Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 25. kapitola

22.01.2011 (21:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3039×

Jasper

„Nic, jen si beru svou dceru a odcházím.“ Trhla sebou a přitáhla si deku blíž k tělu. K tomu tělu, které se pod mými dotyky prohýbalo a vyzívalo po přídavku.

Ne! Nesmím na to myslet.

„Proč?“

„Protože nechci žít ve lži. Pořád tě vidím jako svou ženu, namlouvám si, že bys mohla být ona… já nevím, prostě… že se nějakou shodou okolností stala z Alici upírka a jseš to ty, ale přece bys mě poznala, poznala bys naši společnou dceru.“ Zničeně jsem se pousmál. „Nejsi to ty, nejsi žena, kterou miluju. Jsi jen její kopie.“

25. kapitola

Upustila deku, kterou během proslovu křečovitě svírala. Viděl jsem, jak se zhluboka nadechuje a vydechuje.

„Byla jsem naivní,“ zašeptala a prsty si mnula čelo.

„Stává se, zlato.“ Byl jsem hajzl, zrůda.

„Můžu se se Soňou rozloučit, prosím?“

„Ano, pospěš si. Chci odsud co nejdřív vypadnout.“ Snažil jsem se znít klidně, nezaujatě, jednoduše nedat na vědomí, že mi na tom záleží.

Vstala a odešla do koupelny. Ven vyšla už v županu, který si musela vypůjčit, nebo taky ne. Třeba je tohle její pokoj, napadlo mě a rozhlédl jsem se. Žádné speciální vybavení, nic cenného, ani osobního. Pravděpodobně se ještě pořádně nezabydlela.

„Půjdu s tebou,“ řekl jsem. Otočila se a vyplázla na mě jazyk.

„Jdi do háje.“ Vyšla na chodbu a třískla dveřmi. Dobře, špatná nálada se dala očekávat, ale ty dveře za to nemohly.

Šel jsem za ní přímo do pokoje, kde spala Soňa. Avšak něco se dělo. Při vstupu jsem zaregistroval, že jsou tam kromě Camelie další čtyři osoby. Rosalii a Emmetta jsem poznal, ale zrzka s hnědovlasým člověkem mi nic neříkali.

„Co se děje?“ ptala se starostlivě Camelie ostatních.

„Soňa trpí vysokými horečkami a kašlem. Odmítá cokoli jíst, ať se jí pokouší krmit kdokoli z nás,“ odpověděla Rose.

Spěchal jsem k posteli a vzal svou malou holčičku od Emmetta do náruče. Zatraceně, snad to nebude nic vážného, bál jsem se.

„Můžu něco udělat?“ zajímala se znovu Cam.

„Ne,“ odsekl jsem příkře a Rosalie na mě zavrčela.

„Vypadněte odsud!“ zavrčel jsem na oplátku. Poslechli, až na Emmetta.

„Bylo to nutný?“

„Pokud mě chceš moralizovat, raději vypadni taky.“

„Co se s tebou děje, Jaspere? Chováš se, a to myslím bez prominutí, jako vůl,“ promlouval mi do duše, „Rosalie a Victorie mi pomáhaly se Soňou, zatímco ty sis užíval. A nekoukej na mě jako na šmíráka, protože jste byli nepřeslechnutelní.“

Vstal jsem a stanul mu přímo před očima, naše nosy se o sebe skoro dotýkaly.

„Nerozumíš tomu.“

„Však ty taky ne, kámo.“ Zabořil prst do mé hrudi. „Ty taky ne. Udělej mi laskavost a žij.“

Vrátil jsem se do postele k Soně a začal jí broukat. Pravdou bylo, že jsem nevěděl, co dělat. Jak ji pomoct od bolesti, pokud nějakou cítí. Oddechl jsem si, když po pár minutách usnula. Napadlo mě, že bych ji mohl něco uvařit. Vstal jsem a zamířil ke dveřím, jenže jakmile jsme je otevřel, někdo mi přejel pěstí po tváři.

„Ou, promiň, chtěla jsem zaklepat, ale byl jsi rychlejší,“ omlouvala se Camelie.

„Co chceš?“ zeptal jsem se neutrálně.

„Nesu něco k jídlu pro malou, je to jen vývar, ale mohl by jí pomoct.“ V jedné ruce skutečně držela misku s polévkou. Vzal jsem si ji od ní, poděkoval a chtěl zavřít dveře.

„Nemohla bych zůstat?“ poprosila mě. „Vždyť jí nic neudělám. Její krev mě už neláká, jako minule.“

„Ne, odejdi,“ odsekl jsem. Její starostlivost mě dojímala, ale snažil jsem se jí zbavit kvůli sobě, ne kvůli bezpečí Soni. Nemohl jsem se na ni byť jen podívat, aniž by se mi v hlavě neukázal obrázek jejího nahého těla, zmítaného pod křečí orgasmu.

„Jaspere, tohle je tak neférové,“ zanaříkala.

„Ke mně život nikdy nebyl fér.“

„Aha, takže se všem mstíš. Jseš hrdina.“ Dala si ruce v bok.

„Pověz mi, co jseš sakra zač.“ Ztuhla a pohlédla dolů.

„Já nevím, nepamatuju si na svou minulost. Probudila jsem se jako upírka a na nic si nemohla vzpomenout. Byla tam jen Rosalie. Skláněla se nade mnou, to ona mě proměnila. Asi jsem v ní vyvolala lítost, a tak mě přibrala k sobě,“ mluvila s tak ohromným smutkem, že jsem ji prostě musel obejmout.

Chvíli se nehýbala, zřejmě šokem, ale pak mi obmotala ruce kolem pasu a víc se přitiskla.

Její slova mě donutila přemýšlet. Camelie si na svou minulost nepamatuje, třeba by skutečně mohla být…

„Jak jsi stará?“

„Dlouho ne, pár měsíců.“

„Camelie, tak bych si přál, abys mohla být Alice,“ přiznal jsem své největší přání.

„Řekni mi něco o ní.“ Vzal jsem její ruce do svých a odvedl k pohovce, tam jsem si ji posadil na klín a ona se mi schoulila v náručí.

„Byla ohromná a vražedná,“ zasmál jsem se, Cam se zatvářila zmateně, „víš, pořád se mě pokoušela zneškodnit. Ale nemohla za to, byla hrozně nešikovná, a to jsem na ni miloval. Nikdy jsem nevěděl, co čekat, ani kdy schytám další zranění. Naše manželství mi připadalo dokonalé. Milovali jsme jeden druhého, nechyběla mezi námi vášeň, a když otěhotněla, myslel jsem, že šťastnější být nemůžu,“ odmlčel jsem se při vzpomínce, když mi tu úžasnou novinku řekla.

„Co se stalo?“ přerušila ticho.

„Stal se ze mě upír. Upírka jménem Maria si prostě usmyslela, že budu její.“

„Maria? Ta stejná žena, která na vás poslala armádu těch zabijáků?“ Přikývl jsem. „Proč to udělala?“

„Utekl jsem z její armády. Byl jsem tam, protože se jí hodila moje schopnost. Umím manipulovat s emocemi," prozradil jsem ji svou schopnost.

„Mám taky dar, akorát se v něm nevyznám. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to nějaké vidiny do budoucnosti, ale když se mi později zjevovala pouze tvoje dcera, zavrhnula jsem to.“ Vyprávěla mi ještě pěknou dobu o své schopnost, ale poslouchal jsem ji spíš už jen tak jedním uchem. Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek a informací, které do sebe zapadaly jako skládačky. Abych si byl zcela jistý, potřeboval jsem si nutně promluvit s Rosalie. Možná by přece jenom… bože, co si to nalhávám.

„Ta polévka už určitě vychladla.“ Přešla k posteli a pohladila Soňu po vláskách. „Je ti podobná, víš to? Jen doufej, že po tobě nezdědila i náturu, protože by s ní moc nevyhrála.“ Ušklíbla se.

„Omlouvám se, jak jsem se k tobě zachoval. Byl jsem…,“

„Tššš,“ přerušila mě, „nechej to být. Můžu si k ní lehnout? Strašně moc bych ji chtěla zpívat.“

„Hmmm…“ schválně jsem protahoval svou odpověď, kterou jsem věděl už dávno.

„Jaspere!“ okřikla mě se smíchem, v mžiku stála přede mnou a tvářila se nazlobeně.

Místo odpovědi jsem jen lehce otřel své rty o ty její, avšak opravdu jen lehce, aby pochopila význam.

Zeširoka se usmála a doslova přitančila k posteli. Líbil se mi ten pohled. Neodolal jsem a šel si k nim lehnout taky. Museli jsme vypadat jako skutečná rodina. Já s Camelii na okrajích postele, jako starostliví rodiče, s dítětem spícím uprostřed.

Emmett

Kam ta ženská zmizela? říkal jsem si, když jsem prošmejdil celý dům a nemohl ji nikde najít.

„Je na verandě,“ promluvil za mými zády James.

„Díky.“ Poslal jsem mu vzdušný polibek, kterému se zasmál. Ten chlápek nebyl špatný.

Rosalie skutečně byla na verandě, seděla na dřevěné lavičce s koleny pod bradou.

„Můžu?“ zeptal jsem se zdvořile. Zdvořile? Vážně jsem se choval zdvořile? To není dobré znamení.

„Ne!“ odsekla.

„Pozdě.“ Přisedl jsem si.

„Tak proč se ptáš?“ mračila se.

„Aby ses tvářilo přímo takhle,“ usmíval jsem se.

„Nemáš někdy křeč?“ Vykolejila mě nečekanou otázkou.

„Proč?“

„Že se pořád tak ksichtíš,“ vypadlo zní.

„Mě nedostaneš, zlato.“

„Vážně? Vsadíme se?“ Nemohl jsem odmítnout. Ne, prostě nemohl. Já a sázky se rovná nerozluční přátelé.

„Předveď se,“ vybídl jsem ji. Přesunula se blíž ke mně a obkročmo se mi posadila na klín. Ajaj, říkal jsem si v duchu. Olízla si rty a zamířila s nimi k těm mým, ale těsně před cílem, jejich směr změnila a zuby okusovala kůži na mém krku. Zakousla se, a pak ji sála. Nehty pravé ruky mi zajela do vlasů a hlavu prudce zaklonila, aby měla lepší přístup ke krku.

Levou rukou putovala po mé hrudi, sjížděla níž, níž a… Odtáhla se.

„Stačilo mi pár vteřin,“ podotkla a posadila se na své předešlé místo.

„Hm, jsi dobrá. Léta praxe?“

„Léta zneužívání.“ Zamyslela se.

„To je mi líto,“ mluvil jsem vážně. Došlo mi, že tohle jsem opravdu nevyhrál.

„Líto? Tobě je to líto?! Jak ti mě může být líto, když nevíš, co se stalo.“

„Tak mi o tom pověz.“

„Proč bych to dělala?“

Našpulil jsem rty, jakože usilovně přemýšlím. Nakonec jsem řekl: „Protože se nemusíš bát, že mě odradíš. Nejsem tvůj typ – teda podle tebe, podle mě jsem pro tebe ten pravý - ale zpátky k věci. Nejsem tvůj typ, nemůžeš mě odradit, ani zastrašit, ani se nebudeme brát – zatím – takže ven s tím. Představ si, že jsem jedna z tvých blonďatých ufňukaných přítelkyň. Vím, bude to těžký, ale pokus se.“

„Představit si to nebude zas tak těžký,“ provokativně se usmála.

„Povídej.“ Dívala se mi do očí, pohled jsem ji opětoval.

„Nevím, kde začít,“ trpce se usmála, „jestli od smrti mojí matky, kdy se o mně a o mou mladší sestru Camelii začal starat otec, nebo od doby, kdy mě přeměnil Xaver.“

„Začni od začátku. Potrpím si na dlouhé příběhy. Dobře se při nich usíná.“ Zakřenil jsem se.

„Ha, ha, vtipné.“ Zlehka mě plácla po paži.

„Kdo je Xaver? Proč není s tebou?“ vyzvídal jsem bez jakýchkoliv žárlivých pohnutek, i když možná trochu té žárlivosti tam bylo.

„Kde jsi byla?“ zeptala se právě přicházejí Victorie, a tím se vyhnula odpovědi. Victorie se zatvářila provinile a neopětovala Rose pohled. Dívala se jinam.

„Na lovu. Mám tu Jamese. Zapomněla jsi? Musím se ovládat. Dělá se chladno, půjdu dovnitř. Necukrujte dlouho, hrdličky,“ pousmála se a šla do domu.

„Nezdála se ti divná, Emmette?“

„Víc než to jsem spíš nevěděl, že je upírům chladno.“

„Něco tu nehraje,“ poznamenala, zvedla se a odhodlaným krokem vešla dovnitř. Následoval jsem ji, začínalo se mi to totiž jaksi přestávat líbit.

Do salónku jsem přišel právě, když Rose trhla s Victoriinou rukou a přišpendlila ji ke skříni.

„Vyklop to!“ zařvala na ni.

„Zbláznila ses, Rosalie?! Co to děláš?“

„Vyklop to,“ zopakovala znovu.

„Nevím o čem… o čem mluvíš,“ odpovídala s pauzami, protože ji Rose držela pod krkem.

„Nenuť mě zopakovat otázku, Viki. Znám tě jako svoje boty a ty víš, jak si na ně potrpím. Dávám ti poslední šanci, jinak…“

„Jinak co?!“ vmetla ji do tváře. „Zabiješ mě? Cha. Nechtěj mě rozesmát, zlato.“

„Co se děje?“ Ozval se ze schodů James. Během chvilky ho Rosalie objala ze zadu a zuby se přibližovala ke krční tepně. Pozoroval jsem ji s takovou šokovaností, že snad větší ani nepřipadala v úvahu.

„Tebe ne, ale jeho ano,“ řekla Victorii.

„Ne! Prosím, nedělej to, Rose. On za nic nemůže. Vždyť… neber mi ho, prosím,“ žadonila. „Řekni ti to, všecičko, celou pravdu.“ Rosalie povolila sevření. „Utíkám už tolik let, to víš ze všech nejlíp. Ale věci se změnily, mám teď Jamese a chci začít nový život, bez skrývání.“

„Zradila jsi mě,“ vydechla překvapeně Rosalie. „Řekla si o mně Xaverovi, že ano? Přijde sem, je to tak? Tak je to tak?!“ běsnila. Victoria přikývla a po očku se dívala na Jamese.

„Rosalie, pusť ho,“ poprosil jsem ji. Prudce ke mně otočila hlavu a úplně povolila stisk.

James zrychleně přeběhl k Viktorii.

„Promiň, Rose. Mám tě ráda, ale nemůžu už utíkat, až se jednou zamiluješ, tak…“

„Zavři zobák!“ okřikla ji. „Nejsi nic víc než zrádkyně. Musím vypadnout,“ řekla po chvíli.

„Budeme bojovat,“ navrhl jsem.

„Ne. To není váš boj. Jen můj a…,“ podívala se na Victorii, „tvůj taky, protože až zjistí, že jsem utekla, zaplatíš za to.“