Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 40. kapitola

09.11.2012 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5277×

O měsíc později

Isaac

Po Belle a myšlenkách na ni se slehla zem. Všechno se vrátilo do starých kolejí a já si uvědomil, jak moc mi ten klid v domě chyběl. Žádné srdce, bušící na celý dům, žádné stěžování, naříkání a chroupání potravy. Už tenkrát jsem věděl, že mi to je proti srsti, ale až teď, když byl znovu nastolen mír a pořádek, mi došlo, jak moc.

Vážně lituji toho, že jsem skoro půl roku ztrácel čas a nechával zamořovat ovzduší ve svém vlastním domě lidským pachem.

Přípravy na konferenci v New Yorku pomalu, ale jistě vrcholily. Obnášelo to sdružování mých klanů. To, že měly úzký příbuzenský vztah neznamená, že ho měly i mezi sebou. Měli by být bratři a sestry, ale válčí mezi sebou. A to se nehodilo mně a ani nikomu jinému, co se mnou sympatizuje. Musíme teď držet pohromadě a vzhledem k tomu, co pro sebe navzájem znamenáme, to respektují. Obnášelo to osobní návštěvy a divoké diskuze, které se párkrát zvrtly ve fyzickou konfrontaci. Bohužel jsem ještě neměl všechny tyhle mírové seance za sebou.

„Můžu jet do Španělska s tebou?“ zeptala se mě Olivie, když jsem potvrzoval na Facebooku schůzi se třemi španělskými klany, co mezi sebou bojovaly o severní území. Tyhle jejich šarvátky mě nezajímaly, dokud jsem nepotřeboval, aby se stmelily. Ne, že by mě nezajímaly, protože mi moje vlastní děti byly u řiti, ale protože jsem to chápal. Není dobré, aby tolik upírů žilo na jednom místě. Jestli se nedohodnou, někdo se bude stěhovat.

„Španělsko není hodné tvého zájmu, Olivie. To mi věř,“ odvětil jsem a nechal ji, aby mi do toho zírala. Pokud ji to baví, tak ať.

„Vypadám už na patnáct?“ chtěla vědět po chvíli. Přestal jsem psát a pohlédl na ni.

Pod volnou, průsvitnou blůzou barvy kakaa s velkým výstřihem přitahovaly mužské oči jako dva magnety prsa, které už dosahovaly mety dospělé ženy.

„Vypadáš,“ odpověděl jsem, protože ta rýsující se postava do tvaru přesýpacích hodin se nedala ignorovat. Ještě před měsícem jsem si myslel, že bude jeden z těch dlouhonohých typů dnešních žen, co vážily padesát kilo i s postelí, a které mi vůbec nic neříkaly.

Narodil jsem se v dobách, kdy ženy oplývaly dokonalými, ženskými křivkami, což znamenalo zadkem, stehny. Přesýpací hodiny alias Venuše byl ideál. Dnešní cíl devadesát, šedesát, devadesát mě nechával chladným a nějak extra mě to nevzrušovalo.

Olivie se spokojeně usmála. Sršelo z toho polaskané ego.

„Už jsi mluvila s otcem o proměně?“ zeptal jsem se a rozkliknul na ploše ikonu obrázky, abych jí něco ukázal.

„Ne. Neměla jsem náladu… Co to je?“ Na ploše se zobrazila fotografie Ara a Marcuse s domalovanými kníry, náušnicemi a korunkami.

„To si nakreslila, když ti byly tři dny. Sebastianovi z tebe šla hlava kolem, a když už nevěděl co s tebou, strčil ti do ruky notebook.“ Přišlo mi to komické a zároveň úžasné. Už po třech dnech života věděla, kdo na tomhle světě zaslouží zesměšňování. Šašci.

„Ty sis to schoval?“

„Mohla by z toho být pěkná vánoční pohlednice,“ vysvětlil jsem a nahnul hlavu. Marcus s růžovými květy na uších byl k pomilování. Obrazně řečeno. Dlouhovlasé Máničky bych všechny do jednoho ostříhal.

„Chci proměnit, až budu vypadat na sedmnáct,“ změnila rázně téma.

„Nechceš dospět?“

„Ne. Sedmnáct se mi líbí. Všeobecně je to považováno americkými teenagery za nejlepší věk.“

„Doufám, že se nebudeš řídit míněním lidských adolescentů.“

„Do toho ti nic není,“ utnula mě. Ohlédl jsem se na ni a probodl ji očima. Nelíbilo se mi, když mi někdo pod mojí vlastní střechou říká, že mi do něčeho nic není.

Ani se nezachvěla. Zírala do mých očí a po tváři jí přeběhla jedna jediná, blažená vlna, co jí unikla. Ono jí to dělalo dobře. Nebála se mě – topila se v mých očních jamkách.

Můj vražedný pohled měl u ní zcela opačný účinek.

„Olivie, já chápu, že teď jsi v období, kdy se tvoje hormony bouří a zaměřuješ se na silný sexuální objekt, jako jsem já, s mocí a zkušenostmi. Ale…“

„Tu tvoji sebedůvěru obdivuji. Ale víš, dědečku, s příbuznými netokám,“ naprosto mě setřela. Ten její tón nad věcí se do mě zabodával. Vstala, políbila mě na temeno, a pak mě po hlavě blahosklonně pohladila.

Zíral jsem nechápavě do prázdna a snažil se přijít na to, jak mě mohl malý, pololidský parchant takhle dostat.

Kroutila dokonalým zadkem až ke dveřím, kde na mě svými plnými rty mlaskla, jako by se nechumelilo.

To bude tím, že už to není parchant, ale dospívající žena. A teď nemyslím jen na kozy trojky, pomalu čtyřky, a plná stehna.

Bouchnul jsem čelem o klávesnici, jak jsem se snažil dostat myšlenky na Olivii z hlavy. Začal jsem o sobě jako o silném sexuálním objektu a nakonec skončím u ní. Úžasné.

Počítač můj projev zoufalství zvládl, protože byl na zakázku z pevné slitiny. Ty sračky od Applu nic nevydrží.

Ve městě dole odbíjelo dvanáct. Čas na to promluvit si Christianem – upírem, co konečně dospěl.

„Christiane,“ šeptl jsem a položil se zády na židli. Notebook jsem vypnul a schoval do stolu, abych měl před sebou volné pracovní pole.

Dostavil se vteřinu potom, co jsem z úst vypustil poslední slabiku.

Strčil do dveří svoji plavovlasou hlavu. Bál se mě. Ještě jsme spolu nemluvili bez toho, aniž bych v něm musel krotit toho duševně batolícího se upíra.

„Posaď se,“ vyzval jsem ho a krátce mu pokynul rukou k židli naproti. Už jsem tohle zažil pětsetkrát a scénář zůstával většinou stejný. Když udělám celkovou retrospektivu, mohla by z toho být pěkná kompilace „Uvědomuješ si, co jsi?“ položil jsem mu tiše otázku, zatímco on spořádaně seděl s výrazem – jen mě nemlať, tatínku, už budu hodný.

„Jsem upír?“ zeptal se hláskem alias konipásek. On se třásl z představy, že se mi odpověď nebude líbit. A takhle se vychovávají novorození – ke strachu a respektu ze stvořitele. Možná by se to dalo přizpůsobit jinak, ale na to já neměl čas a ani náladu. Nesnášel jsem novorozené a nehodlal s nimi ztrácet nervy. Proč bych si od nich měl nechat srát na hlavu, když z toho stejně nic neměli.

„Neodpovídej otázkou. Musíš na to říct nahlas a být na to hrdý. Jasně a zřetelně. Jsem upír,“ řekl jsem mu.

„Jsem upír,“ papouškoval.

„Ne, ty jsi to jen zopakoval! Jsi upír! Predátor, mocná bytost, která se nikoho nebojí a bude žít navždy. Tak to vykřič do světa a buď na to hrdý. Jsem upír!“ zavrčel jsem. Nebylo to žádné teatrální divadlo, protože z toho čišela hrdost a štěstí.

„Jsem upír,“ špitl tiše. Vyskočil jsem ze židle a sevřel mu dolní čelist. „Christiane, kdo zabil všechny ty lidi? Kdo vypil ty litry krve?“

„Upír… Byl to upír,“ zašeptal. Začínalo mu to docházet.

„Kdo má v těle takovou sílu, že slabé, lidské tělo rozmasakruje na kaši?“

„Upír.“

„Kdo se může hýbat tak rychle, že mizí? Kdo slyší odbíjet dvanáctou kostel v centru města? Kdo slyší až na dálnici?“

„Upír.“

„A kdo se cítí tak mocně?“

„Upír… Já jsem upír,“ řekl a po tváři se mu rozlil úsměv. Opětoval jsem mu to a pustil ho. „Vy jste ho ze mě udělal. Díky vám jsem upír,“ uvědomil si. Přikývnul jsem. „Je divné tu jen tak sedět, ale…“

„Není. Jak už jsi devětkrát poznamenal – jsi upír. Nemáš lidské reakce. Všechen tvůj vnitřní boj se odehrává v soukromí tvé hlavy,“ vysvětlil jsem a poklepal mu na spánek.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ hlesl, když sebral odvahu.

„Samozřejmě. Můžeš se zeptat na cokoliv a nepotřebuješ mé svolení.“

„Ta… Nina a ten druhý s těma velkýma očima…“

„Sebastian.“

„Někdy se na mě dívají, jako kdyby na něco čekali…“

„Ano, čekají. Nemáme mezi sebou tajemství, takže ani tobě nebudu zatajovat, že tvé stvoření mělo dva důvody. Jednak máš úžasný charakter a za druhé bys mohl mít jistý dar. Upír má základní výbavu schopností a potom se u něj může probudit další, naprosto jedinečná, dovednost. Je to vzácné, ale když se naučíš hledat, najdeš celou řadu nejrůznějších schopností.“ Srazil obočí a zamyslel se. Očividně mu dělalo něco starosti.

„Co když ten dar mít nebudu…“

„Tak máš spoustu jiných, úžasných schopností a před sebou nekonečný život plný překvapení. Teď můžeš jít,“ řekl jsem mu klidně a přešel ke dveřím, abych mu je otevřel. Vstal. Viditelně se mu ulevilo.

„Takže mě nezabijete, když budu k ničemu?“

„Upíří dar není definovaný jako něco, co dodává jedinci na důležitosti. Ne v téhle společnosti, do které jsi byl stvořen. A nevykej mi. To nemáš za potřebí. Jsem Isaac a vítám tě do naší rodiny.“ Podal jsem mu ruku a pevně mu jeho stisknul. Když mi to opětoval, věděl jsem, že mise je splněná.

Ale nazvat to mise mě vytrhávalo z kontextu, protože většinou tak byl označován úkol, který musel jedinec splnit a svým způsobem z donucení. Já věděl, že Christiana budu mít jednou vážně rád a budu si vážit jeho přítomnosti v té své, takže mě k tomu rozhodně nic nenutilo. Ani vlastní prospěch.

Šel jsem k Nině do ložnice. Ležela na posteli a koukala na reality show MTV.

„Šestnáct a těhotná?“ zeptal jsem se s mírným zděšením, protože od kdy moji nejmilovanější dceru zajímaly těhotné adolescenční výrůstky, co jim je pojem antikoncepce stále neznámý?

„Je to zábava. Netušila jsem, že může být někdo tak vygumovaný a ještě to nechávat zdokumentovat do televize. Moderní technologie se sice nekontrolovatelně rozvíjejí, ale lidská rasa je snad čím dál blbější. Myslím, že tady mají ty dva aspekty na sebe velký vliv.“

Lehl jsem si k ní na druhou stranu postele a natáhnul se pro ovladač. Nemilosrdně jsem jí to vypnul.

„Nech lidskou rasu rasou na chvíli a pojď ke mně,“ šeptl jsem prosebně. Usmála se a hned se ke mně natočila bokem a hlavu mi položila na hruď. Opřel jsem se bradou o její temeno a uvěznil ji v náruči, když jsem kolem ní obmotal ruce a jemně ji hladil na boku.

„Mmm,“ zavrněla jako kočka. Hruď jí mírně zavibrovala. „Tohle mi chybělo.“

„Mně taky. Posledních tři sta let nestojí za nic… Ale je to nutné. Chci se konečně pohnout z místa, a to, co přijde, vyžadovalo přípravu.“

„Přede mnou se obhajovat nemusíš. I když si myslíš, že asi jako před jedinou na planetě bys měl. Já chápu, co chceš, a plně tě v tom podporuju.“

„Já vím. Jen mě mrzí, že tvých prvních sto let jsem se ti nemohl víc věnovat… Slibuju, že ještě před New Yorkem si zaletíme do Finska. Aspoň na týden. Prošukáme ho a pozabíjíme všechno, co kolem nás projde…“

„Vážně?“ přesvědčovala se s radostí a zvedla hlavu, aby se mi podívala do očí.

„Vážně,“ přitakal jsem. Spokojeně se usmála a položila si hlavu zpět. Pročesával jsem jí prsty husté, kudrnaté vlasy a namotával si je na ně.

„Jsi jediná bytost na světě, která mi může beztrestně sahat na vlasy. Jsi si toho doufám vědom?“ zeptala se se stopou humoru v hlase. Usmál jsem se.

„Samozřejmě. A jsem značně polichocen tím, že mi bylo poskytnuto tohle privilegium,“ zašeptal jsem vážně a políbil ji na čelo. Začala se posouvat a moje rty šly tak naproti jejím. Pět minut jsme se bez jediné pauzy líbali. Odtáhla se ode mě první a přejela si špičkou jazyka po dolním i horním rtu, kde měla můj jed.

„Tebe něco trápí,“ uhodl jsem.

„Jak to víš?“

„Jinak by si nepřestala. Tak co to je?“ Zvednul jsem obočí, když neodpovídala, abych ji pobídl. „Nino?“

Hladila mě prsty pod tričkem a hledala na mém hrudním koši odpovědi, i když ty mohla najít jen u sebe.

„Všiml sis toho, že naše pololidská princezna se do tebe zamilovala…?“

„Kvůli tomu se ode mě odtrháváš, když se s tebou líbám? Nino!“ utrousil jsem otráveně. Co si ta žárlivá ženská zase vymyslela?

Pustil jsem ji přitom a dal si ruce za hlavu.

„Tak všiml sis toho?“ dožadovala se odpovědi. Žárlivá a vytrvalá. Ale stejně ji miluju a milovat budu.

„Možná si se mnou představuje celou kamasútru, ale to neznamená, že se do mě zamilovala. Nepřeháněj. Je to jen pubertální…“

„A ty jsi zase jen chlap! Hů, kozy!“ pitvořila se a vstala z postele. Nechápavě jsem na ni zíral, jak zase prská na celé kolo. Shodila ze sebe župan a zůstala přede mnou tak nahá. Ale nemohl jsem ji dostatečně obdivovat, když měla zkřivený obličej. Ruce si dala vbok.

„Dva tisíce let a pořád by ze sebe klidně udělal zelináře, když vidí dva melouny…“

„Bla, bla, bla. Prosím tě, co ti zase vadí? Už jsem s patnáctkami spal a tys kvůli tomu nikdy takovéhle scény nedělala. Nehledě na to, že tady trochu předbíháme. Já s ní nic nemám. Dneska mi řekla - dědo,“ vzpomněl jsem si uraženě a zamračil se.

„Ale ty patnáctky jsi u toho zabil. Nepromenádovaly se mi po domě a já se na to nemusela dívat,“ syčela a rozhazovala u toho rukama. To tu dlouho nebylo.

„Nino, přestaň,“ zamumlal jsem prosebně. „Olivie je rodina, takže se tu bude promenádovat i v budoucnosti, ale já s ní nespím. Dokonce ani nemůžu říct, že bych ji měl rád… Je zajímavá.“

„A už je to zase tady. To vaše vzájemné studování se. Má na tebe vliv!“

„Má na mě hrozný vliv… Hlavně když se rozhoduju, jestli si dám k snídani blondýnu nebo brunetu,“ odvětil jsem sarkasticky. „Já nevím, co se snažíš vyčíst mezi řádky, ale povím ti rovnou, že tam nic není. Až ji Sebastian promění a já ji konečně ucítím, řeknu ti přesně, co bude,“ slíbil jsem. „A teď pojď zpátky do postele,“ zkusil jsem, no, ona měla zřejmě na mrtvém srdci ještě něco.

„Kdy pošleš někoho s dokonalým, odporně bolestivým darem ke Cullenům?“

„Nebudu je posílat ke Cullenům, ale k Edwardovi. Pochybuji, že Bellu šukali všichni, takže Edward v tomhle jednal jako samostatná jednotka. Oni s tím nemají nic společné. A až potom, co na to budu mít myšlenky… Teď mám jiné priority. Tohle počká.“

„Necháš je teď žít v klidu?“

„Miláčku, mohla bys vědět, že psychika, zvláště u našeho druhu, je zrádná věc. Budou všechno možné, jen ne v klidu.“

„Budou čekat, kdy to přijde a každým dalším dnem a nocí budou nervóznější,“ došlo jí.

„Správně. A vážně teď na to nemám myšlenky. Na tu konferenci připravuji půdu tři sta let. Nebudu si program kazit pomstychtivými plány.“

„Já tě miluju,“ rozplývala se nad mými násilnickými úmysly. Přešla k boku postele a chytila se ruky, kterou jsem jí podával. „Jen ne tak, jak bych ráda.“ Stáhnul jsem ji k sobě a přetočil se nad ni.

„Ber to jako další dar – to, že nemilujeme. Nemáme tak zranitelné místo.“ Pohladila mě po tváři a svoji ruku tam nechala. Přitom se mi dívala do očí těma svýma karmínovýma. Kdysi zelenýma.

„Ty jsi moje zranitelné místo,“ šeptla. Upíři neradi přiznávali, že mají citlivé místo, ale ona se za to nestyděla.

„Ale nechala by ses spálit na prach, kdyby se mi něco stalo? Vzala by sis svůj věčný život, který tak zbožňuješ?“ Po krátké úvaze zakroutila hlavou. „Tak vidíš. Věř mi. Lepší je nemilovat.“

Třetí trailer zaměřenej jen na druhou frontu - na Isaaca a jeho budoucnost.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 40. kapitola: