Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 8. kapitola - Horečka

17.01.2011 (20:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2083×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola – Horečka

„Jake? Jake je tady?“ Agnes zbledla jako stěna a v očích se jí objevila bolest, beznaděj a nakonec vzdor.

„Ať vypadne!“

„Ale Agnes,“ začala Bella, ale její sestra jí skočila do řeči.

„Nechci ho tady, jasné? Doufala jsem, že už ho nikdy neuvidím. Nechal mě odjet, nezastavil mě, nezáleželo mu na mě ani tolik, aby mě poprosil, abych zůstala. Tak co tady chce teď? Jestli si to rozmyslel, je pozdě!“  Teď se Agnes tvářila tvrdě a neúprosně a slova se z ní sypala jako hroudy hlíny do otevřeného hrobu. Každé z nich jako hluchý úder o víko rakve. Bella jen konsternovaně zírala a nezmohla se na slovo.

„Chci, aby zmizel, a hned!“

„Tak dost!“ ozvalo se ostře seshora ze schodiště a Agnes, která na takový tón z úst jemné a něžné Esme nebyla zvyklá, zmlkla a vyděšeně vzhlédla.

„Tohle je můj dům. A nikdo odsud nebude vyhazovat ani vykazovat mé hosty. Každému, kdo u nás požádá o útočiště, se snažíme pomoci. Tobě taky, když jsi to potřebovala, a jsem opravdu rozzlobená, že ti to musím připomínat, Agnes,“ pokračovala Esme a sestupovala k nim po schodech dolů.

„Kromě toho, Jake je zraněný. Zkrátka odsud nikam nepůjde, a to je mé poslední slovo,“ zakončila svou řeč už klidněji Esme.

„Zraněný?“ zatřásl se Agnes hlas.

„Jo,“ přikývla Bella. „Serval se s Démonem a ten ho ošklivě pokousal. Carlisle s Edwardem ho nahoře dávají do pořádku.“ Kousla se do rtu; z jejího hlasu zněla starost. Ještě nebylo vyhráno.

„Dobře mu tak,“ znovu se zatvrdila Agnes. „Nemá se tu ometat. Kdyby zůstal doma, nestalo by se mu to.“

„Tak teď už toho mám dost i já,“ rozzlobila se Bella a v očích se jí začalo nebezpečně blýskat. „Tak za prvé: kdyby se tu neometal, Démon by napadl Tonyho. Vlastně to zkusil a jen Jakeovi vděčím za to, že to nedopadlo hůř. Tony je sice poloupír, ale je malý, nevím, jestli by si poradil s tak obrovským zvířetem. A navíc se zdá, že zuby toho psa jsou pro nás stejně nebezpečné jako ty vlkodlačí. A za druhé: Jacob skoro umřel. Démon mu rozerval krk, skoro vykrvácel. Ještě nevíme, jestli se z toho dostane. Jak můžeš být tak necitlivá? Vždyť jsi ho měla ráda!“ Bella nechápavě zavrtěla hlavou a založila si ruce na prsou. „Nikdy bych neřekla, že umíš být tak sobecká potvora!“

„Málem umřel? Nevíte, jestli se z toho dostane?“ Teď teprve Agnes zbledla jako stěna. „Musím pryč,“ zašeptala, otočila se na patě a vyběhla ven.

„Agnes, počkej, nemáš bundu!“ volala za ní Bella, ale Agnes zmizela mezi nedalekými stromy a ani se neotočila.

„No chápeš to? Jak se může takhle chovat?“ podívala se Bella zmateně na Esme.

„Ale ano, chápu,“ usmála se Esme shovívavě. „Uražená pýcha, zklamaná láska a hlavně strach. Ona se bojí, Bello. Bojí se, že jí Jake znovu ublíží, a zároveň se bojí, že už k tomu nebude mít příležitost. Je zmatená. Ale myslím…“nedokončila.

„Co myslíš?“ naléhala Bella. „Nesnáším, když něco nakousneš a nedopovíš. Já nejsem Edward, abych si to přečetla ve tvé hlavě.“

„Buď ráda. Myslím, že ho to někdy obtěžuje,“ odbočila Esmé, ale když viděla, že se Bella mračí, ustoupila. „Dobře. Myslím si totiž, že Agnes není vůči Jakeovi tak lhostejná, jak by ráda předstírala. To je celé.“ Usmála se na Bellu a zamířila do kuchyně. Jake bude potřebovat čaj a nějaké jídlo, až se probere, aby nabral sílu.

Belle svitlo v očích pochopení. Aha… není lhostejná. No jistě, proč by se jinak tak vztekala? To by tedy Jake ještě možná měl šanci. Tedy jestli o ni ještě bude stát. Ale nejspíš bude, proč by jinak byl tady? Zdálo se dokonce, že se tu v okolí potuloval celou tu dobu, už od chvíle, kdy zmizel z Forks. Usmála se. Agnes si myslí, že ji v klidu nechal odejít a bylo mu to jedno… No, to se tedy spletla. Jenže… propána, co s Devlinem? Kterého z nich bude mít radši?

Nerada si to přiznávala, ale v přítomnosti toho uhrančivého psovoda jí povážlivě měkla kolena a vůbec se Agnes nedivila, že tak rychle podlehla jeho kouzlu. Vždycky milovala jen Edwarda, ale kdykoliv se ocitla v blízkosti toho krasavce s měňavýma očima, napadaly ji takové myšlenky… nevěděla, kde se to v ní bere. Dokonce jí blesklo hlavou i… co oči nevidí, to srdce nebolí… a v její mysli by si Edward nic nepřečetl, nepřišel by na to… kdyby to bylo jen jednou…

Proboha, na co to zase myslí? Zděšeně si zakázala se k tomu vracet. To přece není ona! Jak ji mohlo něco takového vůbec napadnout? Styděla se do hloubi duše, obličej zabořila do dlaní a tlumeně zasténala. Pak ji z  jejích úvah vysvobodily kroky na schodech.

„Tak co?“ zeptala se dychtivě, když vzhlédla a uviděla Carlislea s Edwardem, jak scházejí dolů.

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Carlisle. „Jako vlkodlak by se měl rychle zhojit a zotavit, ale… nějak to neprobíhá tak, jak bych čekal. Rány jsem mu vydezinfikoval a zašil, dal jsem mu krev… ještě, že máme stanici první pomoci vybavenou i pro transfúze. Normálně už by se měl uzdravovat, ale nelepší se to.  Nabral jsem vzorky a musím do laboratoře. Snad najdeme nějakou pomoc.“ Oblékal si bundu a zadíval se na Bellu s Esme, která před chvílí vyšla z kuchyně a teď s Bellou poslouchala ty smutné zprávy.

„Musíte ho zchladit, zábaly, led, často měnit obklady. Nejradši bych ho namočil do vany s ledovou vodou, ale s tím obvazem na krku to nejde. Antipyretika na něj neúčinkují, ne tak, aby to stačilo.“

„Jdu pro led,“ otočila se Esmé znovu ke kuchyni a zmizela. Bella se postavila a chystala se vyběhnout schody nahoru, ale Edward ji chytil za ruku a zastavil.

„Počkej,“ zaváhal, ale hned pokračoval. Musí Bellu připravit na to, co tam uvidí.

„Nelekej se, ale Jacob opravdu vypadá hrozně. Je v bezvědomí, má horečku – ani teploměr na to nestačí, Bello. Možná ten pes měl v zubech a slinách nějaké bakterie, které ten proces hojení brzdí, nevím. A sedí u něj Tony – za žádnou cenu se od něj nechce hnout. Zkus se před ním tvářit, že o nic nejde, prosím, už takhle si strašně vyčítá, že Jake je zraněný kvůli němu.“

„To je přece samozřejmé. A Jake se uzdraví, musí,“ trvala na slaboučké naději tvrdohlavě Bella.

„Jen, prosím tě, mohl by ses podívat po Agnes? Trochu jsme se chytly a ona odsud vylítla bez bundy. Teď mě to mrzí, že jsem na ni byla moc tvrdá. Ještě aby onemocněla ona, to by nám scházelo.“

„Já tu hádku slyšel. A měly jste pravdu, ty i Esme,“ pohladil Edward Bellu po tváři a přes své starosti se na ni láskyplně usmál. „Najdu ji a přivedu, neboj. Ona se uklidní a dojde jí to. Ještě se vám omluví, uvidíš.“

„To doufám,“ mračila se pořád ještě Bella. „Ať se mezi nimi stalo, co chtělo, Jake byl, je a bude můj kamarád a ani kdyby nebyl zraněný, nevyhodila bych ho odsud jen proto, že slečince nejde pod nos. Mám Devlina ráda, ale Jakea znám od plínek – má na místo v mém srdci domovské právo.“

„Já vím,“ vzal ji Edward do náruče. „A i když na Devlina občas žárlím, taky je mi sympatický. Jenže Jakeovi už vděčím za životy vás obou – tvůj i Tonyho.“ Políbil ji a pak ji postrčil k Esme, která už mířila nahoru s mísou plnou ledových kostek. „Jdi za ním, a já jdu najít tu bláznivou holku.“

****

Agnes utíkala lesem a pro slzy skoro neviděla na cestu. Větve stromů, visící nízko nad zemí a zatížené sněhovými čepicemi, jí z cesty nechtěly uhnout, a tak měla brzy svetr i vlasy plné sněhu, který na sebe při tom úprku střásala. Nevěděla, jak dlouho běží ani kam ji nohy nesou, dokud se před ní neobjevily zdi budov správy parku. Teprve teď si uvědomila, jaká je jí zima. Musela být v lese pěkně dlouho, když doběhla až tak daleko – obvykle sem jezdila autem

Devlin! Ten ji pochopí, ten jí pomůže, on ví, jak ji uklidnit a utěšit. Zamířila k budově psovodů, ale na prostranství před budovy ji zastavil Yéil, který právě vyšel z laboratoře ošetřovny.

„Zdravím tě, dcero slunce,“ přivítal ji tichým hlasem. „Než půjdeš dál, chci ti něco říct. Vím, že tvoji předkové nebyli vždy jen bílí, a tak mi možná budeš rozumět.“

Zvedl ruku a setřel jí z tváře slzavou cestičku. Agnes se nezmohla na slovo,  jen hypnotizovaně zírala na starého Indiána, který jí byl náhle tak blízký… Vzpomněla si na babičku a tiše vydechla.

„Tyhle slzy, dcero slunce, nejsou jen ve tvých očích a na tvých lících. To pláče tvé srdce. Naslouchej mu.“ Chvíli se na ni díval mlčky, černé oči neproniknutelné jako půlnoční tma, a pak mu tvář prozářil úsměv. Pokýval hlavou, obrátil se a odešel.

Stála tam a dívala se za ním, marně přemítala, co to mělo znamenat, ale ještě stále byla v zajetí dojmu, že dostala vzkaz, vzkaz od babičky, která už před dvěma lety odešla k předkům… To bylo předtím, než se spřátelila s Bellou, předtím, než potkala Jakea… Oči jí znovu zalily slzy.

„Agnes!“ Z psince se k ní rychlými kroky blížil Devlin a ve tváři měl vepsanou upřímnou starost.

„Co se stalo? Proč pláčeš? Ublížil ti někdo?“ ptal se a opatrně, jako by váhal, jestli smí, si ji přivinul do náruče.

Přitiskla se k němu. Bez ohledu na to, jak předtím od něj utekla, potřebovala něčí oporu a konejšivé objetí.

„Devline… je tady Démon?“ vzala to oklikou.

„Démon?“ zeptal se udiveně. „Je tady, samozřejmě že je. Ale není úplně v pořádku – asi utekl a někde se serval. Je trochu pocuchaný, ale uzdraví se, neboj,“ konejšil Agnes, které v očích náhle probleskla hrůza. „Proč se ptáš?“

„Protože Démon v lese napadl Tonyho a našeho přítele, který ho bránil, málem zabil, Devline,“ ozval se Carlisleův hlas. Agnes vzhlédla a zjistila, že už zřejmě chvíli stojí ve dveřích laboratoře a nesouhlasně si ji měří.

„Neměla bys tu stát na mraze jen ve svetru, Agnes,“ pokáral ji doktorským tónem. „A neměla jsi utíkat z domu. Všechny jsi docela vyděsila, víš o tom? Máme i bez tebe teď starostí dost. Už jsem volal Edwardovi, jede sem pro tebe autem, pojď se zatím schovat do tepla,“ ustoupil ze vchodu a gestem ji pozval dál.

„A ty si to psisko líp hlídej. Ještě jednou uteče a přísahám, že budu trvat na tom, abys ho utratil. Je nebezpečný a to tady nemůžeme potřebovat. Příště by mohl opravdu někoho zabít.“

Devlinovi se oči zúžily do maličkých škvírek, ale s vypětím všech sil se ovládl a nezaskřípal zuby. Pak se ozval, už klidným hlasem.

„Samozřejmě, doktore. Možná bude nejlepší, když ho odvezu pryč. Mám kamaráda v… v Pits,“ zaváhal na chvilku, ale hned pokračoval, „zavezu ho k němu. Tady si zvykl utíkat a udělal by to zas. Vrátím se pozítří, Agnes,“ zadíval se na rusovlásku, teď už stojící ve dveřích do budovy. „Smím se za tebou zastavit?“

„Jistě,“ přikývla a rozdrkotaly se jí zuby. Teprve teď jí došlo, jaká je jí zima. Mávla Devlinovi na rozloučenou a zmizela uvnitř, následována Carlislem.

Jo, půjde to, pomyslel si Devlin spokojeně. Nezkazil to úplně. Do náruče mu vletěla skoro sama. Však on si zase získá její důvěru, to by v tom byl čert… vlastně anděl, kdyby ne!

****

Samiel zamračeně prošel nebeskou bránou a Petr se na něj zkoumavě zadíval. Viděl vrásku mezi jeho obočím i ustarané čelo a hbitě si domyslel, proč se jeho přítel tak chmuří.

„Samieli, hlavu vzhůru. Věř tomu, že to dobře dopadne. Jake se uzdraví a…“

„Jenže kdy?“ skočil mu Samiel do řeči. „Blouzní dole v horečkách třetí den. Led se rozpouští už  půl metru od něj, jak hicuje, žádné chlazení ani léky nepomáhají, rána na krku se mu nehojí a koukni na Carlislea, jak je ustaraný, o ostatních nemluvě. A Tonyho málem ani nedokážou donutit, aby se vyspal – pořád sedí u něj. Vím, že bych měl mít víru, ale pekelný pes je pekelný pes, já moc dobře vím, co ty potvory dokážou. Ani čert by se po jejich kousnutí neoklepal lehce, a Jake, i když je proti obyčejným lidem odolnější, pořád je to člověk.“

„Jenže co chceš dělat?“ ptal se Petr bezradně. „Tady nám nepomůže fouknutí – ledaže bychom ho foukáním chtěli ochladit, a to by asi moc nepomohlo. Tady by pomohl jen zázrak, a ten nemáme schválený.“

„Já vím,“ povzdechl si Samiel. „Dokonce jsem teď byl v nebeském archívu. Máme tu přece stejnou Knihu osudu, jakou znám z pekla. Jenže Jake tam vůbec nemá napsáno, kdy zemře! Jak je něco takového možné?“

„Vážně?“ podivil se Petr. „No, možná to bude tím, že je měnič, ne? Dokud se bude proměňovat, nezestárne, a vlastně to záleží hlavně na něm. A zřejmě ani Sudičky nedokážou předpovědět, jak se rozhodne a kdy.“

„No jo, ale co budeme dělat?“ nevěděl si rady Samiel.

„Budeme doufat,“ odpověděl shovívavě Petr. „A možná vím, co by se dalo… alespoň někomu můžeme dodat trochu odvahy.“ A pomaloučku a opatrně zafoukal směrem dolů.

****

Devlin stál před pekelným trůnem a tvářil se trucovitě.

„Nic jsem nezkazil,“ hájil se. „Zase to spravím. Kdo mohl tušit, že jí ta zdrobnělina někoho připomene? Jak mám vědět, jak jí říkal její minulý amant?“

„To sis měl zjistit, než jsi tam šel,“ zaburácel Lucifer. „Krucinál parkos, to vás musím všechno učit já? Než jste vysláni na misi, máte o svých objektech vědět i to, jestli si čistí zuby zleva doprava nebo shora dolů, natož abyste nevěděli nic o jejich bývalých láskách. Ztratil jsi plno času. A proč jsi sebou, u pekelné výhně, tahal toho psa?“

„To nebyl můj nápad,“ hodil Devlin pohled po Belialovi. „To on,“ kývnul jeho směrem bradou. „Donutil mě ho vzít s sebou, ani vlastně nevím proč.“

„Myslel jsem, že by nám mohl pomoci zlikvidovat toho andělského spratka,“ vymlouval se Belial. „A fungovalo to. Kdyby se tam neukázal ten prašivý vlk…“

„To nebyl vlk, ty osle,“ odfrkl si Lucifer a pomyslel si něco o blahoslavených chudých duchem. Vlastně… království nebeské by nebylo špatným místem pro takový menší trestný pobyt, zauvažoval na chvilku, ale pak to zavrhl. Na trestání má času dost.

„Tos nepoznal měniče? Měli jsme s nimi dost starostí minule ve Forks. Tam nám taky věčně mařili plány. A dost řečí,“ rozhodl se náhle.

„Ty, Beliale, odveď Démona, kam patří. A ty koukej mazat zpátky a ať to tentokrát dopadne líp. Jen se podívej, co se tam děje. Nejvyšší čas, aby ses vrátil,“ přistrčil Devlinovi hledí pekelného periskopu.

Ten se do něj zadíval a strnul.

****

Agnes byla jako na trní. Od chvíle, kdy ji Edward přivezl zpátky domů, měla pocit, že s ní nemluví ani lopatka na smetí. Ale možná to bylo jen proto, že všichni běhali jen kolem Jakea. Připadala si jako páté kolo u vozu. No tak je nemocný, a co má být?

Ale jak čas běžel a Jake se neuzdravoval, začala si i ona dělat starosti. Vždyť to kolikrát viděla na vlastní oči – škrábance se Jakeovi hojily přímo před očima a nemocný nebyl nikdy, co ho znala. Ani hloupou rýmu nechytil, a to běhal skoro celý rok polonahý. Smál se, že má normálně tak vysokou tělesnou teplotu, jakou žádný virus nepřežije. Tak jak je možné, že se nahoře už třetí den zmítá v horečkách?

Všichni už z toho byli špatní. Carlisle z rozborů nezjistil nic, co by takhle mohlo působit – žádná infekce, žádné bakterie, nic, na co by mohl nasadit nějaké léky. Chlazení těla nepomáhalo, Jake byl v bezvědomí a blouznil, házel sebou a křičel. Několikrát si strhal obvazy a jen zázrakem si neroztrhal stehy na krku.

Tony, který si to vyčítal nejvíc, usínal každý večer uplakaný a trápil se, jako by byl nemocný sám. Ostatní se střídali v ošetřování, běhali nahoru s ledem, převlékali mu zpocené promočené povlečení a měnili matrace. Už to trvalo moc dlouho. A Devlin někam odjel s tím psem a taky se nevracel. Připadala si strašně osamělá a začaly ji přepadat i výčitky svědomí. Vždyť to za ní sem Jake nejspíš přiběhl. Kdyby mu tehdy řekla důrazněji, že je konec, kdyby mu to nějak líp vysvětlila… kruci, proč sem lezl?

A teď, na sklonku třetího dne, se Jake trochu zklidnil. Už sebou neházel, vyčerpaně ležel v posteli a zdál se čím dál bledší. Bella se tvářila ustaraně a Carlisle vrtěl hlavou, ale ostatní využili té chvíle klidu a vyběhli na lov, který už potřebovali jako sůl.

Agnes vyšla do patra a chtěla zajít k sobě do pokoje, když tu ale přes dveře zaslechla Bellin  hlas.

„Jakeu! Jakeu, nevzdávej to, slyšíš! Nenechávej nás tu, bojuj, přece to nevzdáš!“ A pak uslyšela rychlé kroky a otevřely se dveře. Bella, když ji uviděla stát přímo před sebou, se sice trochu zarazila, ale pak vyhrkla: „Začalo mu vynechávat srdce, Ness. Pohlídáš ho chvíli? Teď tluče pravidelně, ale před chvílí… Musím zavolat Carlisleovi,“ na konci se jí zlomil hlas a ona tlumeně vzlykla.

Agnes strnula hrůzou, ale kývla a Bella odspěchala dolů. Pomalu, jako se svázanýma nohama Agnes došla k posteli, na níž leželo to kdysi tolik milované tělo jako bez života. Chvíli zírala na ten pohublý vyčerpaný obličej, pak se sklonila a přiložila mu dlaň ke tváři.

„Jakeu… to jsem nechtěla. Nikdy bych ti nepřála nic zlého. To tys‘ mě dost nemiloval, tak co to tady teď vyvádíš? Uzdrav se a můžeme se zase pohádat. Uzdrav se a já ti slíbím, co budeš chtít. Jen se zase vrať!“

Náhle se Jakeova víčka zachvěla a pootevřené rty vydechly: „Nessie…“

Lekla se, jako by někdo vystřelil přímo za ní, a ucukla rukou. Honem ji schovala za záda a couvala ke dveřím.

Když vešla Bella,  Agnes se otočila, až jí rezavé vlasy zavlály, a vystřelila z pokoje jako blesk.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 8. kapitola - Horečka: