Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Paprsek života - 2. kapitola

edwbellabysaurinds


Paprsek života - 2. kapitolaK téhle kapitole se mi nechce moc prozrazovat. Snad jen, že Bella opět sedí doma a přemýšlí...
Opět je kapitola trochu kratší, ale slibuju, že to příště rozvedu víc. Jinak budu ráda, když zanecháte komentář s názorem.
Twinkle

Po desáté, po sté, po tisícé, po milionté jsem přemýšlela stále o stejné věci. Zranilo mě. Vlastní dítě. Snažila jsem se, seč jsem mohla, ale nenacházela jsem jedniné rozumné řešení. Kap, kap, kap, bubnovaly dešťové kapky na střechu. V souladu s nimi hučel a šuměl proud vody vytékající z okapu. Pršelo. Stejně jako v den, kdy se to stalo. Nebrala jsem to jako zvláštní znamení. Pršelo tady skoro pořád.

Pomalu jsem se zvedla ze židle a došla k oknu. Mlžný opar ležel nad Forks a zakrýval celé nebe. Dříve by se mě zmocnila klaustrofobie, ale teď už jsem byla zvyklá. Sledovala jsem temně zelený les, jak se táhne po celé délce horizontu a plynule, nenásilně přechází ve sdružení domků. Dva týdny. Dva týdny a já stále neznala východisko. Jedině snad... ne, to ne. Zakázala jsem si na to myslet. Nemohu ho zabít. Vždyť je to moje dítě. Má vlastní krev.

Cítila jsem se hrozně, už jen kvůli tomu, že mě ta příšerná věc napadla. Stejně by to nešlo. Nevěděla jsem, jestli mu vůbec bije srdce, natož jestli je smrtelný. Možná zdědil něco z upíří odolnosti, ale rostl, takže upír to jistě nebude. Ucítila jsem jemné kopnutí. Dával mi najevo, že tu je. Pohladila jsem si břicho.

„Neboj se. Maminka je s tebou.“ Ne. Nemohla jsem mu ublížit, i přesto, co mi udělal.

V noci jsem nespala, a jak jsem stála opřená u okna, začala mi padat víčka. Přitáhla jsem si židli blíž k sobě, posadila se a bradu si opřela do dlaní. V klidu jsem zavřela oči a slastně vydechla. Potřebovala jsem si odpočinout.

Prudká bolest mě nutila prohýbat se v zádech, proudila celým mým tělem a škubala mými končetinami v nesnesitelných křečích. I přes ta hrozná muka jsem dokázala myslet jen na to, jestli je moje miminko v pořádku. Roztřeseně jsem natáhla ruku vedle sprchového koutu a prakticky poslepu nahmatala kalhoty. Z kapsy jsem vytáhla mobil a vyťukala číslo pohotovosti. Zvonění se ozvalo pouze jednou, téměř okamžitě to někdo zvedl.

„Haló?“ ozval se ženský hlas, velmi naléhavý. Ale já jsem nebyla schopná slova. V duchu jsem se modlila, ať jim to dojde, ať zachrání mé dítě, ať přijedou a vše urovnají. Ozvalo se pípání, položila. Poslední, co jsem vnímala, bylo, že za rohem houká sanitka.

S cuknutím jsem se probudila a zároveň se bouchla do čelisti o parapet. Zatímco jsem si třela bradu, hlasitě mi zakručelo v žaludku. Poslední dobou jsem měla hlad pořád. Nedivila jsem se, to, jak moje břicho rychle rostlo, naznačovalo, že dítě potřebuje velké množství živin. I přesto jsem stále slábla. Obávala jsem se, že nedokáže přijmout lidskou potravu, a tak se jeho potravou stávám já. Což o to, já bych za něj klidně svůj mizerný život položila, ale obávala jsem se, že to nepřežije on.

Teď jsem to nechtěla řešit. Už tak jsem měla problém vyřešit spoustu dalších věcí. Další zakručení v žaludku mě přinutilo popadnout peněženku, igelitku a upalovat do supermarketu, než umřu hlady.

Procházela jsem uličkou mezi regály a sem tam něco hodila do nákupního košíku. Nevnímala jsem zboží, které mi procházelo rukama, byla jsem na to příliš zamyšlená. Nakonec to dopadlo dobře. Přijeli včas, ošetřili mě. Jen obinadlem pevně ovázaná žebra tu zůstávala jako vzpomínka na nepříjemnou událost.

Nebyla to tak docela pravda. Doufala jsem, že už se to nikdy nestane, ale opět jsem se mýlila. Ucítila jsem prudký pohyb v lůně. Roztřásla jsem se a neudržela se na nohou. Podlomila se mi kolena a já se tvrdě udeřila do hlavy o dlaždičky. Rozostřil se mi zrak a prostředí obchodu mi splynulo v jednu velkou, barevnou a rozmazanou skvrnu.

„Rychle! Zavolejte někdo záchranku! Honem!“ ječel kdosi hystericky. Temnota se přes mě valila a unášela mě do zapomnění.

(...)

„Slečno? Slečno, probuďte se. Slyšíte mě?“ Mrzutě jsem zamručela, všechno mě bolelo. Několikrát jsem zamrkala a otevřela oči. Ležela jsem na tvrdé posteli s postranicemi v bílé místnosti silně páchnoucí po dezinfekci. Nade mnou se sklánělo několik obličejů. Dvě ženy a muž s brýlemi.

„Už se probrala,“ zašeptala jedna z žen. Ten muž odkudsi vytáhl malou baterku a posvítil mi do očí. Nečekala jsem to, slzné kanálky začaly produkovat slzy, které mi následně začaly stékat po tvářích. Přimhouřila jsem oči. I přes mou reakci byl muž očividně spokojený.

„V pořádku, reaguje normálně,“ poznamenal směrem k sestřičkám - jak jsem si později uvědomila.

„Slečno, víte, kde jste?“

„Ehm, v nemocnici?“ Nechápavě jsem na něj koukala. Snaží se ze mě udělat blbce?

„A pamatujete si, co se stalo?“ Nemohla jsem mu říct, že mě málem zabilo vlastní dítě, které čekám s upírem a které je evidentně velmi nebezpečné. Bleskurychle jsem se rozhodla zalhat.

„Spadla jsem a bouchla se do hlavy.“ To byla tak napůl pravda, ne? Okamžitě jsem ucítila, jak se mi červeň hrne do tváří. Lékař si toho kupodivu nevšiml. Panebože, moje dítě. Ruka mi automaticky vyletěla k... břichu, které vypadalo jako menší meloun.

„Je...“ Nedokončila jsem, po jednom slově se mi zlomil hlas. Zhluboka jsem se nadechla. „Je moje dítě v pořádku?“ Doktor se na mě zkoumavě podíval.

„Jistě, ale oba si teď musíte pořádně odpočinout.“

(...)

V nemocnici se čas vlekl, jenom mi třikrát denně přinesli jídlo a mezitím prášky. Tím jejich péče o mě končila a já jsem zbylý čas mohla přemýšlet. V noci se mi spalo špatně, měla jsem polámaná žebra, nemohla jsem se bezbolestně ani nadechnout.

Po zhruba čtyřech týdnech jsem mohla domů. Nic se tam nezměnilo, nemělo se tam co změnit. Unavená, rozlámaná z tvrdé nemocniční postele jsem večer zalehla. Během pár minut jsem usnula klidným, vyrovnaným a hlubokým spánkem.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek života - 2. kapitola:

 1 2   Další »
14. vesper
20.06.2011 [12:44]

vesperkrásné! a vůbec mi nevadí kratší kapitoly Emoticon Emoticon Emoticon . Takže Bellu dostalo to malé do nemocnice? noo, tak snad na nic podezřelého nepřišli, když tam byla tak dlouho... a jestli to chápu správně, tak to bylo už podruhé? poprvé ty žebra? no pak ten sen ve sprše... děsivý.
Jak se s tím chudinka musí poprat sama, to je strašně nespravedlivé! úplně mi jí je líto. Doufám, že bude Bella jednou šťastná a nějak dobře to dopadne, protože takové stresy asi dlouho neustojí... ach jo...
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon moc se mi líbí jak popisuješ ten smutek a beznaděj a používáš šikovné a přirozené obraty, že se to velmi lahodně čte Emoticon Emoticon Emoticon
přestaň se podceňovat, holka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Mishanny2
14.06.2011 [14:31]

tak jo, v prvé řadě se omlouvám, že mi trvalo tak dlouho...(Twinkle: ty víš, jak to myslim...) Emoticon Ale zkrátka jsem neměla čas... Emoticon A teď mě to mrzí, protože je to fantastický... Emoticon Emoticon Emoticon Úžasná kapitolka!! Emoticon Emoticon Emoticon

P.S.: ještě jednou se omlovám...a co se týče kapitolovky...jen tak dál! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Mili1
29.05.2011 [11:54]

Mili1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.05.2011 [10:14]

TwinkleNatyCullen: Takže, opět ti hrozně moc děkuji za tvůj komentář...i za "lehkou kritiku". A vůbec se mi neomlouvej, nemáš za co.
K tomu co jsi napsala: Ano, vím, že v první části této povídky příliš akce není, ale chtěla jsem tím vyjádřit tu jakousi bezmoc, otupělost a nevnímavost. Prostě to, jak na všechno kašle, jak už jí nic nedává smysl. Ale! Myslím, že ti mohu prozradit, že další kapitola, na které už pracuji, bude opravdu hodně zásadní, dojde, i když k asi ne tak docela nečekanému zvratu. Vše se hrozně zamotá. Takže se neboj, tohle je teprve začátek...
Myslím, a troufám si říct, že od této chvíle až do konce povídky bude vše velmi nečekané...
Jinak opět ti strašně moc děkuji za tvou chválu, jsem šťastná, že se ti má povídka líbí. Emoticon

29.05.2011 [9:35]

NatyCullenAhoj,
v prvé řadě se Ti chci omluvit, že jsem nekomentovala dřív, ovšem včera jsem byla celý den ve Vídni a zkrátka jsem neměla internet u sebe. Ovšem lepší pozdě než nikdy, ne? Emoticon
Takže jsem (opět) tady, u tvé skvělé další kapitolky, která mi zase bere dech. Emoticon Nevím, kolikrát jsem ti už napsala, že se mi strašně moc líbí tvůj styl psaní a vyjadřování, vypadá to, jako bys už byla profesionální spisovatelka. Emoticon A jestli tomu tak ještě není, za pár let určitě bude. Ke kapitolce: Moc se mi líbil zamyšlený úvod, byl pěkně rozepsaný a úchvatně popisoval Belliny pocity. To, jak už si zvykla na déšť, na opar, zvykla si už na bolest, která ji neustále provází. Emoticon Takže děťátko už začíná pěkně zlobit a způsobuje jí potíže, ale Bella je neochvějná matka, která by pro své dítě zemřela. Zkrátka se mi to moc líbilo, ale já, jakožto velký akční typ, který vyhledává spíše povídky s nejasným koncem a kde se třeba v jedné kapitole všichni pozabíjí, zradí, nebo naopak zamilují, zkrátka takové, u které mi vypadnou oči z důlků nadšením, akcí nebo zradou a zlým koncem, bych si už přála nějaký zlom, něco, co by moje oči úplně zrujnovalo. Emoticon
Ale chápu, že toto má být emoční povídka, že toto je to Bellino nostalgické období a mě se to líbí. Emoticon Emoticon Ale už se těším na nějakou akci, jestli tam teda bude... Emoticon
Ale moc pěkné, chválím! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Lexis
28.05.2011 [23:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.05.2011 [18:52]

TwinkleV první řadě bych chtěla říct - moc vám všem děkuju za krásné komentáře, i smajlík mě moc potěší...
Forevergirl: Děkuju moc, vždycky se hrozně červenám, když od tebe čtu komentáře, protože mám pocit, že se svými spisovatelskými schopnostmi ti nesahám ani po kotníky. Takže děkuju ti, opravdu si toho moc vážím a jsi velmi talentovaná.
kikuska: Děkuju moc, jsem ráda, že máš zájem o další kapitolu, motivuje mě to k dalšímu psaní. Takže, k tvé otázce - kolik bude mít kapitol ještě pořádně nevím, ale vychází to opravdu na docela dost, příběh je hodně rozsáhlý...snad vás to nebude moc nudit... Emoticon
Takže ještě jednou vám všem moc, moc a moc děkuji... Emoticon Emoticon

28.05.2011 [18:27]

lucka2010 Emoticon Emoticon

6. kikuska
28.05.2011 [16:10]

Emoticon Emoticon Emoticon prosím rýchlo pokračovanie už sa nemôžem dočkať ... a ak sa smiem spýtať ... koľko bude mať táto poviedka kapitoliek??? Emoticon Emoticon Emoticon

28.05.2011 [13:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!