Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 27

25.11.2009 (21:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3193×

27. Kapitola: Cesta. Sedmý div světa. Šťastný konec.

Edward:

Já se vážně divím, že se ještě divím. K tomu není ani co dodat. Bál jsem se, že ze mě bude mít strach, až zjistí, co jsem. Nestalo se tak. Spíše naopak. Je s toho přímo nadšená. Potom jsem se jí bál říct, že Rony je teď taky upír a bude mě za to nenávidět. Taky se tak nestalo. Naopak mi je vděčná. A za třetí, myslel jsem si, že se nebude chtít stěhovat. A to nám navrhla dřív, než mi jí. Teda návrh by se tomu říkat nedalo. To bylo pouhé konstatování, že odejde z Forks i kdybychom se stavěly na hlavu. Jak říkám, k tomu není co dodat.

Hned, jak skončilo hromadné objímání, začal se připravovat odjezd. Měla pravdu, jí ani nás tu stejně nic nedrží a pro nás je stěhování častá věc, na kterou jsme si musely zvyknout. Pamatuji si, jak jsem byl otrávený, že se znovu musíme stěhovat. Nová škola a nový lidi, kterým zase bude chvíli trvat, než jim dojde, že se držíme v ústraní. Najednou jsem si uvědomil tu hroznou představu, co by se stalo, nebo spíš nestalo, kdybychom se nastěhovaly do jiného města. Nikdy bych nepoznal svoji milovanou Bells. Nikdy bych nezažil pocit, který máš, když někoho miluješ. A jsem si jistý, že bych nikdy nikoho nemohl milovat, jako Bellu, i kdybych jí nikdy nepoznal. Upřímně pochybuju, že by se stala nějaká náhoda a my se poznaly za jiných okolností. Nevím, co by se stalo, kdybych Bellu nikdy nepoznal, a teď už se nemůže stát, že bych to mohl zjistit.

Belle jsme nařídili sednout ke stolu a jíst, a že my se o všechno postaráme. Nebyla by to Bella, kdyby neprotestovala a nenamlouvala nám, že hlad nemá. Nikdo jí to nebaštil potom, co jsme slyšeli kručení jejího břicha, které si nutně žádalo nějakou svačinku. Emmet měl s toho Vánoce a začal mluvit k jejímu bříšku. Šišlal na něj, hladil ho a ujišťoval, že se vlastnoručně postará, aby k němu za chvíli dorazilo nějaké jídlo. Ještě nikoho nekrmil no.

 A protože Esme se hned dala do hledání nového domu, měl jsem Bellu pod ostřížím zrakem já. Sice tvrdila, že hlad nemá, ale jídlo měla v sobě hned a že to byla pěkná kupa jídla. Nakonec si ještě přidala jednu takovou porci. Bylo roztomilí, jak mě prosila, abych jí ještě přidal. Koukala na mě psíma očima a ruce měla semknuté u sebe v prosícím gestu. Já jsem si z ní totiž dělal srandu, že praskne, jestli do sebe ještě něco nacpe a tím narážel na její slova, že hlad prý nemá. Ale copak by jí někdo mohl odolat? Já jsem holt beznadějný případ.

I když byla Bella naobědvaná rychle, ostatní už toho hodně stihly. Carlise zařídil formality do práce, o prodeji domu a nakonec nás všechny odhlásil ze školy, s vyjma Belly. Esme hledala nějaký ten dům, ale zatím se jí žádný nezdál dokonalý a pro nás perfektní.  Ale na to je času dost. Jasper zařídil Belle nové papíry. Pas, občanský průkaz a taky kreditní kartu, na které hned byli nějaké peníze. Rose s Alicí stihli zabalit všechno oblečení, které chtěly brát sebou. Toho taky nebylo moc, protože většinu věcí si stejně koupí nové. Bella jen kroutila hlavou. Nechápala, kolik toho stihly, zatímco ona se ládovala, až měla boule za ušima. To jsem jí radši ani neříkal, protože jak jí znám, přestala by kvůli tomu jíst a jenom by se červenala a možná by i znovu zalezla pod tu peřinu a tím by se mi skovala ta její andělská tvář. Já jsem jí chtěl mít pořád na očí.

„Každý den se mi ozvěte a dávejte na sebe pozor, teda hlavně na Bellu. A ty Emmet, žádný blbosti.“loučila se s námi Esme a každý ho zvlášť objala. U Belly se zdržela nejdéle a radila jí, že jestli na ní budeme zlí, tak ať jí to všechno nahlásí. Neměla radost, že se takhle rozdělíme, ale taky chtěla, aby se Bella cítila bezpečně a nemusela mít strach. Útěchou jí bylo, že se za pár dní uvidíme a celá rodina bude kompletní. Doopravdy kompletní. Bez Belly taková nikdy nebyla a všichni to moc dobře ví.

„Kdyby byly nějaké problémy, tak hned volejte. Jinak se loučím. Emmete, nemusíš brečet, za pár dní budeš mít zpátky u sebe svojí maminku. To snad přežiješ.“rozloučil se Carlise a přitom se díval na Emmeta, který objímal svýma tlapama křehkou Esme a neměl zájem jí pustit. K tomu se tvářil, jako by měl na krajíčku. Carlise nad tím kroutil hlavou a my všichni také. Až Rose ho od Esme odtrhla tím, že ho varovala, že pojede jiným autem, nežli on.

„Emmete, jsi snad velký chlap a vydržíš bez maminky pár dní.“říkala mu Bella soucitně a vcítěně a rukou mu klepala na rameno. Přitom se snažila tvářit tak tragicky, jako on a zároveň se snažila zadržet smích.

Když skončilo loučení, jako bychom se neměly vidět celý rok, místi pár dnů, chytil jsem Bellu kolem pasu a pomalu jí vedl k autu. Chvíli jsem přemýšlel, že jí prostě vezmu do náručí, ale jako by sama poznala, co se mi honí hlavou, mi řekla, že si chce alespoň na chvíli protáhnout nohy, než vleze do auta. Posadil jsem ji na místo spolujezdce a bezpečně připásal. Oběhl jsem své volvo, sedl za volant a s máváním na Esme a Carlise jsem opouštěl dům ve Forks. Jelo se třemi auty. Já s Bellou. Alice s Jasprem a Emmet s rose a Ronym. Ano, ten s námi jede taky. Emmet ho v žádném případě nechtěl opustit. Taky to hned od Rose schytal.

„Jede i Rony?“zeptala se Bella, když jsme zrovna přejížděli ceduli, která hlásila konec Forks. Nemohl jsem si nevšimnout, jak jí přitom oči svítily.

„Samozřejmě, Rony jede taky. Jede v autě s Emmetem a Rose. Emmet by ho tady nenechal. Stal se na něm přímo závislí a tím si Rose štve proti sobě. Musím tě varovat, že si ho začíná přivlastňovat.“musel jsem se uchechtnout, když jsem si vzpomněl na soptící Rose a Emmeta, jak se skovává za Ronym.

„Já si jen říkala, jestli vám nepřekáží a já taky.“přiznala se a očividně to myslela vážně. Její myšlenkové pochody mi asi nikdy nebudou dávat smysl.

„Bello, ani ty, ani Rony nám nepřekážíte. Patříte do rodiny už dlouho a nám rodina nikdy nepřekáží. A už nechci, aby sis někdy jen pomyslela, že jsi na obtíž.“říkal jsem důrazně a doufal, že mě konečně poslechne a udělá to, co po ní žádám.

„Mám pádný důvod si to myslet, vždyť jsem slepá a bez něčí pomoci netrefím ani na záchod. Neumíš si představit, jak se cítím.“její hlas se jí na posledním slově zlomil. Tohle jsem nechtěl. Nikdy nechci, aby byla smutná, a nejhorší je, že je a vždycky je to mojí chybou.

„Máš pravdu. Nevím, jaké to je být slepý. Ani si to neumím představit. Ale to pro mě nehraje žádnou roli. Já jsem štěstím bez sebe, když se o tebe můžu starat. Na rukou si tě nosím a ty zase nevíš, jaký pocit tohle vyvolává u mě.“

Už jsme byli na cestě tři dny. Projely jsme už přes desítky měst, že si nepamatuju ani jejich jména. Koho by ty jména taky zajímala, když jediné, na co se dokážete soustředit je osoba sedící tak blízko vás. To se ale nedá říct o Belle. Skoro každých deset minut, se pravidelně ptala, kde teď jsme. Ani jednou se nezeptala, když už tam budeme, zajímaly jí jenom názvy měst, kterýma jsme jely. Rychle jsem si na to zvykl, tak že jsem jí to jméno města oznamoval dřív, než se stačila zeptat. Takový Emmet, by byl už otrávenej, ale já mám trpělivost. Bohatě mi na zahnání nudy stačilo sledovat svého anděla. Pokaždé, když věděla název města, na čele se jí objevila vráska, jak přemýšlela. Nad čím? To mi bylo zakázáno vědět. Kdo ví, proč to tak je.

Cestu zbrzďovalo hodně věcí, ale nikomu to moc nevadilo, protože cíl cesty ještě není určený. Každý den nám volala Esme, aby nám řekla, že žádný dům podle jejího gusta nenašla. Proto jsme neměli kam spěchat. A přece Belliny přestávky, které jsou nutné, zameškávat nemůžeme. Vždycky, když jsem Bellu vzal na oběd, Alice s Rose využily přebytečný čas k nákupům. Emmet byl zase pro jednou rád, že má Ronyho a z nákupů se vykroutí. To se bohužel nedalo říct o Jasprovy. Musel holkám dělat nosiče a tvářil se přitom, jako by ho na nože braly. Já jsem byl na tom prostě nejlíp. Tvrdil bych se i říct, že jsem vyhrál loterii. Bellu bych k ní přirovnal, ale přesto Bella je mnohem lepší, než všechno na světě.

Noci jsme trávili v hotelu. Většinou jsem Bellu do toho hotelu musel donést, protože už spala, nebo byla tak unavená, že by jí vlastní nohy neudržely. Já se jí ale ptal, jestli už je unavená a chce do hotelu, ale vždycky mě odbila tím, že v příštím městě a v příštím městě řekla to samé.

A v neposlední řadě nám cestu kazilo slunce. Jeden den jsme proto musely trávit v hotelu. To všichni využili k lovu. Jen já zůstal s Bellou a na lov si skočil až večer a pěkně ho odbyl, protože už jsem chtěl být zase zpět. Mezitím mi všichni ostatní dávali na Bellu pozor.

„Bello, jsi unavená, vidím to na tobě. Pojedeme do hotelu, ano?“snažil jsem se být přísný a přitom jí dával možnost svobodného rozhodnutí. Je to přesně, jako ty předchozí dny. Sotva udrží víčka otevřená a hlava jí padá na všechny strany.

„Ne, ne, to je v pořádku. Až v příštím městě.“řekne rozespale a rukou si skovává zívnutí. Žádný takový. Prostě řeknu a tak to bude. Musím být já ten rozumný, když Bella se o své pohodlí nestará, za to pro mě je její pohodlí to nejdůležitější. Zbytečně si tady nebude ničit záda. V hotelovém pokoji a v pohodlné posteli se vyspí mnohem líp.

„Ne, Bello. Tentokrát to bude tak, jak to řeknu já.“řekl jsem nekompromisně. Protesty jsem čekat ani nemusel, protože těch Bella nebyla schopná. Usnula. Tělo se jí převážilo na mojí stranu a jen tak, tak jsem jí stačil zachytit dřív, než by dopadla na mé tělo a udělala si modřiny. Jemně jsem si jí opřel o rameno a rukou, kterou jsem měl kolem jejího útlého pasu, si ji přidržoval, aby se po prvním hrbolu nesesunula k mým nohám a neublížila si.

Zablikal jsem a tím dal ostatním vědět, že v tomhle městě přečkáme noc. Město patřilo k těm menším, tak že hotelů na výběr moc nebylo. Jeden ucházející se ale našel. Nejradši bych vybral nějaký pětihvězdičkový, aby si Bella spala jako královna, ale ten tu bohužel nebyl. Zastavil jsem před hotelem a mezitím počkal na ostatní. Jakmile vedle mě zaparkovali svá auta, šel jsem si pro Bellu. Nemusel jsem se starat o hluk, kterým bych ji mohl vzbudit, protože už mám odzkoušené, že v tomhle stavu jí nevzbudí ani sanitka, která má spuštěnou sirénu na plné perdy a je to slyšet na míle daleko, a k tomu projede kolem její hlavy.

Když jsem jí držel v náručí, jemně jsem kopnul nohou do dveří, které se následně s malým bouchnutím zavřely. Měl jsem pravdu, ani to s ní necuklo. Dveře do hotelu nám otevřely pracující hotelu s pěkně ohavnými myšlenkami.  Ostatní byli krapek pozadu. Došel jsem k recepční, které jsem málem navodil srdeční kolaps. Koukala dost překvapeně, na mě a Bellu v mém náručí. A ty myšlenky. Přemýšlela, co s ní mám asi v plánu a jestli by někomu neměla dát vědět, ale pak si řekla, že i to nejhorší by ode mě bylo to nejkrásnější. Fakt nechutné.

Měla jen minimální pravdu. Nesu jí do postele, ve které budu taky ležet, ale ne s tím účelem, který se jí jevil v hlavě. Než jsem stačil žádat o pokoj, objevili se za mnou sourozenci a Alice se hned ujala slova. Objednala tři nejdražší pokoje, které tu měli, čím si od recepční vysloužila další překvapený pohled.

V pokoji jsem se ani nerozhlížel. Zajímala mě jenom postel, do které bych Bellu mohl položit. Jen co opustila mé náručí, začala se všemožně vrtět. Myslel jsem si, že se jí jenom něco zdá a to je všechno, ale ona se rovnou probudila. V nekončící tmě pátrala rukama i očima, dokud jsem jí neujistil, že tu jsem s ní. Pokaždé, když se vzbudí, je mírně zmatená, a zjišťuje si, jestli jsem s ní. Asi jí nikdy nepřesvědčím, že jí nikdy neopustím.

„Můžeš spát Bells. Jsme v hotelu. Hlavně že unavená nejsi, co?“prostě jsem si musel rýpnout. Nešlo tomu odolat.

„Jenom se vysprchuju po té cestě v autě.“řekla ochraptěle celá rozespalá a nemotorně se začala vymotávat z peřiny.

„Vždyť bys usnula i pod studenou vodou, na tož pod teplou, ta tě přímo ukolébá.“snažil jsem se jí to vymluvit.

„Jsem si jistá, že tvým uším by neušla tvrdá rána, jak bych se sesunula k zemi, kdybych opravdu usnula.“snad o sobě ani nevěděla, ale mozek jí ještě neusnul. Kdyby usnula, ránu bych určitě slyšel a bez váhání bych do té koupelny vtrhl.

Dovedl jsem jí tedy do koupelny a vrátil se zpět do pokoje. Uši jsem napínal, co nejvíce a očekával sebemenší podezřelý zvuk. V tomhle stavu, ve kterém byla, jsem nevěřil, že by zvládla něco takového, jako je sprchování. A opravdu se za chvíli ozvala rána. Než jsem ale stačil vtrhnout do koupelny, zastavil mě Bellin hlas.

„To je v pořádku. To sklo tam před chvíli ještě nebylo, přísahám. Ono se tam objevilo, aby mě mohlo bouchnout. Blbý sklo.“stěžovala si naštvaně a nevím, co bych dal za to, abych mohl vidět její výraz. Ať to bylo, jak chtělo, usmát jsem se tomu prostě musel. Kdyby to věděl Emmet, smíchy by se zklátil k zemi, jak ho znám.

Ozval se zvuk kapající vody, tak že vlézt do sprchy zvládla skoro bez modřin. Bohužel, pořád tam je to skoro.

Byla už tam deset minut a voda pořád tekla. Tohle mi snad vážně dělá naschvál. Vždyť já tady šílím strachy. Pravda, žádná rána ani tělo padající k zemi slyšet nebylo. Její dech i srdce slyšet bylo. Tak co takhle běsním!

„Edwarde? Asi budu potřebovat pomoc.“podle jejího hlasu mi bylo jasné, že se musela přemlouvat dlouho, aby mě zavolala. Mám tam rovnou jít, nebo se první zeptat, co se děje?

„Můžeš normálně jít.“zavolala ještě.

Když jsem otevřel dveře do koupelny, vyskytl se mi ten nejzajímavější pohled, co jsem kdy viděl. Bella stála ve sprchovém koutě, okolo těla měla omotaný ručník. Jednou rukou si ten ručník přidržovala a v druhé držela sprchu. A ta sprcha byla až nemožně zamotaná do jejích krásných, mokrých vlasů.

„Pomůžeš mi vymotat tu zatracenou sprchu z mých vlasů?“čekal jsem cokoliv, ale tohle ne. Tvářila se jako dítě, které zrovna rozbilo novou a drahou věc. Stálo mě zbytek úsilí, abych se nerozesmál na hlas. Většina mého sebeovládání šla na mou snahu, neprohlížet si jí od shora dolů. Připadal jsem si, jak nějaký šmírák, zvrhlík.

„Jak se ti tohle povedlo. Já věděl, že tě nemám pouštět, když skoro spíš.“sklonil jsem jí svou největší poklonu za věc, která se snad nikomu v životě ještě nepovedla, a přitom už jsem svými hbitými prsty rozmotával prameny jejich vlasů ze sprchy. Tohle by se snad nepovedlo ani tomu, kdo by to zkoušel schválně. Bellinu tvář pořád zdobil ten výraz malého dítěte a červenající se tváře. Kdo by mohl v tuto chvíli udržet vážnou tvář, to teda nevím. Mně se to dařilo jen kvůli tomu, že jsem jí nechtěl přivést do ještě větších rozpaků.

Bylo devět hodin ráno a Bella byla ještě v říši snů. Nevypadalo to, že by měla v plánu vstávat. To se ale nedalo říct o jejím hladovém žaludku. Ten už vzhůru byl a měl pořádný hlad. Dával to jasně najevo svými kručícími zvuky. Stejně, jako včera večer, tomuhle se nedalo odolat a já se musel smát. Klidně spí, vypadá tak nevině a bezbranně a břicho jí přitom nadává, že má hlad. To je prostě rozkošné.

„Bello, vstávej. Já vím, že se ti nechce, pro mě taky není jednoduchý se přimět, abych po tobě něco takového chtěl, protože vypadáš tak kouzelně, když spíš a já si připadám, jak prevít, když se tě opovažuji vzbudit, ale já už nemůžu dál poslouchat, jak tvé břicho naříká hlady. Normálně mi připadá, jak vlk, který vyje na měsíc.“budil jsem jí jemně. Mé ruce přitom hladili její tvář. Doufal jsem, že jí pomůže vzbudit má studená ruka. Na druhou stranu jsem se bál, abych jí tím nepřivodil šok. Začala se kroutit a já usoudil, že mám vyhráno.

„To má břicho smůlu, protože aby dostalo najíst, já bych se musela vzbudit a pak pracně dávat jídlo do pusy, žvýkat a polykat a to já teď nemám v plánu.“pracně ze sebe dostala pár slov a obrátila se na druhý bok, zády ke mně, že bude ještě spát. Něco mě napadlo.

„A co bys řekla tomu, že já bych došel pro to nejlepší jídlo, které tu mají, a pak tě s ním krmil. Žvýkání a polykání nechám ale na tobě.“jenom jsem si představil to hnusné jídlo v mé puse a musel se oklepat. Nechápu, co na tom lidem chutná. Ale něco jíst musejí, stejně jako já. A shodou okolností, kdybych nebyl vegetarián, mé jídlo by byli oni. Znovu jsem se musel oklepat. Vypadá to, že Bella o mé nabídce přemýšlela.

„Ty bys mě krmil? Vážně? Naposledy mě krmili rodiče, když mi byli dva roky.“vypadala nadšeně.

„Jak tak koukám na tvé nadšení, budu si připadat, jako bych krmil malé dítě.“usoudil jsem po chvíli přemýšlení. Opravdu má nadšení, jak malé dítě.

„Neříkej, že ty bys nebyl nadšený, kdybych ti ulovila pumu a přinesla ti ji pod nos.“řekla a celá se čertila, jak si z ní utahuju. Nevěděl jsem, co jí mám na to říct. Jenom představa, jak bojuje s pumou a já jí jen pozoroval z povzdálí, to bych nevydržel. Měl bych o ní strach. Nechci jí kazit náladu, tak si alespoň zase rýpnu.

„Nadšený bych moc nebyl, protože bych s toho neměl takový pocit, kdybych si neulovil jídlo sám. Jsem predátor a vážně v tom nejlepším smyslu, jediné nebezpečí, co mi hrozí, když ti půjdu pro jídlo, bude, když se mi nějakým zázrakem ten blivajz dostane do pusy, ale ty bys byla v nebezpečí jenom tím, že bys byla sama v lese, nebo ještě horší, sama s pumou v lese. Tak že mě to jako nadšení nezní.“dělal jsem si z ní legraci, abych zahnal své chmurné myšlenky. Ale docílil jsem jenom toho, že naštvaně našpulila pusu a mlčela.

„Dojdu pro to jídlo.“řekl jsem po chvíli. To mi netrvalo ani tak dlouho, protože jídlo čekalo za dveřmi s lístečkem dobrou chuť Bello, přeje Alice.

„To byla rychlost.“skoro pískla, jak udivená byla.

„Alice.“stačilo říct a Bella kývla hlavou, jako že jí to nenapadlo dřív, když to bylo úplně jasné.

Koukal jsem na to jídlo a vůbec nic mi neříkalo. Zkoušel jsem si vzpomenout na chuť toho, ale nic se mi nevybavovalo. Nechal jsem přemýšlení o lidském jídle na neurčitou dobu a začal Bellu krmit. Vždycky, když jsem měl nabrané jídlo, řekl jsem ham a Bella s červenajícími tvářemi otevřela pusu. Začalo mě to hrozně bavit. Jenom jednou jsem jí dovolil mít prázdnou pusu a ona toho hned využila.

„Já vím, že nad tím jídlem ohrnuješ nos, ale stejně je lepší, než krev. Jen si vezmi, že krev může mít jen jednu chuť, nebo možná dvě, ale lidské jídlo jich má nesčetně. Slaný, sladký, pálivý, kyselý. A to nepočítám jedinečnou chuť, každého jídla. Víš, že jste vážně chudáčci? My si pochutnáváme na tolika chutích a vy jste upoutáni na jedné?“říkala Bella a měla přemýšlivý výraz. Zrovna mě nazvala chudáčkem, protože piju jen jednu a tatáž krev. A vlastně má i pravdu, ale takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Najednou se mi v hlavě ozval Emmet. Mluvila by jinak, kdyby jednou ochutnala medvídka. Na něj rozhodně ten lidský sajrajt nemá.

Nic jsem na to radši neřekl a radši jí dal do pusy další jídlo. Taky jsem si už dával větší pozor, abych jí nenechal prázdnou pusu.

Jen, co dojedla poslední kus vajíček, vtrhla do pokoje velká voda a to se jménem Alice. V rukou měla kupu oblečení, že to nemohlo být jen na jednu osobu. Ale víc, než kolik toho měla, mě udivilo to, co měla. Všechno my to připadalo nějaký moc teplý. Jedeme snad na hory, nebo co?

„Alice, proč mě navlíkáš do takového oblečení. Copak venku mrzne? Jestli jo, tak to je stejně jedno, protože mám pro tebe novinu, jedeme autem. A v Edwardově autu není mínus stopadesát celsia. I v tričku mi tam je teplo, taky není divu, že když vylezu ven, klepu se, jak ratlík.“nadávala Bella z koupelny, do které jí Alice málem dotáhla za vlasy. Neměl jsem jí s tím maniakem nechat o samotě. A stejně jako Bella to nechápu.

Nakonec si Alice stejně prosadila svou a Bella vylezla z koupelny ve svetru a v zimních kalhotách, na tváři měla výraz, který předem říkal, jak naštvaná je a každého tím předem varovala, ať si své komentáře nechá pro sebe. Z očí ji šlehaly blesky, že si nikdo ani netroufne, o to se bát nemusí. Ještě jí Alice oblékla zimní bundu, čepici na hlavu a rukavice. To už Bella málem začala prskat oheň.

A cesta mohla pokračovat…

V autě si Bella hned oblečení sundala a hodila ho do zadu. Zůstala jen v roláku a v kalhotách. Ještě jsem si nedovolil něco říct. Snad si nemyslela, že v tom mám taky prsty.

Edwarde, počkejte na nás tady, my si skočíme na lov a hned jsme zpátky. Řekla mi Alice v myšlenkách, když jsme byly asi dvě hodiny na cestě. Byly jsme zrovna v městě, které se jmenuje Victorie. Taky patří k těm menším. Byl jsem překvapený, když jsme zastavili kousek od lesa, který byl celý bílí. Všechno bylo bílé. Tady teda muselo pěkně sněžit. Trochu jsem začal chápat, proč Alice dala Belle teplé oblečení. Viděla to. Viděla tohle místo.

„Bello, chvíli tady zůstaneme, ostatní si skočí na lov.“vysvětlil jsem Belle, když jsem viděl její zmatený výraz.

„Dobře. Bolí mě celé tělo, můžeme ven?“zeptala se. Kdyby se nezeptala, za chvíli bych jí to stejně nabídnul.

„Musíš se ale teple obléct.“

Hm. Zamručela, ale začala se znovu oblékat do těch věcí od Alice. Napadlo mě, že jsem jí vlastně nikdy neviděl v čepici, ve které jí to hrozně moc slušelo. Když na sobě měla všechny vrstvy, už jsem jí pomáhal z auta. Chvíli jsme jen šli. Držel jsem si jí těsně u svého těla a bez mrknutí jí pozoroval. Zastavil jsem se, až nebylo cesty vpřed. Stály jsme na útesu. Za námi les, před námi nic. Moře bylo klidné, že ho Bella nemohla ani slyšet, ale já jeho lehké nárazy do skály slyšel.

Začalo sněžit. Bylo to zvláštně kouzelné. Bella byla kouzelná, jak zmateně se tvářila. Podupávala nohama a já se snažil zjistit proč. Potom naklonila vzhůru k nebi a nechala se hladit sněžnými vločkami.

„To je divný déšť. Nezdá se ti, že je moc studený? A tam země, jak je měkká. To dělá taky on?“už chápu, co to všechno mělo znamenat.

„Bello, to co na tebe padá, nejsou kapky vody, ale sněhové vločky. A zem je tak měkká, protože je posypaná sněhem. Všechno je tu bílé. Je zima, proto tě Alice oblékla do teplého oblečení.“odpovídal jsem jí s úsměvem. Tvářila se dost překvapeně. Pak zahloubaně a nakonec okouzleně, stejně tak, jaké já pozoroval ji. Zcela okouzleně jsem pozoroval tu nejkouzelnější osobu.

„Sníh.“opakovala pořád dokola. Potom se z ničeho nic rozesmála na celý les, ne, na celý svět. Připadal jsem si tu, jako bych byl jenom já a má Bella. Celý můj svět, na konci světa. Něco dokonalého. Nikdy jsem něco takového neviděl. Dělala se ozvěna, tak že jsem měl v uších jenom její zvonivý smích. Tohle všechno se dalo nazvat jen jednou větou. Sedmý div světa.

„Nikdy jsem neviděla sníh.“řekla Bella najednou a než jsem se vzpamatoval, ležela na zemi. Válela se po sněhu a přitom se tak nádherně smála. Byla šťastná, jako já. Užívala si toho. Už vypadala, jako sněhulák, byla celá bílá. Na chvíli se přestala válet a jen ležela na zemi a koukala na nebe, které neviděla. Teď jí něco takového netrápilo. Měla na tváři ten nejšťastnější úsměv, jaký jsem kdy na ní viděl.

„Musí to tu být nádherné, že?“zeptala se mě po chvíli. Ano, bylo to nádherné, ale pro mě byla nádherná ona. Tady, teď, navždy.

„Ano, ale ta krása se nemůže vyrovnat té tvé.“řekl jsem pravdu. Tak, jak jsem to cítil.

„Ještě pár takových poklon, a já se tu rozpustím pýchou. Normálně si začnu myslet, že jsem hezká.“ten její smysl pro humor.

Ve vteřině jsem se nakláněl nad ní a omamoval jí svým dechem, nebo samotnou mojí přítomností? Rukama jsem se nadzvedával, abych jí neumačkal a sledoval její výraz. První byla překvapená. Potom jí v očích zazářily jiskřičky a pak jsem měl v puse sníh. Hned na to se začala zase smát. Já mezitím plival ten sníh. Uličnicky a vítězně se smála.

„Ty potvoro.“nezdálo se, že by jí vadilo, jak jsem jí oslovil. Měla hroznou radost, že mě tak překvapila a převezla. Chytl jsem jí ruce a držel jí je vedle hlavy, aby se o něco takého nepokusila znovu. Pořád se smála. Dnes jí to snad ani nepřejde. Jediná věc, co mi zbývá, musím jí umlčet něčím jiným.

Vášnivě jsem se přitiskl na její rty. Smích ustal. Ze začátku byla překvapená, ale jenom, co se vzpamatovala, začala mé polibky oplácet. Její rty byly náruživé stejně, jako ty mé. Ruce měla zapletené v mých vlasech a přitahovala se ke mně pořád blíž a blíž. Stejně, jako já ji. Když se potřebovala nadechnout, její rty jsem opustil, ale mé rty její tělo neopouštěly. Jen se přesunuly na její čelist. Ochutnával jsem její teplou pokožku. Měl jsem pocit, jako by pode mnou hořela. Opět jsem se zmocnil jejích rtů, nebo spíš ona mých? Toužebně mi vzdychala do úst. Popohánělo mě to ještě k větší intenzitě. Když jsem myslel, že už tu touhu mé sebeovládání neudrží, ozval se blízko nás smích.

„Chvíli jsme vás nechaly o samotě, a jak to mohlo dopadnout. Pro příště si vás budu hlídat. Ne, Bellu si budu hlídat, ta v tom namočená určitě nebyla, vždyť je to takový svatoušek. Za všechno může Edward, který používal násilí.“mlel Emmet samé blbosti. Měl jsem ho vážně po krk. Pořád jsem ještě ležel na Belle a Emmeta si měřil nenávistným pohledem. Rose byla naštěstí na mojí straně a on se teď před ní hrbil, jak se bál, aby jednu neschytal. Bella byla celá rudá, akorát přemýšlím, jestli zlostí, nebo za to mohli rozpaky.

„Emmete, jednou to ode mě vážně jednou schytáš. Ani Rose tě neuchrání a ani Edward mě nezastaví.“byla rozzuřená, bojím se, že i to je slabí slovo. Koukal jsem na ní vyjeveně a nebyl jsem jediný. Emmeta přešel smích a měl strach? Slezl jsem z Belly a pomohl jí na nohy. Bella se ještě sehla a nabrala si do rukou bílí sníh, a začala ho žmoulat v ruce. Přitom div zuby neskřípaly, jak pevně měla semknutou čelist.

„Snad bys to po mě nechtěla hodit?“vysmíval se Emmet a koukal na Belliny ruce. Ona dělala kouli? Bella se tvářila, jak samotný ďas.

„Emmete, řekni ještě něco.“řekla Bella a měla klidný hlas. Kde ten se teď v ní vzal.

„Edward je na takový dračice, jo? Vlastně, ne, ale on o tom nevěděl, do teď.“tohle se mu líbilo, ale mě ne. Dál ty jeho řeči poslouchat nebudu.

Díval jsem se na Emmeta, který svítil, jak měsíček. Otočil jsem se na Bellu a ta se tvářila taky tak. Kouknul jsem se na její ruce, ale ty už byly prázdné. Kam zmizela ta koule. Otočil jsem zase zpět k rodině, ale uprostřed pohybu mě zastavil výbuch smíchu. Ne, výbuchy smíchu. Chyběl jenom Emmetův, ale ten měl jak si zaměstnanou pusu. Když jsem ho viděl, rozesmál jsem se taky. Jak tohle Bella mohla dokázat. Ona to hodila snad po zvuku Emmetova hlasu. Tak tohle nikdo nečekal. A taková přesná střela. Emmet vypadal dost vtipně, když plival sníh. Ať si to užije, já to před chvílí dělal taky a vtipnější je, že v tom taky měla prsty Bella, jako teď. Bella se strefila přímo do černého. Přímo do pusy.

Vzal jsem Bellu do náruče, a jak to nečekala, překvapeně vypískla a otočil jsem se s ní do kolečka.

„Víš, že tě miluju?“zašeptal jsem jí do ucha.

„O něčem takovém jsi se už zmínil, ale když mi to ještě párkrát zopakuješ, zlobit se nebudu.“Zašeptala na oplátku zase ona mě. Její smích mi opět zaplnil uši.

Smích celé rodiny ještě chvíli zněl po celém lese, a jak jsem to tady nazval já, konec světa. První se vzpamatovala asi Alice. Jasper se Emmetovy smál nejvíce a nešetřil svými poznámkami.

„Všichni za mnou, chci vám něco ukázat.“promluvila najednou Alice a rozeběhla se lesem a za ruku vláčela Jaspera. Nikdo nevěděl proč, ale všichni jsme jí následovaly. Všichni běžely po svých, teda až na Bellu. Neběžely jsme dlouho a ohromením zastavili. Kde se v téhle pustině vzal takový dům? Byly jsme asi dva kilometry od toho útesu a od našich aut. Mohl nás někdo vidět, nebo slyšet, strachoval jsem se. Ale Alicin klidný výraz zahnal tuhle myšlenku. Tvářila se až více, než spokojeně. Koukala na ten dům a přemýšlela o jeho vylepšení. Až teď mi to teprve docvaklo. Našla skvělý dům, pro upírskou rodinu. Byl úplně ideální. Daleko od civilizace. Počasí špatné, to znamená, že pro nás přímo skvělé. Velký byl taky dost a to nejhlavnější. Před domem stála velká cedule: NA PRODEJ.

„Jdu volat Esme, že jsme našli to pravé místo, kde budeme trávit příštích pár let.“řekla Alice a už ťukala do mobilu číslo.