Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 15

15.04.2013 (10:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3728×

Vešel jsem dovnitř a Bella za mnou zaklapla dveře. Tady byl ten pach, který mi drásal hrdlo a štípal mě v nose, ještě silnější. Tak strašně jsem doufal v to, že mě Bella pozve dovnitř už od chvíle, kdy jsem to poprvé ucítil. Pach vlkodlaka.

Ihned se mé osoby zmocnil příšerný strach. Je tu Bella s mou dcerou a zároveň se v tomto domě potuluje tvor, který by je mohl zabít?

„Edwarde!“ vykřikl sladký dětský hlásek mé čtyřleté dcerky. S úsměvem na tváři jsem se otočil ke dveřím, které vedly do kuchyně, a spatřil malé sluníčko. Renesmé se ke mně snažila dojít, ale se sádrou jí to šlo těžko, a tak jsem se jí vydal naproti. Renesmé ke mně vzpažila své ruce a já ji objal. Když jsem se vymanil z jejího sevření, vzhlédl jsem. U stolu tam seděli dva muži. Neznal jsem ani jednoho, ale už teď mi byla jasná jedna věc. Jeden z nich je Danny. A jeden z nich je také vlkodlak.

Když jsem se zamyslel a prohlédl si je, došlo mi, že ten se světle hnědými vlasy a světlejší pletí je člověk a logicky jsem si domyslel, že to on je ten Bellin přítel z New Yorku. Ten slavný Danny, kterému jsem vděčný za život dvou osob, které miluji více než svůj vlastní život. Vždyť to byl on, kdo Belle pomáhal v těch nejhorších časech.

Ten druhý s černými vlasy a snědou pletí je vlkodlak. Poznal jsem to nejen podle tepla, které vydávalo jeho tělo, ale také podle rysů a črtů v jeho obličeji. Již před lety jsem takové tváře viděl a byli to vlkodlaci. Quileuté z rezervace v La Push. Avšak je velmi zvláštní, že se tu jeden z nich objevil, neboť Quileuté se v této rezervaci neobjevili už několik desítek let.

„Dobrý den,“ řekl jsem jen tak ze slušnosti a oba dva mi můj pozdrav oplatili, ovšem ani jeden z toho očividně nebyl nadšený. Poznal jsem to i z několika myšlenek, které jsem si dovolil přečíst, a to i přes to, že se snažím svůj dar spíše nepoužívat. Naučil jsem se ho z mé hlavy vytěsnit natolik, že když chci, nemůže ke mně dolehnout ani jediná zbloudilá myšlenka.

V místnosti panovalo zvláštní ticho a atmosféra byla napjatá. Oba dva se radši otočili a věnovali se rozhovoru, ve kterém probírali všechno možné. Nemohl jsem si nevšimnout, že ten vlkodlak mě po očku sleduje, bylo mi jasné, že dokázal rozluštit můj pach. Musím uznat, že má velmi dobré sebeovládání, neboť zatím nevyletěl z kůže.

Já na tom byl stejně, sledoval jsem ho jako ostříž, proto jsem i se svými upířími smysly málem nadskočil, když se u mě objevila Bella s číslem účtu napsaném na kousku papíru. Byl jsem zabraný do jejich rozhovoru a do nepřátelských myšlenek toho vlkodlaka.

„Tady to máš,“ usmála se, ale bylo to jiné než dřív. Jakoby jí ten úsměv více povadl, při pohledu na mě už nezářila tak jako předtím. Oplatil jsem jí to svým typickým šklebem a nadále se věnoval vlkodlakovi. Jak velký jsem měl vztek, až to bylo nepříčetné. O to víc se zvýšil, když mu moje milovaná dcerka horko těžko, ale nakonec přeci jenom hupsla do klína a spustila:

„A pane Jacobe? Danny povídal, že umíte vyprávět pohádky o vlcích! Povíte mi jednu? Prosím!“ Nádech, výdech, Edwarde. To chce klid a zachovat jasnou mysl. Nejraději bych to prokletý psisko roztrhal na kousíčky a odstřelil jej na Měsíc. A jak to tak vypadá, budu se muset řídit vlastní radou, přičemž ale vynechám ten druhý bod. Už déle asi nesnesu být v téhle rodinné idylce, ačkoli jsem tu jen pár minut.

„Ehm, Bello, já asi zase půjdu, mám ještě něco na práci a nebudu rušit…“ ozval jsem se a otočil se ke dveřím. Bella se na mě sotva otočila, jen se rozloučila a dál se bavila. Při pohledu na to mi srdce pukalo bolestí, ale pomalu a jistě mi začalo docházet, že tu pro mě není místo. Naposledy jsem se pokochal pohledem na ženu svého života a zmizel ve dveřích.

Neustále mi v hlavě trčela ta scéna. Má malá holčička, má dcerka sedící na klíně mého nepřítele a dychtící po každém jeho slově. Žena, kterou miluji, se k němu naklání a užívá si té pohody, poslouchajíc vše, co řekne, a k tomu všemu ještě Danny, který si užívá toho, že je zpátky a opět vidí Bellu i s Renesmé.

Ať jsem chtěl, nebo nechtěl, musel jsem si připustit, že jsem Bellu ztratil již navždy. Už tu není možnost, že by mi odpustila a opět mi dovolila stát se něčím víc než jen přítelem či známým. Připustil jsem si tedy tu zdrcující skutečnost, že jsem ztratil ženu svého života, ale stále je tu jedna věc, které se nevzdám. Rozhodně se nevzdám své dcery, nenechám ji zase zmizet ze svého života.

S těmito myšlenkami jsem se rozjel pryč. Mířil jsem rovnou domů, abych tam mohl nechat auto a potom se znovu vrátil pěšky k Bellinu domu. Měl jsem v plánu se schovat na okraji lesa a počkat si na toho vlkodlaka. Někdy přece musí odejít domů, musím o něm zjistit víc. Ani trochu se mi nelíbí, že ohrožuje život dvou osob, které nadevše miluji. Je to vlk, šelma, která má velice tenkou hranici mezi vybuchnutím a bytím v klidu. Stačí něco malého, cokoliv, co by ho dokázalo vyprovokovat, a katastrofa je na světě. Nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát, kdyby se neovládl v přítomnosti Belly nebo Renesmé.

Za celou dobu jsem nesundal nohu z plynu a jel vysokou rychlostí. Auto jsem zaparkoval před garáží a rychle si vystoupil. Když jsem se otočil, všiml jsem si své matky, která stála několik metrů ode mě.

„Kde jsi zase byl, Edwarde?“ zeptala se mě mateřsky. V jejím hlase byla trocha strachu a obav.

„Ve městě,“ odpověděl jsem jí stroze. Už od té doby, co jsem byl s Bellou a Renesmé v bazénu, to u nás doma skřípe. Moc dobře vím, že je to kvůli mně, neboť skoro vůbec nejsem doma. Vždy se tu ukážu jen ráno, abych si vyměnil oblečení, protože by Alice nepřežila, kdybych nosil něco déle než jeden den.

„Zase jsi byl u ní? Zase jsi ji sledoval? Edwarde, vím, že je to těžké…“

„Nevíš!“ vykřikl jsem a nenechal ji ani dokončit větu. Esmé se zarazila a zmateně mě sledovala. Nikdy jsem na ni nekřičel, vždy jsem se dokonale ovládal, a teď jsem na ni takto vykřikl. Esméina tvář se zkřivila smutkem a bolestí.

„Eh… omlouvám se,“ dostal jsem ze sebe a překonal tu vzdálenost, která nás dělila. Došel jsem až k ní a rozpřáhl ruce. Chtěl jsem ji objat a Esmé se tomu nebránila, naopak to byla ona, kdo kolem toho druhého obmotal své ruce. Trochu silněji jsem ji stiskl a nechal se konejšit.

Najednou jakoby na mě dolehla tíha toho všeho, co jsem za několik posledních dní zažil. Bellino odmítání, návštěva Dannyho, ten vlkodlak a také to, že se musím dívat na svou dceru, která ani neví, že jsem její otec. Připadal jsem si najednou tak malý, slabý a bezmocný.

„Edwarde, co se stalo?“ ozvala se Esmé a odtlačila mě od sebe. Cítil jsem její pohled na svém obličeji, ale já se stejně díval na zem. Zakroutil jsem hlavou a dodal:

„Řeknu vám to všem až večer, měli by u toho být všichni,“ řekl jsem a slyšel, jak Esmé znepokojeně nasála nepotřebný vzduch do plic. „Ale nemusíš se ničeho bát, není to nic vážného… řekl bych,“ dořekl jsem ještě, abych ji uklidnil a doufal jsem, že si mého zaškobrtnutí na konci věty nevšimla.

„Dobře. Tak pojď domů,“ řekla a otočila se. Šla směrem ke dveřím a myslela si, že ji následuji, ale když za sebou neslyšela žádné kroky, zase se otočila zpátky.

„Ty nejdeš dovnitř?“

„Já se ještě proběhnu po lese, zkusím něco ulovit… neboj se, přijdu,“ odpověděl jsem jí. Nelíbilo se mi, že jí musím lhát, ale nechtěl jsem, aby si zase dělala starosti kvůli tomu, že jdu za Bellou.

„No… dobře, buď opatrný,“ řekla a svou přirozenou rychlostí došla do domu. Neváhal jsem ani chvilku a rozeběhl se směrem k Bellinu domu. Je zvláštní a zároveň vlastně i legrační, že tuto cestu znám naprosto dokonale. Dřív jsem tudy chodil každou noc, pokaždé když jsem šel večer pokradmu za Bellou.

Díky své rychlosti jsem byl na kraji lesa u jejího domu ani ne za minutu. Slyšel jsem jasně čtyři srdce, z nichž bylo jen jedno lidské. Další bylo vlkodlačí a zbylá dvě poloupíří. Netušil jsem, jak dlouho tu hodlají zůstat, takže jsem ani nedokázal říct, jak dlouho se budu muset krčit ve stínu stromů, ale bylo mi to jedno. Chci o tom psovi zjistit víc, i kdybych tu měl strávit noc.

Posadil jsem se pod strom, jehož větve dosahovaly až k zemi, takže jsem nebyl vidět. Teď mi nezbývá nic jiného než jenom vyčkávat…

Jacob

„Ne, to stačí. Nech si taky něco na zítra,“ domlouval jsem malé Renesmé. Celý den se mě nepustila a chtěla vyprávět další a další příběhy o vlcích. Můžu být rád, že jich znám tolik a tu větší část z toho jsem zažil i já osobně.

„Ale Jacobe, prosím, ještě jeden!“ prosila mě stále neúnavně. Dělala na mě psí oči a u toho sepjala ruce, avšak já jsem stále odolával. Zasmál jsem se tomu a zakroutil hlavou.

„Ne, prcku, to stačí. Další ti povím až příště. Vždyť kdybych ti je všechny řekl dnes, co bych ti pověděl pak?“ zkoušel jsem to stále dokola. Renesmé svěsila ruce a ty jí spadly do klína. Zamračila se na mě a její psí oči pohasly, z čehož jsem poznal, že se vzdává. Přepadlo mě nutkání ji pohladit a zkusit trochu utěšit, ale nakonec jsem to neudělal, protože mě přerušil hlas její matky.

„Renesmé, Jacob má pravdu. Nech si něco na příště, nemůžeš ho tu utrápit mluvením,“ napomenula ji a věnovala jí káravý pohled, když sklízela nádobí od jejich svačiny. Byly to jen dva talíře a sklenice, které nesla do dřezu. Renesmé se na ni smutně podívala, ale přikývla a slezla mi z klína.

Povzdechl jsem si a podíval se na svého přítele, který seděl naproti mně. Ten pozvedl obočí a vyřkl neslyšnou otázku. Občas mívám pocit, že si rozumíme i beze slov, ale tentokrát tomu tak nebylo. Nechápal jsem, co tím chce naznačit, a tak jsem na něj udělal nechápavou grimasu, na kterou mi odpověděl jen zakroucením hlavy a úšklebkem.

Nevěděl jsem, co dělat nebo říkat, a Danny na tom byl zřejmě podobně, neboť za celý ten den, co jsme tu strávili s Bellou a Renesmé, jsme toho napovídali tolik, že mám dokonce pocit, že ztrácím hlas. Opravdu nemůžu uvěřit, že se našlo tolik témat k rozhovoru a najednou není o čem mluvit. Pohled mi padl na několik fotografií, které byly postaveny v rámečcích na okně. Kromě Renesmé s Bellou, které tam byly spolu v objetí, tam byla i fotka staršího muže. Podle toho, co mi vyprávěl Danny, jsem poznal, že to je Bellin otec a Renesméin dědeček. Charlie.

Charlieho příběh také znám, i když si myslím, že ať už je člověk policista, hasič nebo záchranář, musí pro něj být čest zemřít ve službě. Je to smutné a nejspíš i kruté, ale řekl bych, že pravdivé. Zemřít v akci a při hájení práva dobra musí být spíš pocta, i když pozůstalí to tak nejspíš nevidí.

Kvůli mému zamyšlení jsem si ani nevšiml té krásné a dojemné scény, která se odehrávala přímo před mýma očima. Renesmé stála s Bellou v objetí a obě se smály. Když jsem se nenápadně podíval na Dannyho, všiml jsem si, že i on se na ně směje. Byl to moc hezký pohled, doopravdy pěkný. Matka s dcerou, které si jsou nanejvýš podobné.

Ani jsem si nevšiml, že se venku setmělo a rozsvítila se světla. Napadlo mě, že už je nejspíš ten nejvyšší čas odejít, ale než jsem to stihl říct nahlas, ozvala se opět Bella, a tak mi vzala příležitost něco navrhnout.

„Renesmé, už je hodně hodin. Nechceš se vykoupat a jít si lehnout? Myslím, že dneska to bylo náročné,“ řekla a dívala se u toho do tváře své dcerky.

„Hm, ale mami,“ odmlouvala jí, ale Bella ji zpražila přísným pohledem.

„Ne, Renesmé, myslím to vážně, bylo toho dost,“ domlouvala jí a Renesmé si jako na potvrzení jejích slov dlouze zívla.

„Tak vidíš, jsi unavená. Pojď, pomůžu ti,“ řekla a vzala ji za ruku, aby ji mohla držet, kdyby Renesmé náhodou padala, protože stále měla na noze sádru. V tu chvíli jako na povel vyskočil Danny ze židle a přihnal se k Renesmé s Bellou.

„Ukaž, já ji vezmu,“ řekl a popadl Renesmé do náruče. Ta malá se nechala a nic nenamítala, stejně jako Bella, která mu ještě poděkovala. Koukal jsem se už jenom na jejich mizející záda a to poslední, co jsem slyšel, byly kroky, které se ozývaly od schodů.

V ten moment jsem si začal nadávat a vysolil jsem na sebe snad všechny nadávky, co jsem za svůj život posbíral. Jsem takový idiot! Proč mě taky nenapadlo jí jít pomoc? Dannyho to ihned napadlo a vystřelil ze své židle jako raketa, zatímco já jsem jen sledoval, jak se trápí, když vidí svou dcerku, která sotva chodí. Jen tak si tu sedím na židli, vždyť jo, ať se klidně trápí a namáhají…

Ať to bylo tak či tak, teď už se s tím nedá nic dělat, řekl jsem si a složil hlavu do dlaní. Ruce jsem měl lokty opřené o stůl a jen poslouchal, co se nahoře děje. Danny odvedl Renesmé do koupelny a pomohl jí sundat oblečení, zatímco Bella došla Renesmé pro věci na spaní a rozestlat postel. Když přišla do koupelny za nimi, Danny odešel a nechal je tam samotné.

Nebylo to poprvé, co jsme zůstali s Dannym v tomhle domě takto sami. Napadlo mě, že bych toho mohl využít a něco se dozvědět. Počkal jsem tedy, až Danny sejde schody dolů a vrátí se sem do kuchyně. Když přišel, sedl si opět na židli, opřel se zády o opěrku a prsty vyťukával do stolu melodii.

„Ty, Danny,“ začal jsem a čekal, až upoutám jeho plnou pozornost. Otočil na mě svůj obličej a naznačil mi, ať pokračuju.

„Nevíš, co to bylo za chlápka, který přišel? Před tím, jak Bella šla pro něco nahoru,“ zeptal jsem se ho bez obalu. Danny pozvedl obočí a bylo vidět, že dlouze přemýšlí.

„Hm, nemám ponětí. Vím, že se jmenuje Edward, ale nic víc nevím. Neznám ho, nikdy jsem o něm neslyšel, Bella o něm taky nikdy nemluvila,“ řekl mi a já kývnul hlavou na znamení, že to chápu a pobírám.

„Aha,“ vydechl jsem a nijak jinak to nekomentoval. Danny naklonil hlavu na stranu a koukal se na mě s přimhouřenýma očima.

Ahoj!

Další kapitola za námi, takže se vás opět ptám: „Jak se vám líbila?"

Mé velké díky patří makulce a RoSeate. ;) Děvčata, jste  úžasná! ;)

Také bych vám chtěla oznámit, že se blížíme do finále! ;) Máme před sebou už jen pár posledních kapitol. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 15: