Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 7. kapitola

12.08.2010 (08:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3486×

„Můj hrdina.“ Ruce jsem přenesla níže a rozepnula jeho kalhoty, vzala do rukou pýchu jeho mužství, přejížděla po něm a viděla jeho blažený výraz.

„Potvůrko, pěkně se klubeš.“ Převrhl mě pod sebe a začal lochtat.

„Jaspere, p–přestaň,“ řvala jsem smíchy.

„Ehm, ehm…“ vyrušilo nás odkašlání. Oba jsme se pohotově podívali po nečekaném rušiteli.

7. kapitola

Mary Alice Brandon Whitlock

Zády k nám stál majordomus.

„Bobe,“ oslovil ho Jasper. „Děje se něco?“

„Nechtěl jsem vás rušit, pane, odpusťte, ale máte návštěvu.“ Stále se k nám neotočil.

„Koho?“

„Vašeho otce.“

„Cože?!“ vykřikl zděšeně Jasper. Nevěděla jsem, že spolu špatně vychází. Jasper se prozradil podle reakce. Nic mi neřekl. „Nemůžeme ho poslat zpátky?“ Uchychtla jsem se. „Jsme hned tam.“ Bob odešel a my se upravili.

„Bude mít trauma z toho, co viděl?“ zeptala jsem se s pobavenou starostlivostí.

„Ne, je zvyklý,“ řekl víc, než bych si přála. Hned se na mě omluvně podíval. Zesmutněla jsem. „Nemyslel jsem to tak.“ Přistoupil ke mně a políbil. „Minulost nevrátím.“ Nastavil mi ruku a já ji po chvilce přijala a vyrazili jsme za mým tchánem. Co asi chce?

Těsně před domem se Jasper zastavil a zhluboka se nadechl. Stiskem ruky jsem ho podpořila. Věnoval mi bezmocný pohled, opětoval stisk ruky a vydal se čelit svému otci.

Hledící na vzácný rodinný portrét nás očekával v přijímací místnosti. Po našem vstupu se otočil a pohlédl na naše spojené ruce. Spokojeně se usmál.

„Rád vás vidím takhle zamilované.“ Přistoupil směrem k nám, poklonil se a políbil mi ruku. „Sluší vám to.“ Chtěla jsem mu poděkovat, ale Jasper byl rychlejší.

„Je mi líto, že jsem tě zklamal, pokud si tady čekal válečné pole,“ pronesl k němu tvrdě bez známky humoru. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale žádný jeho typický úsměv nebyl na obzoru. V jeho tváři se zračila zloba, odpor a chuť raději skočit z okna. Nepoznávala jsem ho.

„Jaspere, synu, nechápu důvod tvého rozhořčení.“

„Já nechápu důvod tvé návštěvy tady, tak co.“ Vévoda stiskl pevně rty k sobě.

Stála jsem mezi nimi a těkala očima z jednoho na druhého. Stáli tu jako dva napnutí lvi, kteří chtějí před tím druhým ochránit své území.

Musím něco udělat. Cokoliv.

„Smím vám nabídnout čaj?“ zeptala jsem se zdvořile. Podle společenské etikety by byla neslušnost odmítnout.

Střelil po mně zamračeným pohledem a přikývl. Zavolala jsem majordoma a sdělila mu objednávku. Mezitím jsme zvolili pohodlnější možnost ke komunikaci a posadili se.

„Stále čekám,“ namítl můj manžel zlobně.

„Chci vás pozvat na ples, který požádá tvoje matka, Jaspere.“ Ples? Hodně lidí. Zábava. Jídlo. Lov. Tanec. Pro někoho skvělá příležitost využití času. Pro mě možnost se před ostatními ztrapnit. Nemusela bych k cikánce, aby mi to potvrdila přečtením budoucnosti z ruky. Tohle je ověřená zkušenost.

„Byla by zklamaná, kdybys i se svou rozkošnou ženou nedorazil,“ dodal.

„Budeme tam,“ potvrdil naši účast Jasper a já propadla zoufalství.

Další konverzace se točila kolem toho, kdo přijde, co se chystá, atd. Celou dobu jsem se klepala nervozitou.

Jakmile byla čajová konvice prázdná, Jasper svého otce vyprovodil se skrytou úlevou. Zbytek dne byl rozmrzelý. Vyhýbal se mi. Prý má hodně práce. Nechtěla jsem ho více naštvat, a tak jsem zvolila knížku Pygmalion a vydala se s ní na zahradu. Rozložená deka, kterou přinesla Dolores, mi zajišťovala větší pohodlí a jistotu, že si neušpiním šaty. Slunko ještě svítilo a příjemně mě hřálo.

Knížka mě na dlouho však nezabavila. V hlavě se mi honila myšlenka o problému, který má Jasper se svým otcem a o nadcházejícím plese. Malé, přátelské večeře mi nevadily. Tam nebylo mnoho příležitostí k mému zesměšnění. Avšak rodina Whitlockových byla známá ve svých noblesních, a na vysoké úrovni pořádávaných, plesů. Odhodila jsem zlobně knihu, položila se na deku a zavřela oči. Jak se z toho vymluvit? Uvažovala jsem.

Slyšela jsem kroky příchozího. Oči zůstaly zavřené. Podle mě to byla jen Dolores. Dolores se na mě položila a já zprudka otevřela oči, když mi došlo, že to ona není. Byla to moje láska.

„Lekla ses?“ Políbil mě na krk.

„Ne vůbec,“ řekla jsem ironicky.

„Zlobíš se?“

„Trošinku.“

„A teď?“ Políbil mě na dekolt a prsty kroužil přes látku šatů kolem pupíku. Bylo to velmi příjemné. Spokojeně jsem zavrněla.

„Chci se ti omluvit. Ignoroval jsem tě. To už dál nechci. Nemůžu.“ Přesunul své polibky na mé nedočkavé rty. „Jak ti to…“ Vzal si na starost ožužlávání mé brady. „Jak ti to můžu vynahradit?“ Teď byla moje šance.

„Nejezděme na ten ples,“ poprosila jsem ho.

Rukou mi dál kroužil po bříšku. Najednou přestal a odtrhl se ode mě.

„Proč? Pořádá to má matka. Kdybych nepřijel, přijela by ona a k tomu bych musel poslouchat její výtky. To by byl teprve horor.“ Otřásl se při té myšlence.

„Nerozumím, proč máš tak negativní vztah k rodičům.“ Vyprávěl mi o špatném dětství, které prožil. O nevěrách otce, lhostejnosti od matky a o sestře Caroline, která to musí trpět, jako on před lety.

„Teď znáš moji povedenou rodinku. Jsme dokonalí, že? Exoti. Mohli bychom se vystavovat.“

„Na výstavě?“

„Já spíš myslel v cirkusu. Hej, ty si z toho děláš srandu.“ Začal mě lochtat. „Řekni mi pravý důvod, proč nechceš jet.“ Vsadím se, že se mi bude smát, ale za zkoušku nic nedám. Nic, kromě svého zdravého rozumu.

„Dobře. Jsem nešikovná. O tom ses mohl už několikrát přesvědčit.“ Dělal zamyšleného a pak se rozesmál. Šťouchla jsem ho prstem do pevného břicha.

„Au. To bych řekl, kdyby mě to bolelo.“ Zákeřně se usmíval. Ten ještě přežije i naše děti, jestli se bude pořád smát každé hlouposti.

„Jsem nešikovná,“ začala jsem znova, „něco blbě řeknu nebo udělám a zostudím tě. Chápeš? Převrhnu svícen a podpálím jejich sídlo, například.“

„Co bych za ten pohled dal.“ Popadal se za břicho.

„Moc se nesměj. Museli by se pak přestěhovat k nám.“ Úsměv mu najednou ztuhl a nasucho polkl.

„To nikdy neříkej, ani ze srandy.“

„Dokázala jsem tě přesvědčit?“

„Hmmm. Ne.“ Fajn, tak s dalším malým tajemstvím ven.

„Dámy si budou dopřávat projížďky na koních. Neumím na nich jezdit.“

„Tak o to jde?“ podivil se, „naučím tě to.“ To jsem si zase naběhla.

„Nebo jen vynecháme ples.“ Postavil se na nohy a nabídl mi ruku. Přijala jsem ji a postavila se. „Kam jdeme?“

„Spát.“ Koukla jsem se na oblohu a až teď si uvědomila, že je dávno tma. „Musíš být odpočatá a čerstvá, na zítřejší lekci.“

„L–l–lekci?“ zakoktala jsem. Zkus říct ježdění na koni.

„Ježdění na koni.“ Mrkl na mě. Sakra!

„Necítím se moc dobře. Vsadím se, že to bude nějaká vážná chřipka, která na mě leze,“ zkoušela jsem další možnost, jak se z toho vyvléknout.

„Dobrý pokus.“ Protočil očima.

Jasper Whitlock – ano,  ten, co si vzal Pekelnici

Dneska je ten den, kdy musím strávit nějaký čas ve společnosti své rodiny. No to mě potěš. Jsme zrovna na cestě. Počasí je deštivé. Rozhodl jsem se tudíž jet v kočáře s Alici, než na koni. Ta jen spala v mém náručí. Byla unavená a ne, že bych se chtěl vychloubat, ale mám na tom podíl. Uvolnil jsem se, zaklonil hlavu a vzpomínal na naše dny „poklidného“ manželství.

Křeče ze smíchu. Modřiny po celém těle. Lehký otřes mozku. Boule na hlavě. Člověk by řekl, že mě přepadli. Ne, jenom jsem se vykašlal na pracovní povinnosti a rozhodl se trávit dny se svojí ženou.

Začalo to jedním nevinným, ranním stáváním. Probudila se dřív než já a hladila mě. Nebyl bych to já, kdybych na ni nevybafnul. Samozřejmě se lekla a ruka jí leknutím vystřelila a trefila mě přímo do oka pěstí.

Další perlou bylo, když jsem si ji u snídaně udobřoval za svoje vtípky, které jí nepřipadaly moc vtipné. Jasně, že se hned nedala a musel jsem začít tzv. jídlovou válku. Měla na vlasech máslo a na šatech džem. Umíral jsem smíchy, dokud mě nechtěně trefila šálkem od čaje do hlavy. Brrr. Od teď mám panickou hrůzu ze šálků. K šálkům se přidaly další věci, které bych nikdo neoznačil za nebezpečné.

Měl jsem upřímně strach z jejích jezdeckých lekcí, které jsem jí slíbil. Ani Alici se moc nechtělo. Nebyla z toho nadšená. Vymluvila se na tolik blbostí, o nichž jsem ani netušil, že existují. V manželství se toho člověk tolik naučí, pomyslel jsem si.

„Jaspere, to není nutný,“ vymlouvala mi to s psíma očima.

„Je.“

„Není.“ Uklouzla. No, popravdě chtěla, abych si to myslel. Neskočil jsem ji na špek.

„Vidíš, jsem nešikovná. Ještě nějak zraním toho koně.“

„To uklouznutí jsi jen nafingovala, podvodnice,“ odhalil jsem ji. Nevině se pousmála.

Naučit Alici jezdit na koni nebylo tak těžké. Učila se rychle, i když jsem si musel vyslechnout spoustu protestů. Dokonce později, když si sebou byla jistá, si chtěla dát závod. Bylo mi jasné, že mě neporazí, ale nečekal jsem, že se ztratí. Hledal jsem ji pěknou dobu, dokud jsem nezahlédl povědomou osobu koupající se v malém vodopádku uprostřed lesíka. Musel jsem povolit kalhoty, aby unesly ten nápor. Stála do poloviny těla ve vodě a cákala na sebe vodu. Uvízl mi knedlík v krku. Ona se tu koupe, k tomu nahá, a nedá mi vědět?! Tak to ne, miláčku. Potichu jsem ji následoval do vody. Bylo mi divné, že si mě nevšimla. Zezadu jsem ji objal kolem pasu. Vykřikla, ale když zjistila, kdo to je, tak si položila ruce na ty moje a zaklonila hlavu opírajíc se o mé rameno. Musím se přiznat, že milování u vodopádu jsem ještě nezažil, ale už si jej zapisuju do nejoblíbenějších činností.

Opravdu se mi nechtělo pracovat, když jsem měl možnost se zmrzačit na Alici. Byla tak roztomilá, když se mi po každé nechtěné nehodě omlouvala. Budu muset popřemýšlet, nejsou–li dělány naschvál. Aby měl někdo takovou smůlu a byl tak nešikovný, to mi přijde zvláštní a svým způsobem originální a u mé manželky roztomilé.

Byl jsem ve svých vzpomínkách, když kočár prudce najel, tipoval bych to na kámen, a Alice se mi vykroutila z náruče a dopadla tvrdě na zem. Sakra!

„Au,“ zaúpěla. „Díky, miláčku, že jsi mě držel,“ pronesla ironicky.

„Promiň, ale já se zapomněl ve vzpomínkách, ve kterých si mě chtěla zneškodnit.“ Smutně jsem se pousmál se skrytým smíchem.

„Hmmm. Odpuštěno.“ Políbil jsem ji a ona se uvelebila v mém náručí. Teď jsem ji držel pevně. Radši.

Na panství mých rodičů jsme dorazili až k večeru. Pěkně mě bolel zadek z toho sezení. Alice celou dobu prospala. Nevadilo mi to, protože párkrát zamumlala moje jméno a mé ego vzrostlo pýchou.

Probudil jsem ji. Zabručela, zahrozila mi pánvičkou a opět zalehla. Vystoupil jsem teda první s cílem, že Alici nějak omluvím kvůli únavě. Jenže abych já neměl smůlu. Naproti mně si to kráčela Adriana.