Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 4. kapitola

22.07.2010 (20:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4542×

„Nech to být. To nevadí,“ řekla mi a horlivě se přisála na moje rty. Rukama projížděla jednotlivé kontury mé hrudi a mě to vzrušovalo. Musela to sama poznat. Usmála se a lehce, jednou rukou, sjížděla níž k rozkroku. Už, už chtěla rozepnout pásek, když v tom se kočár prudce zastavil. Ona slítla na zem kočáru a já na ni. Najednou jsme zaslechli výstřel

4. kapitola

Jasper Whitlock

„Nikdo se nehýbejte nebo vám ustřelím palici!“ zakřičel nějaký muž venku.

„Vylezte z toho kočáru a o nic se nepokoušejte!“ vydal jasný rozkaz.

Sice u sebe mám meč, ale nemůžu zatím nic riskovat. Nesmím ohrozit Alici. Musím zjistit, kolik jich je.

„Neslyšeli jste?!“ teď už nepříčetně řval.

„Jaspere, co budeme dělat?“ zeptala se vyděšeně Alice.

„Musíme jít ven.“

„Ale oni nás zab…“

„Neboj se,“ přerušil jsem ji. Vyšli jsme ven. Barbra s kočím stáli opření o kočár, zády k lupičům. Těch tam bylo přibližně šest. Z těch šesti byli čtyři ještě moc mladí. Budou nezkušení. Výhoda pro mě. Jak ale zajistím bezpečí pro Alici. Do háje!

„Ale, ale, milenci. Podívejme se. A jak jsou nóbl oblečení,“ vysmíval se jeden z nich. Tipoval bych ho na vůdce.

„Nahrabeme si plný kapse, šéfe,“ smál se další. Vůdce si nás obešel a sjel pohledem. Na Alici jeho pohled spočinul déle. To mě naštvalo.

„Kdo jste?“ zeptal se vůdce.

„Jak jste říkal, milenci, kteří jedou na líbánky,“ odpověděl jsem.

„Ach, tak to blahopřeju, holubičky. Opravdu dobrý vkus. Ta žena je přímo božská. Jaká by byla asi v posteli?“ dělal zadumaného.

„To se, ty, nikdy nedozvíš,“ zavrčel jsem.

„Heleďme se, on se na nás zlobí a umí se prát?“ Vytáhl zbraň. Otočil jsem se na Alici.

„Alice, jakmile vystřelí, ty se schováš do kočáru, jasný?!“ přikázal jsem jí.

„Co ty?“ zeptala se zoufale.

„Alice, schováš se, dobře?“

„Jo,“ kuňkla a slzy jí stékaly po tváři.

„Uděláme obchod, příteli. Ty nám vydáš svojí ženušku a my tě… necháme jít,“ navrhl mi vůdce. Ještě budeš litovat, příteli.

„Tos uhodl. Copak ty o uspokojení ženy něco víš?“ vysmíval jsem se mu teď já. To ho rozzuří. Tak honem, střílej!

„Tak takhle vysmívat se mi nebudeš, prevíte!“ vykřikl na mě a zamířil zbraní. Stačil jsem mu zbraň vykopnout z ruky. Odletěla kamsi do trávy. Skočil jsem na vůdce a začal se s ním prát. Vložili se do toho ještě ostatní. Na takové nefér bitky jsem zvyklý. Není to poprvé.

Polovina z nich utekla strachem. Srabi. Vůdce ležel nehybně na zemi. Vydal jsem se ke kočáru ujistit, zda je Alice v pořádku. Dřív než jsem k němu došel, na mě někdo zakřičel.

„Za tohle mi zaplatíš, prevíte!“ Nevím, kde se vzala v jeho ruce zbraň, zřejmě našel tu svoji, ale namířil ji na mě a vystřelil. Kulka mě zasáhla přímo do hrudi. Pálčivá bolest byla nesnesitelná, ale i přesto jsem k němu došel. Snažil se znovu vystřelit, ale třes jeho ruky byl silnější. Došel jsem k němu a zasadil mu poslední ránu. Jen tak, tak jsem došel zpátky ke kočáru.

„Alice! Pojď ven. Je konec,“ řekl jsem. Ona opatrně vystrčila hlavu. Když zpozorovala, že jí říkám pravdu, vyřítila se z kočáru mně přímo do náruče. Jen stěží jsem udržel rovnováhu.

„Ty výstřely, Jaspere, já se tak bála,“ plakala mi do košile. Pozvedla hlavu. Zaregistrovala krvavou stopu. „Ty krvácíš!“ zděsila se.

„Trochu. To zvládnu,“ a jak jsem řekl, tak jsem se sesunul k zemi a upadl do tmy.

„Jaspere! Jaspere!“ slyšel jsem křičet svou plačtivou manželku.

Byl jsem na louce někde uprostřed lesa. Cítil jsem tolik neznámých pocitů, které ani sám dobře neznám. Naproti mně se objevila nádherná žena s černými vlasy.

„Vítej, Jaspere,“ přivítala mě černovláska s krvavě rudýma očima. „Jsem ráda, že si to přežil,“ dodala. „Teď už budu nepřemožitelná,“ začala se nekontrolovaně smát.

„Vítej, Jazzi,“ přivítal mě další hlas, tentokrát mně hodně známý. Otočil jsem se za tím hlasem a uviděl Olivera.

„Olivere?“ oslovil jsem ho.

„Jsem to já, příteli,“ odpověděl mi. „Jsem rád, že už před tebou nemusím nic tajit. Promiň, nechtěl jsem ti to udělat.“

„Co?“ zeptal jsem se.

„Od teď jsi jeden z nás. Tvůj život teprve začíná,“ pronesl Oliver, jakoby to byla nějaká věštba.

„Vždycky budeš mít na výběr… na výběr… na výběr… na výběr, lásko,“ zašeptal ten nejkrásnější hlas povědomý a přitom cizí.

Něco mi prudce svitlo do očí. Otevřel jsem je a uviděl svojí chůvu od dětství Dolores. Chtěl jsem vstát, ale prudká bolest na hrudi mi to nedovolila.

„Dolores,“ zavolal jsem na ni.

„Jaspere, chlapče můj,“ vykřikla a vrhla se k mé posteli. „Ty ses probudil, hochu. Tak ráda to vidím, hned zavolám milost paní.“

„Ne, počkej, Dolores. Nevolej ji. Nejdřív mi dej něco k pití,“ požádal jsem.

„Ale jistě.“ Hned vyskočila na nohy a už mi nalévala vodu. Vždycky starostlivá Dolores. Jinak ji ani neznám.

„Něco ostřejšího by nebylo?“ zeptal jsem se.

„Tak, možná pár pohlavků ode mě, Jaspere. Chlapče nezbedná, cosi zase prováděl. Když tě tvoje žena, mimochodem velmi krásná, přivezla skoro mrtvého, málem mě trefil šlak.“ Při zmínce o Alici jsem se rozhlédl kolem ve snaze, že ji uvidím. Není tu.

„Je dole v kuchyni. Byla u tebe neustále, ve dne i v noci. Bůh ví, jak dlouho mi trvalo ji přesvědčit, aby se šla najíst. Holka umanutá. Vy jste se opravdu hledali. Teď budu mít doma tvrdohlavce dva.“ Musel jsem se smát. Dolores a její upřímnost.

„Dolores, Dolores, buď tak laskavá a neříkej jí, že jsem vzhůru. Chci ji překvapit a taky nám prosím nechejte nějaké to soukromí, ano?“ mile jsem vyslovil svá přání.

„Copak vůbec nebudeš jíst? Musíš mít hlad, chlapče. Potřebuješ sílu,“ kárala mě.

„Hlad mám jedině na svou manželku, Dori,“ mrknul jsem na ni.

„Jseš pěkně nezbednej, Jaspere. Já ti to říkám furt,“ kroutila hlavou.

„Máš to mít.“ U dveří se usmála a odešla.

Hned, co jsem vypil celou skleničku vody, jsem se svalil opět do peřin. Přemýšlel jsem o zvláštním snu, který se mi zdál. Olivere, co máš, kurňa, za tajemství?! A ten hlas. Mohl bych ho poslouchat celou věčnost a nikdy bych se jím nenabažil.

„Ne, Trdlo, ty zůstaneš tady,“ slyšel jsem za dveřmi Alici. Trdlo? Tady? U mě doma? Jak? Kdy? No potěš Pán Bůh.

Rychle jsem zavřel oči a dál předstíral bezvědomí. Slyšel jsem ji vejít a hned poté rachot šatů. Očkem jsem nahlédl. Stála ke mně zády a převlékala se do dlouhé průsvitné košilky. Teď mě to zabolelo úplně jinde. Povzdechl jsem si. Ona se otočila a já jen tak, tak stihl zavřít oči. Pravděpodobně to nepostřehla.

Nakráčela si to přímo k posteli. Sedla si a položila dlaň na mé čelo, zřejmě kontrolovala, jestli nemám horečku. Žádnou jsem nevnímal, kromě té, víte kde. Povzdechla si a lehla ke mně. Rukou mě hladila po vlasech, přejížděla jednotlivá místa mého obličeje, hladila po hrudi.

„Pokud se probudíš, uděláš mi radost, lásko,“ zašeptala potichu. „Pokud se probudíš, uděláš radost Dolores, která tě má ráda, nezbedný Jaspere,“ napodobila její hlas. Jen stěží jsem dusil smích v sobě a snažil se nepohnout. Pokud se probudíš, políbím tě a budu tě líbat napořád, jestli budeš chtít. Pokud se neprobudíš, majznu tě pánvičkou přes hlavu,“ řekla autoritativním tónem.

Přisunula se blíž a schoulila se mi v náručí nejvíc, jak mohla.

Tu pánvičku jsem však nevydržel. Vybuchl jsem ve svůj typický hurónský smích. Objal jsem ji, až se lekla. Okamžitě chtěla vstát, ale já jsem si ji přidržel u sebe.

„Jaspere, ty si se probudil,“ zaradovala se.

„Jo, mě se jen tak nezbavíš,“ zavtipkoval jsem.

„Zase si děláš srandu. Koukám, že je ti vždy do smíchu, když se ti něco stane,“ hubovala mě.

„Tak se nezlob. Jsem rád, že tě tu mám,“ hájil jsem se s kajícným kukučem. „A lekl jsem se pánvičky,“ přiznal jsem se. Usmála se a plácla mě. Kdyby to nebyla moje pekelnice, trefila by se mimo ránu. Jaké to mám „štěstí“, že to moje pekelnice je.

„Sss," sykl jsem bolestí.

„Bože! Promiň. Mě by mohli poslat do války jako hromadnou ničící zbraň, co?“ zavtipkovala.

„To jo, třeba bychom i vyhráli," smál jsem se, až jsem začínal pociťovat křeče v břiše.

„Nepostřehl jsem, kdy ses tolik změnila. Jsi teď taková dospělejší, zralejší.“

„Víš, jaký jsem měla strach? Jako malá holka. Nevěděla jsem co dělat a…“ přerušil jsem ji polibkem.

„Vím, ale ten strach není zdaleka tak velký, jako moje touha po tobě,“ zašeptal jsem ji do ouška. Ztuhla.

„Snad nechceš teď, když jsi zraněný, dělat…“

„Přesně to mám v plánu. Dlužím ti to a chci to sám. Byl jsem takový idiot, když jsem se o tebe připravoval. Takovou chybu nikdy neudělám. To ti slibuju.“ Zavázal jsem se jí, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Ani jsem netušil, jak je to příjemný mít někoho jen pro sebe.

Whitlocku, pěknej podpantoflák se z tebe stává.

„Nejsem zklamaná.“ Věděl jsem svoje. Není to zas tak dávno, co se mi svěřila, jak moc to pro ni znamená.

„Prozradil jsem ti svůj plán, teď záleží na tobě. Buď jdeš do toho se mnou, nebo tě musím zabít, pekelnice,“ znovu jsem zašeptal vášnivě. Poslední pár slov jsem věnoval jejímu oušku.

„Chci umřít, ale s tebou,“ řekla mi celá rozechvělá. Zvedl jsem se na ruce, samozřejmě s bolestí, bez ní to nejde. Sykl jsem.

„Buď opatrný,“ strachovala se. Zkoumal jsem místnost.

„Co hledáš?“ zeptala se a prozkoumávala očima místnost se mnou.

„Chci se ujistit, jestli tu nejsou na blízku žádné svíčky ani vázy,“ dělal jsem důležitého. Cuchla mě rukou do vlasů.

„Všechny vázy jsem dala odnést a svíčka je na druhém konci místnosti. Nic nehrozí.“ Pohladila mě po hrudi.

„Trdlo nás nevyruší?“ ujistil jsem se.

„Ne,“ usmála se mým oblíbeným ksichtícím úsměvem. „Dveře tohoto domu mu nejdou otevřít tak snadno, jako ty předešlé u mě doma.

Víc jsem slyšet nepotřeboval.