Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 26. kapitola

06.02.2011 (10:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2572×

> Emmett <

„Rosalie, pusť ho,“ poprosil jsem ji. Prudce ke mně otočila hlavu a úplně povolila stisk.

James zrychleně přeběhl k Viktorii.

„Promiň, Rose. Mám tě ráda, ale nemůžu už utíkat, až se jednou zamiluješ, tak…“

„Zavři zobák!“ okřikla ji. „Nejsi nic víc než zrádkyně. Musím vypadnout,“ řekla po chvíli.

„Budeme bojovat,“ navrhl jsem.

„Ne. To není váš boj. Jen můj a…,“ podívala se na Victorii, „tvůj taky, protože až zjistí, že jsem utekla, zaplatíš za to.“

26. kapitola

Hněvivě se na sebe dívaly.

„Stejně si myslím, že bychom měli bojovat,“ chtěl jsem si prosadit svou.

„Bojovat? Proč? Co se tu děje?“ zeptal se Jasper právě scházející ze schodů. V ruce držel malou misku.

„Žádný boj nebude,“ řekla s klidem Rosalie. „Každý si půjdeme svou cestou. V každém případě tady už není bezpečno. Vy Xavera neznáte.“

„Možná bys nám o něm mohla něco říct, co myslíš?“ požádal jsem, jeho jméno se mi nelíbilo, a že měl spadeno na Rose už vůbec ne.

„Na to není čas, ale boj prostě nepřipadá v úvahu. Musíte zmizet, čím dřív, tím líp, věřte mi. A… prosím, vezměte s sebou Camelii,“ poprosila s výrazným smutkem ve tváři Jaspera. Opravdu jí na ní hodně záleželo. Každý by to poznal, i ten, kdo by neznal ani jednu z nich.

Jasper zvedl poraženě rukama. „Z toho všeho absolutně nic nechápu. A ohledně Camelie se spolehni. Postarám se o ni. Myslím… my oba… jo oba.“ Přikývla na souhlas a vyběhla po schodech, tipoval jsem do jejího pokoje, kde byla ubytovaná. Jasper se na mě podíval s otázkou v očích.

„Řeknu ti to potom, jdi pro Cam a malou.“ Když se vypařil, zůstal jsem jen v přítomnosti Victorie a Jamese. Stáli v objetí. Victorie měla co dělat, aby se nezhroutila. Chvíli trvalo, než na mě všechno dolehlo – veškeré dění, zapeklitá situace.

Zamířil jsem za Rose, řídil se přitom její vůni, takže jsem si nemohl splést pokoje. Klepáním jsem se neobtěžoval, pouze vstoupil bez zbytečného prodlužování.

Stála u okna, dívala se někam ven. Spíš se dívaly oči, duchem byla jinde, myšlenky se toulaly někde v dálce, mimo realitu. Zelenkavé závěsy vytvářely úžasnou kombinaci s jejími zlatými vlasy, byly jako opora, která jen podtrhovala půvab, který z Rose sršel na všechny strany. Ano, byla velmi krásná, krásná a smutná, možná vyděšená. A právě strach ve mně probudil zvláštní ochranářský pud, kolébal se na straně dokonce s majetnictvím.

Překvapilo mě, že si mého vpádu vůbec nevšimla. Bylo to až tak vážné?

„Na co myslíš?“ Trhla sebou, ale nezměnila směr pohledu.

„Na svou minulost, na dobu, kdy jsem byla obyčejnou venkovskou děvečkou. Nic příjemného.“

„Mluvila jsi o zneužívání, skutečně bych chtěl znát tvůj pravdivý životní příběh, prosím, pověz mi ho.“

Posadila se na postel, narovnávala si dolní sukni od šatů, zbavovala ji nečistot, jenže mě špinavá nepřišla. Došlo mi, že jen natahovala čas, hledala, jak má začít.

„Byli jsme chudí,“ řekla, „velmi chudí. Máma zemřela při porodu mé mladší sestřičky Camelie, a tak jsem se musela postarat o celou domácnost, včetně o ni a otce. Vzdala jsem se veškerých snů o princi, který se do mě zamiluje, zbaví té příšerné chudoby a zachrání před úmorným dřením, protože můj otec na mě nikdy nebral žádné ohledy. Pracoval jako kovář, a to byla sama o sobě namáhavá práce. Veškeré domácí práce tak zbyly na mě.“ Zkontrolovala, jestli ji vůbec poslouchám a po ujištění se odhodlala pokračovat.

„Jednou se po práci dost opil a přišel domů v bídném stavu. Začal nám vyčítat smrt matky, nikdy se s ní nesmířil. Pokaždé křičel: ,Vy jste na vině, vy jste ji zabily!‘. Hned jak ze sebe dostal ten vztek, udeřil Camelii tak silně, až narazila hlavou o hranu stolu. Nikdy víc se neprobrala.“

„To je mi líto, Rose.“ Jenže mě vůbec nebrala na vědomí. Její vzpomínky byly až příliš živé. Mohl jsem cítit chlad, který z ní vyzařoval.

„Já jsem pokaždé dostala políček, který mě vždycky poslal k zemi. Následovaly kopance a…,“

„Už nemusíš nic říkat,“ přerušil jsem ji, chtěl k ní přistoupit, obejmout, ukonejšit, ale nedala se. Vztáhla před sebe ruku a naznačila, že o soucit nestojí.

„Ale musím. Po pohřbu jsem dál přehlížela jeho agresivní nálady, dokud mě nevyhodil z domu. Že nemám žádné právo bydlet v jeho domě, spát v jeho posteli a používat jeho peníze. Odešla jsem, protloukala se jako nejbídnější spodina společnosti a nepřestala věřit, že se jednou karta otočí v můj prospěch. A otočila. Dostala jsem práci jako služebná v domě vikomta Bewley. Vikomtovi bylo kolem čtyřicítky. Vypadal na svůj věk zachovale. Co se týkalo mne, propadla jsem spíš jeho vybraným způsobům chování. Uměl je skvěle použít, a to ho dělalo neodolatelným. Brzy jsem se stala jeho milenkou. Zpočátku jsem se za to nenáviděla, ale po určité době se s tím naučila žít. Velké překvapení přišlo, když mi nabídl sňatek. Díky známostem z toho nebyl společenský skandál a my si žili jako v pohádce, do doby než potkal nějakou bohatou hraběnku. Odkopl mě a vyhodil na ulici. Tam jsem potkala Xavera, který mě proměnil v tuhle bestii, ale pomohl mi se pomstít.“ Ke konci svého vyprávění se usmála, ale ne štěstím a výhrou, ale smutně a s velkou bolestí.

„Co bylo dál? Proč už s ním nejsi?“ Vyhrála nade mnou zvědavost.

„Xaver byl ze začátku velmi ohleduplný, správný gentleman, několikrát mě ujišťoval, že jeho láska ke mně je pravdivá a jedinečná. Byla jsem hloupá, skočila jsem mu na jeho řečičky. To on mě naučil pít lidskou krev… Neměla jsem ponětí, že bych dokázala přežít na zvířecí, i když... asi i kdybych to věděla, upřednostnila bych spíš tu lidskou.“ Pokrčila rameny. „Xaver za mými zády shromažďoval jakousi skupinu upírek, které by mu sloužily, byly něco jako otrokyně, kde hlavní roli hrál bezpochyby sex. Zvykla jsem si na styl jeho života, ale nic netrvá věčně. Byla jsem ze všeho znuděná, toužila po změně, a tak jsme se s Victorií, která do spolku taky patřila, rozhodly utéct. Což byla naše největší chyba v životě. Xaver se nás nehodlal vzdát a pronásledoval všude, kam jsme se hnuly. Zabíjel bezpočet lidí jen z nervů, že nás nemůže mít. Byl přímo posedlý, šílený.

Když se zdálo, že jsme se ho navždy zbavily, usadily jsme se. Victoria měla vždycky slabost pro lidské muže a s jedním začala plánovat budoucnost, zasnoubili se. Já randila s jedním podřadným upírem, neměl žádnou schopnost, byl celkem obyčejný, ale milovala jsem ho.

V den Victoriiny svatby se na obřadě objevil Xaver v celé své kráse a se zlověstným úsměvem, plným pomsty. Zmasakroval všechny hosty v kostele, včetně Victoriiného snoubence a mého partnera. Nechal si je na konec a před námi mučil.“ V koutcích jejích očí jsem zahlédl slabounké třpytky. Věděl jsem, že upíří nemohou ronit slzy. Zřejmě jsem jen byl do jejího příběhu tak ponořený, že se mi to pouze zdálo.

„Znovu nás polapil a my zase utekly a takhle se to opakuje pořád, pořád a pořád dokola. Nedivím se Vicky, že s tím chce skoncovat.“ Pousmála se.

Chtěl jsem ji jakkoliv dát najevo, že na minulosti nezáleží, ale nechtěl jsem riskovat, že mě znovu odmítne a promění se ve dvouhlavou saň.

Znenadání se ocitla obličejem těsně blízko u mého a hladově se dívala na moje rty. „Pravděpodobně ho miluje,“ zašeptala, zvedla ukazováček pravé ruky a přejela jím po mém dolním nedočkavém rtu, jazykem navlhčila svůj a očima se dlouze soustředila jen na to stejné místo. Zvedla pohled, upřeně mi pohlédla do tváře, přesně do očí, jako by žádala o svolení.

„Udělej to, polib mě,“ povzbudil jsem ji. Odhodlala se a ústy se zapletla do mých. Nejprve jen zkouškově, lehce, bez nátlaku. Pak přecházela pusa v polibek, kdy mě její rty pálily. Odtáhla se, znovu přejela jazykem tentokrát po celé délce úst, vypadala spokojeně nad chutí, kterou na nich cítila. Chytla mě rukama kolem krku a dychtivě políbila. Tenhle polibek se už ani zdaleka nepodobal prvnímu.

Probudila ve mně žár, nefalšovanou touhu po sexu a další zvláštní úlevný pocit. Pocit, který byl vážnější než majetnický pud. Byl to cit, vyvolávající strach a přitom působící tak přirozeně. Okamžiky jsem zauvažoval o lásce.

Je to láska? ptal jsem se sám sebe. Je tohle ta opěvovaná láska, která dokáže udělat z člověka fňuknu a slabocha? Ne, určitě ne, byl jsem přesvědčený o opaku. Byl holý nesmysl si myslet, že bych se mohl během velmi krátké doby zamilovat a… a k tomu do ženy, kterou jsem sotva dokázal vystát, do ženy, která na sobě neprozrazovala ani kousek lidskosti, citu, až do teď, kdy se mi zcela otevřela a já konečně mohl pochopit příčinu jejího odtažitého a nedůvěřivého chování.

Pro tentokrát jsem se radši odtáhl já, chtěl říct něco omluvného, ale byla rychlejší.

„Chápu, jen jsem chtěla… bože, musela jsem to udělat pro případ, že bychom se už nikdy neviděli.“

„Nechápeš to, nemůžeš, když jsem z toho sám zmatený,“ oponoval jsem.

„Na tom už nezáleží. Raději běž zkontrolovat ostatní. Je čas, musíte odejít co nejdřív.“

„Ne bez tebe.“ Zavrtěl jsem hlavou jako nesouhlas.

„Ano, beze mě.“ Už se zase mračila. „Ty to asi nechápeš, že?! Xaver patří mezi ty nejhrůzostrašnější upíry, se kterými se nechceš setkat, zatraceně věř mi. Tady nejde o hru, ale o životy, o Camelii, Soňu, Jaspera a… tebe,“ hlesla potichu, jako by se styděla za své přiznání.

„Dovol, abych ti připomněl, že jsem byl v armádě novorozených. Vím, co je boj.“ Založila si ruce v bok a přemýšlela. Viděl jsem, jak propíjela koberec soustředěním.

Napjaté ticho prolomilo rozčílené vtrhnutí Camelie.

„Rosalie Lillien Hale, co má k čertu znamenat, že odcházíme, ale ty nejdeš?! Pokud nejdeš ty, nejdu ani já.“

„Uklidni se, Cam. Já s vámi nakonec půjdu.“ Svou odpovědí mě ryze překvapila. Proč najednou změnila názor?

„Slibuješ?“ ujišťovala se Cam.

„Ano.“ Chytly se za ruce a následně objaly. Rosalie se tvářila podezřele.

Během dalších minut jsme se připravovali na odchod. Soňa byla stále ještě nemocná a my si nebyli jisti, jestli bylo správné ji brát ven. Avšak jiná možnost prozatím neexistovala.

U dveří nás zastavila Victorie, plazila se na kolenou, prosila, abychom neodcházeli. Snažila se nám namluvit, že se Xaver změnil a mohl by vyjednávat o míru pro ni a Rosalie. Podmínkou bylo jen to, aby Rose zůstala. Pohled, kterým ji Rose obdařila, bych na sobě vidět nechtěl, nikdy.

„Rosalie, prosím,“ vzlykala Victoria.

„Proč taky neodejdete?“ vyptávala se Camelie se Soňou v náručí.

„Protože on si nás vždycky najde. Pokaždé ví, kde hledat. Útěk nemá smysl, už nemůžu. Chci žít v klidu s Jamesem. Rose, prosím, zůstaň, vyjednávejme.“

Rose nad její prosbou uvažovala, nakonec nám všem poručila: „Jděte napřed. Běžte, jak nejrychleji to půjde a nezastavujte se. Já vás dohoním.“ Poslechli jsme, něco mi říkalo, že nelže, že se k nám opravdu za několik minut připojí.

> Rosalie <

Dívala jsem se na svou sestřičku, jak mizí v dálce. Když po ní nezbyla ani čárka, vešla jsem zpátky do domu, zavřela za sebou dveře a podívala se do tváře Victorii. Zarazila se, ve tváři se jí zračila otázka, kterou jsem znala, aniž bych ji potřebovala slyšet nahlas.

Pokývla jsem hlavou dolů na souhlas.

„Děkuju,“ naznačila rty. Přistoupila jsem k ní blíž a objala ji. Začínala jsem ji chápat - starost, kterou měla o milovaného člověka. Najednou jsem všemu rozuměla lépe. Snad díky lásce k Emmettovi, kterou jsem si musela přiznat. Po všem, co se mezi námi stalo, jsem tuhle skutečnost dál nemohla zapírat. Proto mi srdce krvácelo, když jsem ho musela zradit, lhát mu.

Vzduch v místnosti zhoustl. Victoria se postavila do pozoru a držela si Jamese blízko u sebe. Obdivovala jsem jeho statečnost.

Dveře se prudce rozlétly. Jedna strana dokonce vyletěla z pantu.

Stačil jediný pohled do tváře muži, který mi tolik let ubližoval, a věděla jsem, že žádné vyjednávání nebude. Litovala jsem jen jedné věci – nerozloučila jsem se.

Sbohem, Camelie a Emmette. Miluju vás.

***

Uprchlíci se hnali lesem, chtěli svobodu, pocit bezpečí. Dva muži byli v čele, jeden z nich svíral v náručí lidské děvčátko. Těsně za ním běžela vytrvale drobná černovlasá žena. Druhý z mužů, mohutnější, se pořád otáčel zpět, čekal na někoho, kdo stále nepřicházel. Když uviděl vycházet kouř z místa, které jim donedávna poskytovalo úkryt a kde se nacházela žena, která si získala jeho srdce, měl pocit, že zemřel podruhé.

Asi mě za tuhle kapitolku ukamenujete, nebo spíš za to, jak skončila. Ať tak či onak, názory, výtky, kritiku – všechno beru.

A pokud se našel někdo, komu se náhodou líbila, ani malinká pochvala mě nepohorší. :)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 26. kapitola: