Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 35. kapitola

24.10.2012 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 59× • zobrazeno 7073×

Edward

„Tak kam?“ zeptal jsem se, protože tohle by měla být Bellina volba. Já už viděl celý svět.

Namočila si prsty do kašny na náměstí, jak přemýšlela. Její kůže už nevnímala chlad – máchala si končetinu v ledové vodě a ani se neotřásla.

„Chtěla bych pohřbít Alana,“ špitla rozpačitě. Okamžitě jsem přikývnul. Já ani s nějakým Karibikem nepočítal. Nebyla ve stavu, kdy jsme se mohli milovat od nevidím do nevidím. Což mi potvrdila hned na to tím, když se jí podlomila kolena. Vyhodil jsem si ji do náruče. Stejně bych si ji tam stáhnul.

Pořád jsem se přitom snažil vyluštit, na co Aro myslí. Přepnul totiž do módu rodného jazyka, a to starořečtiny, což byl jeden z té malé hrstky jazyků, co jsem neovládal. Nebylo se ji z čeho naučit. Někteří lingvisti se domnívali, že ji ovládají, ale krutě se mýlili. Tuhle prastarou hatlamatilku nikde nenajdou. Neviděl jsem v těch slovech v jeho hlavě žádnou logiku. Nejspíš si to ani neuvědomil – že myslí starořecky. Anebo chce něco utajit.

„Takže se vrátíme do Forks,“ souhlasil jsem a usmál se na ni. Je mi vážně jedno, kde budeme. Třeba na hřbitově. Hlavně, že tam budeme spolu.

„Skvělé. Hrozně jsem toužila vidět pohřeb,“ utrousila otráveně Romana.

„Drž hubu!“ zavrčeli jsme s Jane synchronně. Ne, protože by se nás Jane hodlala zastat, ale protože ji vytáčelo cokoliv, co Romana řekla nebo udělala. Ani jsme si s Jane nevyměňovali pohledy – ó, to jsme jí to dali.

Do Forks to byla cesta dlouhá. Nejspíš si každý představoval, že jsme si to na palubě tryskáče Volturiů rozdali na toaletách, a pak jsme si šeptali, jak se milujeme. Na toaletě jsme sice byli, ale z jiného důvodu. Bella zase začala chrlit krev.

Svázal jsem jí vlasy do copu, aby jí to neteklo do vlasů. V té malé místnosti jsme už zůstali, protože jsem nehodlal riskovat a nechat ji prskat krev před šesti upíry, co ji zrovna nemilovali věčnou láskou.

„Měli jste s Alanem pravdu… O Péčku,“ konkretizovala to, když si utřela rty kapesníkem a položila mi tvář na hruď, zatímco mě hladila na břiše a já ji na boku.

Nic jsem jí neodpověděl, protože jsem nevěděl co. Co jsem jí na to měl říct? Žádné – měl jsem pravdu – se konat nebude.

„Myslíš, že mi to vážně zničilo i duši? Že jestli existuje něco potom, pro mě už to nebude?“

„Ptáš se na nebe a peklo?“

„Nebe, peklo, ráj, podsvětí... Synonyma pro život potom. Nevěřím v boha, ale tohle… Když existuje upír, proč ne nebe?“

„Přede mnou se hájit nemusíš, Bello. Věřím. Nemám o tom ucelenou představu – jak taky můžeš mít představu o něčem, co nepoznáš, dokud nezemřeš. Nedržím se bílých obláčků a vařícího se kotle…“

„Ale myslíš, že moje duše je v hajzlu?“ Hajzl byl nejspíš synonymum pro ten vařící se kotel.

„Bello, jsi člověk. Nezabila si, neublížila si… Jsi čistá,“ usoudil jsem a vážně v to věřil. To takzvané nebe není jen pro bytosti jako jsem já. Bytost, která nebyla ovládaná hormony, tvořená neznámým nerostem. To jedovatá stvoření nemají co dělat v oblacích.

Tělo Alana bylo zabalené v koberci. Byl jsem Rosalii a Emmettovi vděčný, že ho nenechali válet se před verandou.

Šel jsem do garáže pro lopatu, protože jsem chtěl Belle splnit tu žádost se vším všudy. Na lidských pohřbech se nic rukama totiž nehrabe.

Naše společnost zůstala nedaleko od nás v lese. Tak, aby nás měli na doslech, ale přitom nemuseli absolvovat pohřbívání člověka.

„Dej mi ji,“ hlesla Bella a natáhla se po lopatě. Vybrala sama místo za domem, kde ho chtěla zakopat.

„Bello, šetři síly…“

„Edwarde, dej mi, prosím, tu lopatu,“ utnula mě. Nebylo to žádné smutné vzdychání umírající bytosti. Řekla to pevně a rozhodně. Tak moc jsem ji miloval.

Vložil jsem jí nářadí do ruky a byl připraven ji zachytit, kdyby poznala, že její fyzická síla přece jenom je na bodu mrazu. Ale statečně zarážela plechovou část do mokré hlíny v dešti, který zesiloval.

„Zvládnu to. Musím,“ zamumlala si pod nos, ze kterého jí kapala voda. Její sliby potvrdil pořádný hrom. Bouřka začínala vrcholit.

Chtěl jsem pro něj – dobře, pro ni – taky něco udělat. Forks bylo bohaté na šutry válející se všude kolem. Jen se podívejte na rodinu upírů v lese.

Jeden takový kámen pod cedrem jsem sebral a holýma rukama ho osekal a bříšky prstů vyhladil, aby vzniknul decentní, náhrobní kámen. Tmavě šedý, placatý kvádr. Na jedné straně jsem ho ještě po menší desingové chvilce zaoblil.

„Jak se jmenoval celým jménem?“ zeptal jsem se Belly a trochu zesílil hlas, aby mě přes burácení hromů a blesků slyšela. Myslela si, že moc člověka z ní už nezůstalo, ale to se mýlila.

„Alan Christian Ball,“ odpověděla s popotáhnutím. Už nemohla. Nebyl jsem si ale jistý, jestli jí tu lopatu vyrvu z ruky bez boje. Byla tvrdohlavá.

Nehtem jsem precizně vyryl do kamene jeho jméno a místo nějakého směšného epitafu jsem tam jen připsal čistou pravdu – Milovaný přítel.

Položil jsem svůj výrobek na zem a mihnul se k Belle, která už ztrácela balanc.

„Už to dodělám, miláčku,“ šeptl jsem a šetrně jí bral to nářadí z ruky. Budila dojem transu, protože na ten kus plechu a dřeva zírala s pootevřenými ústy a pomalu ho pouštěla ze sevřené dlaně. Za pár sekund jsem vyhloubil pořádnou jámu, zatímco na mě Bella němě zírala. Když jsem hodil lopatu na zem, řekl jsem jí, ať se otočí. Bez protestů poslechla a já donesl z domu Alanovo tělo. Vybalil jsem ho z koberce a položil ho na dno jámy. Potom jsem přidal i hlavu, kterou jsem srovnal a vypodložil tak, aby držela u krku.

Dostal jsem se zpátky nahoru a pohladil Bellu po kříži s tím, že už se může otočit. Pomalu to udělala a potom sklopila pohled k Alanovi. Jen přikývla.

„Chceš něco říct?“ zeptal jsem se. To přece lidé dělávali.

„Ne. Stejně mě neslyší,“ odsekla, skoro až naštvaně. Ale věděl jsem, že to je jen sama na sebe. Marně jsem jí vysvětloval, že to není její vina.

Natáhla se k hromadě vykopané hlíny a hrst jí sevřela v pěsti. Nad tělem se s ní zastavila a dlaň rozevřela. Půda dopadala na Alanovo tělo. Sebral jsem znovu lopatu ze země a začal ho zasypávat lidskou rychlostí. Byl to člověk, tak to bylo vhodné. A taky by z toho Bella nic neměla. Což zní divně, protože jak může mít něco ze zasypávání hlínou těla nejlepšího přítele?

Nechal jsem půdu nakypřenou a položil na střed náhrobní kámen, aniž bych hrob samotný pošlapal.

„To je pěkné,“ šeptla, když jsem se narovnal a ona si to tak mohla prohlédnout. Osvětlovalo jí ho totiž světlo z domu.

Obmotal jsem jí ruku kolem boku a přitiskl si ji k sobě.

„Co chceš teď dělat?“ zeptala se mě po chvíli.

„Být jen s tebou,“ odpověděl jsem prostě.

„Dobře. Já taky.“

Doma jsem ovladačem spustil krb a přisunul k němu houpací křeslo. Na stůl jsem postavil malý kbelík a kapesníky. Belle jsem dál zaháknul za tričko ručník a posadil si ji do klína.

„Dal si mi bryndák,“ konstatovala s nelibostí a zvedla cíp ručníku.

„Ale nemám s medvídky,“ řekl jsem jí naoko smutně.

„Tak to je velké zklamání…“

„Na co myslíš?“ chtěl jsem vědět. Na co myslí člověk, když ví, že má před sebou posledních pár hodin života? Já myslel jen na ni.

V jedné komoře mysli mi běžely stopky. Moc dobře jsem věděl, kolik už uběhlo od Volterry času. Let trval soukromým tryskáčem osm hodin. Pohřeb půl hodiny. Jenže Bella neměla přesně den. Carlisle řekl – maximálně den. Mohlo to přijít každou chvíli.

„Jen… Často jsem si říkala – představ si, že tohle je tvůj poslední den. A teď je to tady. Umírám. Mám, bohužel, ten luxus, že to vím.“

„A dál?“

„Víš, normální člověk by si už dávno vzal život… Viděla jsem odcházet moje… Říkat jim přátelé by byla silná nadsázka, takže moje spolubydlící. Viděla jsem je odcházet z našeho domu a oni se už nevrátili… A říkala jsem si – tohle čeká i mě. Vyjdu z těch dveří a už se nevrátím. Jsem jen dar. A stejně jsem studovala, pracovala… Snažila jsem se té kurvě – smrti – vyhnout. Protože já nechci umřít, Edwarde. Nikdy jsem nechtěla umřít,“ řekla mi. Neplakala. Zatím. Prostě to jen konstatovala – vysvětlila.

„Nejsi na to připravená. Ani já nebyl. A potom jsem se probudil, viděl každé smítko a slyšel na kilometr daleko, jak na sebe lidé křičí a auta troubí… A pak ty hlasy bez zábran. Byly všude,“ vzpomínal jsem na rok 1918.

„Probudíš se a baf. Jsi mrtvý. Upír. To musí být super,“ usoudila ironicky.

„To teda. Já skákal samým štěstím do stropu… Podle mě jsou novorození tak nezvladatelní, protože takových devadesát procent upírů neví, co se s nimi děje. Jak jsi řekla – baf. Jsi upír, mrtvý. Svoji rodinu už nikdy neuvidíš. A ta síla… Vypadá to skvěle, ale ze začátku tě to tak děsí. Máš pocit, že všechno, co ti projde pod rukama, zničíš. Že by ses měla zahrabat někam pod zem a na nic už nesahat, protože všechno těmi kamennými prackami zkurvíš.“

„Chtěla jsem být upír. Mně se to líbí. Když se pak všechno srovná, co je na tom, být upírem, špatného?“ Stáhl jsem obočí. Tohle mě překvapilo. Nemyslel jsem si, že by to Bella chtěla. Vždyť jí upíři zničili život. Viděla z nich to nejhorší.

„Emoce… Krev.“ Krev. Základní odpověď na to, co je na upírech špatného. A bylo to tak.

„Tady je vidět, že i když jsi ty sám upír sto let, chápu svět lépe než ty. Protože já se narodila do toho skutečného, který není obestřený rouškou lží. A to tou primární – člověk je na vrcholu pyramidy a tvoří svět samotný.“

„Takže myslíš, že lidé jsou potrava pro nás?“ Teď mě dostala. Tohle jsem vůbec nečekal. Už se známe dva měsíce, bavili jsme se o počasí, filmech, divadle – nejrůznějších kravinách. Filozofovali jsme a tohle já nevím.

„Přesně to si myslím, Edwarde. Ale neber to tak, že vidím lidskou rasu jako krvavé Capri-Sonne, co jen čeká, až do nich někdo zapíchne brčko a ten svůj multivitamin vypije. Prožívám to – vadí mi to. Ale v závěru… Vládne ten nejsilnější. Primitivní, ale jasné.“ Málem svrhla kýbl, když se po něm natáhla. Pomohl jsem jí a ona do něj plivala krev, zatímco mně se v krku tavilo železo. Stěny se mi bolestivě stahovaly k sobě.

Nikdy by se nemohlo stát, že by ale teď upír převzal otěže. Jen málokdy můžu říct něco se stoprocentní jistotou, ale tohle ano.

„Edwarde, já nemám den. Cítím to…“ Chytila se za břicho a zatnula zuby. Z očí se jí vyvalily slzy a z úst krev i s bolestivým zamručením. Křičet nemohla, protože pusu měla plnou.

Přešly dvě hodiny, které se skládaly jen z plivání krve a pláče. Zbortí se jí pomalu orgánové soustavy a já s tím nemohl nic dělat. Absolutní bezmoc je to nejhorší, co jsem cítil.

Očistil jsem jí bledý obličej. Pod očima se jí vylouply temné stíny a rty se zabarvovaly do barvy tmavší nachové.

A bylo to tady – moje bolest začínala dosahovat té mety, na kterou dosáhla jen přeměna. Ale ona ji dožene. Bella naposledy vydechne a já… Já jen budu doufat, že mě brzo roztrhají a spálí.

„Na maturit…,“ zadrhla se, protože i dýchání pro ni už bylo těžké. „Na maturitním plese jsem nebyla. Chtěla bych si zatancovat. Jako Popelka s princem dřív, než… než odbije dvanáctá,“ analogizovala to.

„Cokoliv si budeš přát,“ slíbil jsem. I s ní v náruči jsem se postavil. Ten beran ale chtěl stát taky. Tu její tvrdohlavost jsem zbožňoval. Proboha, vždyť já na ní zbožňoval všechno.

„Hudbu, prosím,“ špitla, když se na mě se zavřenýma očima zavěsila. Chodidly mi stála na nártech a já se nepatrně pohupoval ze strany na stranu.

„A jakou?“

„Třeba… Třeba mi zazpívej o naší budoucnosti. O té, co jsme mohli mít. Navždy mladí.“ Ona vážně chtěla být upír… Se mnou. Bylo možné v naprosté beznaději najít smítko štěstí? Protože já se usmál.

„Dobře.“ Nadechl jsem se její vůně a nechal se jí pohánět. „Let's dance in style. Let´s dance for a while. Heaven can wait. We're only watching the skies…,“ šeptal jsem jí do vlasů a pořád si opakoval, že tuhle chvíli nesmím pokazit pláčem. A nesmím si ji ani nechat pokazit těmi šesti upíry, co se v lese do sebe pouštěli a začínalo to být pořádně vyhrocené.

„Forever young, I wanna be forever young. Do you really want to live forever. Forever or never…“ Opravdu chceš žít navždy?

„Edwarde, vezmi si ji,“ hlesla Bella chraplavě.

„Koho?“ Zaklonila hlavu a z posledních sil si začala odhrnovat vlasy.

„Moji krev. Už není ta unikátní, ale patří tobě… Stejně jako moje srdce.“ Krev. To bylo Bellino prokletí. Vždycky to bylo o krvi. Proto ji pijeme. Protože ona je tekutý život.

Jemně jsem ji políbil na krk, a pak se napřímil, abych se ji podíval do očí.

„Je jen tvoje,“ zašeptal jsem a jí se po tváři rozlil šťastný úsměv o záři tisíciwattového, vánočního světýlka. Moje hvězda.

To byl poslední její poslední úsměv. Obličej se jí zkřivil a naprosto ztratila vládu nad tělem. Složil jsem se s ní k zemi.

„Bello, Bello. Prosím, ještě ne,“ rozvzlykal jsem se. Skoro jsem to na ni řval. Nedokázal jsem se udržet. „Bello, zůstaň se mnou. Ještě ne. Ještě ne,“ opakoval jsem. Zpola ztracené vědomí se jí vrátilo a panenky stočila do mých.

„To strašně bolí,“ šeptala. Srdce začínalo vynechávat a trup jí ovládaly křeče.

„Bello, dívej se na mě. Jsem tady. A ty tu taky ještě musíš zůstat,“ přesvědčoval jsem ji rychle. „Co bych tu bez tebe dělal? Jsi důvod mojí existence. Já tě tak moc miluju…“

„Edwarde, prosím, zabij mě,“ dostala ze sebe s pláčem. Dech se mi zadrhnul.

„Co?“

„Prosím,“ špitla. Čokoládové oči se do mě opíraly celou svojí silou. Malátně zvedla ruku a položila ji na hřbet mojí, kterou jsem držel její krk ze zadní strany. „Stačí jen stisknout… Nebude to už bolet,“ žádala mě, abych jí rozdrtil vaz.

„Ne… Ne! To neudělám.“ Kroutil jsem zuřivě hlavou. Ruka jí padla se zaduněním na dubovou podlahu. Stiskla oční víčka, ze kterých se tak vykutálely další lidské slzy.

„Prosím,“ přecedila skrz zuby. Už jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama a myslel na to, co se jí teď všechno v těle děje, a jak ji to musí bolet. Ale upoutalo mě to, co se dělo v lese. Alec odrovnal všechny přítomné svým darem. Neviděli, neslyšeli, necítili…

A v ten moment mi všechno zapadlo do sebe. Všechno tedy ne, protože mi scházel smysl, ale Aro poslal na takovou – pro ně kravinu – misi svoje nejlepší upíry, protože věděl, že Isaac udělá přesně to samé. Stačilo mi dát jako au-pair jen Felixe, ale on poslal Jane.

Místo toho, aby hlídali, co tu s Bellou dělám, nakonec se porvou mezi sebou, protože ty klany se po skoro dva tisíce let nemohli vystát. To je, sakra, nenávist.

Já nevěděl, proč to Aro udělal. Co tím sledoval. Proč vůbec dal Belle den života. A bylo mi to celkem jedno. Protože Bella mi v náruči nezemře. Řekla, že vládne ten nejsilnější. Nejsem upír po nic za nic.

„Víš, stejně dobře jako já, že mě sem neposlal hlídat umírajícího člověka a upíra, co si přeje zemřít. Já jsem Alec Volturi. Tohle já nedělám. Poslal mě sem, abych je zdržel. Tak ji proměň a vystřel z tohohle kontinentu. A připrav se na to, že tohle budeme chtít vrátit.“ V hlavě si přehrával, jak se na něj Aro významně podíval. A Alec je s ním tak dlouho, že tenhle jediný významný pohled znamená hodinovou konverzaci.

Ať mě to bude stát cokoliv, Bella mi nezemře v náruči. Právě jsem se rozhodnul. Carlisle říkal, že už jsem nejsem sedmnáctiletý chlapec. Bella mi tvrdila, že chlapa nedělá věk, ale činy.

Zachoval bych se jako bezmocný chlapeček, kdybych Bellu nechal zemřít a nebojoval.

Sklonil jsem se, abych jí tentokrát nepouštěl jed do těla jako drogu, ale abych jí ho vehnal žilami do krevního oběhu – k srdci.

„Co to děláš?“ hlesla, když jsem jí zmizel z dohledu.

„Upíra.“ Zakousnul jsem se do šťavnaté tepny pod její čelistí. Tak jsem si věřil, že to zvládnu, že jsem se ani neoběžoval si vybrat míň živé a prokrvené místo. Horní řezáky byly ponořené v peřejích krve krční tepny.

Už to nebylo Péčko. Agresivní jed konečně působil tak, jak má.

To byly na to FB komentáře. A bum, bum... :D Optimisti měli pravdu. Bella neumřela. Teda ne úplně. Ale jinak na to má ještě patnáct kapitol. :D

Ne, nebojte se. Tohle není konec povídky ani omylem. :)

Příští kapitola z pohledu někoho, koho jste si tak strašně přáli. Kdysi. Isaac. :D

Teď začne pořádná upíří legrace...

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 35. kapitola: