Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 18. kapitola

21.10.2010 (22:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3081×

18. kapitola

> Jasper Whitlock <

„Gee, kryj si záda!“ zařval jsem na ni a musel jí vyrazit na pomoc. Byla hrozně hubatá, to ano, ale bojovat neuměla.

Zbavil jsem dva upíry hlav a vysvobodil ji tak.

„Zvládla bych to sama!“ zavrčela.

„Nemáš zač,“ řekl jsem s ironií v hlase a opět se pustil do boje.

Tohle byl už můj pátý boj. Maria byla nenasytná a velmi přesvědčivá. Všechny dokázala obalamutit, avšak mě ne. Bitvu jsme vyhráli, jak jinak. Teď nás čekala odměna v podobě odpočinku. Mířil jsem do svého pokoje ve vesničce, kterou jsme obsadili.

„Tvé oči září ve tmě a já se utápím,“ pronesl Emmett ze stromu, na němž seděl. Na to se hned rozesmál.

„Je to mrcha, že jo? Krásná, ale mrcha.“ Pokývl hlavou k Gee, která byla jen kousek za námi u jiné chatky. Emmett byl upírem krátce. Přeměnila ho Maria, když byl napaden pouličními grázly.

Pousmál jsem se. „Ano, to je.“

Emm seskočil ze stromu a podíval se svýma rudýma očima do těch mých, stále ještě zlatých.

„Asi ji pozvu na rande.“ Rozesmál jsem se úplně.

„Je mi tě upřímně líto.“ Poplácal jsem ho po rameni a obešel ho.

„Počkej! Myslím to vážně. Třeba změkne. Dobře, uznávám, teď jsem si věřil víc, než jsem měl. A jinak, tobě se tady žádná bojovnice nelíbí?“ Zavrtěl jsem hlavou. Já mám svoji Alici a dceru, o které vím jen to, že se už narodila.

„Emmette, mohl bys pro mě něco udělat?“

„Pokud mi prozradíš ten trik se zlatýma očima, tak jo.“ Maria přísně zakázala, abychom se s Oliverem před novými novorozenými zmiňovali o této možnosti obživy.

Přikývl jsem. Nechoval jsem se fér, ale moje holky mi za to stály.

„Pojedeme spolu odsud na nějakou dobu pryč.“

„Co Maria? Nepustí nás.“

„Zařídím to,“ slíbil jsem a šel tak učinit.

Zaklepal jsem na dveře od jejího pokoje a po vyzvání vstoupil. Stála u krbu a dívala se do něj. Pak se otočila na mě a úsměv se jí roztáhl od ucha k uchu.

„Co pro tebe můžu udělat? Žádej, co chceš. Dneska jsme vyhráli jen díky tobě.“ Nabídla mi skleničku lidské krve. Na znamení odmítnutí jsem otočil hlavu jinam. „Jak chceš.“ Napila se.

„Chci pryč. Vrátím se za pár dní.“

„Hm. Zajímavé. Ale obávám se, Jaspere, že ti nemohu vyhovět. Bohužel mi tvůj slib o návratu nestačí. Jedině kdybys jel s Oliverem, a ten je pryč. Hledá další potenciály. Smůla.“

„Nepotřebuju chůvu,“ zavrčel jsem.

„Samotného tě nepustím.“

„Emmett jde se mnou.“

Chvíli váhala. „Dobrá. Ale varuju tě, Jaspere, pokud se nevrátíš, tak…“ nechala svou výhružku vyznít do prázdna. Věděl jsem moc dobře, čeho je schopna. „A věř mi, nebude mě to stát žádnou námahu.“ Mrkla na mě. „Teď odejdi.“

Nenáviděl jsem její povýšený tón, nenáviděl jsem její hlas, nenáviděl jsem její výhrůžky, nenáviděl jsem ji celou. I přesto mi něco bránilo odsud odejít. Možná strach z toho, co bych byl bez nich.

***

„Řekneš mi, co tady děláme,“ zeptal se Emm, když jsme trčeli ve křoví a dívali se na obrovský dům.

„To je můj domov. Tady mám svou rodinu,“ řekl jsem smutně.

„Chápu. Jsou to lidé, a ty jim nechceš ublížit.“

„Hele, ty nejsi hloupý, jak jsem si původně myslel,“ jen co jsem to ze srandy dopověděl, už jsem schytal pořádnou ránu do ramene.

„To bych prosil. Jsem přece sir Emmett McCartney,“ žvanil dál, ale já ho už dávno nevnímal. Z domu vyběhla holčička. Byla děsně prťavá. Snažila se utéct postarší dámě. Dolores, poznal jsem ji okamžitě. Zaposlouchal jsem se pečlivěji, abych něco zaslechl.

„Soňo, ty nezbednice malá. Za chvíli tu bude babička a nebude ráda,“ hubovala mou dceru. Má dcera. Soňa. Musel jsem se pousmát. Dolores se nezměnila.

„Ty mě vůbec neposloucháš. Halo, Jaspere, co jsem říkal?“

„Něco o sýru?“ zkusil jsem jedinou věc, kterou jsem si zapamatoval, než jsem ji uviděl.

„Ne sýr, ale sir,“ opravil mě. „Kam se to díváš?“ Přistoupil ke mně blíž a podíval se mým směrem. „Kdo je ten malinký trpaslík?“ zeptal se.

„Moje dcera,“ řekl jsem hrdě. Už nic neříkal. Jen se díval se mnou.

„Nevidím Alici. Půjdu blíž,“ rozhodl jsem se. Emmett mi v tom zabránil.

„Zbláznil ses?! Počkej aspoň, až se setmí.“ Uznal jsem, že má pravdu. Nikdo mě nesmí vidět a zjistit, že nejsem mrtvý.

Šli jsme do lesa, a abychom si zkrátili čekání na večer, prozradil jsem mu „tajemství“ týkající se zlatých očí. Ten blázen mi vůbec nechtěl věřit. Dokonce si myslel, že jsem se zbláznil a měl jít do blázince. Já a bláznivý upír? Ne, to ne, spíš smutný upír. To by se na mě hodilo více. Když jsem ho přesvědčil, že nelžu, chtěl jít okamžitě někam, kde by byla divoká zvířata a on si to mohl vyzkoušet. Odvedl jsem ho na území, které vždy sloužilo pro lovecké hony. Bohužel jsme žádné divoké zvíře nenašli, a tak se musel spokojit se srnkou. Vidět jeho výraz plný znechucení bylo k popukání. Co čekal? Chuť čokolády?

Jakmile se setmělo, vydali jsem se znovu k domu a já byl celý  nedočkavý, až uvidím svoje princezny. Všude byla tma, jen v pár oknech se svítilo. Zamířil jsem k oknu, kde jsme měli s Alici ložnici. Bylo zhasnuté. Už spala? Tak brzo? Něco mi tu nehrálo. Vtrhl jsem do pokoje následovaný Emmettem, ale nikoho jsem nenašel. Možná je u malé v pokoji. Šel jsem potichu jako duch do pokoje mojí dcerky. Dveře lehce zaskřípaly a Dolores lehce zachrápala.

„Emmette, počkej tady a dej mi vědět, kdyby někdo šel,“ požádal jsem ho. Přikývl na souhlas a rozhlížel se.

Kde je Alice? Přemýšlel jsem, zatímco jsem se přibližoval k postýlce. Ležela tam, nespala a mávala ručičkami. Když mě uviděla, zeširoka se usmála. Byla kouzelná. Měla krásné kudrnaté blonďaté vlásky. Byla baculatější a tvářičky pěkně růžovoučké, přesně jako maminka. Natáhl jsem k ní ruku a ona se jí chytla.

„Jé, malý růžový prasátko.“ Protočil jsem očima. „Pokud je po mamince, tak to musela být nádherná ženská.“

„Neměl jsi hlídat?“

„Jo, taky že tě jdu varovat, zlatoočko. Jde sem nějaká žena.“

„Alice,“ řekl jsem jen. „Dělej, schováme se.“

„Kam?“

„Do vedlejší místnosti.“ Zalezli jsem tam a nechali pootevřené dveře. Chtěl jsem mít ten nejlepší výhled.

Do pokoje ale nevešla moje manželka, místo ní přišla má matka. Měla ustaraný obličej plný vrásek, které při našem posledním shledání nebyly tak viditelné. Došla k postýlce a pohladila Soňu po hlavičce. Malá něco zakňourala a Dolores se probudila. Dlouho spolu mluvily o zbytečnostech, dokud nezačaly probírat téma, které mi vyrazilo dech. Jak to myslely, že se Alice nevrátí? Co myslely tím, že bude vyrůstat bez rodičů? Je snad Alice… mrtvá?! To snad ne. Nebyl jsem pryč zas tak dlouho. Nechtěl jsem tomu věřit, dokud ty slova má matka nevyslovila nahlas.

Obě opustily místnost a já uvnitř krvácel bolestí.

„Je mi to líto, brácho. Fakt je.“ Poplácal mě po zádech.

Naposledy jsem šel políbit svou malou na čelíčko a chystal se skočit z okna.

„Kam jdeš?“ zeptal se Emm zmateně.

„Zpátky.“

„A to ji tu chceš nechat?“ Ukázal k postýlce.

„Mám ji snad vzít sebou a nechat vyrůstat mezi upíry, kteří jí můžou kdykoliv zkrátit život?!“

„Přišla o mámu, nemůže přijít i o tátu. To není fér! Hele, ujmem se jí a bude vyrůstat jen s námi. Opustíme Mariu a budeme cestovat,“ navrhl mi něco naprosto nepřijatelného.

„Jasně a Maria nám pak jen utrhne hlavy.“

„Ty seš pěknej srab, zlatoočko. Použiješ svou schopnost, obměkčíš ji, donutíš, aby tě propustila, a pak nám nebude nic bránit.“

„Ne! Nepřipadá v úvahu. Jdeme!“ přikázal jsem, vyskočil z okna a čekal na něj. Skočil hned chvíli po mně a v náručí držel Soňu.

„Idiote!“ zařval jsem.

„Ty se jí vzdáváš, ale já ne. Adoptuju ji nebo,“ zdůraznil, „sis to snad rozmyslel?“ Kdyby nedržel Soňu v náručí, rozbil bych mu hubu.

„Dej mi ji nebo ji ublížíš.“ Vzal jsem si ji od něho.

„Neblázni. Vždyť bych se vůbec nenapil a musel jít hledat někoho dalšího a většího,“ rozesmál se potěšený sám sebou, jak na mě pěkně vyzrál. Omyl. Nevyzrál.

„Kam jdeš?!“

„Vrátit ji.“

„Zapomeň. Pokud to uděláš, přijdu znovu a opravdu ji adoptuju a to si piš, že to udělám.“ Výhružně se na mě mračil a postavil se do postoje, který vypadal důvěryhodně.

Z mého hrdla se ozvalo jen vrčení a povzdech.

„Nenávidím tě.“

„Jsem tu pro tebe, zlatoočko.“ Pousmál se a já si přál, aby mu vypadly všechny zuby.

Došli jsme k naším pronajatým koním a jeli k nejbližšímu hostinci. Snad nepotkáme nikoho, kdo by mě poznal.

Po zaplacení pokoje jsme vymýšleli plán. Plán, který by nás měl dostat z maléru. Museli jsme jednat rychle, protože bylo jen otázkou času, kdy Dori nebo má matka přijdou na zmizení holčičky. Nakonec jsme se dohodli, že Mariu ze všeho vynecháme. Beztak mi už nemá čím vyhrožovat. Má jediná láska, moje všechno, kvůli čemu jsem tohle podstupoval s nadějí brzkého a neodlučitelného shledání, zmizelo bez rozloučení a nové naděje.

Zamířili jsme na sever Ameriky do Kanady. Tady začneme nové životy. Sice nevím, jak to uděláme s dítětem, ale já už nemám co ztratit. Risk je zisk a nebo taky nic.

Co si myslíte o tom, co vyvedl Emmett a k čemu donutil Jaspera?

Moc mě zajímají vaše názory. Sem s nimi. ;)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 18. kapitola: