Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 3. kapitola

13.07.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5930×

Isaac vjel smykem do podzemních garáží v mrakodrapu, který byl v centru města. Celou cestu jsem se křečovitě držela dveří a nechala si bezpečností pás zařezávat do krku, protože jezdil jako šílenec. Driftoval kde se dalo a na mě nebral ohled, i když jsem brzo nabrala zelený odstín. No, nedovolila bych si říct, aby zpomalil. A než abych mu pozvracela auto, bych se tím radši udusila.

V garáži byla většina lamp zhasnutá. Super. Ta tma mi dodá odvahu a pocit bezpečí určitě.

„Vypij to,“ řekl znenadání a náhle držel v ruce stříbrnou lahvičku, kterou osvětlovaly kontrolky. On se díval před sebe a s nataženou rukou čekal, až si převezmu, co mi podával.

„Mám na výběr?“ hlesla jsem, protože jsem myslela, že to jsou drogy. No, co? V podstatě cizí chlap mi podává v autě podezřelou lahvičku s neznámým obsahem. Závěr je jasný.

„Jestli chceš přežít, tak ne,“ odpověděl a ladně se vyhoupl ze sedadla do šera venku. Zabouchnul dveře a já zůstala sama v autě i s tou lahvičkou. Ne, neměla jsem na výběr. Když mu budu k něčemu zfetovaná… Jeho problém.

Kopla jsem to do sebe a málem to zase vyplivla na palubní desku, protože to byl hnus fialový. S velkými potížemi a zatnutými zuby jsem to v sobě udržela. Tentokrát jsem si otevřela sama. Isaac šel sám ke schodům, které vedly bůhví kam. Klopýtala jsem za ním a snažila se ho dohnat. Byla mi zima a cloumal se mnou strach. Ten je teda gentleman.

Před schodama jsem ho konečně udýchaně dohnala. Opřela jsem si ruku o bok, ve kterém mě píchalo. Nedostatek kyslíku v korzetu mě moc nepovzbuzoval.

„Já tě prosím. Nemůžu dýchat,“ zasípala jsem a popadala dech. Díkybohu čekal a já se snažila co nejrychleji posbírat. Zvedla jsem se z předklonu a setkala se s jeho očima, které si mě zkoumavě měřily.

„Jsi nádherná… a sexy,“ řekl bez ostychu a sjel mi pohledem na prsa v korzetu. „Měla by ses takhle upravovat častěji. Včera jsi vypadala jako čistá panna, co se chystá vstoupit do kláštera,“ ohodnotil mě a já pozvedla obočí.

„Takže se ti líbí, když vypadám jako štětka?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit.

„Štětky vypadají jinak. Ty šaty jsou elegantní,“ opáčil znalecky a nekompromisně. Všimla jsem si, že vůbec nemrká. Je divné, když s vámi někdo vede rozhovor a oči má pořád doširoka otevřené.

„Ale já se maluju. Jen mi bylo včera řečeno, že upíři chtějí čistotu…“

„Sto upírů, sto chutí. Já po svém boku nechci žádné vystrašené štěně, Isabello. Příště nedej na rady svých lidských přátel a odpovědi hledej u těch, co skutečně ví, co chtějí.“

„Včera jsem tě ještě neznala,“ odsekla jsem, protože se mnou mluvil jako s idiotem. Ten jeho tón se do mě zařezával jako žiletky. Roztřásla jsem se a čekala, jak zareaguje. Na moje překvapení vystavil zuby a tváře se mu roztáhly v úsměvu, ze kterého jsem roztávala. Položil mi ruku na krk – na místo, kde mi zuřivě tepala tepna, když se mi z jeho dotyku roztlouklo srdce.

„Jsi krásná žena, Bello. Neskrývej to. Už nikdy,“ zašeptal a sjel mi tou hebkou, obrovskou dlaní přes klíční kosti na levé prso a nechal ji tam. Zavřel oči a jemně se pousmál. Z toho způsobu, jakým se mě dotýkal, jsem cítila, že mi nesahá na prsa, ale vychutnává si tlukot mého srdce. Ale já chtěla, aby se mě dotýkal jinak. Tohle mi nestačilo.

„Už si ani nepamatuji, jaké to je,“ zamumlal zastřeně. „A ani nechci,“ uzavřel to a stáhnul ruku. Propletl se mnou prsty a vážně mě regulérně vedl za ruku po schodech dolů, jako kdybychom byli pár. Připadala jsem si důležitá… Byly tu totiž dvě strany. Každá mince je má. Na té jedné jsem si vedle jeho druhu a všeho, co to obnášelo, připadala křehká a méněcenná. To byla ta vnitřní část. Ale pro okolí jsem musela vypadat sebevědomě, když jsem kráčela bok po boku vedle toho nádherného chlapa, co šířil respekt. Jedna první dáma se nese.

Otevřel velké plechové dveře a čekal, až vejdu první, a to do absolutní tmy. No, to ne.

„Ty tam něco vidíš?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla ani, jestli tam nejsou další schody nebo pověstný zrádný schůdek pod prahem.

„Všechno,“ odpověděl se samozřejmostí.

„Aha. Ale já vidím jen tmu…“ Docvaklo mu to, ale žádná omluva se určitě nekonala.

„Nedošlo mi… Já tmu nevidím. Už hodně dlouho jsem ji neviděl,“ vysvětlil a mně došlo, že upíři vidí ve tmě stejně jako za denního světla. Taky jsem přemýšlela, kolik je vlastně hodně dlouho. Hodně dlouho je i dvacet let, ale předpokládám, že upíří měřítka se budou diametrálně lišit.

Vstoupil první a ztratil se ve tmě, ze které se vynořila jeho ruka, kterou mi podal. Křečovitě jsem ji sevřela a chtěla se zhluboka nadechnout, což ale díky těm šatům nešlo.

Většina lidí, když jde absolutní tmou a vůbec netuší, co je kolem nich, má šílený strach. Čeká, že je tu někde týpek se sekerou, co jim půjde po holých kotnících. Jenže teď šel přímo vedle mě a byl daleko horší. Živě jsem si uvědomovala jeho přítomnost a tiskla jeho ruku, protože jsem v téhle tmě neměla na výběr.

Brzy se otevřely další dveře. Slyšela jsem to. A taky jsem slyšela hlasy, které se rozléhaly… Došlo mi, že to bude velká místnost nebo velká chodba.

„Isaacu,“ pozdravil ho tiše ženský hlas a já nadskočila, protože byla podle intenzity před námi.

„Ona je člověk. Rozsviťte,“ přikázal jim a jeho ruka v té mé zavibrovala. Neměla jsem tušení, co se děje.

„Proč? To si musíš ještě s večeří pokecat?“ vyprskla se smíchem. „Fakt je, že je na to dobře oblečená,“ dodala a ledový prst mi přejel po klíčních kostech. Isaac zavrčel vedle mě tak, že všechno ztichlo a nebýt jeho, bylo by teď hrobové ticho. O tom příšerném, nelidském zvuku se mi nejspíš bude ještě hodně dlouho zdát. Teda, když tohle přežiju.

Potom na mě zase někdo začal sahat a odhrnul mi vlasy na jednu stranu a odhalil tak krk. No, výborně.

„Panebože,“ zašeptala. „Já se moc omlouvám… Necítila jsem… Promiň, Isaacu,“ vykoktala a z hlasu jí odkapával čirý strach. Vzduch zasvištěl a moje ramena spadly z té křečovité, vyděšené pozice níž.

„To světlo,“ zavrčel a po stranách zdí všude kolem se začalo šířit světlo ze zářivek zasazených do malých kvádrů z matného skla. Divoce jsem zamrkala, protože moje oči si za tu dobu uvykly na tmu.

Byli jsme v obrovském klubu, který se nijak nelišil od lidských, až na to, že tenhle byl mnohem větší a sterilně čistý. Žádný kouř a hlasitá hudba. Jen klavírní tóny, co se potichounku linuly z reproduktorů v podlaze. Skoro jsem ji neslyšela, ale hádám, že pro ně to bylo něco jako pro mě, když mám zapnutý na maximum mobil a sluchátka natlačená v uších.

Ale co bylo nejdůležitější. Na širokých, černých pohovkách seděli desítky upírů, co upírali svoje karmínové oči na mě. Některým oči teprve postupně tmavly, jiní už mě skenovali uhelně černými duhovkami jako svačinu. Na parketě se to jimi přímo hemžilo.

Isaac si povolil knoflík na saku a pustil moji ruku. Pokynul mi, abych šla k baru.

„Nenechte se rušit,“ zašeptal směrem k ostatním a já na svých jehličkách ztěžka kráčela k baru. Doufala jsem, že teď si tu přede všemu nenamlátím hubu. Posadila jsem se na barovou židličku a byla tak konečně ke všem zády. Konverzace se zase rozběhla podle šumu a hudbu zesílili nejspíš kvůli mně. Černovlasá, nádherná barmanka se na mě otočila a srdečně se usmála. Vážně vypadala přívětivě, na to, že je mrtvá a nejradši by mě roztrhala na kusy.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě a já vykulila oči.

„Moje jméno…“

„Slyšeli jsme vaši debatu s Isaacem. Jsi mezi upíry. My slyšíme všechno.“

„Ale vždyť to bylo tam v garáži…“

„Slyšíme vážně hodně daleko,“ vysvětlila a pokrčila rameny. Vypadala celkem živě na upíra. „Mimochodem, Isaac má pravdu. Jsi krásná žena,“ řekla bez rozpaků a připadalo mi, že po mně vyjíždí. Slova se mi zadrhla v krku, když se koketně hryzla do rtu. Ona po mně normálně jela.

„Jako vždycky, Isaacu?“ zeptala se, ale oči pořád upírala na mě. Něco v sobě měly. Nebyly prázdné, i když jsem to u těch upířích předem očekávala. Já se od ní odtrhla pohledem s obtížemi, protože mě těmi rudými duhovkami hypnotizovala, abych se podívala, jestli Isaac vážně sedí vedle mě.

„B pozitivní,“ přitakal a ona se na něj konečně podívala.

„Doufám, že ji máme na skladě,“ odpověděla a mně až teď došlo, že tu krev musí odněkud brát a tady byly jen skleničky všech možných velikostí, ale láhve žádné. Žaludek se mi zkroutil, když jsem si představila, jak ten jejich sklad asi vypadá, a co v něm je.

„To doufám taky. Věřím, že bys mě nechtěla zklamat,“ odpověděl, ne moc nadšeně. Naopak – kdyby takhle promluvil na mě, sesypala bych se.

Barmanka sklopila pohled a na místě zmizela.

„Jde pro krev?“ pískla jsem přiškrceně.

„Na hloupé dotazy neodpovídám.“

„Oni jsou tam… živí?“ zeptala jsem se a zírala na stříbrné dveře za barem.

„Samozřejmě. Krev mrtvých se nedá pít,“ odpověděl bez tónu a poprvé se na mě podíval.

„Uvědomuješ si, že pro mě, jako pro člověka, je to hrozné?“ chtěla jsem vědět.

„Lidé umírají každý den. A oni tam jsou dobrovolně… Většinou. Prahnou potom, aby z nich sál upír.“

„Proč by to někdo chtěl?“

„Aby se cítil výjimečně… Touží po pozornosti. Chtějí se s námi setkat. Anebo si jen přejí zemřít… A Toleta právě našla moji B pozitivní,“ řekl a pousmál se. „A krev proudí,“ hlesl zasněně. Zakroutila jsem hlavou ve snaze si v ní udělat jasno, ale to vážně nepomáhá.

Náhle stál před Isaacem panák tmavě červené tekutiny a Toleta si myla ruce od krve ve dřezu pod pultem baru.

„Nejedl celé dny nic jiného, než hroznové víno. Nekuřák. Je to to nejlepší,“ osvětlila mu původ jeho pití. Isaac to do sebe naklopil a já odvrátila tvář. „Ta tvoje kráska toho moc nevydrží,“ poznamenala posměšně. Vypadala uvolněnější, když splnila Isaacovi jeho přání, a tak vyvázla. Začínala jsem chápat, že tu zřejmě bude nějaká hierarchie.

„Co chceš vědět, Bello?“ zeptal se mě a já se probudila z transu. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Vidím, jak se tváříš,“ vysvětlil.

„Jen… Funguje tu nějaká hierarchie? Jako komu se tu kdo musí zodpovídat, a tak?“

„Lidé. Vždycky je nejvíc zajímá, kdo je u moci,“ zamumlal si pod nos. Už jsem myslela, že mi neodpoví, protože vypadal, že ho to podráždilo. I když jeho taky dráždilo všechno. „Je tu jen jistá úcta k věku a k věcem, co jsi dokázala…“

„Nebuď skromný. To holky nežerou,“ přerušila ho Toleta, která se před námi zjevila zase bůhví odkud a vyložila z tácu sklenky od krve. „Mohl bys být králem, kdybys chtěl.“

„Nepřeháněj,“ hlesl a ona zasalutovala a zase zmizela. A v ten moment byla zpět a vykládala další tác. „Musím si jít promluvit se známými. Domluvit pár obchodů. Chceme ovládnout další lidské ministerstvo,“ vysvětlil a elegantně seskočil z židličky. „Vy dvě si určitě máte o čem povídat,“ usoudil a nechal mě tam. On se vážně otočil a nechal mě tam úplně samotnou. Sledovala jsem, jak mizí v davu upírů, a oči mě začaly pálit, protože to byla jediná ochrana, co jsem v téhle kleci plné tygrů měla. Rozklepaně jsem se otočila zpátky k baru, abych se vyhnula všem těm krvelačným pohledům.

„Radím ti, aby ses uklidnila. To tvoje bušící srdíčko tu nikomu nepomáhá,“ řekla a postavila přede mě láhev vína a skleničku. „Škoda prznit tu krev, ale bude ti lépe,“ dodala a prorazila korek v hrdle malíčkem. Vytáhla ho a nalila mi plnou sklenici. Já se s vděčností napila té lahodné tekutiny a naklopila to do sebe na ex. Toleta se opřela lokty o bar a přiblížila se ke mně. Když zemřela, mohlo jí být tak dvacet. I když u nich se to špatně odhaduje, kvůli těm perfektním, vyhlazeným tvářím.

„Už sis to někdy užila s ženou?“ zeptala se a já jí málem vyprskla do tváře druhou dávku vína. Položila jsem skleničku na bar a zakroutila hlavou. „A přitom je to tak skvělé. Rozumíme svým potřebám, protože jsme ženy. Víme, co se nám líbí,“ šeptala sametově a položila ledovou dlaň na krk. Já byla zhypnotizovaná těma očima, vůní a hlasem. Držela jsem, a když se usmála a přiblížila se ke mně ještě blíž, nechala jsem ji, aby otřela svoje plné, hebké rty o ty mé. Když mi špičkou jazyka přejela po dolním rtu, pootevřela jsem rty a nechala ji jazykem proniknout do svých úst. Nebylo to zvláštní… Líbala dokonale a pod oparem té upíří vůně jsem úplně zapomněla na to, že ty rty patří ženě, a nechala se tím unášet. A pak jsem ucítila na jazyku tu sladkou, nezaměnitelnou chuť, když se moje tekutiny mísily s těmi jejími. Jenže jsem se potřebovala nadechnout a ona to pochopila. Sjela mi po hraně čelisti až ke krku. Její stisk zesílil a já otevřela doširoka oči, když hlasitě zavrčela. Zavrátila mi za vlasy hlavu a odtáhla se ode mě s vyceněnými zuby, když se mi chystala prokousnout krční tepnu.

Zaječela jsem a potom se semlelo několik věcí naráz. Odněkud se vynořila ruka a popadla Toletu pod krkem. Odhodila ji ode mě do skla za barem a probourala s ní zeď. Sjela po ní k zemi, a to už se nad ní skláněl Isaac a lámal jí vaz. Zapraskalo to a já vyděšeně vypískla, když se ozval ten odporný zvuk. K mému děsivému překvapení ještě pořád žila a dívala se na Isaaca.

„Víš, co je ona zač?“ zavrčel na ni a ona přikývla. Vypadala, že pláče.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem… Přivedl jsi ji sem! Má štěstí, že ještě žije,“ rozohnila se plačtivě.

„Za tohle si poneseš následky,“ slíbil a ona padla na zem, když zmizel. Něco mě popadlo za pas a vzduch kolem mě zasvištěl. Párkrát něco prásklo a už jsme stáli zpátky v garáži u auta. Isaac mě pustil a já, v totálním šoku, postrádala ten proklatý kyslík, kterého se plíce hlasitě dožadovaly. Vážně jsem se dusila a Isaac ke mně přešel, když jsem se opřela o dveře auta. Lekla jsem se, co chce udělat, když ke mně natáhl ruce. Roztrhl mi na hrudi ten zkurvený korzet a já se konečně mohla bolestivě nadechnout. Zůstala jsem před ním jen v černé podprsence a ve zbytcích šatů, ale byla jsem tak zaneprázdněná vzpamatováním se z toho, že mi málem někdo rozerval hrdlo, že mě to nijak extra netrápilo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, ale ten jeho hlas byl pořád chladný a odměřený. Žádná starost v tom nebyla.

„Ne! Nejsem v pořádku! Proč si mi to udělal, Isaacu? Proč si mě tam vzal?“ rozbrečela jsem se, protože být v místnosti plné nočních můr jako jediný člověk byl ten nejhorší zážitek mého života.

„Nebreč, prosím,“ odpověděl nevzrušeně a mně spadla brada.

„Ty jsi parchant!“ štěkla jsem a po tvářích se mi kutálely slzy. Díky množství make-upu to bude vypadat vážně nádherně.

„Věděl si, že tam pravděpodobně zdechnu a stejně sis tam se mnou vtančil jak na oslavu narozenin,“ vyčetla jsem mu, i když to jeho asi netrápí.

„Jaká je pointa?“ zeptal se laxně a mě svrběla ruka, jak jsem mu chtěla jednu třísknout.

„Pointa je, že jsem mohla umřít…“

„Lidé umírají každý den. Jaký je rozdíl mezi tím, když to do tebe v autě napálí opilý řidič, a když se z tebe nakrmí upír?“ Pokrčila jsem rameny, protože jsem neměla slov. „Vlastně je v tom dost velký rozdíl, protože k tomu, aby se na tobě nakrmil upír, jsi byla vychovaná a předurčená. To já jsem tak laskavý a nechal tě naživu. Uvědom si, že tvůj život závisí na tom, jestli chci, abys byla naživu. Jsi můj dar, Bello. Nezapomínej na to, že kterýkoliv jiný upír by tě roztrhal na kusy a vysál tě do poslední kapky a nepřišel ani o mililitr té tvé božské krve. Dal jsem ti tvůj život. Nechal jsem tě naživu. Co po mně chceš víc? Můžu být snad víc milostivý a protivit se vlastní přirozenosti?“ Měl pravdu. Je upír. Jeho činy musím brát a vysvětlovat si podle jiných norem… Nechal mě naživu a já vůbec nerozumím tomu, proč. „Nastup si. Je zima a ty jsi polonahá. Nastydneš,“ řekl a posadil se do auta. Vzpamatovávala jsem z toho rozhovoru, kdy já brečela a on vrčel. No, nasednout jsem musela. Takhle by mě akorát někdo znásilnil.

„A proč si mě nechal naživu? Upíři by zemřeli pro to, aby se ze mě napili,“ připomněla jsem mu věcně.

„Asi proto, že tě mám svým zvráceným a nepochopitelným způsobem rád. A nejsem na to zvyklý – cítit k někomu tyhle emoce, takže když se od tebe odtahuji… Jen se snažím přijít na to, jak to cítit a dávat to najevo. Neumím to. V životě jsem ani nikoho nedržel za ruku. Je to těžší, než se zdá,“ přiznal a já mu položila dlaň na hřbet jeho ruky, kterou měl položenou mezi sedadly. Doslova a do písmeně mě dojalo, že mě má rád upír. Moje srdce plesalo, když to řekl.

„Nechceš jít znovu ven… Ale tentokrát pod mojí, lidskou taktovkou? To znamená, že ne do upířího hnízda a ne do podzemí,“ dodala jsem s nadějí. Chvíli mlčel a vypadal, že se pere sám se sebou. Bylo zvláštní vidět na jeho tváři nějakou emoci.

„Tak… dobře,“ souhlasil a já s úsměvem přikývla. Když se totiž na mě podíval tím svým andělským ksichtem, byla jsem mu schopná odpustit i vraždu… Ženy jsou tak slabé, když jde o chlapy vyzařující to, co on. To nebezpečí, sexualitu a tajemství. Zvlášť ty ženy, co jsou tak pitomé jako já, aby to vyhledávaly.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 3. kapitola: