Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 30

05.01.2010 (08:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3467×

30. Kapitola: Ano! Ano! Ano!

Bella:

A život šel dál. Když jsem nad tím tak přemýšlela, mohla bych teď svůj život nazvat dokonalým. Malé a útulné městečko Victoria se stalo mým domovem. Pro ostatní to bylo jen další město, kde chvíli stráví čas, ale pro mě znamenalo mnohem víc. Předtím jsem neměla domov. Forks, bude se mi po něm stýskat, je to přeci město, kde jsem našla své štěstí. Rozhodla jsem se, že si v paměti uchovám jen ty hezké vzpomínky. A Aljaška, město, kde jsem vyrůstala a žila se svou milovanou rodinnou, už domov není dlouho. To neznamená, že na něj zapomenu, vždyť to bych musela zapomenout i na rodiče a Maxe, ale omezím své vzpomínky na něj. Jinak bych se zbláznila. Protože i když mám teď skvělou rodinu, ty vzpomínky pořád bolí a nikdy se ta bolest nezmenší. Díky Edwardovi jsem se naučila žít s tím, že já prostě nezemřela, a že to nebyla moje chyba. Tak dlouho mi do hlavy vtloukal, že by si rodiče přáli, ať žiju dál a na ně si uchovám jen pěkné vzpomínky a já tomu za chvíli podlehla.

Dlouho mi trvalo zvyknout si, na to, že jsem členem téhle úžasné rodiny. Za to Rony, ten si s tím nelámal hlavu. To byl prostě celý on. Často jsem přemýšlela, jestli už jsem je neomrzela, ale pokaždé, když jsem s tím začala, dostala jsem pěkně vyhubováno. Asi jsem si nikdy neuvědomila, jak hodně rádi mě mají. Že jsem pro ně důležití člen rodiny. Nevím, možná jsem to dělala, abych si znovu poslechla, že se mnou, je rodina konečně úplná. Když ono se to tak hezky poslouchalo.

Zdálo se to nemožné, že jsme se s Edwardem tolik milovali. Vím, že po čase některá láska vyprchá, ale to rozhodně nebyl náš příklad. U nás ta láska každým dnem rostla a rostla. Ani jedinkrát jsem neměla pocit, že mi něco chybí. Ne s ním. Trávili jsme spolu většinu času. Přes den, jsme si buď povídaly, nebo si vychutnávali jeden druhého. Ostatní to pěkně začalo štvát. Alice mě nemohla dostat na nákupy a Edwarda zase nemohli dostat na lov. Nechtěl mě opustit a já jeho také ne. Když jsme chtěli soukromý, šli jsme na útes, nebo se jen tak projít po městě. A protože jsem nemohla nic vidět, ale byla jsem strašně zvědavá, Edward mi všechno popisoval. Bylo vtipné, že pokaždé, když řekl, že je něco pěkného, vždy tomu dodal, že na moji krásu to nemá. Na ty lichotky se jen tak nedalo zvyknout a tak jsem se neustále červenala. A Edward měl s toho skoro Vánoce. Byl dokonalý. Nikdy jsem si nemyslela, že dokáže existovat taková velká láska a když už teda jo, že se to stane mě. A ejhle, stalo se.

A abychom zůstaly nenápadní, museli jsme se chovat jako lidi. To znamená, chodit do školy, jako vzorní studenti, aby na Carlise nepadly pomluvy, že se nestará o svých šest adoptovaných dětí. Ale já se na to ještě necítila. Na předešlé škole, už byli všichni zvyklý, že jsem slepá a vlastně si mě ani nevšímali, dokud nepřijeli Cullenovi, ale tady by se o mě zajímali. Jak to vím, vždyť Cullenovi se s nikým nebaví, ale jako se setrou by se semnou bavili a jenom to stačí, na připoutání celé školy. Tak jsem prozatím zůstávala doma s Esme a s Ronym. Alespoň jsem jemu a Esme dělala společnost.

Ale teď se mi to rozhodnutí nezdá zrovna geniální. Je to asi měsíc, co tu žijeme. A já to prostě bez Edwarda doma nedokážu vydržet. Celý den jsem nesvá a jsem úplně k ničemu. Odpočítávám každou minutu, kdy Edwardovi skončí škola. A pak, ani nestačí zavřít dveře a já už mu visím kolem krku.

Ale taky je jiná věc, kvůli které nechci zůstávat doma. Já nemůžu unést, že je ve škole Edward sám. Moc dobře si pamatuji, jak hodně žádaný byl. Chtěla ho každá holka ve škole. Emmet s Jasprem to mají jednoduší. Všem ukážou, že mají své polovičky vedle sebe, tak ať si všichni dají zpátečku, ale Edward je tam sám. Ne, že bych mu nevěřila, že mě miluje, ale já prostě nevydržím, když mi Emmet každý den vypráví, kolik dnes Edward dostal nabídek na rande, a kolik zlomených srdcí učinil. Já chci, aby všichni věděli, že je Edward jen můj, a že ho žádný slepici nepřenechám. Asi jsem paranoidní, ale to byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodla nastoupit do školy. Problém, že jsem to ještě nikomu neřekla, ale připravuji se na to dnes. Lépe řečeno teď hned.

„Edwarde? Mohla bych začít chodit do školy, jako ty?“ Zeptala jsem se na rovinu. Ale nechápu jednu věc. Proč vždycky, když se snažím, aby můj hlas zněl normálně, vyjde s toho pravý opak? Zním, jako by mě k tomu někdo nutil, a když si toho Edward všimne, začne přemlouvání, a já mu nakonec podlehnu. Já si tím jsem jistá, opravdu.

„Jestli se už na to cítíš, tak proč by ne. Ale zajímalo by mě, co tak najednou. Doufám, že to děláš, protože sama chceš.“ Na to se nebudu cítit nikdy. Je zajímavý, jak mě má předčtenou.

„Jsem si jistá, že to zvládnu. Vždyť to je přece jenom škola. Ve Forks jsem taky chodila do školy. A vážně v tom nic není. Nevím, co mám doma bez tebe dělat. Tobě snad vadí, že budu chodit do školy?“ Snažila jsem se lhát, jak nejlíp umím.

„Bello, jsi ta nejhorší lhářka na světě, i když se tolik snažíš. Já chci slyšet hlavní důvod, ven s ním.“ Vážně bych měla začít chodit na nějaký kurz lhaní. Před ním nezapřu ani, že mě bolí hlava. Sakra práce, proč jsem se musela zamilovat zrovna do upíra, který je lepší, než detektor lži.

„Jen chci být s tebou víc, to snad není trestný. A taky si tě musím pohlídat, když musíš být takový krasavec.“ Přiznala jsem se a hlavu radši strčila do polštáře. Stejně nemělo smysl lhát.

„Tak už vím, kam vítr vane. Lásko, moc dobře víš, že jsi jediný člověk, kterého miluju. Chodím po světě už sto let, ale nikdy jsem o nikoho nezavadil ani pohledem. Ale stačil jeden pohled do tvých čokoládových očí a já se stal tvým otrokem. A nemyslím, že ty by ses musela o mě bát, to spíš já si budu muset dát bacha, aby mi tě nějaký floutek neodloudil. Hned, jak přijde Carlise z nemocnice, zařídím to s ním, teď už spi.“ To je hrozný, jak mě nutí spát se slepicemi, ale ještě, že je zítra neděle. Všichni pojedou na lov a já budu mít s Edwardem chvíli čas pro sebe.

„Dobře, dobrou noc.“ Popřála jsem mu a dala do toho skrytý význam. Hlavně pevné nervy, aby ses neunudil k smrti na mé spící tělo.

Ještě jsem se k němu natáhla pro polibek na dobrou noc, bez kterého bych nešla spát a pak se mu schoulila v náručí a usnula jako miminko.

Edward:

Nemůžu uvěřit, že žárlila. Jako kdybych já mohl vidět jinou dívku, nežli ji. I když se mnou není, bez přestání jí mám před očima. Stala se každou myšlenkou, která mi projde v hlavě. Nedokážu myslet na něco jiného. Když jsem ve škole, je to pro mě jako mučení. Vím, že je s Esme a s Ronym, ale není semnou a jenom to samotné, mě znervózňuje.

Nemůžu popřít, že mám neskutečnou radost, že bude chodit s námi do školy. A kvůli její indispozici, Carlise domluvil s ředitelem školy, že musí mít všechny hodiny se mnou. Tak že Bella bude semnou a s Alicí chodit do druháku a Emmet s Jasprem a Rosalie do třeťáku. Asi nejvíc se těším, až všem těm holkám ukážu, že nejsem sám, jak si myslí a už vůbec, že o nějakou z nich mám zájem. Už nebudou mít bratři výhodu. Ale taky se bojím. Budu si muset Bellu ohlídat. Ale já ji nikomu nedám. Tak dlouho jsem na ni čekal. Ona je všechno, co potřebuju k životu.

Edwarde, už je čas. Upozornila mě Alice. Pondělí. Dnes jde Bella poprvé do školy.

Stočil jsem pohled na spícího anděla vedle sebe. Budu ji muset vzbudit, ale nejradši bych ji nechal tak, jak je teď. Klidně oddechujíc, zamotaná v peřinách, až je divu, jak to mohla zvládnout a to nejdůležitější, ležíc v mé náruči. Úplně mě ničí, když si pomyslím, že tu krásu budu muset vzbudit. Ale nedá se nic dělat. Alice by mě zabila, protože ji chce na první den pořádně připravit a k tomu se musí stihnout ještě nasnídat.

„Bells, vstávej. Už je ráno, jde se do školy.“ Jemně jsem jí budil. Když jenom něco zamumlala, políbil jsem jí na odhalený krk a to už se teda začala probouzet. Však já vím, jak na ní.

„Jenom doufám, že mě Alice nebude chtít otravovat s těmi jejími blbůstky, jako lak na vlasy, nebo řasenka.“ Povzdechla si, když stávala. Strašně rád, bych jí s toho pekla zachránil, ale bojím se, že to bude na nic. Alice je v tomhle ohledu neoblomná.

Mělo by být zakázané, aby někdo vypadal tak nádherně. Kdo se pak má soustředit na řízení, ne že bych pozor dávat musel. Ale potřeboval bych se soustředit na jinou věc, než na Bellu, která seděla tak těsně vedle mě a vypadala tak božsky. Na ní i obyčejné rifle vypadají, jak model pro modelky. Bella z normálních věcí dokáže udělat neobyčejné. A pro mě je to jako dýky do srdce. Čím dál víc začínám toužit po jejich dotecích a polibcích. Každým dnem se ta touha zvětšuje, až se bojím, že to jednou přesáhne meze. Děsí mě, že jednou mi polibek nebude stačit. Na následky radši ani nemyslím. Tohle je k zbláznění.

Jenom, co jsme zabočili na parkoviště školy, všechny pohledy se stočili naším směrem. Jak neobvyklé, pomyslel jsem si sarkasticky. Asi bude trvat déle, než jeden měsíc, aby se nás naučili ignorovat. Začínám mít pocit, že je to čím dál horší. Dnes mi ale radost nezkazí, ani jejich vlezlé pohledy.

S úsměvem jsem vylezl s autu a nevnímal myšlenky, jestli jsem se náhodou nezbláznil, když se tak připitomněle směju a rovnou se vydal ke dveřím na druhé straně, abych mohl otevřít Belle. Musím uznat, že jsem si to užíval s plnou parádou. Všem sourozencům cukaly koutky a spolužáci jen nevěřícně koukali.

Je to ještě lepší, než jsem si myslel. Pomyslel si Emmet a já s ním musel souhlasit. Otevřel jsem Belle dveře a pomohl jí s auta. Po celém parkovišti se v tu chvíli ozvalo všelijaké šeptání a pomlouvání. Jen ať si to užijí.

„Je to horší, než jsem čekala. Co si myslí?“ Zeptala se mě Bella třesoucím hlasem. Je vystrašená a nervózní. Já věděl, že na tohle ještě není připravená.

„Kdo to semnou přijel. Jestli spolu chodíme a tak podobně. Není to nic nového.“ Ujistil jsem ji. Vážně by si lidé měli vymýšlet něco nového. Přijde mi, že na všech školách jsou stejní lidi, jako na těch předešlých. I tady se najde nějaká Alex a Mike newton. Asi každá škola potřebuje špatný členy. Jenom Bella je jedinečná.

„Tak jim ukážeme, jestli spolu chodíme, ne?“ Navrhla a nemohl jsem si nevšimnout těch jejich jiskřiček v očích.

„A jak jim to chceš ukázat?“ Škádlil jsem ji.

„Takhle.“ Řekla a přímo se vrhla na mé rty. Tak s tím nemám problém. Přitáhl jsem si jí, co nejblíže k sobě a přesto se mi zdálo, že je daleko. Dával jsem do polibku stejnou vášeň, jako ona. Její rty odpovídaly mým. Zatímco ona měla ruce zapletené do mých vlasů, já jí rukama jezdil po zádech. Tohle byla ta chvíle, kdy se mi zdá, že nemám sílu skončit to. Mé já chtělo pokračovat, ale to jsem si nemohl dovolit. Ne, protože jsem na parkovišti plném lidí, ale tohle jsem si nemohl dovolit nikdy. Ještě jsem ale nepřesáhl meze. Pořád se dokážu ovládat. Proto jsem pokračoval. A aby tohle divadlo dostalo šťávu, opřel jsem Bellu o auto a vášnivě se na ni tisk. Ještě pořád jsem se kontroloval, ale Bella, ta se už ztratila ve slepé uličce vášně. Nevím, proč mám vždy takovou radost, když vím, jak lehce mi dokáže podlehnout. Ale myslím, že tohle už stačilo, abych dokázal, že nejsem sám. A taky jsem Bellu musel nechat nadechnout. Proto jsem se od ní odtrhl.

Skvělé představení brácha. Potom mi budeš muset vyprávět, co se všem honilo v hlavě, protože ty vyjevené pohledy nebyly dostačující. Gratuloval mi Emmet a mě to v tuhle chvíli bylo úplně jedno. Teď už jsem se soustředit musel. Abych znovu nezačal tam, kde jsme skončili. Měl jsem chuť znovu se na ní vrhnout. Je to úplně něco jiného, než touha po krvi. Naprosto rozdílné, ale stejně zničující.

„Pěkně ses uvedla.“ Pošeptal jsem Belle. Nedokázal jsem udržet lhostejný hlas. Nemusím se ani dívat do zrcadla, abych věděl, že teď mám černou barvu očí. Cítím to. Cítím všechno to napětí.

„Nebyla jsem na to sama.“ Řekla a andělsky se usmála.

Doprovázený pohledy všech ze školy, jsem se s Bellou vydal na hodinu. Jak jsem říkal, všechny hodiny budeme mít společné a na každou bude sedět semnou. Vlastně bych jí nedovolil sednout si k někomu jinému. Chci ji mít jen pro sebe.

Bella:

A jsem tady. Na střední škole ve Victorii. Nepochybuju, že nástup byl brilantní a ojedinělí. Bez Edwarda bych to ale nikdy neudělala. Vždy jsem byla ta šedivá myš, ale tady mě nikdo nezná. A abych pravdu řekla, já ani netoužím udělat si tu nějaké kamarády. Mě stačí Edward a moje rodina. Nepotřebuju falešné kamarády, které se přese mě chtějí dostat ke Cullenům. Nemusím mít oči, abych nepoznala, že mě neřadí do rodiny. Na to jsem až moc jiná. I když se vydáváme za adoptované děti, oni jsou upíři a já ne. Prozatím.

Bude divné, začít znova chodit do školy. Už jsem si odvykla, dělat si nervy s učením, a jestli to zvládnu. Když jsem byla ve Forks, chtěla jsem vypadnout od tety, a proto jsem se ve škole snažila. S mým hendikepem to taky není zrovna procházka růžovou zahradou. A to ještě nikdo neví, že jsem slepá. Bude dlouho trvat, než si na to všichni zvyknou i učitelé.

Ale teď už na to nejsem sama. A vím, že to zvládnu. S nimi se cítím, že zvládnu vše. Krásný pocit.

Chvíli jsem musela počkat na Edwarda, prý si musí něco vyřídit. Asi jsem paranoidní, ale necítila jsem se bezpečně. Najednou do mě někdo narazil a já nezvládla udržet rovnováhu a spadla jsem přímo na zadek. Tak to musel udělat někdo schválně.

„Co se tady pleteš. Jsi snad slepá? Když procházím, lidé se vyhýbají mě a ne já jim, je ti to jasný? Pamatuj si to pro příště.“ Začala mě urážet nějaká slepice. Nadávala mi, jako by to byla moje chyba. S tou si teda nebudu rozumět. A jak bych se jí já mohla vyhnout? Jsem slepá, novinka, nevěděla jsem a ani neviděla, že když královna jde, poddaný se musí uhnout.

Hrdě jsem se vyškrábala na nohy a se zdviženou hlavou, jsem skrývala své pravé emoce. V duchu jsem volala Edwarda, ať mě tu nenechává samotnou, ať mi přijde na pomoc. Ale taky jsem nechtěla, aby mě považovali za sraba, kterého musí někdo chránit. Proto jsem se rozhodla, že jí to jen tak nedaruju.

„Když kolem mě budeš příště procházet, měla by sis vzít klakson, jinak se ti nevyhnu a ty pak na mě budeš muset řvát, jako teď.“ Vrátila jsem jí to. Už si od nikoho nenechám poroučet. Už toho mám prostě dost, že si každý myslí, jaký je král světa. Jak se tohle může z lidí stát? To zapříčiní kompliment, nebo si tak dokazují, že mají velký ego? Já jen vím, že tohle nikdy nepochopím.

„Tak že ty nejsi jenom slepá, ale i hluchá. Semnou si nic nezačínej, holčičko! A nebuď drzá!“ Tak to už přehnala. Když mě uráží, že jsem slepá, tak to ještě přežiju, protože to je pravda, ale tohle už je moc.

„Nejsem drzá, ani hluchá. Jsem vážně jenom slepá.“ Vmetla jsem jí to do tváře. Hned na to, jsem kolem ramen ucítila známý chlad. Edward, už je tu semnou.

„Jsi v pořádku?“ Ptal se hned ochranitelsky a já nemohla jinak, než říct, že jsem, protože mě držel v náruči.

Tak tohle byl můj první den v nové škole.

* * *

Už to bude přibližně půl roku, co jsme se odstěhovali z Forks a začali žít ve Victorii. Byl to nádherný čas. Nikdy jsem nezažila tolik lásky, radosti a pokoje. Už tehdy, když jsem opouštěla svůj starý domov, věděla jsem, že toho rozhodnutí nebudu nikdy litovat. A měla jsem pravdu. Stačí mi jenom vzpomenout si, jaký jsem měla život ve Forks a mám husí kůži. Ale, když si vzpomenu, jaký život mám tady, chce se mi radostí plakat.

Konečně jsem mohla říct, že mi nic nechybí. Měla jsem všechno. Rodinu, lásku i nejlepšího přítele. A, že všichni byli upíři, co na tom zaleží. Upíří mě udělali šťastnější, než kterýkoliv jiný člověk. A i já se brzy dočkám, stejného života. Už jenom měsíc a stanu se upírem. Edward měl nakonec pravdu. Utíká to strašně rychle. Pořád jsem nezjistila, proč chtěl rok čekat. Ale už mě to tolik ani nezajímá. Kdo by se taky zaobíral, takovými zbytečnosti, když máte plnou hlavu něčeho úplně jiného? Já tedy ne. Můj nejdůležitější problém byl, abych nezapomněla dýchat.

„Nepřemýšlela si nikdy, proč jsem chtěl, abys ještě rok byla člověk?“ Zeptal se najednou Edward a vytrhl mě tak z mých úvah. I když už to pro mě nic neznamenalo, zvědavá jsem byla stejně.

„Přemýšlela a hodně krát, ale na nic jsem nepřišla.“ Přiznala jsem.

„Měl jsem k tomu své důvody. Za prvé, chtěl jsem si tě pořádně užít, jako člověka. Až se staneš upírem, nebudeš se tak krásně červenat, jako teď. A já jsem ještě nebyl připravený, vzdát se toho. Za druhé jsem chtěl, aby byl nějaký člověk v domě, který potřebuje, aby se o něj někdo staral. To jsem nedělal pro sebe, ale pro ostatní a hlavně Esme. Ty ani nevíš, jak je šťastná, když pro tebe může vařit. My takovou péči nepotřebujeme.“ Dramaticky se odmlčel, nebo mi jen přišlo, že chtěl ještě pokračovat? Ale to, co řekl, se zdálo být tak neuvěřitelné.

„A za třetí. Dlouho jsem přemýšlel, jak se tě mám na to zeptat. Vlastně ani nevím, proč jsem chtěl, abys na tohle byla člověk.“ Nikdy jsem ho neslyšela bojovat takhle se slovy. Neměla jsem nejmenší ponětí, na co by se mě chtěl zeptat a dělal kolem toho takový drama. Všimla jsem si, že se i začínám bát. Takový blbý pocit. Bylo to nepříjemné.

„Tak se ptej. Neříkej mi, že se bojíš odpovědi. Copak jsem ti řekla někdy něco záporného? A to ses ptal na tolik věcí.“ Potřeboval popostrčit, tak jsem mu nabídla pomoc.

„Vezmeš si mě za muže?“

Mám takový dojem, že jsem se přeslechla. Zdálo se mi, jako by mě zrovna žádal o ruku. Asi už mám slyšiny a halucinace v jednom.

„Můžeš to prosím zopakovat? Mám takový dojem, že jsem se přeslechla.“ Řekla jsem a přitom si šlapala na jazyk.

„A co si slyšela?“ Zeptal se a já slyšela, jak je napnutý a snaží se to skrýt za klid.

„Vezmeš si mě za muže?“ Řekla jsem a konec jsem zaoblila jako otázku.

„Tak si se nepřeslechla.“ Potvrdil mi moje mínění. A já nevěděla, co mám dělat. Svatba? Co to proboha je? Já o tom nikdy moc nepřemýšlela. Ale přece mu neřekneš ne, ne? Víš, jak by si mu tím ublížila? Vztekal se na mě můj rozum. Ale já už se tolikrát přesvědčila, že rozum není zrovna nejmoudřejší rádce v lásce, že mu už nevěřím. Zajímavé, nevěřím vlastnímu rozumu.

Poslechni své srdce. Jako kdyby tu někdo něco řekl. Nevím, kdo, ale za to vím, že mi radí správně. Srdce, co mi ale říká? Na co čekat? Miluješ ho, ne? Chceš s ním strávit celou věčnost? Ano. Na všechno ano. A já už pochopila, co musím udělat. Celou věčnost žít, jako Isabellla Marie Cullenová, žena Edwarda Culllena? To říkalo vše. Ano.

„Teď sis na sebe ušil past, můj drahý. Už se mě jen trak nezbavíš.“ Řekla jsem a skočila mu kolem krku. Smích byl teď tak jednoduchý.

„To znamená, že si mě vezmeš za muže?“ Ujišťoval se. Musela jsem se nad tím usmát.

„Ne. To znamená, že ty si mě vezmeš za ženu.“ Řekla jsem se smíchem, ke kterému se za chvíli přidal ten jeho a za další chvíli, se k němu přidala ještě celá rodina.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 30: