Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 19. kapitola

09.11.2010 (17:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2459×

19. kapitola

> Jasper <

„Jsme tu. Tohle je náš nový domov.“ Poukázal jsem na menší domek. Stál v malé vesničce. Sousedi od nás bydleli o kousek dál, takže jsme měli i nějaké to soukromí. Ani město nebylo daleko. Stačilo tak den chůze, té lidské samozřejmě.

„Tohle? Je to malé, ošklivé a každou chvíli nám to může spadnout na hlavu a…“

„Je to útulné a nenápadné. A k tomu si nic většího dovolit nemůžu.“

„Proč? Nejsi náhodou syn hraběte.“

„Myslíš si, že nikomu nebude podezřelé, že někdo bude vybírat peníze z účtu, když jsou všichni majitelé teoreticky po smrti.“ Nic neříkal.

„A co tvoje zdroje, sire?“ zeptal jsem se.

„Prochlastaný a prokurvený.“

„Pan McCartney?“ zvolala starší dáma celá v černém. Přivlastnil jsem si Emmettovo příjmení, protože své jsem používat nemohl. Byli jsme na míle daleko, ale risk tu byl vždycky.

„Paní Boveriová.“ Zdvořile jsem se uklonil a políbil na hřbet ruky.

„Jak galantní,“ plaše se usmála. „Toto musí být váš bratr.“ Podívala se na Emmetta. Ten jen s úsměvem přikývl. „Á copak je tohle za uzlíška?“ šišlala směrem k Soně, kterou držel v náručí. Ta se na ni dívala se strachem v očích a pak jí kýchla přímo do obličeje.

Jen koutkem oka jsem viděl, jak se Emmett kouše do rtu, aby nepropukl ve výbuch smíchu.

„Pěkné,“ zabrblala paní Boveriová a věnovala mi opět pozornost. „Stačí, abyste mi to tady podepsal.“ Ukázala na papíře linku. „A zaplatil.“ Podal jsem jí balík peněz. „Tady máte klíče a přeju, aby se vám tu u nás líbilo.“ Mrkla na mě.

„Děkujeme,“ slušně jsem poděkoval a jen co se k nám otočila zády, jsme se s Emmettem rozesmáli.

„Vsadím se, o co chceš, že jakmile vytáhnu paty z domu, ta bába se k tobě nastěhuje.“ Znechuceně jsem se otřásl.

„Myslíš?“

„Myslím? Já to vím. Tak pojď, Soňo. Vybereme ti nějaký pěkný sklípek.“

„Emmette!“

„Dyť já si dělal srandu. Vím, že ji nakonec stejně strčíme do klece.“ Protočil jsem očima a zoufale si povzdechl.

Připravoval jsem malé jídlo, když tu najednou se celým domem ozvala rána.

„Krucinál!“ zaklel Emmett. Ve chvilce jsem byl v pokoji, kde měl údajně hlídat mou dceru. Rozhlížel jsem se po pokoji. Soňa seděla na posteli, ale on nikde.

„Emmette, kde jsi?“

„Dole,“ jeho hlas ze ozýval ze zdola ze země. Obešel jsem postel a všiml si velké díry v podlaze.

„Někdy si říkám, že tě tvoje matka musela hodněkrát upustit na zem, když jsi byl mimino.“

„Ha, ha. Dělal jsem na Soňu opičky, aby nebrečela. Smála se. To mě vyburcovalo, a tak jsem začal i skákat a pak… už to znáš.“ Proč já? Ptal jsem se v duchu sám sebe, podíval se na malou, která se na mě fascinovaně dívala, a zeptal se jí.

„Co říkáš na rychlý úprk?“

„Ne ne ne,“ odpověděla mi.

„Máš pravdu. Potřebuje nás.“

„Já to slyšel. Hele, víš co je dole?“

„Sklep?“

„Ale ne ledajaký. Všude jsou tu cely s mřížemi a pouty. Zkusím nějak najít cestu ven.“ S malou jsem šel do kuchyně a dodělával kaši.

Když se najedla a napila, tak jsem si s ní chvilku hrál, ale Emmett pořád nikde.

„Emmette?“ zavolala jsem na něj do díry. Uslyšel jsem jen vrzání a zanedlouho vylezl na druhém konci pokoje pomocí poklopu.

„No, cos chtěl?“ Zavrtěl jsem hlavou na důkaz, ať to nechá být. „Jedla?“ Přikývl jsem. „Tak jí můžeme nalít panáka, aby usnula a vyrazíme na lov.“ Bez komentáře.

Emmett odešel na lov. Uložil jsem Soňu k sobě do své postele a lehl si k ní. Když usnula, díval jsem se na ni. Její podoba se mnou byla dosti znatelná, ale já v ní viděl i hodně z Alice. Těšil jsem se, až vyroste, abych mohl zjistit, zda zdědila po mamince vražedné nehody. Usmál jsem nad naší svatební nocí a v myšlenkách na obličej plný lásky tak strávil celou noc.

> Emmett McCartney <

„Já s písničkou jdu jako ptáček. La la l… Kruci!“ zaklel jsem, když jsem našel v lese mrtvolu s prokousaným hrdlem. Porozhlédl jsem se kolem pro případ, že by tu vrah ještě pobýval. Nenašel jsem nikoho, a tak jsem uklidil tělo. Rychle jsem si ulovil něco menšího a vydal se zpátky domu. Tohle bude zlatoočka zajímat.

Doma už bylo všude zhasnuté světlo, tak jsem to nechal na ráno.

Co já jen budu dělat, říkal jsem si o pár minut později, podrbal se na hlavě a koukal všude kolem sebe. Nuda. Ulomil jsem si kus dřeva, vzal nůž a začal vyřezávat hračku pro mou neteřinku.

Ráno přišlo neuvěřitelně rychle. Jasper vylezl z pokoje a byl celý rozcuchaný. Vypověděl jsem mu o té mrtvole. Ihned ho napadlo to samé co mě. Maria. Musela nás nějak vyčenichat. Mrcha. I přesto jsme se rozhodli, že tu zůstaneme aspoň do doby, dokud se naše potvrzení nepotvrdí.

Zatímco šel odpoledne Jasper pomoct vesnickým dělníkům s prací, abychom vydělali nějaký peníz, já se staral o dítě. Pořád se na mě smála, ať už jsem dělal opičky nebo ne. To vypadám tak směšně? Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak to vzdal. Nikdo se nenarodil dokonalý.

„Nudím se. Co ty?“ Vysunula jazyk z pusinky. „Koukám, že tě táta učí pěkný věci, protože tohle není moje práce,“ zasmál jsem se. „Venku je ošklivo, což znamená, že je pravý čas na procházku.“ Když jsem ji vzal do náruče, bušila mi pěstičkami do ramen. „Já vím. Jednou ti ukážu, jak se třpytím, ale teď ne.“

Zamířil jsem s ní do obchodů s jídlem a s hračkami. Byl to přímo pohled pro bohy, dívat se na její rozzářená očka. Zajímalo by mě, jak vypadala její matka a Jasperova manželka. Musela být hříšně nádherná, když se do ní zamiloval.

„Vy musíte být naši noví sousedé,“ promluvila na mě zrzka stojící u kasy.

„Ano,“ odpověděl jsem jednoduše.

„Je vaše nebo bratra? Je krásná. Řekla bych, že vaše,“ složila nám oběma kompliment.

„Ne, bratra.“

„Aha. Omlouvám se, ani jsem se nepředstavila. Jsem Inés.“

„Emmett. K vaším službám.“ Ozvalo se kýchnutí a Inés si utírala kapesníčkem obličej. Zase?! „Omluvte nás. Musíme jít.“

„Ovšem.“ Vyšli jsme ven z obchodu.

„Nejsi nějak alergická nai jiné ženy, Soňo? Vím, že na mě žárlíš, ale kroť se, mladá dámo.“ Za sebou jsem uslyšel zvonivý smích.

Podíval jsem se na dotyčnou a nestačil se divit. Měla krásně bledě modré šaty a hluboký výstřih, kterého kdybych si nevšiml, tak bych musel být blázen. Zlaté, kudrnaté vlasy jí spadaly volně po ramenech. Jediné co mi zůstávalo záhadou byly oči. Přes velký klobouček, který stínil z poloviny na její tvář, mi bránil ve výhledu.

„Víte, že vám možná nerozumí?“

„Mýlíte se, slečno…“

„Rosalie Hale.“

„Rosalie. Rozumí všemu až moc dobře. Dělá mi naschvály.“ Znovu se pousmála.

„Budu muset jít. Bylo mi ctí vás poznat, pane…“

„Sir Emmett McCartney. Políbil bych vám ruku, ale hrozí nebezpečí od mé neteře.“ Naklonil jsem se k ní a zašeptal jí do ucha. „To víte, moc si mě hlídá. Pokud si se mnou přejete domluvit schůzku, Rosalie, musíte se jí dovolit.“ Propukla v upřímný, hlasitý smích.

„Budu si to pamatovat, sire.“ Uklonila se a odešla.

„Já se asi zamiloval.“ Stále jsem za ní hleděl, dokud neuslyšel párající se látku od mé košile. „Jenže tobě je to jedno. Víš ty co, tuhle košili ti odpustím jenom pro to, že jseš celkem dobrý magnet na ženy. Platí?"

„Ne!" zajásala. „Chci tátu.“ Dala mi jasný signál, že chce jít domu. Bez Jasperovy přítomnosti nevydržela moc dlouho. Hodně k němu přilnula.

Domů jsme dorazili pozdě. Jasper bude určitě zuřit. A taky že zuřil. Nepříčetně.

„Víš, jak jsem se bál?! Nemohl jsi mi nechat vzkaz. Zatraceně, Emmette. Ona je pro mě všechno!“

„Tak se nečerti, zlatoočko. Doma je nuda, tak jsem ji vytáhl ven a… hádej?“

„Zranila se? Nepokoušej svou štěstěnu.“ Podíval se na mě výhružně.

„Co tě nemá. Je v naprostém pořádku, ale já, kámo. Jsem beznadějně zamilován.“

„Chudák holka. Kdo to je?“

„Jmenuje se Rosalie a je… ach. Říkám ti, po Gee už ani nevzdechnu.“

„Já zase začínám blouznit. Přísahal bych ti na cokoliv chceš, že to byla ona.“ Posadil jsem se naproti němu a poslouchal pečlivěji, protože mi nedocházelo, o čem mlel. „Byla úplně stejná, jenom měla kratší vlasy. Emmette, viděl jsem dneska na náměstí Alici. Musela to být ona.“

„Jaspere, nechci ti brát naději, ale sám víš, že tvoje žena je po smrti. Nemohla to být ona. Zřejmě si opravdu jen blouznil a ta žena byla Alici pouze podobná. Chceš ji mít u sebe tak moc, že se ti zjevuje neustále před očima.“ Viděl jsem jak bojuje s mými slovy. Nechtěl jim věřit, ale když zabořil obličej do rukou opírajíc se o kolena, poznal jsem, že ač nerad uvěřil.

Najednou se rozesmál. Překvapeně jsem na něj stočil pohled.

„Musel jsem ji vyděsit, když jsem ji pronásledoval. Ta se tu už jen tak neukáže.“

Bylo mi Jaspera líto, avšak já myslel jen na Rosalii. „Ani já nevidím svou situaci s Rosalií růžově. Uznej, co by asi tak řekla na fakt, že jsem upír.“

Poplácal mě po rameni a šel do svého pokoje, kam jsem po příchodu uložil Soňu a odkud vycházel buchot jejího srdce.

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 19. kapitola: