Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 8. kapitola

Trošku nudnější dílek, ale za to delší a potřebný k pokračování. Dozvíte se, proč je Adriana pro Jaspera kaput.

17.08.2010 (08:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4057×

Na panství mých rodičů jsme dorazili až k večeru. Pěkně mě bolel zadek z toho sezení. Alice celou dobu prospala. Nevadilo mi to, protože párkrát zamumlala moje jméno a mé ego vzrostlo pýchou.

Probudil jsem ji. Zabručela, zahrozila mi pánvičkou a opět zalehla. Vystoupil jsem teda první s cílem, že Alici nějak omluvím kvůli únavě. Jenže abych já neměl smůlu. Naproti mně si to kráčela Adriana.

8. kapitola

Jasper Whitlock

„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila mě a svůdně se usmála. Co ta tady dělá?! Jak ji rodiče mohli pozvat? Taková zrada.

„Lady Johnová.“ Zdvořile jsem se uklonil a políbil jí ruku. Nemám rád tyhle komedie. Ignoroval bych Adrianu, jak nejvíc by to šlo. Nikdy nezapomenu, jak mě ponížila. Jak mě podvedla.

„Nač takové zdvořilosti?“ Zatřepala řasami. Hraje si se mnou?

„Tohle je lady Maria Lopezová, má velmi dobrá přítelkyně. Přijela z daleka,“ představila mě ženě, která stála po jejím boku. Toho, že už tu stojí s námi nějakou dobu, jsem si nevšiml. Přesunul jsem veškerou pozornost na ni. Málem jsem tu sebou sekl o zem. Vždyť je to ta stejná žena. Ta z mého snu. Akorát, že nyní měla zlatavé oči. Zvláštní. Stejné oči má i Oliver.

„Těší mě, lorde Whitlocku. Ráda vás poznávám.“ Vykouzlila bezchybnou úklonu.

„Potěšení je na mé straně.“ Jemně jsem uchopil její bledou ruku a políbil ji.

„A na mé taky,“ pronesla má žena za mými zády. Přibližovala se k nám a v očích se jí blýskaly jiskřičky ve tvaru pánviček. Usmál jsem se na ni. Vypadala nazlobeně, ale takhle jí to sluší ještě víc.

Uchopila mou ruku a poctila nás zářivým úsměvem plným dokonalých bílých zoubků. Její krása mě neomrzela a pochybuju, že se tak někdy stane. Na všechno ostatní jsem zapomněl.

„Lásko,“ rozesmála se. „Představíš nás, nebo mě budeš dál svlékat pohledem?“ To je potvůrka.

„J – j – jistě. Omluv mě, drahá. Nikdy se nenabažím tvé krásy." Něžně jsem ji políbil na rty.

„Lady Johnová, lady Lopezová, bude mi ctí vám představit lady Mary Alice Brandon Whitlock, mou manželku.“

Adriana vypadala jako socha, která se nezmůže na jediné slovíčko. Propalovala Alici nenávistným pohledem.

„I nám je ctí,“ promluvila Maria a zachránila Adrianu před trapnou situací. Tohle pravděpodobně nečekala. Copak se o naší svatbě nedozvěděla? Jasně, byla na cestách, ale i tak se to k ní muselo donést.

K naší malinké skupince se přidali mí rodiče. Nějakou dobu jsme s nimi postávali a probírali novinky. Nuda. Dokud nás dva Alice neomluvila, že je unavená z cesty a potřebuje odpočinek. Majordomus nás odvedl do pokoje, kde budeme celý víkend ubytováni.

Začal jsem se zbavovat přebytečného oblečení. Jediné, co na mě zůstalo byly kalhoty. Šel jsem za Alicí, která si dopřávala už pěkně dlouhou dobu koupel. Potichounku jsem se k ní přibližoval zezadu. Mé rty ochutnaly holou kůži ramen. Lekla se, vymáchla ruku do vzduchu a o malinký kousíček minula mou tvář.

„Vyděsil jsi mě,“ postěžovala si. Už si na má sotva slyšitelná vpadnutí zvykla. Po každém pokárání se tomu zasmála, ale tentokrát ne.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se starostlivě s očekáváním nepříznivé odpovědi.

„Lady Johnová a Lopezová,“ parodovala jejich jména kysele. V tom mi to došlo.

„Lásko, ty žárlíš,“ konstatoval jsem s potěšeným, i přesto šokovaným, výrazem.

„Ne.“ Odvrátila pohled úplně na druhou stranu místnosti.

„Ale, lásko, to je roztomilý. Za to se nestyď.“ Prsty jsem její tvář nasměroval zpátky k té mojí.

„Já nežárlím,“ ohradila se. Pozvedl jsem obočí. „Trošinku,“ kuňkla. Vždy, když našpulila pusu, musel jsem se ovládat. Líbal bych věčnost ty její rtíky.

Postavil jsem se a zbavil se posledního kousku oblečení. Kalhoty letěly do rohu pokoje. Alici se začal zvedat hrudník, jak zrychleně nadechovala.

„Co to děláš?“

„Přidám se, nevadí?“

„Voda je už skoro studená.“

„Nechci se koupat.“ Mrkl jsme na ni a vlezl do vany. Usmála se celá nedočkavá.

„Když jsem tu seděla sama, říkala jsem si, že by se sem vešlo víc lidí. No, teď to beru zpátky.“ Měla pravdu. Vana byla extra malá. Copak nedělají vany pro manžele? Po té jsem si uvědomil, proč by to dělali, když většina manželů spolu ani nespí v jednom pokoji. Nechápu. Sedl jsem si naproti Alice. Nohy jsem musel pokrčit.

Smála se jako sluníčko. „Vidíš? Voda zmizela.“ Polochtal jsem ji na noze. Ucukla a já to málem schytal… ehm… dejme tomu, že to potřebuju. Díky Bohu, málem.

„Vodu nepotřebujeme.“ S velkými obtížemi jsem se přesunul na svou drahou polovičku a políbil ji. Chtěl jsem ji přesunout na sebe, ale ta zatracená vana byla proti mně.

„Zasekl jsem se.“

„Pomůžu ti.“ Převraceli jsem se, kroutili jako ryby na suchu a smáli se u toho. Po nekonečně dlouhé době se nám to podařilo, ale teď už žádná voda opravdu nezbyla.

Jen jsme tak leželi a užívali si společnou chvilku. Alice jezdila ukazováčkem po mé hrudi a obkreslovala malinkou jizvičku po přepadení. Najednou ztuhla a zhluboka se nadechla.

„Potřebuju se tě na něco zeptat. Už jsem to nakousla minule, ale chyběla mi odvaha.“ Zpozorněl jsem a vyčkával otázku, z které má strach. „Kolik jsi měl… víš… těch…"

„Nehod?“ škádlil jsem ji. Loktem pozdravila moje břicho.

„Milenek,“ vypadlo z ní. Cože?! Jak ji to napadlo?

„Proč nic neříkáš?“ Vzhlédla ke mně a čekala na odpověď. „To je to tak zlé?“ Nevěděl jsem, co říct. Pravdu, která by ji ranila, nebo lež? Příčila se mi druhá možnost. Nechtěl jsem, aby se naše manželství jen malinko podobalo tomu mých rodičů.

„Hodně,“ odpověděl jsem.

„Přibližně kolik?“ Moje odpověď jí nestačila.

„Nevím přesný počet.“

„Více jak pět?“

„Rozhodně.“

„Více jak deset?“

„Ano.“ Na sucho polkla.

„Více jak dvacet?“

„Proč si, Alice, ubližuješ? Na tom teď nezáleží. Důležité je, že žádná jiná už nebude. Mám tebe. Miluju tě každičkým kousíčkem svého těla i toho, který ses pokusila zmrzačit.“

„A lady Johnová?“ Stále pochybovala.

„Adriana? Hodně mi ublížila,“ pronesl jsem smutně a zklamaně.

„Co se stalo?“ vyzvídala. Není žádné východisko. Musím jí všechno říct. Musí pochopit, že Adriana je pro mě pohřbená hluboko pod zemí.

„Je to pár let zpátky. Náš sňatek byl domluvený. Její věno bylo obrovské. Scházeli jsme se a zamilovali se do sebe, aspoň já určitě. Zaslepená láska mi zabránila vidět, jaká ve skutečnosti je. V jednom kuse mě s někým podváděla. Střídala jiné muže jako boty, a že těch má nespočet. Vysmívala se mi za zády. Když jsem na to přišel, tím že jsem ji nachytal se svým dlouholetým přítelem…“

„S Oliverem?“

„Ne. Oliver byl v tu dobu mimo Anglii. Popřela svou nevěru, i když jsem je viděl na vlastní oči. Mé srdce se zlomilo na dvě části. Začal jsem hazardovat nejen s penězi, ale i se svým životem,“ skončil jsem své vyprávění, pohlédl na Alici a její reakci.

„Aha, takže legendy o tobě nelžou,“ zamyslela se, „copak to pro ni nebyl skandál?“

„Ne, nikdo se to nedozvěděl. Mlčel jsem, ale má pýcha byla raněná. Každý muž, jenž byl jejím milencem, se mi vysmíval.“

„Proč jsi mlčel? Já bych jí to vytmavila!“ rozzuřila se.

„A co by se tím vyřešilo? Nic. Akorát větší ostuda pro mou rodinu.“

„Nechápu důvod, proč ji rodiče pozvali, když ti ublížila?“

„Má matka si ji hodně oblíbila. Neví o tom. Vlastně mi vyčítá náš rozchod.“ Trpce jsem se zasmál. Pozvedla nechápavě obočí. S povzdechnutím jsem pokračoval. „Adriana nechtěla zrušit naši svatbu, přišla by tak o hodně peněz z věna, proto namluvila mým rodičům, že je se mnou těhotná. Má matka byla celá natěšená. Jen otec věděl pravdu o tom, že je to prach obyčejná děvka. Podplatil ji. Peníze jí přišly vhod, a tak se zrušením sňatku souhlasila a dítě prý potratila. Nevím, co je na tom pravdy. Nezajímalo mě to.“

„To je odporné a tak nelidské.“ Položila hlavu na mou hruď.

„Ano.“

„Miluješ ji ještě?“ zeptala se.

„Myslíš, že kdybych ji miloval, byl bych tady teď s tebou?“

„Nemusíme tu zůstávat. Víš, že proti odjezdu nic nemám,“ zkoušela to zase na mě.

„Dobrý pokus.“ Prstem jsem ji projel po nose až ke rtům. „Miluju tě, pekelnice.“

Když jsme si lehli do postele, objal jsem Alici okolo pasu, zabořil obličej do jejích nádherně vonících vlasů a neodpustil si rýpnutí.

„Víš, dneska jsi mi nic neudělala. Jak tak hledám, žádné zranění nevidím ani necítím. Au.“ Štípla mě.

Alice Brandon

Tak a je to tady. Snídaně proběhla relativně v klidu. Jen jsem musela odpovídat na pár dotazů, které se týkaly mého manželství. Jestli jsem spokojená, kdy plánujeme miminko, kolik jich chceme. Samé otázky, nad kterými jsem neměla čas přemýšlet. Je samo sebou, že by se mi líbil běhající chlapeček po zahradě. Celý tatínek, vlasy, oči, úsměv a jeho vtípky. Ale není na to brzo? Nebyla jsem si tím tak docela jistá.

Procházela jsem se po zahradě Jasperových rodičů. Program nebyl nějak určený. Ženy hrály typické hry, jako byl kriket nebo karty. Nikdy mě to moc nebavilo. Gentlemani lovili zvěř v lesích. Potkala jsem cestou pár dávných přítelkyň, ale ani jedna z nich nebyla vdaná, a tak jen tlachaly o pohledných mladících a nadcházejícím plese. I u nich jsem si prošla testem, jak jsem na tom s Jasperem. Nemohly pochopit, jak je možné, že jsem se do něj zamilovala po tak krátké době. Kdyby znaly Jaspera, zbytečně by se nevyptávaly. On je prostě jedinečný a můj.

Chyběl mi Jasper. Je k neuvěření, jak jsem si na jeho přítomnost zvykla. Nepotřebuju tyhle lidi ke svému životu, jen jeho. Hloubala jsem ve svých myšlenkách a nevšimla si, kdože si to ke mně kráčí.

„Lady Whitlocková,“ promluvila na mě Adriana. Dělá si srandu? Vyklovala bych jí ty hnědé oči. Ach jo, jak dlouho tu ještě budeme. „Smím vám dělat společnost? Obávám se, že se mi Maria zapovídala s nějakým pohledným kavalírem.“ Vykouzlila úsměv ala z toho se nevykroutíš. Co teď? Odmítnout ji nemůžu, ale povídat si s ní mi taky není dvakrát po chuti.

„Budu ráda za trochu společnosti,“ pronesla jsem nakonec, že až potkáme kohokoliv známého, vypařím se.

Procházely jsme se jako dvě nejlepší přítelkyně. Byla starší, což se přiznám, mi lichotilo. Neustále mluvila a ptala se na zbytečnosti. Myslela jsem, že bych si i radši zahrála kriket, při kterém jsem před léty míčkem trefila bratránka do rozkroku, než si s ní povídala. Musela jsem zadržet smích při vzpomínce na Herbertův bolestný výraz.

Připadalo mi zvláštní, že se ani jednou nezeptala na Jaspera.

„Mimochodem, neměla jsem tu možnost se vás zeptat, jak jste spokojená v manželství. Jasper je dokonalý, že?“ Že já si fandím.

„Ano, to je.“

„Nejste moc výřečná, Alice. Smím vám tak říkat, Alice?“ Proč jsem si nevzala lodičky na vyšším podpatku. Nejradši bych jí je někam strčila. Třeba do břicha.

„Jistě,“ zkřivila jsem rty do něčeho, co se mělo podobat úsměvu.

Kdy zmizí? Rozhlížela jsem kolem po zachránci. Není to Oliver, přítel Jaspera? Musí to být on. Stál pod stromem s Mariou. Hádají se? Vypadá to tak. Oliver vypadal, že každou chvíli praskne zlostí. Popadl ji za ruku. S lehkostí se mu vykroutila a podívala se směrem ke mně. V rychlosti jsem odvrátila hlavu, ale i tak jsem si byla jistá, že můj pohled postřehla.

Adriana pořád mluvila a vyprávěla, jak chodila s Jasperem. Chtěla mě naštvat, ale já ji téměř neposlouchala.

Oliver s Mariou k nám přistoupili. Pozdravili nás. Adriana si hrála na uraženou, že ji Maria opustila. Kde je provaz?

„Poctíte mě svou přítomností,“ řekl mile Oliver a nabídl mi rámě.

„Díky Bohu,“ plácla jsem rychleji, než bylo nutné a zdvořilé, ale co. Ještě chvíli a hledala bych i nejvyšší strom. Přijala jsem rámě a otočila se po drbnách. Adriana po mně šlehala neviditelné plameny a Maria se ostražitě dívala směrem do lesa. Utekly jí veverky?

Oliver nebyl moc mluvný. Jen jsme se procházeli a občas vylovil nějakou vzpomínku z dětství, které prožil s Jasperem.

My o vlku a vlk si to směřoval k nám. Věnoval mi vášnivé políbení. Přerušilo nás posměšné odkašlání Olivera.

„Takhle na veřejnosti?“ Pozvedl obočí.

„Jakto, žes nebyl na lovu?“ zeptal se Jasper.

„Ale, brácho, odkdy bych zvolil lov před společností nádherné ženy,“ zalichotil mi Oliver.

„Jistě, ale nezapomeň, je to moje žena.“ Smáli se.

„Áááá!“ zazněl ženský výkřik odněkud z lesa. Další ženy vypískly, aniž by k tomu měly nějaký důvod. Jasper s ostatními, kromě Olivera, běželi do lesa. Celá jsem se třásla. Co se stalo?

Po dobrých deseti minutách z lesa vyšel Jasperův otec a v náručí držel tělo.

---

Ples jsem trochu posunula, ale nebojte. V příští kapitole vás nemine. ;)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: