Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 3

15.01.2013 (21:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5439×

Edward

Nešel jsem rovnou domů. Procházel jsem kolem toho místa, kde si ještě před chvílí Renesmé hrála se Samem. Všiml jsem si kusu barevné látky ležící na trávě. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se zašel blíže podívat, co to je. Byl to takový ten látkový šátek pro malé holčičky, náhrada čepice. Podle vůně jsem poznal, že patří Renesmé, o tom není pochyb. V tu chvíli mi v hlavě zablikala žárovka a já dostal geniální nápad. Byla by škoda, kdyby se tento šátek opět nedostal ke své majitelce, ne? 

Bez váhání jsem se otočil čelem vzad a vydal se tím směrem, kterým Bella společně s Renesmé před chvílí odešla. Procházel jsem kolem té staré paní, Abigail. Neunikl mi její pohled, kterým mě sledovala, a popravdě mi to, i jakožto upírovi, nebylo zrovna dvakrát příjemné. Proč mě pořád tak sleduje? Nejhorší na tom všem bylo, že její myšlenky byly nečitelné a pomotané, takže ani takto jsem nic nezjistil.

Šel jsem směrem, kterým jsem viděl Bellu odcházet. Už dávno se mi s Renesmé ztratily z dohledu, ale ve vzduchu byla cítit jejich vůně, a tak jsem šel podle toho, kde byla nejsilnější. Ani na minutku jsem nezaváhal, jestli náhodou nejdu špatným směrem, neboť tuto ulici znám jako vlastní boty. Pohled mi padl na dům, ve kterém Bella s Renesmé bydlí. Je to dům náčelníka Swana. Zevnitř jsem slyšel akorát Bellin a Renesméin tlukot srdce, která jí horlivě vyprávěla, jak ji Sam poslouchá. Nebyl jsem překvapený, když jsem zaslechl své jméno. Renesmé jí vyprávěla o všem, co jsme spolu dělali. To, jak se neustále smála a jak Sama bavilo mi nosit jeden klacek za druhým. V duchu jsem se při těch vzpomínkách zasmál.

Teď, nebo nikdy, dodal jsem si odvahu a přešel ulici k domu Swanových. Došel jsem před vchodové dveře a zaváhal. Nebylo by lepší to tu jen položit a odejít? Nebo mám opravdu zaklepat?

Takto jsem snad ještě nikdy neváhal. Jedna část mě mi říkala, ať to tu položím a nechám to být, vykašlu se na to, ale ta druhá s ní chtěla mluvit ještě jednou a, i kdyby naposledy, se jí podívat do očí.

Nebuď srab, řekl jsem si a zaklepal na bílé dřevěné dveře. Chvilku se nic nedělo, ale zanedlouho jsem slyšel lehké kroky mířící ke dveřím. Podle lehkosti kroků jsem usoudil, že tohle není Bella, nýbrž Renesmé. Dveře se otevřely a mé domněnky se potvrdily. Jen co mě zahlédla, úsměv na její tvářičce se rozšířil.

„Ahoj! Co tu děláš?“ vyptávala se mě okamžitě. Já jsem k ní natáhl ruku s šátkem a naznačil jí, ať si ho ode mě vezme.

„Něco sis tam zapomněla, říkal jsem si, že by byla škoda, abys ho ztratila,“ řekl jsem jí na vysvětlenou a sledoval, jak zareaguje.

„Jé, to je moje! Kde jsi to našel?“ zajásala a šátek mi vytrhla z ruky. Vzápětí se opět vyptávala, no, já jsem jí nestihl odpovědět, neboť nás přerušil Bellin zvědavý hlas.

„Renesmé, kdo to je?!“ křičela a já slyšel, že její kroky míří ke dveřím. Když došla až do chodby a zvedla svůj pohled od telefonu, který držela v ruce, zůstala stát celá zkamenělá. Očima kmitala ode mě k Renesmé a nazpátek.

„Zlato, běž do pokoje, ano?“ promluvila. Hlas se jí chvěl a já si všiml, že se jí klepaly ruce. Nespouštěla ze mě pohled, přímo mě s ním propalovala.

„Proč?“ otočila se na ni ta malá s otázkou v očích. Bella se na ni přísně podívala a rázně jí odpověděla.

„Běž do pokoje,“ řekla, avšak Renesmé tu stále postávala. „Hned!“ dodala Bella a na Renesmé bylo znát, že to vzdává. Poraženecky jí poklesla ramena a sklonila hlavu.

„Tak ahoj, Edwarde,“ řekla smutným a skleslým hlasem a mířila ke schodům.

„Ahoj,“ řekl jsem na rozloučenou a čekal, co se bude dít dál. Bella počkala, dokud neslyšela bouchnutí dveří od dětského pokoje a potom se otočila ke mně. Byla naštvaná a zřejmě i dosti rozzuřená. Rukama mě začala tlačit do hrudi a já couval poslepu ven. Bella vyšla z domu a dveře přivřela. Nic jsem neříkal, jen jsem ji nechal.

„Můžeš mi říct, co tady chceš?!“ řekla potichu, ale na jejím hlase bylo znát, že je naštvaná. Snažila se nekřičet, aby to Renesmé neslyšela, kdo ví, třeba seběhla zase zpátky dolů, ale zato to říkala víc než jen naštvaně. Byla rozzuřená.

„Jen jsem Renesmé donesl šátek, který si nechala v parku. Toť vše…“ podal jsem jí na vysvětlenou. I já jsem byl překvapený, s jakou něhou v hlase to říkám. Bella se zhluboka nadechla a přivřela oči, které vzápětí zase otevřela. Zřejmě se tím uklidňovala, jako vždy.

„Fajn, tak… jsi jí ho vrátil, teď můžeš odejít…“ řekla a otočila se zpátky ke dveřím. Otevřela je a vešla dovnitř, ale než je stihla zavřít, kvapem jsem na ni promluvil.

„A chtěl jsem tě znovu vidět…“ Bella se zarazila uprostřed pohybu a zvedla svůj pohled. Podívala se mi do očí a já zahlédl slzy, které se jí leskly na krajíčku. Lehce zakroutila hlavou a promluvila.

„Nevím, co tím sleduješ… Ale budu nesmírně ráda, když nás necháš na pokoji. Co si od toho slibuješ? Celé čtyři roky ses o mě nezajímal. Fajn, já se přes to nějak přenesla. Nepotřebuju tě… Ani já, ani Renesmé. Tak co tady ještě děláš…?“

Ta slova byla jako ostrá břitva do mého mrtvého, tvrdého, kamenného srdce. Bolelo to ještě víc, když jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu. To já jsem byl ten, kdo odešel pryč, ona za nic nemohla.

„Rád bych to nějak napravil… Kdybych věděl, že jsi těhotná, neodešel bych. Bello, tolik mě to mrzí… Chci se stýkat se svou dcerou, prosím,“ prosil jsem ji a přemlouval. Klidně bych si klekl na kolena, kdyby to pomohlo, avšak její pohled mi říkal, že přemluvit ji nebude tak jednoduché.

„To nejde jen tak napravit, Edwarde. I kdybys prosil na kolenou… nemůžeš se jí jen tak po čtyřech letech přimíchat do života, to nejde. Já bych to možná, ale jenom možná, nějak překousla a přenesla se přes to, přece jenom… jsi její otec… ale nechci, aby ses jí do života přimíchal po celých čtyřech letech!“ vykřikla vážným hlasem. Zadíval jsem se jí hluboko do očí. Viděl jsem v nich tu bolest, ale i skrytou radost. Tu radost dávalo najevo i její bušící srdce.

Snažil jsem se nasadit ten nejsmutnější pohled. Třeba nějak obměkčím její srdce…

„Umf,“ vydechla poraženecky. „Jednou za čas chodíme do toho stejného parku… Třeba budeš mít štěstí a budeme tam ve stejný den…“ řekla jen a zavřela za sebou dveře.

Bella

„Mami, půjdeme dnes zase do parku?“ zeptala se mě má dcera při společné snídani. Popravdě řečeno… divím se, že jsem si vůbec všimla toho, že na mě promluvila, neboť jsem ráda, že vůbec žiju. Celou noc jsem skoro nespala a jenom bděla a s hlavou plnou myšlenek zírala do přítmí pokoje. Od včerejšího odpoledne ho mám plnou hlavu, stejně jako Renesmé. Nemluví o nikom jiném než o tom záhadném Edwardovi a o tom, že by ho chtěla znovu vidět. Pro ni je to ten legrační a zábavný pán Edward, se kterým se seznámila. Pro mě je to její otec a chlap, co mě opustil…

„Zase do parku? A nechceš jít třeba do bazénu?“ navrhla jsem jí jinou možnost, neboť jsem věděla, že od včerejška tam Edward bude chodit pravidelně. Kdybychom šly do parku, je větší pravděpodobnost, že ho tam znovu potkáme, než když si půjdeme zaplavat a zablbnout. A to já nechci dovolit. Nechci, aby se Renesmé přimíchal po čtyřech letech do života jako by nic. Lepší, aby věřila, že její tatínek je někde ve světě, ale že na ni každý den myslí a že ty dárky, co dostává na narozeniny, jsou doopravdy od něho. I když jí je kupuju já. Ale o tom ona neví…

„Hm, tak jo…“ souhlasila, ale nesdílela své nadšení natolik, jak jsem doufala. Dál už jsme ani jedna nic neříkaly a jen se věnovaly své snídani. Snažila jsem se do sebe naklopit to kafe a alespoň něco sníst, ale nebylo to nejlehčí. Neměla jsem na to sílu a při pomyšlení, že jsem Renesmé právě slíbila návštěvu bazénu, se mi točila hlava. Fajn, budu se muset dát do pořádku.

Renesmé se po snídani odebrala k sobě do pokoje, kde se snažila donutit svého plyšového medvěda mluvit, a já do koupelny, abych ze sebe udělala člověka. Vlasy jsem si pečlivě rozčesala a svázala do neúhledné šmodrchanice. Abych se více probudila k životu, vlezla jsem si do sprchy. Vím, je to trošku pitomost, když stejně se budu koupat v bazénu, ale prostě jsem se potřebovala probrat.

Po koupeli jsem si vyčistila zuby, k čemuž jsem po chvíli dohnala i Renesmé, neboť na to náhodou zapomněla. Když jsem zkonstatovala, že jsem v koupelně hotová, šla jsem se obléct. Renesmé mi pomáhala sbalit věci, které budeme potřebovat v bazénu. Plavky, ručníky, sprchový gel a hlavně peníze. Ještě že je víkend, páč zítra už musím zase do práce. Pomáhám v jednom místním obchodě, pracuju za pokladnou jako prodavačka. Vždy když večer přicházím domů, mám pocit, že ten úsměv ze rtů nedostanu…

Ani jsem si to neuvědomovala, ale dopoledne uběhlo jako voda. Sice jsem brzy vstávala, ale dlouhá snídaně, ta dlouhá doba strávená v koupelně a následně v šatně, balení věcí do bazénu a pexeso s Renesmé, při kterém jsem stejně pokaždé prohrála, vám ten čas zabere, ani nemrknete.

„Nemáš už chuť na oběd? Potom můžeme vyrazit do toho bazénu…“ zeptala jsem se své dcery. Renesmé pečlivě rovnala všechny kartičky pexesa a jen přikývla. Už od rána je zamlklá, nejspíš kvůli tomu, že nejdeme do parku, ale jdeme si zaplavat… Kdyby jen věděla, proč to dělám, třeba by se tvářila jinak.

Nic jsem na to neříkala a vydala se do kuchyně. Vyndala jsem dva talíře a nandala na ně salát ještě od včerejšího oběda. Dále dva příbory a celé to dala na stůl. Renesmé po chvilce přiběhla a začala jíst. Konečně se trošku rozveselila a já ji musela mírnit, neboť neustále něco povídala. Spíš přemýšlela nahlas.

Když jsme dojedly, špinavé nádobí jsem dala do dřezu, nezdržovala jsem se jeho umýváním. Udělám to, až se vrátíme.

„Tak jdeme už?“ dožadovala se má dcerka. Jen jsem se zašklebila a došla pro tašku s věcmi na plavání. Položila jsem tašku na zem, oblékla si bundu a nazula boty. Jen co jsem se obula, Renesmé vyletěla z domu jako raketa. Bohužel jsme musely pěšky, auto je v opravně, neboť nám ho nějaký idiot před domem naboural.

No, naštěstí bazén není daleko. Byly jsme tam tak do čtvrt hodinky a malá procházka nám neuškodí. Už před bazénem byl cítit chlór a vevnitř to bylo ještě silnější. Když jsme vešly, přešla jsem k pultu, za kterým seděla mladá žena s blonďatými vlasy. Usmívala se na nás.

„Dobrý den. Jednou dospělý a jednou dítě na hodinu a půl,“ požádala jsem ji, avšak vzápětí se za mými zády ozval, mně velmi známý, sametový hlas.

„Na tři a ještě jeden dospělý k tomu.“ Opět jsem zůstala stát jako zkamenělá. Ta žena se na mě udiveně usmála, jako by se chtěla ujistit, jak to má tedy namarkovat.

„Ahoj, Edwarde!“ uslyšela jsem za sebou svou dceru a bylo mi jasné, že tento boj mám předem prohraný.

„Na tři,“ ujistila jsem tu blondýnku za pultem. Edward si stoupl vedle mě a celé to zaplatil. Převzal si naše lístky a klíčky od skříněk. Nám podal dva klíčky a dva lístky, sám si jeden nechal.

„Alice,“ řekla jsem jeho směrem a teprve potom se mu podívala do obličeje. Pochopil, co jsem tím myslela. Alice musela vidět, že s Renesmé půjdeme plavat, jinak není možný, aby nás tu našel náhodou.

„Jo, přesně tak,“ řekl a já u toho zakroutila očima. Chtěla jsem se rozejít s Renesmé do šatny a převléct se, abych tu nemusela tvrdnout s ním, ale on dál mluvil. „Bello, prosím, jenom dnešek. Daruj mi jediný den s mojí dcerou… Bells, vím, že jsem se zachoval jako hlupák… nevím, co to do mě tenkrát vjelo, vlastně… věř, že jsem to udělal pro tvé dobro, ale chci to napravit. Věř tomu nebo ne, ale já tě stále miluju a chci být s tebou a s naší dcerou. Tak pokud ty už mě nemiluješ nebo si mě nechceš pustit do celého života… daruj mi alespoň dnešek,“ poprosil mě. „Kvůli Renesmé,“ dodal, když si všiml, že váhám.

Ještě jednou jsem se přesvědčila, že to Renesmé neslyšela. Byla jsem vykolejená. Neodpověděla jsem mu a beze slova následovala Renesmé do šatny. Sedla jsem si na lavičku u skřínky a nechala slzy téct po svých tvářích. V duchu jsem si nadávala, neboť jsem nechtěla, aby to Renesmé viděla, ale nedalo se tomu zabránit. Když mě miluje, tak proč mě tenkrát opustil?! Co myslel tím pro tvoje dobro? Já už se v ničem nevyznám!

Nevím, jak dlouho mi to trvalo, než jsem zastavila nával nových a nových slz, ale po nějaké době jsem se skutečně dokázala dokopat k tomu, že jsem se začala svlékat z věcí. V tašce jsem našla své modré dvojdílné plavky na zavazování, a to jak na bocích, tak i a zádech a za krkem, a ručník. Převlékla jsem se, vlasy si svázala do culíku a všechny věci, které v bazénu nebudu potřebovat, zamkla do skříňky. Renesmé na mě čekala u sprch, a když mě viděla, přešla ke mně a chytla mě za ruku.

„Už je to dobrý?“ zeptala se starostlivě. Překvapilo mě to, nechápala jsem, jak na takovou otázku přišla, ale bylo mi to tak nějak jedno. Už jsem si zvykla, že má dcera by si mohla dát soutěž v IQ i s Einsteinem a vyhrála by.

„Jo, dobrý, zlato, nedělej si starosti. Tak jdeme?“ ujistila jsem ji a bez čekání na odpověď na mou otázku jsem zamířila ke vchodu do bazénu. Renesmé šla pár kroků za mnou. Když jsem vešla do té veliké haly, kde byl bazén s několika klouzačkami a různými menšími atrakcemi, a kde byl ve vzduchu cítit chlór, začala jsem pohledem pátrat po Edwardovi. Cítila jsem potřebu se po něm podívat. Když už je tady, tak ať si to Renesmé alespoň užije. Já se odeberu někam do vířivky a do Edwarda vložím všechnu svou důvěru.

Jakmile jsem ho zahlédla, zatřásl se se mnou celý můj svět. Jeho svalnatá postava, vypracovaná hruď a kapičky vody v jeho rozcuchaných vlasech… oh! Koutkem oka jsem si všimla, že několik žen i mužů se na něj závistivě dívají. Měla jsem nutkání, dám jim všem najevo, že na něj si nároky dělat nebudou, že já jsem ta, která sem přišla s ním a že je můj … Ale on ve skutečnosti můj nebyl…

Edward k nám mířil s úsměvem ve tváři. Postupně, jak se přibližoval, se mu úsměv zvětšoval víc a víc. Renesmé mu šla naproti, spíše běžela. Než jsem ji však stihla okřiknout, ať neběhá, že by se jí mohlo něco stát, už u ní stál Edward a společně mi šli naproti. Byl na ně pohled k nezaplacení. Opravdu, ta podoba se nedá zapřít. Škoda jen, že věc se má tak, jak se má…

„Tak co první, princezno?“ zeptal se Renesmé, když už stáli těsně u mě. Renesmé se mi podívala do obličeje a já se jí snažila dát najevo, že jsem zvědavá, a že mě zajímá její odpověď. Podívala se zpátky na Edwarda a pečlivě si rozmýšlela svou odpověď.

„Hm…“ zamyslela se a hned na to dostala nápad. „Půjdeme na tobogán!“

Společně jsme se přenesli přes třetí část. Vím, že ve Forks, v takovém, jaké nám ho představila Steph, není žádný bazén, ale berme na vědomí, že je to fanfiction. ;)

Tak, co na to říkáte? :) Trošku nic moc – žádný vážný děj, ale počkejte si na další kapitolku, tam se stane o dost víc. ;)

Dále jen... Lidičky, já vás vážně obdivuju a jsem vám nesmírně vděčná! Tolik čtenářů si snad ani nezasloužím! Děkuju vám. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 3: