Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Páteční večery - Carlisleovo seznamení s Volturiovými a Marianou

24.04.2010 (11:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2095×

První povídka je mou tvorbou a doufám, že se zapojíte a pomůžete mi tak osvětlit minulost postav ze ságy Twilight.

Adresa, na kterou můžete povídky posílat: KimberlyR@seznam.cz

Více informací zde.

Přeji příjemné počtení a doufám, že se s chutí zapojíte...

Kim *.*

Páteční večery

Carlisleovo seznamení s Volturiovými a Marianou

„Dědečku! Dědečku!“ volala na mě moje malá princeznička, a také jediná vnučka. Renesmee - Nessie. Od jejího narození uplynulo již osm let a ona je zvědavá a zvídavá. Vypadá jako šestnáctileté dítě,  i když má těch zmiňovaných osm let.

„Tady jsem Nessie. Copak potřebuješ?“ zeptal jsem se jí, když ke mně dohopskala, stále byla v některých ohledech jako malá, a sedla si mi na klín. Měla takové krásné a roztomilé jiskřičky v očích.  Něco bude určitě chtít. Až teď mi to docvaklo. Je Pátek a je večer a to si Ness vždy někoho vybere a on jí musí vyprávět příběh z jeho života. Dnes jsem to já.

„Dědečku, prosím. Řekni mi, jak ses seznámil s Volturiovými?“ zeptala se mě nevinně.

„Povím zlatíčko, povím,“ řekl jsem jí.

„Roku 1665  mi onemocněl otec a mě jako jediného jeho syna pověřili tím, abych vedl hony na upíry. Roku 1667  mě ovšem jeden z upírů, ze skutečných upírů proměnil. Dvě století jsem zdokonaloval své sebeovládání a snažil jsem se najít způsob jak přežít a nezabíjet lidi. Nakonec jsem ho našel, v tom, že budu pít krev zvířecí.

Když jsem zdokonalil své nadání, rozhodl jsem se odjet do Itálie studovat medicínu. Vystudoval jsem čtyři roky na Univerzitě lékařství. Tehdy jsem se z Říma, kde byla ta škola, přestěhoval na jih Itálie. Do města jménem Isola di Capo Rizzuto přímo u moře. Bydlel jsem tam dva roky a potom jeden den se stalo něco velmi zvláštního.

Šel jsem po ulici a cítil jsem, jako by za mnou někdo byl, jako by za mnou šel a sledoval mě. Ale neotáčel jsem se. Musím se přiznat, že jsem měl v očích strach, nevěděl jsem kam mám jít, ale potřeboval jsem pryč odsud. Nevím proč, ale ten divný pocit mi přetrvával.

Najednou se přede mnou objevila postava v černém plášti. Byl to chlapec. Muselo mu být tak sedmnáct. Byl velmi mladý a krásný. Upír. To mi bylo hned jasné. Rozeběhl se naproti mně a na mém červeném plášti, který jsem nosil jako ochranu před sluncem, i když byl večer, se tyčilo veliké písmeno V. Nevím, co naznačovalo, ale od toho okamžiku jsem měl pocit, že mě někdo sleduje.

Netuším, kam mě moje nohy nesly. Tam kam jsem šel, mělo být jen jedno malé město. Královské město. Postaveno někdy, no hodně dávno. Neuvažoval jsem a teď jsem si dal spojitosti do sebe. To město se jmenovalo Voltera. Na mém plášti jsem měl velké písmeno V. Nevěděl jsem proč, ale něco mi říkalo, že tady upíry už konečně najdu, že mi tady mohou pomoci. Zdali to bude pravda, to uvidíme.

Prošel jsem tedy velikánskou železnou bránou a vyšel jsem rovnou na náměstí. Nevím proč, ale zamířil jsem k jedněm malým a nevýrazným dveřím. Když jsem vešel uviděl jsem před sebou dlouhou chodbu a na konci té chodby byl psací stůl a za ním seděla nějaká žena. Došel jsem k ní a usmál jsem se na ní.

„Dobrý den pane. Jdete za Panem Arem Volturi?“ zeptala se mě bez nějakého maskování. Usmál jsem se na ní.

„Pokud mi pomůže s mým problémem, tak ano,“  usmál se na ni.

„A máte velké V?“ zeptala se mě. Chvíli jsem se snažil přijít na to, co myslela a potom jsem jí ukázal plášť.

„Vy musíte být ten zvláštní upír, kterého již pán očekává,“ usmál jsem se na ní a ona jen řekla lehce a potichu: „Dimitri!“ vedle mě stál ten mladík, ten upír, co mi udělal díru do pláště. Jen se na mě usmál a pokynul mi, ať jdu za ním.

Šli jsme po velikánských a mohutných schodištích dolů. Nebylo jedno nebo dvě, bylo jich snad osmero. Když jsme se konečně dostali řekl bych k cíli k velkým dřevěným dveřím, ten kluk, Dimitri je otevřel a mi jsme vešli. Vešli jsme do nádherného sálu s vysokým stropem. Na vyvýšeném stupínku byly posazeny tři trůny a na nich seděli tři upíři. Ten uprostřed se zvedl a šel ke mně. Dimitri se jen uklonil a šel si stoupnout ke dveřím.

„Jsem Aro, můj milý neznámý příteli,“ řekl mi a usmál se na mě, byl až moc přátelský, ale slušné vychování je nade vše. Připomněl jsem si.

„Jsem doktor Carlisle Cullen,“ odpověděl jsem mu prostě. Vytřeštil na mě své červené oči.

„Doktor, pravíš? Je pravda, že jsi zvláštní. Máš jinou barvu očí. Ale že by ses mohl ovládat tak, že jsi doktor?“ nevěřícně si mě měřil.

„Jsem, no dalo by se tomu říkat něco jako Vegetarián. Živím se pouze zvířecí krví a lidská krev na mě nepůsobí,“ řekl jsem mu čistou pravdu.

„Přiveďte Marianu,“ řekl najednou z ničeho nic. Dimitri s ještě jedním klukem k nám převedli v řetězech jednu nádherou ženu. Byla člověk. Aro jí ukázal aby šla blíže k němu. Vzal potom nůž a rozřízl jí ruku. Valila se z ní krev a ostatním upírům zčernali oči. Rychle jsem k ní doběhl a ránu jí zaškrtil svým pláštěm. Krev přestala stříkat a tak jsem jí tu ruku ošetřil. Z mého malého kufříku jsem vzal vatu, nit a jehlu. Nejdříve jsem ránu vyčistil a poté jsem jí ruku zašil. Ostatní upíři  se na mě dívali, já nevím ani jak ti to popsat Ness, možná s obdivem, asi. Poté jsem vše uklidil a Marianu jsem objal kolem ramen a pomohl jsem jí vstát.

„Působivé,“ řekl Aro. „Příteli mohl bych tě požádat o ruku?“ zeptal se mě Aro, byl jsem vyveden z míry, jelikož jsem nechápal kam tím směřuje. Jen se usmál a dopověděl „jen mi podej ruku,“ podal jsem mi jí a on se mě jen tak dotkl malíčkem a  zavřel oči.

Bylo to zajímavé. V mysli se mi začaly vyjevovat vzpomínky od mého útlého dětství až po teď asi půl hodiny jsme tam jen tak stáli a bylo to fascinující. On mi asi, je to možné četl myšlenky a vzpomínky.

Když otevřel oči byl velmi, ani nevím jak to říci. Překvapen nebo možná i něco jiného, nedalo se to popsat, jen ty jeho jiskřičky v očích nutily takový malý hlásek v mé hlavě aby mi říkal „Kdo uteče vyhraje.“ Nedal jsem se a zůstal jsem stát. Čekal jsem co z něj vypadne.

„Milý příteli já a mí bratři Caius a Marcus,“ pokynul ke zmiňovaným. „By jsme byli rádi, kdybys zde zůstal jako náš věrný přítel a host Voltery,“ něco mi v hlavě říkalo, že by nebylo moudré odmítnout.

„Velmi rád,“ řekl jsem mu a on se jen přehloupě usmál, jako by získal nějakou trofej nebo co. Pokynul Dimitrimu.

„Zaveď Carlislea do jeho pokoje,“ řekl mu a ten se postavil ke mně, ze slušného vychování jsem se poklonil a s Dimitrim a i Marianou odešel do svého nového pokoje,“ řekl jsem Ness, která se na mě jen usmála.

„To bylo zajímavé dědo. Povíš mi jak to bylo s tou ženou? Marianou?“ zeptala se mě potom.

„Dobrá tedy. Mariana byla moje první láska od doby kdy mě přeměnily na upíra, ale začneme hezky od začátku. Když jsem ji zachránil, odvedl jsem si jí k sobě do mého nového pokoje. Za týden jsme se s Marianou stali velmi dobrými přáteli a ona mi začala věřit. Byl to zrovna jeden krásný večerní západ slunce v královských zahradách Voltery. S Marianou jsme se jako každý jiný večer procházeli zahradami při západu slunce. Nechal jsem Marianě ušít krásné šaty, aby měla v čem chodit. Volturiovi se k ní chovali jako k nějaké služce a to se mi nelíbilo. Ona byla velmi zajímavá a výjimečná žena. Také byla velmi krásná a přiznám ti Ness, že mi učarovala. Zamiloval jsem se do ní za dva dny, ale teď k tomu večeru.

U Volturiových jsem to zařídil, tak, aby měla Mariana komnaty hned vedle mých a tak jsem na ní čekal na chodbě, před jejími dveřmi. Vyšla a mě málem vypadly oči z důlku. Měla na sobě nádherné šaty zlaté barvy. Její nádherné modré oči a zrzavé až červené vlasy mě doháněly k šílenství, navíc když je měla vyčesané nahoru, což jí nádherně odhalovalo její dlouhý krk. Nádherný náhrdelník a náušnice které byli z jemného zlata a červenými rubíny dominovali s její na člověka poměrně bledou pokožku.

„Vypadáš nádherně," složil jsem jí poklonu.

„Děkuji," řekla, měla při tom krásně červené tváře a její plachý úsměv na její tváři byl tak, tak jednoduchý a přitom, tak, tak okouzlující.

„Půjdeme?" zeptal jsem se jí a ona jen přikývla. Nabídl jsem jí rámě a ona se do něj zavěsila.

Procházeli jsme se mlčky zahradou při západu slunce. Najednou jsem spatřil nádherný altán při pobřeží moře, jelikož Volterijská zahrada byla tak velká, že sahala až k moři.

„Sedneme si?“ zeptal jsem se jí a ona jen přikývla. Už dlouho jsem se jí chtěl vyznat z mých citů k ní a teď na to byla ta správná chvíle.

„Mariano, už dlouho bych ti chtěl říct, že jsi velmi okouzlující a výjimečná žena. Od první chvíle co jsem tě spatřil, ses mi zalíbila a postupem času jsem se do tebe zamiloval,“ řekl jsem jí a klekl jsem si před ní na pravé koleno jak bylo tehdy zvykem. „Mariano, staneš se mou manželkou?“ zeptal jsem se jí a otevřel jsem malou černou krabičku se zlatým prstenem, který měl rubínový kámen. Počkej Ness ukážu ti ho,“ řekl jsem a sáhnul jsem do mého šuplíku pro tu samou krabičku v níž byl onen zmiňovaný prsten. Ness vydechla když ho uviděla.

„Je nádherný dědečku. Dopovíš mi to?“ zeptala se.

„To si piš, tak poslouchej. Mariana si prsten prohlížela a rozvažovala, co mi odpoví, to jsem poznal, tak, že měla na čele takovou maličkatou vrásečku, přímo mezi očima. Potom se usmála.

„Carlisle i já se ti musím vyznat, že tě miluji. A ano velmi ráda si tě vezmu za manžela,“ odpověděla mi a mě se málem mé mrtvé srdce radostí rozskočilo. Tehdy jsem jí poprvé a naposledy políbil.

Asi se divíš proč říkám naposledy, že?“ zeptal jsem se Ness a ona jen přikývla. „Mariana se bála, když jsem jí řekl, že to řekneme Arovi.

„Proč z toho máš ale strach Mari?“ ptal jsem se jí.

„Ty nevíš proč mě tu Aro drží, že?“ zeptala se mě a já jsem záporně zakroutil hlavou. Jasně že nevím, když mi to neřekla.

„Já se mám stát Arovou ženou. On si mě vybral a když jsem odmítla začal mě tu věznit. Odmítala jsem dále a tak mi začal ubližovat. Řezal do mě a párkrát mě i kousnul,“ řekla mi a podívala se do země. Potom vstala a vyhrnula si sukni až ke kyčlím na jejích stehnech se rozléhalo asi dvacet jizev od upířího kousnutí. Byl jsem zhrozen.

„Co ti ještě udělal?“ zeptal jsem se jí suše. Neměl jsem sílu mluvit. Chtěl jsem ho zabít.

„Vzal si mě,“odpověděla mi se slzami v očích.běžel jsem do paláce a přímo do sálu, kde jsem chytil Ara pod krkem na jeho trůně. Nebyla tu ani garda a dokonce ani Caius a Marcus. Což bylo zvláštní, ale nechtěl jsem to řešit. Chtěl jsem ho zabít, ale nemohl jsem. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale Ara jsem zabít nemohl. Pustil jsem ho a zhroutil jsem se na zem.

„Proč ona, Aro? Proč Mariana?“ zeptal jsem se.

„Nevím, ale zamiloval jsem se do ní a tím, že mě odmítala jsem se na ni rozzuřil a proto jsem to udělal a moc se za to stydím to mi věř, ale patřila jednou mě a patřit mi bude Carlisle. Vím že ji miluješ, ano to můžeš. Vím že ona miluje tebe, ano to může, ale byla moje a je moje,“ řekl to tak rozhodně a já věděl, že tohle jsou posvátné zákony a také vím co nařizují v této situaci.

„To neuděláš Aro, řekni mi že to neuděláš!“ byl jsem jak smyslů zbavený. Každý kdo se zprotiví Arovi nebo jeho bratrům bude pikat a nikdo nesměl mezi bratry přinést spor. Ani žena a jelikož mě Aro bral jako jednoho ze své rodiny čekal Marianu trest. Smrt.

„Carlisle, můj skoro bratře. Víš, že musím a udělám to,“ řekl mi Aro.

Za dva týdny nechal vystrojit Aro hranici a Marianu chtěl nechat upálit. Nebránila se, když si pro ni šli. Ona věděla, že se zprotivila pravidlům a svůj trest přijala. Když v tom mě něco napadlo.

„Aro! Zadrž! Dostal jsem nápad. Jak jí potrestat, ale nechat ji naživu. Pošli ji do kláštera. Tam nebude již ničí, jen boha,“ navrhl jsem Arovi a ten se mnou souhlasil. Ovšem věděl, že bych bez ní trpěl a tak nám dal týden na to abychom se spolu rozloučily a i já i Mariana jsme museli slíbit, že už nikdy jeden toho druhého nevyhledáme.“ Dokončil jsem vypravování.

„To bylo nádherné dědečku. Povyprávíš mi ještě něco?“ zeptala se mě.

„Copak chceš vědět?“

„A viděl ses s ní ještě někdy?“ žadonila Ness.

„Ano,“ řekl jsem.

,,Kde?" zeptala se mě.

,,Je tomu již osmnáct let co jsem ji viděl naposledy. Změnila se, stala se upírkou, ale kočovnou. Už se nejmenuje Mariana, ale Victoria," řekla jsem jí ve vzpomínkách na ženu, kterou jsem kdysi miloval nade vše, která chtěla zabít mou dceru Bellu, když byla člověkem. Na její krvelačné oči a opovrživý pohled, když mě viděla a nenávist v jejích očích, ale jediné, co se v nich již neodráželo, byla láska.

Doufám, že se vám první povídka líbila.

Moje shrnutí ...OooO... Kdo napíše další Kapitolku?

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Páteční večery - Carlisleovo seznamení s Volturiovými a Marianou: