Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 13. kapitola

16.09.2010 (14:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3442×

13. kapitola

> Mary Alice Brandon Whitlock <

„Jaspere, okamžitě mě nech!“ zakřičela jsem a dopadla na zem. Čekala jsem tvrdý dopad, ale Jasper mě nechal dopadnout na něho. „Podvodníku!“ Chtěl mě políbit, ale já se nedala. Nedá si říct a nedá. Tentokrát jsem se ocitla pod ním.

„Polib mě,“ zaprosil. Semkla jsem rty pevně k sobě a odvrátila hlavu. „Tvrdohlavá,“ mlasknul mi pusu na dekolt, vstal a odcházel.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se s menšími obavami. Naštvala jsem ho? Ne. Určitě to na mě zase zkouší.

„Vykoupat se do jezírka.“ Podíval se na mě zpátky a dodal: „Sám.“

„Pozor na žraloky,“ varovala jsem ho a chystala se na druhou stranu, jinam než on.

Najednou mě popadl zezadu. „Nevěřím, že bys mě nechala jít samotného.“ Kroutil nechápavě hlavou.

„Nebudu opakovat minulou… záležitost.“ Rozesmál se.

„Ale, lásko. Každému se může stát, že místo toho, aby hodil žabku do dálky do vody, tak ji hodí nahoru do výšky a sejme svého manžela,“ smích ho neopouštěl. Vysmýkla jsem se mu z objetí a chtěla odejít. Nenechal mě a pořád s úsměvem pokračoval: „Pořád mě bolí hlava.“

 Políbila jsem ho, aby se mi pořád neposmíval. Takový klid pro moje uši.

> Jasper Whitlock <

Usnula. Po tak náročném dni není divu. Vypadala jako andílek. Kdo by do ní řekl, že dokáže natropit tolik katastrof. Asi bych si to měl někam zapisovat, aby se vnoučata pobavila. Podíval jsem se na svou ruku, ještě včera tady byl  otisk jejích zubů. Je pravda, že za tohle jsem si mohl sám. Ale já opravdu nevím, co jí vadí na dvanácti dětech.

„Promiň, já nechtěla,“ omlouvala se ze spaní. Přiložil jsem si ruku k ústům, abych nepropukl v hlasitý smích. Tak ona mě mrzačí i ve snech. Pekelnice.

Objal jsem ji kolem pasu a usnul s tváří v jejích vlasech.

Další den jsem vstal brzo. Sluneční světlo nesnesitelně dráždilo mé oči. Potichu jsem zaklel a vstal. Nádherný den, díval jsem se z okna. Dneska by to šlo. Pootočil jsem se na svou ještě spící manželku. Jo, dneska by to šlo. Vždyť malá pomstička nikomu neuškodí.

Nechal jsem do pokoje přinést studenou vodu.

„Díky, Bobe,“ poděkoval jsem.

„Mám ji nechat ohřát, pane?“

„Není potřeba. Můžeš jít.“ Propustil jsem ho.

Nalil jsem vodu do vany a šel probudit svou oběť.

„Lásko, připravil jsem ti koupel,“ zašeptal jsem ji do ouška a plácl po zadečku.

„Mmm… To jseš hodný,“ zamručela a protáhla se. Vykopala se z postele a zamířila do vedlejší místnosti.

Tři, dva, jedna…

„Áááá!“ zakřičela. „Jaspere Whitlocku, jseš mrtvej!“ Nenápadně jsem k ní nakoukl a culil se. „T - ty,“ vrzala zuby a ukázala na mě prstem, „mi z - za to z - z - zaplatíš.“ Vylezla z vany a mířila ke mně.

„Ale, lásko, jseš mokrá a studená. Vedle tebe je ručník.“ Zákeřně se usmála. To nebude dobrý, věděl jsem dopředu.

„Mír?“ zkusil jsem. Nepřijala mou nabídku. „Další kompromis?“ Úsměv se jí rozšířil a už byla skoro u mě, ale podklouzla ji noha. Musel jsem ji zachytit. Noha podjela i mě a už jsme se vezli.

„Asi jsem si to zasloužil, že?“ vykouzlil jsem nevinný kukuč.

Na obědě dělala Alice chvíli netykavku, ale kdo by mi odolal. Ona rozhodně ne a od jiné o to nestojím.

Po jídle jsem se znovu věnoval práci. Poslední dobou jsem ji zanedbával, a tak jsem to musel napravit. Vyřizoval jsem mzdy zaměstnancům. Ale jestli to bylo správně vypočítané, o tom jsem neměl tušení. Moje myšlenky vedly jen k jedné osobě. Tolik štěstí najednou. To snad v mém případě ani není normální.

> Mary Alice Brandon Whitlock <

Uběhlo několik měsíců a já nemohla popsat štěstí, které mě provázelo. Za všechno vděčím Jasperovi. Poznala bych skutečnou lásku bez něho? Ani nápad. Provdali by mě za nějakého obtloustlého právníka, který zná jen jedno slovo. Peníze. Představa, že bych zbytek života strávila s člověkem, kterého nemiluju, mi nebyla dvakrát po chuti.

Jasper je bezkonkurenční, prostě král mého srdce a i těla. A až mu povím tu skvělou novinu, nebudeme na naší lásku jenom dva.

Přijel z města celý utahaný, ale i tak mě vytáhl ven na procházku. Jen co jsme zašli za roh domu, aby nás nevidělo služebnictvo, vrhl se na mé rty.

„Tolik se mi stýskalo,“ mumlal mezi polibky.

„Nepovídej.“ Vložila jsem do polibku všechno. Celé své já a i svou lásku.

„Pojď, projdeme se.“ Vzal mě za ruku.

Cesta trvala asi půl hodinky. Vyprávěl mi, co nového a informoval o několika pozvánkách na další plesy. Bože, ty to vidíš a nic s tím neděláš.

Došli jsme na krásnou louku. Po celé délce se rozprostíraly květiny různých barev, kdy bílá měla převahu. Nedaleko nás byla rozložená deka a na ní košík.

Hned jak jsme se uvelebili a slunko na nás svítilo pomocí svých paprsků, byla jsem jak v ráji. Rozhodla jsem se, že mu novinu řeknu teď. Sebrala jsem odvahu a snažila se tvářit normálně, ne jak klaun s blbým úsměvem v cirkusu.

„Jaspere,“ začala jsem.

„Hm? Víno?“ Chtěl mi nalít do poháru. Záporně jsem zamávala hlavou.

„Nemůžu.“ Vzala jsem od něj pohár a položila ho stranou.

„A odkdy?“ Pohladila jsem své bříško a jemně skousla dolní ret. Přijde na to? Jak zareaguje? „Poslouchám.“ Kousl do jablka. Zbyla z něj jen polovina.

Neodpovídala jsem a čekala, až se podívá. Podíval, zabloudil k mé ruce položené na břiše. Celou půlku jablka, kterou ukousl, na jedno sousto spolkl.

„Dvanácterčata? Ne! Pravačkou ne! Dělal jsem si srandu.“ Dal si ruce před sebe a bránil se. Byla jsem totiž připravená po něm skočit.

„Jaspere,“ kárala jsem ho. Usmíval se, ale najednou ztuhl.

„Ty… Já… Ono… My…“ nemohl se vymáčknout chudáček.

„No, sice se mu říká miminko, ale ono taky ujde,“ rozesmála jsem se.

Jasperova reakce mě překvapila. Nejásal. Neskákal radostí. Místo toho to rozdýchával. Lehl si zády na deku, zavřel oči a zastínil je rukama.

Vyděsil mě. Nemá radost. Proč? Nepřál si to? Ale vždyť sám kolikrát zabloudil k tomuto tématu.

„Lásko?“ opatrně jsem ho oslovila. Nereagoval. Přiblížila jsem se k němu blíž a dala jeho ruce pryč z obličeje.

Otevřel oči. Hruď se mi stáhla a já ztěží popadala dech. V jeho nádherných, hlubokých očích se leskly třpytky, slzy štěstí. Byl dojatý. Pousmál se.

„Budu táta.“ Přikývla jsem. „Budu táta!“ zakřičel, prudce se zvedl na nohy, popadl mě do náruče a točil se mnou dokola.

Přestal. Postavil mě zpátky na zem, sklonil hlavu níž a opřel si čelo o to mé. Zhluboka se nadechoval a vyslovil větu, která mě nikdy neomrzí. „Miluju tě,“ zašeptal něžně, políbil mě na rty, sklonil se k mému bříšku. „A vás taky,“ dodal.

„Ale no ták! Jaký vás?“ znovu jsem si stěžovala.

„Mellanie, Callie, Derek, Jeremy… a další si ještě promyslím." No to se mi snad zdá?! Ono už to má jména.

„A co třeba počkej - máme - ještě - hodně - času," vyjmenovávala jsem pomalinku slova věty, aby ho to trklo.

„Proč ne. To je už devět jmen. Ještě tři,“ řekl jako by nic.

„Jaspere!“ Plácla jsem ho do ramene a on propukl v hlasitý smích. No to mě potěš, jestli se to malý potatí.