Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 37. kapitola

29.10.2012 (17:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5708×

Edward

„Bude v pořádku. Věděla, co se s ní děje.“

„Já vím. Vždyť cítíš, že jsem šťastný. Až se za to skoro stydím…“

„Nemáš za co. Oba jste to přežili. Je to neuvěřitelné… Začínám věřit tomu, že tohle dopadne dobře, Edwarde.“

„Já ne, Jaspere. Ale aspoň budeme bojovat bok po boku a nevzdáme to. Takový kousek chyběl a nechal bych ji, aby mi zemřela v náruči.“ Jasper mě poplácal po rameni a dál sledoval jako ostříž Bellu, která stála u prosklené stěny, zírala ven a kmitala očima sem, tam, jak skenovala každé smítko a užívala si svoje nové oči, ze kterých se staly dva optické přístroje s funkcí víc, jak stonásobného zvětšení.

Emmett k ní přiskočil.

„Baf!“ zařval. Proboha…

Bella ho srazila k zemi a on předpokládal, že se z jejího sevření snadno vymotá. Omyl. Přišpendlila ho k podlaze a ta hora svalů se pod mojí malou láskou bezmocně zmítala.

Ale pomáhat mu nebudu. Ví, že je novorozená, a dělá na ni opičky, tak ať si to teď užije.

„Nerad to říkám, ale mohl by mi někdo pomoct?“ zamumlal přiškrceně a vyhýbal se pěstím. Podívali jsme se na sebe s Jasperem. Oba jsme mysleli na to samé.

„Ne,“ odpověděli jsme unisono.

Když jsem se tu před dnem objevil s měnící se Bellou v náruči, upíři málem zkolabovali štěstím. Dva dny jsem se s ní schovával v horách a potom se rozhodnul vrátit.

Ještě pořád jsem nechápal, co vlastně Arovi v hlavě rezonovalo, a bylo mi jasné, že to budu muset brzo začít řešit. Dřív, než se Bella sžije se svým novým, vylepšeným já. Ale když gradovala na vyšší formu života, moc jsem Ara a jeho pofidérní plány neanalyzoval, protože jsem měl práci s tím, aby mi v kamenném, ledovém srdci nevzniknul trog.

Věta – jestli mě miluješ, tak mě zabiješ – je často podceňována, protože je to celkem známé psychické vydírání. Aspoň mnou určitě. Ve všech těch filmech, kdy postava umírá a podobně… Jestli mě miluješ, odejdeš. Jestli mě miluješ, neuděláš to. Pokud si mě kdy miloval, sežereš si vlastní ruku.

Vážně mě ta fráze už otravovala a připadala mi směšná. Dokud jsem ji neuslyšel na vlastní uši.

To, že měla zkamenělou trávicí soustavu, nějak nenapomohlo tomu, aby to trvalo méně dní, anebo to nebylo tak šíleně a neuvěřitelně bolestivé. Pomohla si tím maximálně o čtyři hodiny… Jinak si tím prošla přesně tak, jak to být musí. Spalování a zanikání orgánů, které už nikdy nebude potřebovat – uvolňování prostoru pro krvavou výživu. Transformace mozku na něco mnohem složitějšího a pro člověka nepochopitelného. Zápas srdce s agresorem – jedem. Nemilosrdně ho sežehnul a udělal z něj kámen do praku. Ale to neznamená, že bych si ho vážil o něco míň.

Pořád křičela – prosím, zabij mě. Edwarde, jestli mě miluješ, zabiješ mě… To hrozně pálí.

Jakési zvrácené vysvobození přišlo, když už bolest dosáhla toho vrcholu, kdy smysluplná komunikace nehrozí. Ne, že by na prosbách smrti bylo něco smysluplného, ale myslel jsem tím křik. Zoufalý, děsivý křik, co se do mě zabodával.

Přesně jsem věděl, co prožívá. O to to bylo horší.

„Už to přestává být legrace,“ syčel Emmett ztěžka, protože mu Bella sevřela krk a drtila ho ve svých novorozených rukách.

„Přece mu nenecháte urvat hlavu!“ štěkla po nás Rosalie. Belle se vyhýbala jako čert kříži, ale teď šlo o Emmetta, a protože my dva jsme nečinně stáli a čekali na to, až budeme mít novou bowlingovou kouli, zasáhla sama. Stáhla Bellu z Emmetta a využila svoje zkušenosti. Zamotala jí ruce tak, že to zapraskalo, a to už se zase nelíbilo mně.

„Nepřeháněj to!“ zavrčel jsem a chytil Rose za zápěstí, aby si uvědomila, že s drcením Belliných paží zrovna dvakrát nesympatizuju.

„A ona se válet po mém manželovi může?“

„Neválela se po něm a o to, aby mu dala do huby, si koledoval. Který normální upír skáká na novorozenou a řve – baf?“ Věděla, že mám pravdu. Pustila Bellu, která se na ni nejspíš chtěla vrhnout. Rychle jsem si ji stáhnul do náruče a chlácholivě ji hladil po vlasech.

„Bello, Bello, pšst. To jsem já. Nikdo ti neublíží,“ šeptal jsem. Nasála moji vůni a poznala tak domov a svůj bezpečný přístav. Obmotala mi ruce kolem pasu a sevřela mě.

A kurva…

„B… Bello,“ vydechl jsem. Jasper mi chtěl jít na pomoc, ale zahnal jsem ho rukou. Naznačil jsem všem, aby zmizeli.

Všichni jsme totiž cítili, že s Bellou se bude dát pracovat. Věděla, co se s ní děje. Nebyla příklad klasického, násilně proměněného jedince. Na smrt jako takovou se připravovala dobrých dvacet let a přála si se mnou žít jako upír. Nebyla zmatená a vyděšená. Jen nedovedla ovládat tu masivní sílu a mysl, která už nic zdlouhavě nevyměřovala a nerozmýšlela si, ale dala povel hned.

Je divoká, nespoutaná a krvežíznivá, ale můžeme vést konverzaci. Jen je prostě jako nášlapná mina a hotová emocionální bomba. Stačil klid a žádné rychlé pohyby. Byla jen trochu víc nebezpečný tygr.

„Miláčku, mám tě. Víš, že bych ti neublížil. Takže se teď zhluboka nadechni a pomalu mě pusť, ano?“ broukal jsem a vískal ji jemně ve vlasech. Dál jsem se k ní choval jako k porcelánu, stejně jako když byla člověk. Teď je na jednu stranu ještě křehčí. Ale přiznám se dobrovolně a bez mučení, že jsem nezapomněl myslet na to, až si to spolu rozdáme bez zábran. Představoval jsem si všechny polohy a místa, na která byla uvalena kvůli lidství prohibice. Nemohl jsem se dočkat, až jí stisknu stehno svojí přirozenou silou a nenadělám jí ze svalů a kostí kaši.

Ramena se jí zdvihla, jak se nadechla přesně podle mých pokynů. Paže pomalu začaly uvolňovat své neprolomitelné sevření.

„Ták,“ protáhl jsem. Musela vědět, že to dělá správně. Chytil jsem se za trup a přicvakl ho zpátky na místo, protože horní polovina byla o pár centimetrů mimo.

Měřila si mě svýma karmínovýma očima a já ji nechal, aby mě rentgenovala. Netušil jsem, co mi poví. Jestli vůbec něco.

„Ty jsi ten největší kus, co jsem viděla.“ Aha. To jsem vážně nečekal. Chytila se za hrdlo a já myslel, že bude chtít už po třetí za pět hodin na lov. Proběhlo to mimořádně dobře, a když jsem viděl, jak roztrhla jelena v půli, dal jsem si ruce před klín, co mi vyrostl rychlostí blesku, a radši se podíval jinam, protože při prvním lovu by nebylo dobré na ni něco zkoušet. Jako když se lidský chlap dívá na ženu, co provokativně kouše do banánu, a přitom navazuje oční kontakt. Upíři to měli jinak. Ústa obepínající banán nebyla nic pro nás. To krev byla naše afrodiziakum. Viděl jsem Bellu chlemtat životadárnou tekutinu a nemohl se nabažit pohledu na moji bohyni.

„Můj hlas je tak… jiný,“ divila se. Ona nenarážela na žízeň, ale hlasivky.

„Je nádherný.“ Náležitě jsem ho ocenil. Zářivě se usmála. Nemohl jsem jí to opětovat, dokud jí nepoložím jednu důležitou otázku, která mě trápila od té doby, co jsem z ní vytáhnul zuby, a jed se jí začal šířit tělem. „Bello, já se tě nezeptal…“

„Na co?“

„Na to, jestli můžu… Jestli tě můžu přeměnit,“ specifikoval jsem to.

„Edwarde, přece jsem ti to řekla…“

„Ale umírala jsi. Nostalgie a smutek jsou silné faktory. Měl jsem se zeptat na to definitivní ano a ne se do tebe zakousnout, protože jsem se tak rozhodl já,“ zamumlal jsem a sklopil oči. Když najednou přilítla facka.

Odletěl jsem bokem na křeslo a srazil ho. Bella byla v mžiku u mě a zvedala mě z podlahy. Jenže to už u mě aktivovala defenzivní instinkty predátora a já drsně zavrčel, když se mě dotkla.

„Promiň, promiň! Já nechtěla! Teda, chtěla… Vlastně nechtěla… Prostě mě to jen strašně vytočilo a moje ruka vyletěla sama. Protože ty jsi tak… na facku! Proboha, víš, jak tě miluju a ptáš se na svolení?“ vyjela na mě. Asi bych už neměl jednu novorozenou rozčilovat a ptát se na otázky týkající se vesmíru, velkého třesku a naší existence.

„Bello, klid. Už se nebudu ptát na svolení, dobře?“ zašeptal jsem obezřetně. Celé tělo se jí totiž třáslo a přitom, když na mě štěkala, trhaně vrčela.

„To bys teda neměl, protože tohle je tak… úžasné!“ pískla najednou. „Vidím a slyším všechno. Cítím tvůj pach na svojí kůži a je to tak sladké. A ty jsi tak nádherný… Bože můj, když jsem byla člověk, myslela jsem, že jsi to nejkrásnější, co jsem viděla, ale těmahle očima je to ještě lepší!“ drmolila jako bláznivá. Člověk by jí nerozuměl, ani kdyby si to zdokumentoval a přehrál pomalu znovu. „A ta rychlost… Když to jeden vidí, bere to u upírů jako samozřejmost, ale ono je to tak super! Super! Super!“ vřískala a poletovala po obývacím pokoji světelnou rychlostí.

„Myslím, že někomu hrabe,“ poznamenal Emmett. Musím je dostat z baráku. A to všechny. Jsou nebezpečné katalyzátory. Zvláště Alice. Bella si ji pamatovala jako tu, co ji zfackovala. Nesmí tu být nikdo jiný, než já. Měl jsem to udělat hned na začátku, ale potřeboval jsem u přeměny Carlislea jako podporu a chtěl jsem, aby věděli, že jsem naživu. Když jsem se zjevil ve dveřích, Esmé vypadala, jako kdyby se narodila po třetí. Ožila.

Sledoval jsem Bellu, jak se míhá sem, tam, a věci kolem ní při poryvu větru padají. Přitom jsem pomaličku vstával, abych ji nevyděsil rychlými pohyby.

„Jděte, prosím, všichni pryč. Bude to tak lepší,“ zašeptal jsem.

„Edwarde, já si nemyslím, že…“

„Mami, věř mi. Je tu moc upírů. Ona vás cítí,“ bavili jsme se o ní, jako kdyby to všechno neslyšela. Ale byla moc zaměstnaná svými schopnostmi a nereagovala na to.

Poslechli. Věděli, že mám pravdu. A většina z nich věřila, že mě nebudou muset slepovat dohromady. Emmett doufal v opak.

Bella na mě skočila a tvrdě mě políbila. Obmotala mi nohy kolem pasu a já vrazil pod tou silou do zdi a prorazil ji.

„Ty jsi tak sexy, Cullene. A já tak nadržená. Jestli tě hned neošukám, vybuchnu!“ Byla mimo. Absolutně. Náhle jsem měl strach o svůj penis. Ona není zase taková legrace nechat na sobě rajtovat novorozenou.

„Bello, víš… Máš vážně velkou… sílu,“ vyblekotal jsem při praskání mého vlastního těla.

„Hmm,“ protáhla stručně. Takže ji to vůbec nezajímalo. Seskočila ze mě a strhla ze mě pásek, když vystřelila ruku. Přezka dopadla s řinčením na zem. Docela jsem se začínal bát. Mám svůj penis rád. On a koule jsou se mnou celý život. Nechci je ztratit.

„Víš, co teď můžeme dělat?“ zeptala se mě a kmitla ke mně rukama. Košile byla na cáry a hlavně na zemi.

„Asi…“

„Všechno,“ odpověděla si sama. Zabrala si za výstřih a trhla. Šaty jí zůstaly v ruce, jako kdyby měla ty, co nosí umělci na koncertech – s postranním rozepínáním, aby se z nich rychle dostali.

Tak tohle se mi líbilo. Moc.

Rozeběhl jsem se proti ní a přirazil ji ke zdi. Přitom jsem ji otočil zády k sobě. Rukama jsem jí přeběhl po prsou až ke kalhotkám, ze kterých jsem ji osvobodil, a zuby dráždil její krk. Kdybych se zakousnul, můj jed by jí tam rozleptal jizvu na památku.

Zadrželo mě hned několik věcí.

Není dobré kousat do novorozené a ta druhá, mnohem podstatnější věc… Bella už jednou na krku značku měla a já nechci, aby to ještě někdy podstoupila znova. Její hrdlo a ani ona samotná není určené ke konfiskaci. Musím jen cítit, že je moje – že se mi oddala. A já to cítil až do morku kostí.

Stáhnul jsem si kalhoty a přitom, jak se mnou cloumal chtíč a nedočkavost, je rozpáral i s trenkami.

Nastavil jsem si ji za boky tak, jak jsem chtěl, a už se nebál, že jí přitom něco rozdrtím.

„Učila si mě. Vedla. Teď ti ukážu, jak to dělají upíři,“ slíbil jsem jí, než jsem do ní tvrdě přirazil. Prohnula se v zádech s ah a hlavu zavrátila dozadu. Chytil jsem ji za vlasy, abych jí zlomil vaz. To zní sice hrozně, ale možná tak při lidském sexu, kdy je zlomení vazu opravdu konečná. Já vlastně ani nevím, jestli se dá to, co máme v zadní části krku definovat jako vaz. Není to důležité a nemá to žádnou funkci. Centrální nervová soustava není na anatomickém programu.

Přitiskl jsem se jí na rty a pevně ji držel, abych mohl přitom dál přirážet zezadu.

Připadalo mi, jako když to spolu děláme poprvé, protože to bylo diametrálně odlišné. Když byla člověk, to ona vedla většinu našich sexuálních aktivit, protože cítila práh bolestivosti a dokázala odhadnout, jak hluboko ještě může.

Ještě před chvíli jsem se bál jako ten největší xenofob o svůj penis, a teď jsem si uvědomil, že Bella už není generálem. S upírem jsem to do teď ještě nedělal. Myslel jsem, že není nic lepšího, než být v horkém klínu člověka. Omyl. Dát průchod masochismu a uznávám, že i sadismu, který jsme v sobě všichni měli zakořeněný, a řídit se primitivními instinkty predátora – to bylo to nejlepší.

Uvnitř se kolem mě stahovala a dováděla tak intenzitu našeho spojení na maximum. Bičovalo mě to k ještě větší rychlosti. Všechna zvěř kolem už se musela schovat do svých úkrytů, když zaslechla hlasité rány, které jsme vytvářeli, jak jsem jí třísly narážel na ten její božský zadek.

Probudilo se ve mně cosi nepoznaného… Úžasného.

Upíří orgasmus se začínal spouštět. Jak u mě, tak u ní. Konečně se uděláme naráz, protože to já byl pod tlakem tepla a vlhka vždycky první.

Někdo říká, že nejkrásnější hudbu tvořil Mozart. Někdo, že Vivaldi. Nebyl to ani jeden. Nejkrásnější symfonii tvořila žena, když dosáhla svého a vyřvávala to ze sebe. A chlap věděl, že to on byl její inspirací. Její múzou.

„Miluju tě,“ vydechl jsem jí do ucha, když křeče začaly polevovat.

„Miluju tě,“ šeptla a zvedla ruce, aby mi je zezadu obmotala kolem krku. Pořád jsem byl v ní a nechtělo se mi ji opustit. Vyřešila to za mě, když se ke mně otočila čelem.

„Zlomil si mi vaz,“ konstatovala, chytila se za krk a nahodila si ho zpátky.

„Velkým nedopatřením,“ šeptl jsem s kapkou ironie.

„To bylo… perfektní. Žák překonal učitele,“ uznala. O zlomek jsem pozvednul bradu. Já říkal, že ve mně probouzela nepoznané.

Sklonil jsem se k ní, abych jí pošeptal sladké tajemství.

„Nikdy se neunavíme. Nikdy nespíme…“ Nechal jsem to vyznít do ztracena, protože ona si to dokáže přebrat. Zase jsem se narovnal. Položila mi dlaň na hruď.

„Edwarde, musíš vědět, že se nic nezměnilo. Tedy, změnilo. Miluju tě totiž tak moc, že by mi z toho prasklo srdce, kdyby bylo lidské. Už vím, co to znamená upíří láska.“ Tohle byla ryzí krása. Z úst upíra vzešlo něco tak čistého a nádherného.

„Bello, já… Já nevím, co se stane. Žádná má konspirační teorie nekončí šťastně. Ale ať se stane cokoliv, budu za tebe bojovat, dokud neškrtnou zápalkou. Miluju tě.“ Objal jsem ji a natolik ji vyvedl z míry, že novorozená Bella mi klidně spočinula tváří na hrudi.

„Když jsou všichni pryč, můžu přemýšlet,“ špitla blaženě. „Bylo jich moc. Pořád jsem měla před očima červenou mlhu, a když jsem se někomu z nich podívala do očí, místnost se začala třást…“

„Já vím,“ přerušil jsem ji, protože vypadala, že se za to stydí – že startovala po mé rodině. Ale to bylo automatické. Všichni jsme byli novorození – všichni jsme si tím prošli. Jen Emmett zase musí píchat do vosího hnízda.

„Spoustu jsem toho zapomněla. Ale to, co bych z paměti chtěla dostat nejvíc, zůstalo. Alice, když mi vrazila tu facku… Nevěděla jsem, jak moc mě to vzalo. Isaac a to, co mi udělal… Pamatuju si to všechno, Edwarde,“ vzlykla. Bude teď měnit náladu rychleji, než kdyby byla těhotná a napumpovaná hormony. Chvíli to bude láskyplná konverzace a najednou… „Chci za ním,“ vystřelila náhle. „Musím… Jsem teď taky upír. Vrátím mu to!“ zavrčela a vyletěla z chodby ke dveřím. Ani ji netrápilo, že je nahá. Skočil jsem po ní a povalil ji k zemi.

„Bello, ne!“ Zápasil jsem s ní. Vyrývala prsty dlouhé čáry do podlahy, jak jsem ji tahal za nohy zpátky.

„Zabiju ho!“ vřískla. Zalehl jsem ji a doufal, že mě nevyhodí do vzduchu.

„Bello, nedokážeš ho zabít. V domě může být plno upírů. Stačí, aby se tě Romana dotkla, anebo proti tobě Sentinel vyslal silové pole a ty pak zemřeš, až ti bez prodlení urvou hlavu a spálí. Nejsi na vendetu vycvičená! Já vím. I já se mu chci pomstít, ale nejdřív musíme zjistit, co od nás Volturiovi chtějí a připravit se.“ Naříkala a pořád se vzpouzela, ale ustávalo to, zatímco pláč narůstal. „Vím, co ti udělal, Bello. Vím všechno. Ale musíš vydržet. Jen potom můžeš dosáhnout toho, čeho chceš.“

„Zabil Hadley… Zabil Alana!“ vzpomínala bolestně. Vysvětlujte novorozené, že musí zapomenout na nenávist a soustředit se na vypočítanou odvetu, která ale přijde bůhví kdy.

„Zvládneme to. Jen zhluboka dýchej a mysli na to, že máme jeden druhého. A na to, jak moc tě miluju.“ Už nevzdorovala. Lehl jsem si vedle ní a objal ji.

„Máš pravdu,“ šeptla. „Omlouvám se.“

„Neomlouvej se. Já tě chápu. Toužím celým srdcem spálit toho parchanta na prach… A to jsem ho považoval za přítele,“ uvědomil jsem si hořce.

„Myslím, že jsem na tom mnohem hůř. Doufala jsem, že se do sebe zamilujeme.“ Isaac by nemohl milovat člověka. Já nevím, co mu to zkratovalo v hlavě, když Bellu potkal. Jeho omyl nás stál spoustu bolesti. Hlavně Bellu.

Potom jsme se šli obléknout, kdyby se náhodou vrátili. V tomhle domě žije ještě pořád dost chlapů, a to, že mají svoji věčnou lásku, neznamená, že se na žádná jiná prsa už nepodívají. Jsou zamilovaní, ne impotentní.

Bella si na sebe navlékla Rosaliiny šaty a já přitom seděl na židli v jejím šatníku a sledoval, jak jí látka klouže po kůži. Fantazie.

„Bello, chtěl bych, abys mi něco slíbila,“ začal jsem šeptem. Hodlal jsem využít všech prostředků, aby už nechtěla každou chvílí vystřelit z domu, protože se mu chtěla pomstít.

„Co?“ Obrátila se ke mně obličejem a vyhodila si vlasy z šatů, co jí uvízly pod látkou.

„Slib mi, že za ním nepůjdeš.“ Vykulila oči. Vstal jsem a chytil ji za ramena. „Bello, slib mi to.“ Bylo vidět, že se pere sama se sebou. Spoléhal jsem na to, že tenhle faktor – to, že to slíbila mně, a to, že upíří sliby něco znamenají – jí pomůže zastavit, kdyby chtěla vzít čáru.

Nakonec přikývla.

„Slibuji.“

Uklidnilo mě to. Věřil jsem těm rudým očím, co na mě zbožně zíraly.

Políbil jsem ji, když se mi rozezvonil mobil. S nespokojeným zavrčením jsem přerušil naše spojení a seběhl s ní dolů, protože jsem měl telefon na stole v obývacím pokoji.

„Edward Cullen. Prosím?“ optal jsem se. Číslo bylo neznámé a na druhé straně žádný dech. Volá mi upír.

„Je milé, když opět zaslechnete hlas, o jehož majitele jste se strachovali. Rád tě slyším, Edwarde,“ odpověděl Aro. Čekal jsem ten telefonát, anebo rovnou osobní návštěvu. Ale ne tak brzo.

„Žijeme. Oba dva. Díky tobě,“ přitakal jsem. Nebudu si lhát do kapsy. Dlužil jsem mu za naše životy.

„Och, ano. Předpokládám správně, že tam máš u svého boku novorozeného upíra?“ zeptal se. Zněl dost šťastně a nedočkavě.

„Předpokládáš.“ Podíval jsem se na Bellu, která si stoupnula už po několikáté k zrcadlu a prohlížela se v něm. Namotávala si vlasy na prst a zkoumala je. Jen ať si hraje.

„Rád bych s tvojí družkou prohodil pár slov,“ řekl mi. Chce mluvit s Bellou. O tu mu šlo.

„Bella je momentálně indisponovaná.“

„Eufemismy stranou, příteli. Na to nemám čas,“ odsekl s hrozbou.

„Mluv se mnou, Aro. Nebo vůbec!“ Bella přežila. Myslel jsem, že ji ztratím. Už vím přesně, jaké to je, když si myslím, že o ni přijdu. Budu ji teď chránit za každou cenu a půjdu přes mrtvoly.

„Edwarde, dovol mi ti připomenout, že jen díky mně stojíš, místo toho, aby tě tví milovaní rodiče rozsévali po oceánu.“ Otočil jsem se k Belle zády, aby neviděla, jak cením zuby, protože to by si mohla hodně špatně vysvětlit.

„Netuším, co zvráceného se ti urodilo v hlavě, Aro. Ale nelíbí se mi, že moje Bella toho má být součástí.“

„Ale ona nebyla tvoje, pokud si dobře vzpomínám. Patřila Dimitriji Mizorvicovi. Nebo jak ho znáte vy mladí upíři – Isaacovi Asimovi.“ Dveře práskly a Bella byla pryč. Hodil jsem telefon na zem a vystřelil za ní. Její nohy, které měly ještě ve tkáních svou vlastní krev, dělaly ale dvakrát tak dlouhé a rychlé kroky.

Aro neměl to jméno vypustit z úst.

Poháněla ji touha po vendetě. To je velmi dobrý katalyzátor a nemohl jsem ji dohnat ani já.

Edwarde, nech ji jít.

Co, prosím?

Musí to udělat – prožít si to. On ji nezabije.

Alice mě zastavila. Měla vizi.

„On to ví, že za ním přijde. Čeká ji. A už je rozhodnutý, že ji nechá jít,“ vysvětlila a doběhla mě.

„Proč by to dělal?“

„Protože už není ublížený. Rozleželo se mu to v hlavě. Chce si to vychutnat. Zabít ji by bylo moc rychlé a jednoduché. Teď, když je upír, dává mu to nové možnosti.“

„To ale neznamená, že ji v tom nechám,“ odvětil jsem a chtěl se zase rozeběhnout, ale postavila se mi do cesty.

„Edwarde, půjdeš s ní a bude vás tam mít oba a my vám nebudeme moct pomoct. Stačí Sentinel a budeme v hajzlu. Nech ji jít!“ zasyčela rozkazovacím tónem.

„Ale já nemůžu…“

„Můžeš, Edwarde. Bella si tohle musí prožít – stanout mu tváří v tvář. Jinak se budeš muset ohlížet pořád přes rameno a hlídat ji. Až se vrátí, bude vyléčená.“

„A v jakém stavu se ale vrátí?“

„Bude to bolet. Ale už není dítě. Všichni si musíme něco vytrpět, abychom se zbavili minulosti. Věř mi. Je to to nejlepší, co pro ni můžeš udělat.“

„Nechat ji utéct bez ofenzivního daru a ovládání za chlapem, co ji nenávidí?“ zeptal jsem se nevěřícně. Rozčíleně rozšířila nozdry a odstoupila mi z cesty. Rukou ukázala po Bellině pachové stopě.

„Tak fajn! Rozhodni se sám. Běž za ní a oba zemřete. Nech ji jít a ráno se ti vrátí.“

Říkal jsem, že ji budu chránit, ať to stojí cokoliv, a půjdu přes mrtvoly. Ale přes její vlastní jít nechci.

Zůstal jsem.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 37. kapitola: