milované, ač jsem sebevíc chtěl.

Jediné, co se dalo v tuto chvíli dělat, bylo zkoumat její reakce. Mohl jsem jen hádat, co znamenalo stažení obočí do úzké čárky, které ze spaní často dělala. Byla to snad známka nespokojenosti? Ale z čeho, co se jí může zdát, že je nespokojená? Nebo je to zloba, když trošičku nakrčí nos, takže lehce vyniknou její drobné pihy na nose?

Pro lidské oko jsou téměř neviditelné, člověk musí vědět, že je má hledat, ale já jsem je viděl zcela jasně. Drobné tečky, které jí pokrývaly špičku nosu a brouzdaly si svou cestičku ke tvářím. Její smyslné rtíky byly nyní bledší než obvykle, ale přes svou nezvyklou bledost mě stále lákaly k polibku.

Toužil jsem po tom, abych se jich mohl dotknout, ochutnat je. Chtěl jsem vědět, že ty rty patří mně, že je Bella moje, ale nebyl jsem si jist. Chtěla mě mít u sebe, ale proč předtím nechtěla, abych ji políbil? Udělal jsem snad něco tak moc rychlého, že to bylo příliš? Mohl jsem jen tušit, avšak ani nyní, když sladce spala, jsem se neodvážil přiblížit své rty k její hladké pokožce.

Držel jsem její dlaň v té své a byl jsem tím nejšťastnějším upírem pod sluncem, když občasně zavolala mé jméno ze svého spánku. Radost mě však přešla záhy, když občas mezi jménem Renesmé vyslovila i jméno toho… Jacoba.

Ale přestože jsem věděl o jeho smýšlení o mé dceři, i když jsem znal jeho chlípné myšlenky, které se ubíraly k mé Belle, věděl jsem, že má velký podíl na tom, že má láska nyní žije. Kdyby nebylo jeho a té vlkodlačí party, nemusel bych se s Bellou již shledat. Má Bella? jak hezky mi to znělo v uších, když jsem si představil, jak by to jednou mohlo být.

Mé mrtvé srdce by se snad roztlouklo radostí, kdybych mohl strávit zbytek života s ní. Vždyť ona si zaslouží plnohodnotný lidský život, který jsem jí dosud odpíral. Měla by mít ty správné zážitky, jaké patří k dvaadvacetileté dívce. Radost při vidině dospívání své dcery, měla by jednoho dne být obklopená vnoučaty, která by opatrovala… Snad by měla mít i lásku, která by o ni pečovala, ale mohu tou osobou být já?

Mohu jí dát skutečně obyčejný lidský život? Takový život, který si plným právem zaslouží? Nemusel jsem se ptát sám sebe dvakrát, abych znal odpověď. Já jí nikdy nebudu moci nabídnout něco tak prostého, jako je život. Já jsem upír, nelidská bytost, která je svým přirozeným původem předurčena k tomu, aby životy brala, nikoliv je dávala. V mé přítomnosti je stále v hrozícím nebezpečí, jelikož nikdy nemohu vědět, zda nás nepřijedou navštívit přátelé z Denali, kteří ač jsou vegetariáni, by se nemuseli udržet při vdechnutí té lahodné vůně. Tak vábivé pro naše upíří smysly…

Zakroutil jsem hlavou, abych vyhnal své myšlenky pryč, a z dálky jsem mohl zaslechnout vlčí zavití. Jacob se vrací, usoudil jsem. Nikomu z nás nebyla zrovna příjemná přítomnost vlka, ale to byla podmínka k tomu, aby mohla Bella zůstat v našem domě. Vlci se báli, že bychom snad mohli využít jejího špatného stavu, abychom ji tak proměnili v domnění, že jí šlo o život.

Zdálo se mi to nepochopitelné, dokonce jsem věděl, že i některým z nich se to nepochopitelným jeví taktéž, ale nemohl jsem namítat. Jen jednou jsem se pokusil objasnit jim skutečnost, že by nikdo z nás nepřeměnil člověka bez jeho vědomí, ale oni si to i přesto nechtěli přiznat. Jacob Black si to nehodlal přiznat!

Ale já bych nemohl, i když si myslí, že jsem jen monstrum bez citů a lidských prožitků. Nemohl bych zrovna ji přeměnit bez jejího vědomí, ba ani s myšlenkou, že je s proměnou smířena. Nikdy bych nedovolil, aby se její duše ztratila z povrchu zemského, neboť bytosti jako my duši nemají.

A ona se probudí, bude žít, i kdybych měl odejít pro její dobro. Mé srdce by se rozervalo na tisíce drobných kousků, které už nikdo jiný nedokázal slepit, ale udělal bych to. Neváhal bych, jelikož mé srdce patří navždy jen jí.

„Jsi tu,“ zašeptala má láska hned poté, co od sebe odlepila víčka a po tváři se jí rozlil úsměv. Najednou jsem se cítil jako král a jedno jsem věděl jistě. Jsem do ní blázen, přísahám.

31. kapitola - Shrnutí - 33. kapitola

Děkuji za komentáře, které jsem našla u minulého dílku, taky chci poděkovat za přání k narozeninám, ani nevíte, jakou radost jste mi udělali. :) Snad Vás na oplátku potěším zprávou, že příští kapitolu už mám konečně sepsanou. Vděčím za to především Veriskovi, takže bych jí tímto chtěla věnovat dnešní dílek. :) A mám ještě jednu pozitivní zprávu, končí éra pohledů Cullenovic rodiny, vracím se zpátky k naší milé Belle, která se probudila...

Pokud se Vám kapitola líbila, budu ráda za každý komentář. Děkuji...

Vaše Lucka002 ♥

V příštím dílu se dočtete... Celá kapitola bude z pohledu Belly, která uvažuje nad svým zraněním, přemýšlí nad tím, co se odehrálo v lese, zajímá se o to, co jí uniklo v době jejího bezvědomí. Jak zareaguje na Jacoba, který vkročí do jejího pokoje? A co jí nakonec dojde? Uvidíte...

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 32. kapitola: