Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 26. kapitola

04.06.2011 (12:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2859×

„Princezny mají taky takové vlasy. Jsi jako Zlatovláska,“ zasnila se moje malá beruška a stydlivě se usmála. Nic víc už Rose neřekla, raději se vrátila zpátky do mého náručí, odkud tajně pozorovala Edwarda, ale i Rosalie. Chvíli téměř nehnutě seděla, ale potom se začala vrtět, jak si hledala pohodlnější místo k uvelebení se. Netrvalo to dlouho a zaslechla jsem pravidelné oddechování, kterému předcházelo několikanásobné zívání.

„Odnesu ji,“ nabídl se Edward pohotově, když Renesmé skutečně tvrdě usnula, což se dalo usoudit podle jejího spokojeného úsměvu, ale i podle snů, které se jí brouzdaly myslí. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že ji odnesu sama. Mohla by se probudit, když by ucítila náruč někoho jiného.

„Dáme ji ke mně do pokoje,“ pošeptal mi a zvedl se z pohovky, aby se zařadil vedle mě. Renesmé toho sice moc nesní, ale když spí, pronese se i na tak krátkou vzdálenost, kdy Edwardův pokoj je jen o patro výš na konci chodby. Když jsme procházeli kolem koupelny, nedalo mi to a musela jsem si vzpomenout, kdy jsem tu byla naposledy…

Proti mé vůli mi přejel mráz po zádech při vzpomínce na Edwardovy pokusy, na jeho snahu, kdy se mi snažil ukázat, že naše láska existuje. Spíš se mě pokoušel přinutit, abych tomu uvěřila.

Edward potichu otevřel dveře a já jsem tak mohla vstoupit do pokoje, který mi už byl známý. Neptala jsem se, kde se tu vzala dětská postýlky, ale rovnou jsem tam Nessie uložila. Vlastně jsem se spíš ptala sama sebe, proč mě to tak moc nepřekvapuje. On byl vždy o krok napřed, pokaždé věděl, co by měl udělat, ale i to, co se bude jednoho dne hodit.

Musela jsem se nad svou berušku sklonit, abych vymotala její drobné prstíky ze svých vlasů, ale nakonec se mi to podařilo bez toho, abych ji vzbudila ze sladkého snění. Nemohla jsem odejít z pokoje, aniž bych se nepodívala na její sny. Musela jsem se ujistit, že jsou sladké a bezstarostné. Já vím, že bych to dělat neměla, ale mohlo by se jí zdát něco špatného. Není snad zločin to, že chci svou holčičku chránit i ve snech.

Ponořila jsem se do snu a spatřila jsem ji na houpačce hřiště, na kterém jsme byli dnes. Vedle ní stál Joshua a pomáhal jí se houpat. Tak to určitě není sen, ze kterého by se chtěla probudit, pousmála jsem se. Pomalu jsem odstoupila od postýlky, ale neuvědomila jsem si, že by za mnou mohl také někdo stát.

„Promiň,“ zašeptala jsem, když jsem se otočila, abych se tak setkala s Edwardem tváří v tvář. Dupnula jsem mu na nohu, ale s ním to ani nehnulo.

„Nic se nestalo,“ odpověděl mi stejně tichým hlasem, abychom neprobudili Renesmé. Zvedl ruku a na malou chvíli se mi zdálo, že mne snad chce pohladit po tváři, ale poté svou dlaň zase spustil podél těla.

„Jsi úžasná máma, Bello. Když jsem tě dnes viděl, jak se o Renesmé staráš, jak dáváš pozor na to, aby se jí nic nestalo…“ Pousmála jsem se. Úžasná já zdaleka nejsem, ale dělám vše, co je v mých silách, abych se tomu slovu alespoň přiblížila.

„Přeháníš,“ namítla jsem, „takhle se chová každá matka. Nejspíš je to nějaký instinkt, který nám nadělila příroda, nevím.“ Natočila jsem hlavu a přes rameno jsem se podívala na svou spící holčičku, která se ze spánku usmívala jako sluníčko. Tolik mě hřál i jen jediný její úsměv.

„Bello, proč jsi tak náhle změnila svůj názor? Předtím jsi mi nechtěla dovolit, abych se setkával s Nessie,“ zachraptěl. Uvědomila jsem si, že tuto otázku mi položil už v parku, ale v tu chvíli nebyl čas, abych mu na ni odpověděla. Ve skutečnosti ani teď nevím, jak mám odpovědět. Proč jsem to udělala?

Chtěla jsem snad, aby Renesmé mohla jednou někomu říkat tati, když to její srdíčko trápí? Ano, chtěla jsem to tak, ale možná je v tom ještě něco jiného. Možná jsem si prostě přála, aby to byl právě Edward, komu by mohla říkat tati. Zjistila jsem, že ta lidská část v něm neustále je, i když jsem si nejprve myslela, že v něm nikdy ani nebyla. Přešla jsem k posteli a zvysoka jsem si na ni dřepla.

„Já vím, že jsem ti bránila, ale… Je to složité, Edwarde. Přišla jsem na to, že si Renesmé zaslouží otce, ať jsem říkala cokoli, myslela jsem si, že je to pro její dobro. Zmýlila jsem se, to my – lidé – děláme velmi často,“ posmutněla jsem při vzpomínce na své bláhové domnění, že bude nejlepší, když budu Ness držet dál od Edwarda, dál od otce.

Vždyť on ani nevěděl, že má dceru, alespoň mi to tak říkal, proč bych ho za to měla trestat? Věděla jsem, do čeho jdu, když jsem s ním zůstala přes noc. Věděla jsem to, ale přesto jsem nedovolila své bláhové duši doufat, že se jednoho dne objeví ve dveřích, aby mi řekl, že mě a naši dceru miluje.

Čekala jsem spoustu let, ale neskutečně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se přestala hnát ke dveřím po každém zazvonění zvonku. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že by snad nějak mohl tušit, co se stalo po naší společné noci. Přeci jen jsem o něm tušila, že to není kluk, se kterým bych mohla mít dlouhodobý vztah. Po tváři mi stekla slza a Edward se najednou objevil přede mnou, klečel.

„Co se děje, Bells?“ dožadoval se vysvětlení mého náhlého pláče. Vzlykla jsem a otřela jsem si slzy do rukávu mikiny, kterou jsem si za celou dobu tady nesundala. Nebyla mi zima, ale cítila jsem se v ní lépe, měla jsem při ruce mobil, kdyby mi náhodou volal Charlie, takže jsem měla větší jistotu – dá se to tak říct.

„Promiň, já vlastně ani nevím, proč brečím. Tolik ti toho dlužím, Edwarde… Proč jsi na mě tak hodný, přestože ti věčně jen ubližuji?“ vzlykala jsem a slzy se mi koulely po tvářích jako zrnka hrachu. Nemohla jsem zastavit svůj usedavý pláč, toužila jsem po nějakém rozumném vysvětlení, kde se v něm bere neustále taková dobrota.

Dlužím mu nejeden úsměv naší dcery, tolik narozenin, svátků a chvil strávených v její přítomnosti. Nedivila bych se mu, kdyby si teď Nessie vzal a odnes ji někam daleko, kde bych ji na oplátku měla od sebe odloučenou já, ale on není takový.

Vždyť já jsem ho měla za krvelačné monstrum, které nemá city. Monstrum, které si bere krev obyčejných lidí, kteří prožívají své každodenní strasti a starosti. Kde se ve mně bere uvažování nad tím, že je to normální člověk? A proč vidím, že je takový, jaký je? Zmatená svými myšlenkami jsem si schovala obličej do dlaní, jelikož jsem nechtěla být právě v tuto chvíli tak moc slabá. Nyní bych měla být silnější, než jak jsem kdy byla.

Vždyť po nás jde upír, který se živí lidskou krví a podle Edwarda ho má krev láká víc, než krev nějakého jiného člověka. Asi jsem na takové věci měla vždy smůlu, kdybych stála mezi sto lidmi, kteří by neměli štěstí, pak bych zcela jistě měla největší smůlu právě já!

„Neplač,“ zaprosil a odtáhl mi ruce, kterými jsem si kryla uplakanou tvář. Zůstala jsem se dívat do jeho očí, které se ztrácely v přítmí pokoje. Bylo tu jen slabé osvětlení lampičky, kterou Edward zapnul, když jsme vcházeli do pokoje. Přestože ještě nebylo nijak pozdě večer, husté lesy nedovolovaly světlu, aby k nám pronikalo.

Edward se ke mně nakláněl a snažil se mě uklidnit. Chtěla jsem alespoň sklopit pohled k zemi, ale nedovolil mi to, uvěznil mě v dokonalém pohledu jeho topazových očí. Seděla jsem bez hnutí, jen můj hrudník se zvedal spolu s mým nadechováním. 

 „To já jsem ti ublížil, a to moc. Ty jsi mi neudělala nic, jen jsi bránila naši dceru. Ale věř mi, že i kdybys mi někdy ublížila, odpustil bych ti okamžitě. Tak to zamilovaní blázni dělají,“ zašeptal a já jsem znovu vzlykla.

„Zamilovaní?“ zopakovala jsem nevěřícně a on mě pohladil po tváři. Jeho dlaň se spíš jen lehce dotkla mé kůže, snad se bál, aby mi neublížil. Připadala jsem si, jako kdybych ho viděla poprvé. Už tu přede mnou nestál ten kluk, který se chtěl jen bavit. Kam zmizel ten nezodpovědný floutek, za kterého jsem ho měla ve Phoenixu?

Viděla jsem někoho jiného. Teď tu přede mnou klečel muž, skutečný muž, kterému jsem mohla věřit, že se postará o nás obě. V jeho očích jsem viděla lásku a touhu. Nebyla to ale ta touha po poznání světa a objevení nepoznaného. Tohle bylo jiné a něco mi říkalo, že právě takhle se tváří člověk, který je ochotný bránit svou malou rodinku před celým světem. Který by nasadil vlastní kůži jen proto, aby byli jeho milí v bezpečí.

Přiblížil se ke mně a já jsem si najednou byla jistá, že když budu s ním, překonám vše. Že to spolu zvládneme a budeme šťastní. Přivřela jsem oči nad tou krásnou představou, ale vzápětí jsem je otevřela, protože jsem musela zastavit to, co se chystalo.

„Edwarde, nedělej to,“ zachraptěla jsem, neboť jsem měla úplně zastřený hlas. Bála jsem se, co by se mohlo stát, kdyby mě teď políbil. Co by to pro mě znamenalo? Mohla bych znovu pocítit lásku? A co když ji náhodou už cítím nyní?

Může být to neznámé, co nutí mé srdce poskakovat a bolestivě narážet do žeber skutečně to, co jsem si myslela, že už nikdy nenaleznu? Právě to, co mi bylo tak dlouhou dobu zapovězené? Miluji ho ještě tak moc, jak jsem ho milovala kdysi? Ano, zaznělo mi myslí, když jsem si položila jasnou otázku.

Přesto jsem však nemohla spojit své rty s těmi jeho, nemohla jsem mu dát tak velkou naději, jelikož jsem sama byla uvnitř zmatené. Mám ho ráda, dokonce si troufám říci, že je to i něco víc, ale jak mohu vědět, že to všechno není jen pouhá vděčnost?

Zachránil mi už dvakrát život, jednou ho zachránil i Nessie… Třeba to není láska, ale já si jen namlouvám, že by to mohlo být něco víc. Cítila jsem Edwardův chladný dech na své tváři a pokoušela jsem se silou vůle zastavit rychlý tlukot svého srdce.

„Proč?“ posteskl si. „Slyším tlukot tvého srdce, i ty toužíš po polibku.“ Zamyslela jsem se nad jeho nedočkavými slovy, ale i přestože říkal pravdu, nemohla jsem mu dovolit, aby mě políbil. Nepřestala jsem ho nejspíš nikdy milovat, mou lásku jen na čas překonalo velké zklamání, které jsem cítila po jeho odchodu. Právě ta hluboká láska byla potlačena zlobou a ponížením, ale stále ve mně zůstávala. Ukrývala se a čekala na správný čas, kdy by se měla znovu ozvat tak silně, až by mi podlomila kolena.

„Já nemůžu,“ odvětila jsem s přemáháním. Jedna část mého mozku mi přikazovala, ať mě ani nenapadne oddálit se od něj, ale ta druhá byla silnější. Musela jsem alespoň jednou v životě poslechnout svůj rozum, přestože mé srdce si přálo něco jiného.

Ano, je to upír a ano, nechtěla jsem, aby se k Renesmé byť jen přiblížil, ale teď už vím, jak moc jsem se mýlila. On ji miluje a slabý hlásek v mé mysli mi říká, že by mohl milovat i mě. Přestože mi to řekl nahlas, je těžké uvěřit, že by mohl milovat mě. Jsem obyčejná dívka, s jeho upíří podstatou se nemohu nikdy vyrovnat…

„Promiň,“ zašeptal a jeho rty se odtáhly od mé tváře, nevzdálily se však příliš daleko. Přitiskl je na mé horké čelo, cítila jsem mravenčení až v podbřišku, když se jeho chladné rty setkaly s mou pokožkou, na které se snad rozhořel oheň. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu na oplátku a pozorovala jsem jeho záda mizející ve dveřích pokoje. Ještě dlouhou dobu jsem jen tak seděla na kraji postele, pokoušela jsem se vymyslet, co budu dělat dál a pozorovala jsem svůj spící poklad.

Kéž by pro mě bylo všechno jednodušší, proč se musí něco pokazit právě ve chvíli, kdy si říkám, že by to konečně mohlo být dobré? Nebýt toho upíra, snad bych se s Edwardem i začala normálně vídat, věděla bych, zda jsou mé city skutečné!

Sevřela jsem ruce v pěst a neubránila jsem se rozčílení, které mi postupně prostupovalo myslí. Chci toho tak moc, že mi někdo tam nahoře dělá neustále naschvály? Zvedla jsem se z postele a přešla jsem k oknu, které jsem následně otevřela dokořán.

Pozvedla jsem zrak k obloze, která se mezitím zahalila do černé tmy noci. Ani jsem si nevšimla, že se tam setmělo, venku povíval chladný noční větřík, ale mně zima nebyla. Vnímala jsem všechny vůně, které se kolem mísily a upírala jsem zrak do dáli, zda nespatřím alespoň zčásti město.

Nebylo to možné, jelikož vysoké koruny stromů znemožňovaly, abych se mohla podívat tak daleko. Bylo mi líto toho, jak se asi bude cítit Charlie, jak se už musí cítit. Ze všeho nejraději bych teď vzala Renesmé a vrátila bych se k nám domů, i když nám tu není nijak ubližováno. Všichni jsou v rámci možností milí, přijali nás vlídně pod svou ochrannou střechu, dokonce věřím i tomu, že jim naše přítomnost nevadí, ale mně to vadí.

Nechci být na obtíž, toužím se vrátit zpátky domů. K Charliemu… Chci mít taťku na očích, abych si byla stoprocentně jistá, že mu nehrozí žádné nebezpečí, neboť je to má vina, že se tu potuluje krvelačný upír. Ale je pravda, že právě má přítomnost v jeho blízkosti by mu mohla ublížit mnohem více. Setřela jsem si slzu z tváře a schovala jsem se před černočernou tmou do nitra pokoje, kde jsem nechala rozsvícenou lampičku.

Opět chci poděkovat za krásné komentáře, tolikrát se budu opakovat, když Vám budu znovu psát, že je to můj hnací motor. Děkuji. ♥



V příští kapitole se dočtete... Po dlouhé době uvidite pohled Edwarda, aby byl pořádný, tak mu bude věnována celá kapitola. Jak bude celou tuhle situaci vnímat právě on? A jak se vyřeší spor s vlky?