Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pandoria: Chrání mě noční můry - 4. část

7


Pandoria: Chrání mě noční můry - 4. částŠílená a bláznivá Pandoria nadělá ve Volteře pěkný cirkus. Známý hlas ve spletitých chodbách nevěstí nic dobrého. Taky se nám ukáže další shopaholik.

 

Andy? Jsi to ty?"

Úplně jsem přimrzla. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že jsem se zbláznila, že mi z toho plesnivýho hradu přeskočilo nebo tak něco. Zkrátka, nebyla jsem schopná přiznat si, že by to byla ona. Ona nemůže být upír! Ona byla ta útlocitná, ta optimistická, ta co věřila v dobré konce. Jak by se s tímhle životem vyrovnala?
Pomalu jsem se otočila a uviděla tu známou tvář. Teď už vypadala jinak, ale stále bylo vidět, že její tvář má zasněný výraz, ona se tak snad narodila. Ale její oči zamrzly, ta zářivě rudá byla chladná jako led. Zabolelo mě u srdce. Už to nikdy nebude ta Cindy, kterou jsem znala.
Zakroutila jsem hlavou, co to sakra kecám?! Vždyť jsem si přála, abych mohla Cindy vídat. Neodbytný pisklavý hlásek ale křičel někde v koutku mé mysli: „Ale tohle jsi nechtěla! To není ono!". Snažila jsem se ignorovat ho, ale copak to jde? Ignorovat vlastní hlavu...

Stála jsem tam jako socha, neschopná pohybu. Cindy rozhodla za mě. Se smíchem se ke mně rozběhla a objala mě.
Potlačila jsem nutkání zavrčet. No co? Zkrátka ještě nemám dokonalý sebeovládání. Chtěla jsem jí toho tolik říct, ale za námi se ozval ten nejodpornější hlas, co znám.

„Kde se couráš? Čekají na tebe!" prohlásila Jane nafoukaně. Potom si mě změřila pohledem.

„A ty si na mě dej pozor!" zasyčela tak, abych to slyšela jen já.

Cindy vykoktala omluvu a rozběhla se nešťastně za Jane. V ohybu chodby probleskovala trocha světla a Cindyin plášť se zaleskl mně známým odstínem. Antracitově černá s vínovo-nachovými odlesky.
V hlavě mi probleskla zvláštní myšlenka a nasadila mi v hlavě červa. A červíček hlodal a hlodal. Co umí tak závratného, že ji tu chtějí?

Už teď jsem se nudila, a to jsem tu prosím jen tři a půl hodiny. Jak to do úterních nákupů přečkám?
Odpověď se objevila sama od sebe. Okna ve staré části hradu jsou v některých místech nezasklená! Menší útěk nebude problém. S tímhle vědomím jsem se rozběhla do své komnaty, sundat si plášť a vzít si svetr. Lidem by možná přišlo divné, že jdu jen v tílku. Léto bylo letos opravdu chladné.
Jakmile se kápě houpala na ramínku ve skříni, rozběhla jsem se o patro výš, kde bylo největší nezasklené okno, které vedlo na odvrácenou stranu hradu. Potěšeně jsem se ušklíbla, nejsem moc chytrá, ani moc krásná, ale brzo jim tu všem budu lézt na nervy. S tímhle potěšením jsem se vyhoupla na hrubý kámen, který zastával funkci parapetu. Podívala jsem se pod sebe a skočila jsem. Tuhle věc jsem si na upíří podstatě zamilovala, bylo to jako létat, i když jste věděli, že nakonec přistanete brzy.

Když jsem se rozhlížela a přemýšlela, kam se vydat, došlo mi, že jisté místo musím vzít přednostně. Tedy dvě místa. Obchod s elektronikou a obchod s hudbou. Když jsem se podívala na své boty, přidala jsem ještě obchod s oblečením a obuv. 
Nasála jsem vzduch a nechala se vést vůní horkého plastu, kovu a zvukem zrnění. O čtyři bloky dál jsem našla to, co jsem hledala. Obchod s elektronikou stál docela daleko od náměstí a nesnažil se ze sebe dělat něco extra. Vešla jsem dovnitř a uvítalo mě zalapání po dechu. Chlápkovi u kasy málem vypadly oči z důlků. Nevšímala jsem si ho, už jsem si zvykla. Vybrala jsem si slušný iPod, notebook a menší stereo. Pozdě mi došlo, že bude vypadat divně, když se s tím budu tahat po městě. Nasadila jsem tedy „sexy" výraz a přemluvila chlápka, že si tu ty věci za chvíli vyzvednu. Také jsem od něj vyzvěděla adresu nejlepšího obchodu s hudbou v okruhu patnácti kilometrů.
V mém nákupním maratonu následoval blízký skate shop. Bez povšimnutí jsem prošla okolo hip hopových věcí a šla rovnou ke stojanu značky Emily the Strange, který jsem mimochodem pěkně vyrabovala, protože po mém odchodu na něm nezbylo nic v mé velikosti. Prodavačka si mě podivně měřila a ptala se, jestli na ty věci mám dost peněz. Abych neměla, mé oběti nebyly vždy chudé, kupříkladu ten pasák z minulého měsíce měl celkem narvanou peněženku. Zaplatila jsem a o několik obchodů dál jsem si koupila troje rifle. Zbytek oblečení a boty budou v úterý, slíbila jsem si. Tahle věc se mi taky líbila, měla jsem dost peněz a nikdo mi do ničeho nekecal.
Na veřejných záchodech jsem se převlékla a odhodila oblečení, které jsem měla z Volterského hradu, do popelnice s věcmi pro charitu. Uchechtla jsem se, to oblečení bylo jistě drahé, ale bylo taky odporné.
Nakráčela jsem do obchodu s hudbou.
„Máte něco od Muse?" vysypala jsem rychle na mladýho kluka za pultem. Asi brigádník, mohlo mu být nanejvýš čerstvých osmnáct.
„Eh," bylo jediný, co z něj vylezlo. Nemohl ze mě spustit oči, ale docela se mi zamlouval, protože začal, jako většina chlapů od nohou, ale nezastavil se na mým poprsí, jako všichni lidští chlapi doposud. Potom se mi zadíval do očí. V hlavě mi blikla žárovka. Proto ty divný pohledy! Já mám rudý oči! Do prdele, co říct?

„Danieli? Seš snad hluchej? Slečna něco chtěla!" ozval se mužský hlas. Vzápětí vyšel ze skladu starší muž, ale když mě viděl zůstal na mě zírat jako ten Daniel.

„Jej," začala jsem si vymýšlet na fleku, „moc se omlouvám, jestli jsem vás vyděsila. Můj mladší brácha měl oslavu narozenin, moc chtěl udělat pro kamarády bojovku ve sklepě a mě zaměstnal jako strašidlo. Zapomněla jsem si sundat kontaktní čočky."
Na důkaz svých slov jsem sáhla do oka a trochu s ním zahýbala.
Starší muž zakýval hlavou a už se nestaral, ale Daniel se na mě stále upřeně díval. Visel mi na rtech, hltal každé mé slovo. Musela jsem se pousmát, jak jsou ti lidé naivní, věří všemu, co jim nakecáme. Ale z druhý strany byl Daniel celkem hezkej, a poprvé bylo mou reakcí na něčí pohled potěšení. Předtím jsem byla spíš znechucená.

„Prosím, můžete mi zopakovat, co jste si přála?" ozval se rozklepaně.
„Něco od Muse," opakovala jsem klidně. „A tykej mi," dodala jsem jemně, ale nekompromisně. Vykání mám dost od toho černovlasýho pomatence a jeho vlezprdelků. Tu vzácnou Pandoriu, ať si strčí někam.

„Jo, Muse, ty jsou skvělí," dodával roztřeseně a začal se hrabat mezi regály. Nakonec vyhrabal všechna jejich CD. 
Když viděl moje nadšení, oslnivě se usmál. Potom se odvážil a požádal mě o telefonní číslo. Vymluvila jsem se na to, že se mi mobil rozbil při stěhování. On se ale nevzdal a zkusil mě poprosit o e-mail. Řekla jsem si, že tím nic nezkazím, vždycky můžu neodpovídat. Dala jsem mu tedy adresu na e-mail, o kterém moji rodiče nic nevěděli, přece jen, mohli mě hledat, a kdybych najednou odpovídala na e-maily... Vytáhla jsem tedy papír a propisku, naškrábala to, a papír mu podala.

„Divná černá kočka?" otázal se z úsměvem.
„No co, prostě nosím smůlu," odpověděla jsem a odešla.

Cestou zpět do hradu jsem si vyzvedla nákup z obchodu s elektronikou.
U hradu jsem do okrasného křoví schovala své úlovky a vydala se na obhlídku. Chodba byla volná, nikde ani noha. Tak jsem vzala polovinu úlovku, vylezla po zdi do okna a přeběhla do své komnaty. Hodila jsem to do skříně a vydala se pro zbytek.
Když jsem z křoví dolovala poslední igelitku, zaslechla jsem hlasy a ucítila silnou vůni (nebo zápach, jak chcete).

„No tak, srabe, vždyť tu nikdo není. Plánovals to jak dlouho," říkal uštěpačným tónem hlas nějakýho nácka.
„Si to udělej sám, když seš tak chytrej!" odpověděl mu docela vyklepanej hlas.
„Tak počkej, byla dohoda! Já seženu spreje, ty to uděláš!" znovu ho peskoval první hlas.

Došlo mi, o co jde. Asi zkouška odvahy, ale ty graffiti na hradu by se mi líbily.

„Tak tam ten tag udělej, a hotovo!"

Takže jen tag? Tak to ne! Graffiti mi nevadí, ale tohle nemám ráda, bezduchý podpisy.
Napadla mě skvělá myšlenka. Zašla jsem těsně k rohu a nakoukla tam. Byli dva, tohle může vyjít. Hlasitě jsem začala mluvit na neexistující osobu.

„Já a graffiti? Ale, pane policajt! To snad nemůžete myslet vážně. Vždyť já jsem sprej v životě nedržela v ruce."
Chvilinku jsem se odmlčela a pokračovala v monologu.
„Samozřejmě, když někoho uvidím, nahlásím to."

Klukům se rozklepala kolena. Hlasitě jsem zadupala na dlažbě, a byli v prachu. Zůstal po nich jen batoh se spreji, což se mi náramně hodilo.
Čapla jsem zbytek nákupu a přesunula se do pokoje.

Rozhodla jsem se totiž uskutečnit můj ranní nápad. Udělat si nad postelí velký nápis: „Garda je parta srabků". Nemohla jsem si odpustit dovětek, který napíšu jinam.

... A Jane je z nich srab největší!

 


 

Komentáře dodávají inspiraci! Vezměte si to k srdci!

Žádná inspirace = Žádná další kapitola

3. část

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pandoria: Chrání mě noční můry - 4. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!