Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 9. kapitola

21.07.2011 (16:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 70× • zobrazeno 9265×

„Bello?“ Jessica stála na kraji parketu a její spodní čelist utírala podlahu.

„Můžeš mi ksakru říct, co tady děláš?“ vyjela na mě, sotva zaklaply dveře od záchodků.

„Slavím,“ odpověděla jsem chladně. To, jak se na mě dívala a jak se mnou mluvila, mě docela vytáčelo. Kdo si myslí, že je? Moje máma?

„S Edwardem Cullenem?“ propalovala mě pohledem.

„Jo. Vadí ti to snad?“ zeptala jsem se už nasupeně. Copak jí nestačilo to, jak mě od něj odtáhla?

„Jo. Vadí.“ Založila se ruce na prsa a opřela se o zeď.

„A můžeš mi laskavě říct, proč by ti to mělo vadit?“ zavrčela jsem. Vykulila oči a zhluboka se nadechla.

„Například proto, protože se moje nejlepší kamarádka řítí do záhuby?“ odpověděla otázkou. Ten jízlivý podtón se nedal přeslechnout.

„Nevím, o čem mluvíš,“ odsekla jsem.

„Dvěma slovy – profesorský kodex.“ Hořce jsem se zasmála.

„Nebyla jsi to náhodou ty, kdo říkal, že se ten kodex na něj vztahuje jen z poloviny?“ vrátila jsem jí. Zavřela oči a opět se zhluboka nadechla.

„Ano, to jsem řekla,“ odpověděla už o poznání klidněji.

„Tak nechápu, proč tu na mě ječíš,“ podotkla jsem.

„Protože je to Edward Cullen. Když jsem tě nabádala k tomu, aby sis s ním vyšla, neměla jsem na mysli to, aby ses do něj zamilovala,“ snažila se mi přívětivě vysvětlit její názor. Paradoxně mě tím rozzuřila skoro k nepříčetnosti.

„Tak co jsi měla na mysli?“ zaskřípala jsem mezi zuby.

„Jen to, aby ses pobavila. Aby sis trochu užila a…“

„A co? Chtělas, abych se s ním vyspala jako nějaká děvka, nebo co?“ Už jsem byla přes míru vytočená. Copak mě nezná? Copak neví, že na tohle opravdu nejsem?

„Bello,“ povzdechla si. „Jsi vážně tak naivní, nebo blbá? Vážně si myslíš, že i on tě miluje? Proboha, vzpamatuj se. Má tě jen na to jedno. Vsadím boty, že má někde dobře ukrytou svou opravdovou přítelkyni a tebe jen využívá.“ Dívala se na mě jako na pětileté dítě, kterému je potřeba vysvětlit, že Santa opravdu neexistuje a ty dárky pod stromkem kupují rodiče.

„Mýlíš se,“ odpověděla jsem už naprosto klidně. Do tohohle Jessica neviděla. Edward mě nemá jen kvůli sexu. Kdyby jo, proč by mě v tom autě zastavoval.

„Skonči to,“ přikázala mi.

„Cože?“ Já snad špatně slyším!

„Slyšelas. Skonči to, dokud o tom ještě nikdo neví. Teda doufám, že o tom nikdo další neví.“

„Pokud to nikomu neřekneš, tak ne.“  Nevěřícně jsem ji sledovala. Ona mi vážně řekla, ať to, co je mezi mnou a Edwardem, skončím?!

„Neřeknu,  ale ty to ukonči,“ držela se svého.

„Proč bych to dělala?“

„Protože ti to jen ublíží,“ odvětila bez špetky pochopení.

„Jessico, je to můj život a ty,“ ukázala jsem na ni prstem. „Ty mi do něj nemáš co mluvit,“ pronesla jsem ledově.

„Fajn,“ odsekla. „Ale až mi budeš brečet na rameni, že tě nechal, tak si na mě vzpomeneš,“ zahulákala a za doprovodu hlasitého klapotu svých podpatků vypochodovala ven.

xxx

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Edward, sotva jsem došla z toalet.

„Ale jo,“ odpověděla jsem a snažila se usmát nad jeho starostlivým výrazem. „Nikomu to neřekne,“ dodala jsem.

„Věř mi, že to je to poslední, co mě trápí,“ zašeptal a schoval mě do své náruče. Musela jsem se opravdu držet, abych se nerozbrečela. Tohle bylo poprvé, co jsme se s Jess takhle chytly. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem nevěděla, proč chci plakat. Proto, protože jsme se pohádaly? Nebo proto, protože mě na jeden malý okamžik napadlo, že má možná pravdu? Čeká mě vůbec nějaká budoucnost vedle Edwarda? Mám před sebou ještě čtyři roky školy, ale on? On příští rok končí a pak bude muset nastoupit do zaměstnání a dost pochybuju, že by zůstával v Seattlu.

xxx

„Uvidíme se zítra?“ zeptala jsem se, když jsme zastavili v zapadnuté uličce asi sto metrů od mého bytu. Celou cestu z La Strady jsme mlčeli. Edward proto, protože asi nevěděl co říct. Já proto, protože mi v uších stále zněla Jessičina slova.

Vážně si myslíš, že i on tě miluje?

Do té chvíle jsem si ani neuvědomila, že by mě to mohlo až tak ranit. Jessica měla v tomhle pravdu. Edward mi ta dvě slůvka – miluji tě - nikdy neřekl. Ani ty jsi mu je neřekla! okřikla jsem se v duchu.

„Bohužel ne,“ odpověděl a lítostivě se na mě podíval. „Zítra budu celý den s Georgem u soudu.“ Dr. Georg Wellington byl forenzní psycholog, který přijal Edwarda pod svá ochranná křídla a umožnil mu tak ověřit si nabyté vědomosti v praxi. Taky ho bral k vážnějším případům, ke kterým by se Edward zatím nedostal. Jen jsem přikývla.

„Ale večer se pokusím nějak vyvlíknout,“ slíbil mi, když viděl můj smutný výraz. Pokusila jsem se usmát.

„Dobře. Asi už půjdu.“ Sáhla jsem na kliku dveří a chtěla vystoupit.

„Bello?“ Počkal, dokud jsem se na něj nepodívala. „Omlouvám se. Je to moje vina, že jste se pohádaly.“ Vytřeštila jsem oči. Cože?!

„Není to tvoje vina…“

„Je. Kdybych tě nepřesvědčoval, abychom šli slavit, nic by se z toho nestalo.“ Záporně jsem kroutila hlavou.

„Ne, Edwarde. Byla to prostě náhoda. To, že narazíme zrovna na Jessicu, bylo pravděpodobné asi tak jako, že spadne meteorit na hlavu Soše Svobody.“ Pousmál se nad mým přirovnáním a dlaní mě pohladil po tváři. Opřela jsem se o ni a zavřela oči. Na jednu stranu mi bylo strašně. Na stranu druhou příjemně.

„Miluji tě,“ pověděl to tak tichým hlasem, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to náhodou nevymyslela. Oči jsem pomalu otevřela, abych tak mohla nahlédnout do jeho  obličeje, který se nacházel jen pár centimetrů od toho mého.

„C-cože?“ vydechla jsem mírně rozechvěle.

„Miluji tě,“ řekl mnohem víc zřetelněji a takovým způsobem, že se to nedalo zpochybnit. Dívala jsem se do jeho očí, ve kterých se odráželo světlo z pouličních lamp. Ten hřejivý pocit, který se mi rozléval po celém těle, byl k neuvěření. Na hádku s Jessicou jsem okamžitě zapomněla. V tuto chvíli byla naprosto nesmyslná a nedůležitá.

„Taky tě miluju,“ vydechla jsem s takovou lehkostí, že mě to samotnou překvapilo. Edwardovy koutky se vytáhly do nádherného úsměvu a jeho oči se zaleskly pro mě něčím novým. Štěstí? Možná úžas?

A pak se jeho rty dotkly těch mých. Něžně a přesto vášnivě mě líbal, přičemž se jeho ruka přesunula z mé tváře do vlasů. Tohle bylo jiné. Více intimní a více láskyplné. Cítila jsem, že si jsme blíž než kdykoliv jindy. A tentokrát ta blízkost neměla nic společného s pozicemi, ve kterých jsme se fyzicky nacházeli.

xxx

Ráno jsem se probudila s těžkým balvanem na hrudi. Přes tenké stěny mého pokoje ke mně totiž doléhaly zvuky tekoucí vody. Znamenalo to jediné – Jessica s Mikem jsou stále doma. Snažila jsem se zůstat v posteli, co nejdéle to šlo, ale nakonec jsem stejně musela vstát. První přednášku jsem měla už za hodinu a vážně jsem ji nechtěla zmeškat. Navíc jsem se chtěla ještě před tím stavit za Heiglem a oznámit mu, že do toho projektu jdu.

Zachumlaná v županu a s knedlíkem usazeným v krku jsem vešla do kuchyně. Jessica seděla u stolu a četla ranní výtisk Seattle Times. Když jsem kolem ní prošla, ani nezvedla hlavu. Naprosto mě ignorovala a to ticho, které se mezi námi rozprostíralo, mi najednou přišlo velmi hlasité a nervy drásající. Napustila jsem do konvice vodu a otevřela kredenc. Smutně jsem se podívala na místo, kde obvykle býval její proužkovaný hrneček, který každý den čekal, až do něj nasypu lžičku kávy. Teď momentálně stál na stole vedle novin a už se z něj kouřilo.

„Ahoj,“ Mike vešel do dveří a pozdravil mě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem přiškrceným hlasem. Na to Jessica složila noviny a odkráčela pryč. Její přítel se na mě omluvně usmál a šel za ní.

Do školy jsem přijela o čtyřicet minut později. Mé dva spolubydlící jsem už neviděla. Odešli, jakmile jsem se šla převléknout do svého pokoje. Profesor Heigl přijal můj souhlas s obrovským nadšením a ihned se ptal, jestli už mám nějakou představu, o čem by ten projekt měl být. Povyprávěla jsem mu hrubý koncept a on mě pochválil slovy, že věří, že to zvládnu a že věděl, že jsem pro toto přímo stvořená. Nedokázala jsem si naplno vychutnat ten pocit, kdy vás někdo obdivuje a vkládá do vás obrovské naděje.

Ani školu a přednášky jsem nedokázala plně vnímat. Stále se nade mnou vznášel ten šedý mrak hádky mezi mnou a Jessicou. Byla jsem nervózní, když jsem si představila, že se mám vrátit do toho bytu, kde se mnou nemluví ani klika u dveří.

„A dost!“ okřikla jsem nahlas na toaletách. Naštěstí jsem tam byla sama, jinak by si o mně museli myslet, že trpím samomluvou. 

„Tohle mi Jessica nesmí dělat. Proč mám vůbec výčitky svědomí?“ ptala jsem se svého odrazu v zrcadle. Je to můj život a ona, jako moje kamarádka, by mě měla podpořit a ujistit v tom, že pokud ho miluji, tak ať v tom vztahu pokračuju. Rozhodně by na mě neměla být naštvaná a už vůbec ne mi říkat, abych to skončila. Jedinou věcí, kterou by měla dělat, je ta, že by se ze mě pokoušela tahat detaily mého soukromého života a já bych se z těch otázek všelijak vykrucovala.

Místo domů jsem jela do knihovny. Chtěla jsem začít pracovat na tom projektu a tím si pročistit hlavu. Proplétala jsem se uličkami, které tvořily přeplněné regály knih, a snažila se najít Newtonovy Matematické principy přírodní filozofie, když mi oči přikryly chladné dlaně.

„Překvapení,“ zašeptal mi do ucha a rty se otřel o mou šíji. Přesně tohle jsem dneska tak strašně potřebovala. Rychle jsem se k němu otočila a ani jsem se nenadála, už mě líbal. Moje rty samozřejmě nezapomněly reagovat a po chvilce jsem měla ruce omotaného okolo jeho krku.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se celá štěstím bez sebe, když jsme se od sebe odtrhli.

„Nejsi ráda, že jsem tady?“ odpověděl otázkou. Ale ty jiskřičky v očích nešly přehlédnout.

„Právě naopak. Jen… říkal jsi, že…“

„Vymluvil jsem se, že mám něco naléhavého,“ přerušil mě a opět se přisál na mé rty. Rukama mě držel kolem pasu a vyzvedl mě tak, že ani špičkami jsem se nemohla dotknout podlahy. Bylo mi nádherně, úžasně a prostě báječně. Tiskla jsem se k jeho tělu a ani si neuvědomovala, že se nacházíme v univerzitní knihovně. Tedy na místě, kde by nás mohl kdokoliv kdykoliv zahlédnout.

„Jak jsi věděl, kde mě hledat?“ optala jsem se, jakmile mě postavil na zem.

„Tušil jsem, že se ti nebude chtít domů a knihovna byla jediné logické místo, kam bys mohla jít. Tak jsem to risknul,“ pověděl a nahnul se k dalšímu polibku. Přivřela jsem oči a čekala na ten okamžik, kdy se naše rty spojí v tom sladkém důkazu lásky. Ale nic nepřicházelo.

„S dovolením?“ zahřměl za mnou podrážděný ženský hlas. Naprosto probraná jsem se otočila a koukala do tváře nějakého holky. Pozvedla jedno obočí a podívala se na mě pohledem – uhneš, nebo ti mám pomoct? Radši jsem se sama přilepila na regál za mnou a koukala na její záda, která za okamžik zmizela z mého dohledu. Zmateně jsem se rozhlédla a hledala Edwarda.

„Tady jsem,“ objevil se za mnou s úsměvem na rtech.

„Tohle bylo o fous,“ vydechla jsem.

„Jo, to bylo,“ přitakal. Nadechnul se, aby mi ještě něco řekl, ale zazvonil mu mobil. Ihned ho vylovil z kapsy a přitom se rozhlížel okolo sebe, jestli někdo nejde. Moc dobře jsem znala ten pocit trapnosti, kdy vám do knihovnického ticha zazvoní telefon. Není to nic příjemného. A už vůbec ne, pokud máte to štěstí a vidí vás obsluha knihovny.

„Alice?“ rezignovaně si povzdechnul a protočil oči. Nevěděla jsem, jestli mám zůstat na místě, nebo mu dopřát soukromí. Ale když jsem se odhodlala kousek poodejít, zastavila mě jeho ruka, která mě chytila za zápěstí. Zakroutil hlavou a mile se na mě usmál. Tak tedy zůstanu.

„Neboj se. Budu tam,“ odpověděl a mobil zaklapnul.

„Je mi to líto, ale musím odjet,“ řekl se smutným výrazem. Lhala bych, kdyby řekla, že mi to nevadilo. Vždyť jsme se sotva přivítali. Ale rodina je rodina.

„Dobře,“ vydechla jsem a snažila se neznít tak žalostně. Proboha, to fakt nejsem schopná vydržet bez něj ani jeden jediný den? Ne, Bello. Nejsi, sama jsem si odpověděla.

„Zavolám ti,“ šeptnul a opět vyhledal moje rty.

Takže velká hádka proběhla, dostaveníčko mezi regály taky, ale ten automat se mi tam už nevešel. Zato Edward si své vyznání nemohl nechat ujít. Drzoun jeden (to se dělá, aby si dělal, co chce a nebral ohledy na autorku? :-)

Příště tedy bude ten již zmiňovaný automat. Jess a Bella si promluví a pak si ještě zacukrujeme... Moc děkuji za komentáře. Vážně na nich ulítávám a jsem schopná je číst stále dokola.

Jinak mě napadl novej scénář, co by se mohlo v této povídce dít, takže si užívejte ten relativní klid, dokud tam je...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 9. kapitola: