Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 21. kapitola

01.12.2010 (17:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3296×

21. kapitola

Alice

Chtěla jsem jej pohladit po tváři, ale nejvíc se dotknout polštářky svých prstů jeho rtů. Vypadaly tvrdě, i když na dotek musely být měkounké.

„Polib mě.“ Slova prosby ze mě vyšla bez mého svolení. „Teda ne! Nedělej to. Chci říct… Já nevím,“ zasekávala jsem se, až to nakonec raději vzdala. Naštěstí se nemůžu červenat. Aspoň jedno plus.

Usmál se. Bledá tvář nabrala na barvě a vypadala přátelštější.

„Chceš, abych tě políbil?“ O můj bože! On mě tu svádí! Jasně že chci. Ne, vlastně nechci. Nebo ano? Ne! Ano. Ne! Ano.

„Ne!“ vyhrkla jsem ze sebe a musela se nadechnout. Jeho vůně se mi dostala do nosu. Byla mi povědomá a přitom cizí. Camelie, blázníš? Jak ti může být povědomá?!

Víc se naklonil a má kolena si řekla, že to nevydrží.

„Jsi si jistá, Alice?“ zeptal se něžně. Alice? Zase! Vrrr. Vzrušení bylo ta tam.

„Já nejsem Alice!“ Odstrčila jsem ho vší silou. Nečekal mou reakci, a tak spadl na záda.

Rozčílilo mě, že v mé přítomnosti myslí na jinou ženu. A je to tady. Další amok žárlivosti a opět kvůli němu. Zlomila jsem pořádně tlustou větev ze stromu a hodila ji po něm. Já mu dám Alici! Utekla jsem pryč a nechtěla tak riskovat jeho hněv. Bude hodně rozzuřený. Vsadila bych na to klidně svoje špičáky.

„Rosalie!“ Rychlostí blesku jsem vpadla do našeho domu a zavolala ji znovu. „Rosalie!“ Ale odpověď žádná. Zaposlouchala jsem se pečlivě do veškerých zvuků v domě. Bylo tady vždy tak podezřelé ticho? Rozhlížela jsem se kolem a zaujala obranou polohu. Ta vůně, kterou jsem znenadání ucítila, mi byla cizí.

„Mám tě!“ vykřikl muž za zády a silně mnou hodil do zdi, což mě oslabilo. „Tohle Marii neprojde.“

„Kdo je Maria?“ zeptala jsem se omámeně cizince.

„Vtipné, černovlásko. Jdeme!“

„Kam?“

„Za tvojí kumpánkou.“

„Rosalie.“ Její jméno jsem vyslovila s obavami a zároveň s poraženeckým vzdychnutím, které se mi vydralo z úst. Co když jí ublížil a teď udělá to samé i mně.

„Pusť!“ Bojovala jsem, ale marně. Byl o tolik silnější, že i novorozený upír by proti němu neměl šanci. Nezbývalo mi nic jiného, než ho kousnout. Zasyčel, zaklel nadávku a prohodil mě zdí už tak polorozpadlého domu. Než jsem se vzpamatovala z velké rány, kterou mi uštědřil, byl u mě. Nebylo úniku. Blokoval mi jedinou únikovou cestu.

„Neznám žádnou Mariu!“ křikla jsem na něj. Ďábelsky se usmál.

„A já jsem irský skřítek, zlato.“ Vykulila jsem na něj oči a obdarovala ho nechápajícím pohledem.

„Kde je Rosalie?“ zkusila jsem jeho pozornost odvést jiným směrem. Podíval se na roztrhanou vestu, která na něm jen tak, tak visela. Páni. Ta mu musela pěkně naložit. O čem to přemýšlíš, okřikla jsem se! Tohle je jediná šance, a ty ji nesmíš propásnout, jinak tě zabije.

Vystartovala jsem, proklouzla kolem něj a ocitla se v pevném sevření svalnatých rukou.

„Pusť mě!“ Stisk rukou zesílil. Sakra!

Vláčeli jsme se lesem, dokud jsme nedošli k jednomu domu, jenž stál opodál od těch ostatních. Odemknul hlavní dveře, kde ho už vítala malinká holčička. Panebože! To je ona, ta stejná holčička z mých vizí.

„Dítě,“ promluvila jsem na únosce a chtěla se zeptat, kdo je to malinké stvoření.

„Tomu dítěti neublížíš!“ zavrčel. Jak si mohl myslet, že bych jí byla schopna ublížit? Z myšlení mě probralo volání Rose.

Nesl mě přímo za hlasem do sklepa. Na zemi seděla Rosalie. Byla celá špinavá.

„Camelie! Jsi v pořádku? Ublížil ti ten idiot? Jestli jsi jí něco udělal, ty… ani na jméno ti nemůžu přijít!“ ječela na něj.

„Emmett,“ odsekl. „Na upírku bys mohla mít lepší paměť.“ Připevnil mi pouta. I Rose na sobě jedny měla.

Cukala jsem jimi, ale nepodařilo se mi je rozbít.

„Ani to nezkoušej, trpaslice. Sice nevím, z jakého materiálu jsou a k čemu sloužily, ale tvoje drahá přítelkyně ti potvrdí, že rozbít nejdou.“

„Stlejdo,“ ozval se ze shora dětský hlásek.

„Už jdu, princezno. A vy,“ začal šeptat, „si počkáte na váš rozsudek smrti.“

„Možná tak na tvůj rozsudek smrti.“ Rosalie se smýkala a pravou nohou ho kopla mezi nohy.

„Do prdele! Nechtěj, abych ti připoutal i nohy! Zatracená práce,“ ztěžoval si, když šel nahoru po schodech.

Rosalie zase nadávala Emmettovi – aspoň takhle říkal, že se jmenuje, ale proč by se zločinec prozrazoval, že - všelijakými nadávkami. Mezitím jsem se zaposlouchala s cílem zjistit víc o únoscích a o děvčátku. Třeba ji taky unesli a potřebuje pomoc. Byla jsem ochotna udělat všechno na světě, abych jí pomohla. Ale proč?

Jasper

Vyplivl jsem poslední list z pusy a vydal se naštvaný domu. Ta malá potvora nade mnou pěkně vyzrála. Tohle jsem opravdu nečekal. Jediné, co se mi honilo hlavou, byla touha ji políbit. Zezačátku vypadala, že by vůbec nebyla proti, ale pak jako by zpanikařila, rozzuřila se a slušně mi napálila. Kam jen ta divoška mohla utéct?

Copak je tohle můj trest za smrt lidí, u kterých mé sebeovládání pohořelo?! Musím stále potkávat tu samou ženu, která se Alici podobá jako vejce vejci?

„Tak si konečně přiznej, že je Alice mrtvá, ty osle!“ Měl jsem zlost sám na sebe a celou cestu domu myslel na ni. Nejen za to, co udělala, ale že mi uvízla v hlavě a nechtěla pryč. Zalíbilo se jí tam, což nebylo dobře. Nechtěl jsem nikoho kromě Alice, nikdy víc. Ale tahle potvora všechno zkazila. Chtěl bych ji vidět znovu.

„Jaspříčku, můj zlatý,“ zazpíval mi Emmett serenádu hned v hlavních dveřích.

„Ano, drahá?“ ušklíbl jsem se a hledal pohledem Soňu. Běžela mi naproti a usmívala se, jako by z něčeho měla ohromnou radost.

„Proč se na mě oba smějete?“ zeptal jsem se podezřele a propaloval očima hlavně Emmetta.

„Tady přímo před tebou stojí tvůj hrdina, zlatoočko.“ Vystrčil hruď a dmul se pýchou. Čekal jsem, až bude pokračovat, protože u něj bylo víc než jasné, že si nemůže nechat nic pro sebe. „Jdi dolů a pak mi děkuj. Vlastnoručně jsem chytil Mariiny špehy.“

„O čem to mluvíš?“ Pokynul rukou směrem ke dveřím, vedoucím do sklepa. Odhadl jsem to na nějakou srandičku, a tak si nemohoucně povzdechl a šel po schodech dolů. Pohled, který se mi vyskytl před očima, mi doslova vyrazil nepotřebný dech z plic.

Na zemi seděly dvě ženy, byly spoutané a celé umazané. Blondýnka, která byla ke mně natočená, si neodpustila červenooký a nenávistný pohled plný opovržení. O ni byla opřená černovláska s krátkými vlasy. Do obličeje jsem jí neviděl, ale domyslel jsem si, o koho jde. Znovu se setkáváme, pekelnice. Pekelnice - už pár let jsem tuhle přezdívku nepoužil. Nebylo totiž komu, když Alice nežila. Tak proč teď? A proč jsem ji použil na kopii mé manželky?

Otočila hlavu a naše pohledy se do sebe zaklesly. Jeden pozoroval toho druhého a mlčel. Připadala mi vyděšená, trochu nazlobená a odhodlaná, jen jsem nevěděl k čemu.

„Poslala vás Maria?“ zeptal jsem se a přidal na tvrdosti hlasu. Ten pohled stál za to. Možná jsou opravdu jen obyčejné upírky, které bloudí nikdy nekončícím životem. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by je poslala. Byly by opatrnější, nezanechávaly důkazy a Emmetta do pohody přepraly.

„Zeptám se ještě jednou a naposledy. Poslala vás Maria?“ Jako první zareagovala blondýnka.

„Víš, kam si tu svou Mariu můžeš strčit?!“

„Jak se jmenujete?“

„Tobě to tak řek…“

„Rosalie! Nechej toho. Nedělej nám to ještě horší,“ okřikla ji druhá žena. Rosalie? Není to náhodu ta a samá žena, která očarovala Emmetta?

„Camelie, neřvi na mě. Já tady, na rozdíl od tebe, nechci shnít na věky věků.“

„Děláš si srandu? Říkala jsem ti, abychom odsud nejrychleji zmizely, ale ty ne.“ Ženská hádka. Paráda.

„Sklapněte!" okřikl jsem je. Utichly. „Co teď s vámi?“ Už jsem přemýšlel nahlas.

„Máme žízeň. Oslabuje nás. Pokud se nenakrmíme, zemřeme,“ snažila se mě obměkčit blondska. Jenže jsem jí to nesežral a k tomu přišel na skvělý plán.

„Na žízeň nezemřete, nebojte. Ale bolí to, že? Spalující oheň v krku. Není to dvakrát příjemné.“ Černovláska zavrčela. „Počkáme, až se přiznáte. Je jen na vás, jak dlouho vydržíte žíznivé.“ Sebral jsem se k odchodu a byl spokojený, jak jsem situaci prozatím vyřešil.

Minul jsem Emmetta, který si četl.

„Tak?“

„Pochybuju, že  je poslala Maria, protože jsou to hysterky a ty ona nesnáší. Jistý si však nejsem,“ odvětil jsem a díval se, kam zmizela Soňa.

Emmett se rozesmál. „Buď rád, žes je neviděl rozzuřené v akci. Praly se jako divošky. Ale stejně musím uznat, že jsou nádherné, hlavně Rosalie. Je žhavá, že?“ Zasnil se.

„Žhavá? Možná tak jedině na to, aby nás roztrhala na kusy.“ Rozesmáli jsme se. „Jak jsi přišel na to, že patří k Marii?“

„Potkal jsem Rosalie znovu ve městě a měla smůlu. Viděl jsem její rudé oči a pak si vzpomněl na mrtvolu, kterou jsem našel v lese. Jenom novorození po sobě nechávají spoušť. Pravděpodobně je přeměnila, aby nás sledovaly.“

„Tyhle důkazy nejsou vůbec dosvědčující.“ Byl jsem přesvědčen o svém tvrzení. „Kde je Soňa?“ Došlo mi po chvíli, že jsem ji vlastně sháněl.

„Někde lítá, znáš ji. Chvíli neposedí. Potatila se.“

Upíří rychlostí jsem prohledal celý dům, ale nikde nebyla. Začínal jsem panikařit. Pak mi to trklo. Sklep!

Soňa se vydala na pouť do sklepa. Nic víc vám neprozradím. :D

To be continued...

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 21. kapitola: