Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 27. kapitola

15.03.2011 (20:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2590×

Emmett

Zahlédl jsem obrovský kouř, který sahal do výšky několika metrů, jak vyházel z domu. Bože, Rosalie, pomyslel jsem si zděšeně. Pořád tam byla, nebo ne? Stihla se dostat včas ven? Je mrtvá? Ne, nemůže. Nesmí! Hlavou mi proběhlo nespočet otázek a domněnek, ale nejhorší bylo, že jsem neuměl ani na jednu s jistotou odpověď.

Stál jsem tam jako solný sloup s pohledem upřeným na kouřový oblak. Chvíli na to jsem se chystal běžet zpátky – vrátit se pro ni. Jenže mě kolem hrudi zezadu svíraly dvě silné paže. Byl jsem silný, a to hodně, ty paže se mě však odmítaly pustit, i když jsem se jim snažil vymanit prudkými trhavými pohyby.

„Emmette, zklidni se! Nemůžeš se tam vrátit!“ křičel na mě Jasper. Copak nevěděl, že tam Rosalie zůstala a možná potřebuje pomoc?!

„Okamžitě mě pusť nebo za sebe neručím a vůbec nebudu brát ohledy, jestli jseš můj přítel. Rosalie tam pořád je, co když se nestihla… co když…“ Zlomil se mi hlas při představě, jak její dokonalé tělo zachvátí spalující oheň a nezbude z ní nic víc než jen prach.

Jasper na moje varování nedal, jeho stisk nepovolil, dokonce přidal na síle, takže moje vysvobození už nemělo šanci.

„Rosalie,“ vydechl jsem. „Jak můžeš být takový sobec, Jaspere?“ V jednu chvíli jsem stál nohami pevně na zemi a v té druhé ležel na zemi pod tíhou jiného těla.

„Sobec?!“ zavrčel. „Mám tu ženu a svou malou dcerku. Když se tam vrátíš, dojde jim, že je nás víc. Půjdou po nás, a to nedovolím.“ Odvrátil jsem hlavu, abych se mu studem nemusel dívat do očí. Dal ze mě ruce pryč a dodal: „Možná je šance, že stihla utéct.“

„Mlč, prosím tě,“ poprosil jsem ho se zlomenou tváří, kterou jsem už nikdy nehodlal osvítit úsměvem, protože jsem měl špatné tušení, že žádné možná, že je šance, neexistovalo.

Naše pozornost se okamžitě stočila ke Camelii a Soně. Přímo od místa, kde obě stály, se ozývalo vzlykavé popotahování.

Camelie pevně objímala tělíčko Soni k sobě, opírajíc se zlehka o její hlavičku. Jasper se na mě varovně podíval, a pak se k nim přemístil, vzal Soňu do náruče, přidržoval si jednou rukou a druhou konejšil Cam. S obličejem zarytým do jeho hrudi na něj vzhlédla.

„Počkáme na ni, prosím,“ vyslovila svou prosbu sotva znatelným hlasem.

„Počkáme ale na nějakém vzdálenějším místě. Rosalie je určitě dobrá stopařka, najde nás, pokud to však přeži…,“ odmlčel se a svou myšlenku nedokončil, „souhlasíš?“ Jako odpověď mu horlivě přikyvovala, ale Jasper nestál jen o její odpověď, podíval se na mě, jako by očekával, až se vyjádřím i já. Přikývl jsem jednou na souhlas a on se soucitně pousmál.

Ubytovali jsme se v malém penzionu v takovém nevýrazném zamračeném městečku. Pokoje jsme museli zaplatit z našich posledních peněz.

Přecházel jsem po svém pokoji sem a tam a ze zvyku si kousal do nehtů. Nemohl jsem čekat už déle, prostě nemohl. Začal jsem pociťovat silnou averzi k sobě samotnému. Nesouhlasil jsem s tím, abych tady jen tak vyčkával, zatímco bych mohl prohledávat okolí a hledat Rose. Ale co když si to nepřála. Možná přežila a odešla jinam, nepokoušela se nás hledat.

Vyrušil mě zvuk otevírajících se dveří. Dovnitř nakoukla Jasperova hlava.

„Musím ti říct něco velmi důležitého,“ pověděl mi s velkými obavami.

Jasper

Jakmile jsme se ubytovali a společně s Camelií uložili Soňu ke spánku, vyčerpaně jsem se posadil do nevkusně zařízeného křesla a opřel si hlavu o opěradlo. Trhl jsem sebou, když mě někdo chytl za ruku, která spočívala na mém koleni, a zvedl ji do vzduchu. Camelie se mi  uvelebila na klíně a položila ruku zpátky, tentokráte kolem jejího pasu. Chtěl jsem se soustředit jen na její přítomnost a opojnou vůni, ale nešlo to. Nedokázal jsem přestat myslet na všechno, co se stalo během posledním pár měsíců. V duchu jsem se sebe stále dokola ptal, proč se mi dějí takové věci, proč nemůžu najít to pravé klidné místo, kde by mojí holčičce nehrozilo žádné nebezpečí. Nebezpečí – pocit, který mě sžíral čím dál víc. Co mám dělat, abych Soňu všeho ušetřil? Nápady mi okamžitě zaplnily mysl.

„Na co myslíš?“ zajímala se Camelie.

„Musím dostat Soňu do bezpečí,“ řekl jsem, „a jediná možnost, která připadá v úvahu, je vrátit ji zpátky mojí matce a Dolores. S nimi bude ve větším bezpečí než se mnou. Kdybych nebyl upír, tak nic neřeknu, ale jak by vypadal její život v budoucnu? Ne, nebyl by dobrý. Ona si zaslouží normální lidský život.“

„Jaspere, možná by sis to měl ještě pořádně promyslet.“ Nevšímal jsem si její rady.

„Šílím z představy, že jednou zestárne a umře dřív než já, ale takhle je to správné, takhle je to lidské.“

„Udělej, jak myslíš. Je to tvá dcera.“ Podívala se na ni odpočívajíc a vyčerpanou horečkami, které ji pomalu, ale jistě začaly klesat. „Bude mi chybět,“ hlesla šeptem, „nejdřív jsem přišla o Rosalie a teď přijdu i o ni. Kdo mi zbude?“ Podívala se na mě, jako bych snad mohl učinit zázrak.

„Zbudu ti já, teda pokud o mě budeš stát.“ Vzal jsem její obličej do dlaní a donutil ji se mi podívat do očí. Snažila se pohled odvrátit, ale můj stisk byl bez kompromisní, a přesto nevyvolávající bolest.

„Miluju tě,“ vyznal jsem ji své city.

„Ne, ty miluješ svou zesnulou manželku Alice, pamatuješ? Já jsem přece jenom její kopie.“ Její slova mě ranila, ale chápal jsem bolest a nedůvěru, kterou ke mně pociťovala. Nebylo to zas tak dávno, kdy jsem ji právě tato slova bezostyšně vmetl do obličeje.

„Miluju vás obě, nevím, jak se tohle mohlo stát, ale mé city mluví jasně.“

„Nemůžeš milovat dvě ženy, Jaspere, je to hloupost.“

„Jenže Alice už není naživu, patřím jenom tobě.“

„Zůstaneme spolu navždy?“ ujišťovala se stále s nedůvěrou, která se ale do jisté míry zmenšovala a časem by vymizela úplně.

„Navždy.“

„Ach Jaspere, slib mi, prosím, slib mi, že mě nikdy neopustíš. Takovou ztrátu bych nepřežila, to ti mohu odpřísáhnout. Zemřela bych.“

Políbil jsem ji zlehka na rty a mezi polibky, kterými jsem ji zasypával, vyslovil svůj slib.

Když z ničeho nic sebou začala zmítat a zmateně házela hlavou, lekl jsem se, že jsem jí ublížil.

„Miláčku, promiň mi,“ žadonil jsem o odpuštění, aniž bych věděl za jaké.

„Ne, ne,“ vrtěla hlavou zprava doleva, „nic jsi neudělal.“ Zrychleně zavírala a otevírala oči, přitom se rukama tlačila na spánky. „Ty obrazy… Pořád se opakují. Ty, útes, krev a pláč, ty, útes, krev a pláč, ty, útes, krev, pláč. Neustále se opakují. Stop! Stačí!“

„Miláčku, uklidni se, dýchej zhluboka a nech je v sobě volně proudit, nebraň se jim, neodmítej je.“ Poslechla a začala zhluboka dýchat, hrudní koš se jí zvedal a opět klesal na původní místo.

„Cítíš se líp?“

„Ano.“ Vzal jsem ji do náruče a odnesl k posteli.

„Jen si na chvíli lehni, nic nedělej a nezaobírej se nyní svými myšlenkami.“ Věnoval jsem ji slabé políbení na čelo.

„Kam jdeš?“ zeptala se, když si všimla, že mířím ke dveřím.

„Nedělej si starosti, neopouštím tě, pouze si potřebuju promluvit s Emmettem o zítřku.“

„Chceš se vydat na cestu už zítra? Tak málo času mi s ní chceš dopřát?“

„Pochop mě, takový život si pro ni nepřeju, a dokud je tak malinká, nebude pro ni těžké na mě zapomenout.“ Po vyřknutí svých slov jsem vyšel z pokoje a vstoupil do vedlejšího Emmettova.

Na malou chvilku se mi zdál překvapený, jako bych ho snad z něčeho vyrušil. Doufal jsem, že útěk to nebyl.

„Musím ti říct něco velmi důležitého,“ pronesl jsem smutně, snažíc se však o odhodlaný tón.

„Stalo se něco Soně? Přitížilo se jí?“

„Je v pořádku. Horečka už není tak vysoká.“

„O co jde, Jaspere?“

„Hned zítra ráno se chci vrátit domů, myslím tím k sobě domů, kde bydlí moje rodina.“ Nenechal jsem ho vznést otázku a pokračoval: „Rozhodl jsem se, že Soňa by měla vyrůstat s rodinou.“

„Ty jsi její rodina,“ namítal.

„Myslím s tou lidskou, ne upíří.“

„Na tom nezáleží! Je to tvoje dcera. Nemůžu uvěřit, že se jí chceš zbavit?!“

„Nechci.“

„Nevypadá to tak. Na jednu stranu tě chápu, ale ona patří k nám, mám ji strašně rád.“

„A protože ji máš rád, měl by sis pro ni přát lepší život, nemyslíš?“

„Kdyby byla dospělá a slyšela tě, jak za ní rozhoduješ, nakopala by ti zadek.“

„Možná. Jenže dospělá teď není a až bude, nebude si na mě pamatovat. Minimálně tak z povídání.“ Emmett si odfrkl a nevěnoval mi už žádnou pozornost.

Schylovalo se k ránu, počasí nám přálo, protože venku bylo zataženo a mraky slibovaly v následujících hodinách déšť. Přichystali jsme se na dlouhou cestu, šel jsem pro Emmetta, ale nikde jsem ho nenašel. Jeho pokoj byl prázdný a netknutý. Seběhl jsem dolů na recepci, kde seděl postarší asi tak padesátiletý muž.

Když jsem ho oslovil, vzhlédl od knížky, do které byl začtený, a ze šuplíku vyndal dopis. Podal mi ho, a pak se beze slova vrátil ke čtení.

Vrátil jsem se zpátky do pokoje a otevřel dopis. Po jeho přečtení jsem měl neuvěřitelný vztek, ale taky mi bylo do pláče.

„Idiot,“ zavrčel jsem a zmuchlal dopis.

„Jaspere, co se děje?“ ptala se starostlivě Cam.

„Emmett nás opustil.“ Zalapala po dechu. „Mluvím pravdu. Nechal mi tu dopis, kde se mi snaží své pohnutky vysvětlit.“ Podal jsem ji zmuchlanou kuličku, která z dopisu zbyla. Vzala si ji, rozložila a začala nahlas předčítat:

„Můj drahý zlatoočko,

zní to dosti přihřátě, co? Znáš mě dobře, možná nejlíp ze všech, a víš, že tyhle okecávky ze srdce nesnáším. Odešel jsem, já musel, odpusť. Přemýšlel jsem o své situaci dlouhé hodiny. Ty máš Camelii a Soňu, kterou nesmíš opustit. Dokážu si vás tři spolu živě představit jako milující rodinu, ale já nemám nikoho. Měl jsem jen Rosalie a popravdě se odmítám smířit s tím, že je mrtvá. Věřím na zázraky, a tak se ji pokusím najít. Pokud zklamu, samota pro mě bude jediný lék. Doufám, že se nezlobíš, i když vím na tuty, že se zlobíš. Vsadím se, že jsi dopis ihned po přečtení zmuchlal, popřípadě roztrhal. Však jednou si to spolu vyřídíme.

Žij blaze, bratře.“

Jakmile ho dočetla, v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Byl jsem za něj nesmírně vděčný, potřeboval jsem se poprat s pocity, které vyrazily na kolotoč, konající se zřejmě v mém žaludku. Netušil jsem, že by mohl mít upír dávivý reflex, přesto takhle přesně mi bylo – na zvracení. Zažil jsem s tím proklatým černovlasým upírem nezapomenutelné chvíle, když to tak vezmu, byli jsme jen spolu, neuvěřitelně jsem si zvykl na jeho přítomnost, bral jsem ji za samozřejmost. Dokonce jsem si zvykl na jeho vtípky a přezdívky, které mi s obrovskou vášní vymýšlel.

Bude mi chybět, parchant.

***

Cestu domů jsem znal nazpaměť, jak by taky ne, vždy jsem se toužil vrátit zpátky, s tím rozdílem, že bych nebyl upír.

Když jsme byli na místě, stmívalo se. Šli jsme pomalým krokem, abychom si mohli chvíli s mou dcerou – s krví mé krve – prodloužit.

Schovávali jsme se v lese, dokud v domě nezhasla všechna světla.

Je čas, došel mi smutný fakt. Pohlédl jsem ke Camelii, jak se se Soňou mazlila a láskyplně se na ni usmívala. Při zpozorování mého upřeného pohledu, proměnila svůj bezchybný radostný úsměv na srdce drásající škleb.

Vzal jsem si od ní Soňu, která ke mně natahovala ručky, a pořád si pro sebe něco mlela.

„Ahoj, zlatíčko,“ promlouval jsem k ní s úsměvem. Toužil jsem, aby si na mě někdy vzpomněla. Třeba ji to bude mást, ale tolik jsem po tom toužil. Kdyby si pamatovala aspoň mě, když její matku ne.

„Jaspere, rozmysli si…“

„Prosím, jsem nezlomně rozhodnut.“ Povzdechla si.

„Počkám tady. Miluju tě, sluníčko.“ Naposledy věnovala Soně pusinku na čelíčko.

Uháněl jsem k domu, vyskočil na balkónek a s trhnutím otevřel dveře vedoucí do dětského pokoje. Ten se vůbec po mé poslední návštěvě nezměnil. Uložil jsem malou do postýlky a pohladil ji po vláskách.

„Nezapomeň, že tě tvůj táta bude vždycky milovat, holčičko. Budu na tebe dohlížet, slibuji.“ Rozloučil jsem se a s těžkou váhou, která mě tížila na prsou, vyskočil z okna a běžel ke Camelii. Potřeboval jsem ji obejmout, cítit, že je se mnou.

Bolest uvnitř mě nešla vidět na povrchu, jako upír jsem nemohl uronit ani jednu slzu, ale vsadil by se o cokoli na světě, že ty slzy procházely mnou zevnitř a propalovaly každou buňku mého těla.

Když jsem se vrátil zpět na místo, kde čekala Camelie, všiml jsem si, jak je zničená. I když byla upír, připadala mi jako křehká víla, která potřebuje chránit.

Jakmile mě spatřila, vrhla se mi do náruče a pevně stiskla.

„Poznají ji? Nebudou si myslet, že je někdo jiný?“

„Poznají, neměj strach. Pojď, půjdeme.“ Chytila se nabízené ruky a šla za mnou. Neměl jsem potuchy, kam bychom měli jít, a vlastně mi na tom ani nezáleželo. Nejdůležitější bylo, že Soňa byla v bezpečí a my dva spolu.

Camelie sebou znenadání začala cukat, znovu křečovitě zavírala a otevírala oči, svou rukou drtila moji, až jsem měl pocit, že mi ji urve.

Najednou ztuhla a hlavu prudce otočila doleva, pustila mou ruku a rozběhla se. Následoval jsem ji a volal na ni, ale nevnímala mě. Její pocity ji prozradily – bála se, zároveň však byla nedočkavá. Na co? vrtalo mi hlavou.

Zastavila se až na útesu, z něhož bylo vidět téměř na celou délku lesa. Stála těsně u okraje a dívala se dolů. Dělal jsem si starosti.

„Camelie?“

Zvedla ruku, donutila mě tak mlčet.

Camelie

Byla jsem zničená, přišla jsem o Rosalie a následně o to malinké stvořeníčko, které jsem milovala nade všechno na světě, kromě Jaspera samozřejmě.

Když jsme s Jasperem kráčeli ruku v ruce a opouštěli neuvěřitelně velký dům jeho rodiny, sevřel mě úzkostlivý pocit. Něco bylo špatně, ne s okolím ale se mnou.

Před očima se mi bez jakéhokoli důvodu zatemnilo, jako by v mé hlavě došlo k obrovskému výbuchu.

Znovu jsem viděla stejné obrazy jako předtím. Obraz Jaspera, jak se na mě dívá. Ale jeho pohled byl jiný, jeho oči byly jiné, ani zlaté ani červené. Připadalo mi, že mají spíš lidskou barvu. Jenže pak spadne sám od sebe dolů a padá do prohlubně útesu, všude stříkala jeho krev a z dálky se ozýval dětský pláč. Jasper, útes, jeho krev a dětský pláč. Všechno jsem viděla tak živě.

„Ne, ne, né!“ zařvala jsem a tlačila si dlaněmi do spánků. Jasper mě objal a snažil uklidnit, bezvýsledně.

Na obloze zahřmělo, hrom udeřil někde v dálce, úlekem jsem nadskočila.

„Mary Alice Brandon, berete si za svého právoplatného manžela Jaspera Whitlocka?“ ptal se mě cizí muž, stála jsem před ním v bílých svatebních šatech.

„Miluji tě, pekelnice,“ řekl mi přerývavým hlasem Jasper a usmíval se na mě svým typickým úsměvem, který jsem tolik zbožňovala.

„Taky tě miluju, nezbedný Jaspere,“ opětovala jeho vyznání dívka, která ležela v posteli s ním. Můj bože, ta dívka vypadala stejně jako já!

„Budu táta!“ zakřičel Jasper tentokrát v jiné vzpomínce.

„Alice, budu tě milovat navěky věků, přísahám.“

Odstrčila jsem Jaspera od sebe a zděšením si zakryla ústa oběma rukama.

„Tohle nemůže být pravda,“ šeptla jsem.

Předposlední kapitolka je za vámi. Čeká vás poslední.

Je jen na vás, jestli o ní stojíte. :)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 27. kapitola: