Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 5. kapitola: Bella

EdwardPerex


Personal sun for Bells: 5. kapitola: BellaBella si o sobě něco uvědomuje, ale neví si s tou skutečností moc rady.
Bree

Tak jsem zase tu. Po dlouhé době. Jak se říká, lepší později než nikdy - v některých případech. :) Každopádně, asi stačí říct, že se mi po této povídce a po celém tomto webu zastesklo. A tak jsem zpátky. Snad se vám pokračování mé povídky bude líbit.


EDIT: Článok neprešiel korekciou.  

 

Vstala jsem až před polednem. Včerejšek byl vážně dlouhý a plný vjemů, které jsem tu chvíli nedokázala pobrat. S Jakem mi bylo dobře. Tedy, vždycky mi s ním bylo dobře, o tom žádná, ale včera mi s ním bylo víc dobře, než jindy. A poprvé od té doby, kdy on odešel, jsem ho nepotřebovala vidět. Nepotřebovala jsem na něj myslet. Bylo mi dobře přesně tak, jak to bylo. Chtěla jsem být s Jakem. Chtěla jsem se ho držet za ruku, chtěla jsem ho obejmout. Chtěla jsem na všechno kolem zapomenout.

I když už jsem měla oči dokořán, pořád jsem ještě ležela v posteli a pozorovala strop. Jak se Jacob včera choval… Nejsem hloupá. Možná tak občas vypadám, ale nejsem hloupá. Já to přeci vím. Někde uvnitř sebe vím, že je do mě zamilovaný. A Jake… no, líbí se mi. Ale to je všechno. Možná, kdyby Edward neexistoval… Ale on existuje. A nerozešel se se mnou. Vím, že to všichni říkají. Že mi to pořád opakují a nikdy nepřestanou. On odešel, Bells. Nechal tě a už se nevrátí. Ne! Ať si všichni nechají tyhle kecy! Já to slyšet nepotřebuji, není to pravda. Vrátí se. Pořád jsme spolu. Vím to, protože ho vídám. Stačí, abych měla v hlavě něco hloupého, něco pro mě nebezpečného, a hned ho vidím. Slyším ho, jak mě prosí, ať to nedělám, ať na sebe dávám pozor. Vím, že si to jen nepředstavuji. Vím, že je to pravda. A proč by mě tak prosil, kdyby ke mně nic necítil?

Promiň, Jakeu. Povzdychnu si. Jsem vlastně strašně krutá. Vím, koho miluji a koho nikdy nebudu moci milovat, a přesto mu to nedokážu říct a nechat ho jít, aspoň co se představy vztahu týče. Jsem ke všemu ještě strašně moc sobecká. To nejsou dobré vlastnosti. Proboha, já jsem hrozná lidská bytost, fakt že jo.

Odešla jsem se trochu zkulturnit do koupelny. To je přesně to, co jsem potřebovala. Umýt si vlasy, vyčistit si zuby… Dát se po ránu trochu do kupy. Při té proceduře jsem přemýšlela, jestli bych Jakeovi neměla napsat. Poděkovat mu za včerejší schůzku. Asi bych měla. Bylo to perfektní, takže slova díků je to nejmenší, co mu dlužím.

Měla bych mu napsat, jak se věci mají, zarazila jsem se při česání vlasů a ruka s hřebenem se zastavila v půli pohybu. Uvědomila jsem si, že nemůžu. Nedokážu mu říct pravdu, a důvod je nejjednodušší ze všech.  Já nechci. Nechci o něj přijít. Ať už tak, nebo onak. Vlastně ho potřebuji držet v této slepotě, v tom, že neví. Potřebuji ho, aby se mnou trávil čas a já se pak cítila líp. Paradoxně. Ale napsat bych mu měla. Dočesala jsem se, odložila jsem hřeben a vrátila se do pokoje k telefonu. Vzala jsem ho do ruky a váhala, zda napsat nebo zavolat. Vyhledala jsem Jakeovo číslo v telefonním seznamu. Stiskla jsem zelené tlačítko a přiložila telefon k uchu.

„Bello! Dobré ráno, ospalče!“ Úplně jsem ho viděla, jak se zubí, a musela jsem se usmát.

„Ahoj, Jakeu. Jak jsi věděl, že jsem ještě spala?“ zeptala jsem se ho.

V telefonu bylo chvíli ticho. Jakoby chtěl něco říct, a pak mu došlo, že by spíš neměl. Bylo mi z toho špatně. Vůbec jsem nevěděla, co říct, protože jsem měla pocit, že bych něco říct měla. Něco jako: To je jedno, máš pravdu. Jsem strašnej spáč. Pak bych se měla zasmát a říct mu, že to včera bylo vážně bezva. Místo toho jsem mlčela a nechala jsem ho máchat se v tom, že ani on nejspíš neví, co mi má říct.

„Znám tě, Bells,“ řekl po chvíli a já úplně slyšela, jak se snaží, aby jeho hlas zněl uvolněně a rozesmátě, jako vždycky. Ale že mu to moc nešlo. „Když nemusíš, nejradši spíš až do oběda.“

„No, většinou musím. Takže jo, jednou za čas si to musím vynahradit.“ Usmála jsem se. „Jakeu? Díky za včera. Vážně jsem si to moc užila.“

„Nemáš za co, Bello.“ Už zněl jistěji. „Já jsem si to taky užil. Kdyby ses chtěla ještě vidět…“

„Chci!“ vylítlo to ze mě ještě rychleji, než jsem chtěla, a bůhví, jak to znělo.

Jake se nervózně uchechtl, takhle přímou reakci asi nečekal. No, Jakeu, to jsme dva. V telefonu trochu zapraskalo, asi si ho přendával k druhému uchu.

„Nezdržuju tě od něčeho?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Ne, ne, naopak. Jsem strašně rád, že jsi zavolala. Je tu děsná nuda.“

„Mám přijet?“

„Pokud ti nevadí vidět mě každej den…“ Usmála jsem se.

„Jsem tam hned.“

Charlie už byl samozřejmě dávno v práci. Divím se, že mě ráno nevzbudil kvůli snídani. Většinou si sám pořádnou snídani neudělá a pak musí hrozně trpět. Zvědavě jsem nakoukla do lednice, co zmizelo. Všechno vypadalo přibližně stejně, až jsem si o kousek dál ve dřezu všimla pánve, ve které jsem odhadla spálená míchaná vejce. Takže posnídal tak maximálně chléb. Chudák táta!

Věděla jsem, že se asi zase vrátím až k večeru, protože s Jakem utíkal čas strašně rychle. A protože jsem se bála, aby Charlie nezburcoval celé město, jestli se mi nic nestalo, zvlášť když v lese prý řádí nějací medvědi, kteří sice aspoň podle márnice nemají na svědomí žádnou oběť, každopádně už si čtyři lidi přišli na stanici stěžovat a nejsem si jistá, zda by mi pomohl pepřák, napsala jsem mu rychlý vzkaz, že jsem jela za Jacobem.

Přes obyčejné jednobarevné tričko a džíny jsem přehodila tmavou mikinu a vydala jsem se na cestu. Jacob vyšel z domu, jen co jsem před ním zaparkovala, a já se mu vrhla kolem krku.

„Ahoj!“

„Ahoj, Bells. Tak co? Vyspaná do růžova?“ Už se zase zubil. Ze snědé tváře na mě svítily dokonale rovné bílé zuby.

„Nech si to,“ ohradila jsem se se smíchem. „Tak jsem si prostě jednou přispala, no. Co máš v plánu?“

„Já?“ podivil se.

„A kdo jiný?“ Potřásla jsem hlavou. „Přijela jsem snad za tebou, nebo ne?“

„Jo, to jo. Jen jsem ještě nějak nad ničím nepřemýšlel.“ Pokrčil omluvně rameny.

„Nevadí,“ zazubila jsem se pro změnu já. „Můžeme se jen tak poflakovat. I to je super.“

„Souhlasím.“

Protože doma se nám moc poflakovat nechtělo, vzali jsme to lesem směrem k pláži. Klopýtala jsem přes kořeny a Jake mě radši přidržoval za paži, kdyby se mi chtělo sebou někam říznout. Trochu mi ta myšlenka pohrávala v hlavě…

„A ty se nebojíš?“ zeptala jsem se a Jake se trochu zarazil, jak nechápal, o čem je řeč. „Vždyť víš. Ti… medvědi, nebo co to je. Charlie o tom mluví každou chvíli. Denně mají na stanici někoho, kdo to celej vykleplej hlásí.“

„Nikdy jsem tu žádného neviděl, Bello. Medvědi se jen tak sami od sebe nepřiblíží až k lidským obydlím, víš? Myslím, že ti lidi prostě jen lezou tam, kam nemají. A pak se diví, že vidí divný věci.“ Podíval se na mě a pohladil mě povzbudivě po rameni. „Neboj se, Bells. Na mě si žádnej medvěd nepřijde. Ochráním nás oba, jo?“

S úsměvem jsem přikývla. Zněl tak přesvědčivě, že jsem o jeho slovech vůbec nepochybovala, i když by medvěd dokázal jednou ranou jistě sejmout nás oba. V tu chvíli, kdy jsem se dívala do Jacobových čokoládových očí, jsem mu ale opravdu bezpodmínečně důvěřovala.

„Věřím ti,“ řekla jsem ještě pro jistotu, kdyby to kývnutí nestačilo, a on se na mě usmál.

Usmíval se rád a já ten úsměv zbožňovala. Možná hlavně proto, že mě nutil, abych se usmívala i já.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 5. kapitola: Bella:

 1
20.01.2018 [21:26]

EmpressBella je teda pekne sebecká. Jakea vlastne ani nechce, ale ani sa s ním nepodelí. Emoticon Emoticon
A teraz vážne. Som rada, že si späť a tak rýchlo si pridala novú kapitolu. Prečítala som ju na jeden šup, nesmierne si ju užila a už teraz sa teším na tú ďalšiu. Emoticon Emoticon

20.01.2018 [21:08]

EmpressJe to tu, je to tu, hurá. Emoticon Hneď sa na to idem vrhnúť Emoticon

1. Satu admin
19.01.2018 [22:45]

SatuAhoja,

článok som ti síce publikovala, no nezabúdaj prosím zaškrtávať možnosti "Zobrazovat informace o článku", "Povolit diskusi" a dopĺňaj si, prosím, predchádzajúcu a nasledujúcu kapitolu. Veľká vďaka. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!