Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 30. kapitola

09.12.2011 (20:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 57× • zobrazeno 7698×

Bella:

Seděla jsem v křesle a sledovala jeho potah. Béžová plyš s kakaovými svislými proužky podpírala moje zkřehlé a třesoucí se tělo. Stačila jedna jediná vteřina a už by se k těm dvou barvám přidala i třetí.

Červená.

Jako jahody, na které měla máma alergii.

Jako třešně, které nám táta na začátku léta vozil po práci domů.

Jako krev.

Moje krev.

„Chtěla mě zabít, chtěla mě zabít…“ Matně jsem si uvědomovala, že si ta slova šeptám sama pro sebe. Jejich významu jsem však nerozuměla. Jediná věc, na kterou jsem byla schopná myslet, byla msta.

Oko za oko.

Zub za zub.

Kulka za kulku.

Postavila jsem se na vratké nohy a s revolverem v ruce šla za nimi. Celá jsem se chvěla. A proto jsem se musela ujistit, že tu zbraň stále držím. Chladivý kov se mi zařezával do dlaně a srdce mi do žil vhánělo bolestný žár. Těch pár kroků však nebolelo vůbec. Nevnímala jsem je. Šla jsem si za svým.

Stáli v chodbě. Asi metr od sebe. A propalovali se pohledem.

Zabití v sebeobraně je z hlediska zákona ospravedlnitelné, slyšela jsem tátův hlas stále dokola.

„Edwarde, uhni,“ zněla jsem prostě. Bojovně. A krutě.

„Ne!“ vykřikl.

Pozdě.

Ta rána byla tak hlasitá, že mě na moment ohlušila. Neviděla jsem, jak Tanya dopadla na zem, protože mi Edward zastřel výhled. Ale určitě jsem ji trefila. Charlieho škola střílení mi totiž nedovolovala netrefit cíl.

„Ještě pořád ji miluješ, Edwarde? Pokusila se mě zabít.“ Tanya byla na živu. A posmívala se. Teatrálně přede mě natáhla ruku, na níž ležela moje kulka. Byla zdeformovaná. A ve chvíli, kdy ji Tanya pustila na zem, mě ohlušila po druhé. Tohle bylo nemožné…

Edward se otočil mým směrem. Myslela jsem si, že mi to nějak vysvětlí. Ale on se místo toho nahrbil a zavrčel. Hlasitě a výhružně. A v okamžiku, kdy se na mě podíval, mu ztmavly oči a tvář se naplnila nenávistí.

„Za to zaplatíš,“ procedil skrz pevně sevřenou čelist. Ruce zatnuté v pěsti se mu třásly pod tíhou obrovské síly a hrudník mu vibroval zlostí.

Nedokázala jsem promluvit. Cítila jsem horkost a chlad zároveň. Strach mě přimrazil na místě. Proč se tak dívá na mě? Odpověď jsem nezjistila. Místo toho jsem jen sledovala svého kata. Přízrak přicházející smrti mi zamknul ústa a uzavřel hrdlo.

Dusila jsem se.

Už zase.

Edward se ke mně přibližoval pomalu. Jako by chtěl mé utrpení ještě prodloužit. Predátorská elegance zdobila jeho krok a výraz šelmy hatil jeho tvář. Nepromluvil. Jen obmotal své bílé prsty kolem mého krku. Mučivě pomalu jejich stisk zpevňoval.

Zlatavě hnědé oči ke mně ještě vyslaly poslední vzkaz.

Ty miluješ mě, ale já miluji ji…

I přes tuto bolestivou pravdu jsem se vzmohla na poslední myšlenku - tohle bude vlastně krásná smrt.

xxx

Je až zvláštní, jaká všechna místa je člověk schopen nazývat domovem. Pro mě tím přístavem bezpečí bylo vždycky Forks. Tam jsem se narodila. Tam jsem vyrůstala. A taky jsem se tam hodlala po vejšce vrátit.

V Seattlu se pro mě místem, kde jsem mohla složit hlavu, stal pronajatý byt na Burke Ave. Kdybych tam žila sama, nebo s cizími lidmi, zřejmě bych tomu místu nikdy nebyla schopna říct domov. Ale tím, že tam se mnou žila Jess, a později i Mike, tak jsem se tam jako doma cítila. Hlavním důvodem bylo zřejmě to, že oba pochází ze stejného města jako já a oba dva znám ještě z dob, kdy jsme společně chodili do školky.

A teď se mým novým domovem měla stát policejní ubytovna. No, radostí jsem do stropu zrovna dvakrát neskákala. Všechno tu bylo strašně neosobní a omšelé. Postel neměla tu správnou matraci – byla proležená. Ramínka ve skříni už jistě zažila lepší roky a jediné zásuvce u psacího stolu chyběla úchytka.

Kromě té zelené výmalby a faktu, že tu bydlí strážci zákona, mi tu nic, co by se mělo rovnat výrazu bezpečný domov, domov nepřipomínalo.

Takže jsem neměla jediný problém ráno vstát a jít ven, protože ani ta postel mě nelákala k delšímu polehávání. A navíc jsem měla hlad. Další z nevýhod bydlení na ubytovně. Sice tu fungovalo něco jako společná kuchyňka, ale zkuste si dát jídlo do ledničky a nemít jistotu, že ho tam druhý den ráno najdete.

Moje první kroky vedly do pekařství na rohu ulice. A pak jsem to ještě vzala přes malou kavárnu, která podle cedule přede dveřmi slibovala možnost zakoupení kávy s sebou. S celým svým nákupem jsem se posadila na lavičku v parčíku u dětského hřiště. Moc lidí tu nebylo, takže jsem si mohla naplno užít jarní sluníčko, které prokukovalo skrz bílé mraky.

Uvažovala jsem nad svým snem. Lépe řečeno noční můrou. Věděla jsem, že to, co v tom usnu Edward udělal, byla blbost. On by mi neublížil. A to byl taky důvod, proč jsem se ihned po probuzení dokázala naprosto uklidnit.

Mnohem horší bylo to, že jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mu mám o tom snu povědět. Pralo se to ve mně. Na jednu stranu jsem věděla, že kdybych mu to řekla, ranila bych ho. Na stranu druhou by bylo správné mu o tom říct. Vždyť každá úspěšná terapie si zakládá právě na otevřenosti pacienta ke svému doktorovi.

Jenže málokdy se stává, aby ten lékař byl zároveň i tím, koho milujete a kdo miluje vás.

A pak tu byla ta věc s tím naším konverzováním. Ani jeden z nás jsme se nedokázali zbavit jistých rozpaků. Povídat si přes skype bylo zkrátka divný. Možná bych to vnímala jinak, kdybychom každý byli na jiné straně zeměkoule. Ale takhle, když oba žijeme v jednom městě, to bylo zkrátka směšný.

Večer přišel neuvěřitelně rychle. Mohl za to Adam. Po tom, co nám Jess domluvila schůzku, jsme se spolu sešli v jedné vinárně. Byl to tmavovlasý kluk se světle hnědýma očima a vážným výrazem. Ze začátku se choval strašně oficiálně. Bral mě jako svoji šéfovou, což bylo vlastně vtipný, protože byl starší než já. Ale poté, co jsem mu vysvětlila, že opravdu na oslovení „paní vedoucí“ netrvám, se uvolnil a dokonce se i sem tam usmál. Byl milý a přátelský. Ale co je mnohem důležitější – všemu naprosto skvěle rozuměl. Stačilo mu vidět nějakou tabulku, jejíž důvod existence jsem opravdu nepochopila, ale on hned věděl, o co jde. Byla jsem ráda, že alespoň tohle vyšlo a že Tanya nezpůsobila ještě víc škod. Vždyť klidně mohla veškerou účetní dokumentaci zničit nebo pozměnit. Ale Adam řekl, že ne. Že to všechno vypadá naprosto v pořádku, ale že pro klid mojí duše, se na to ještě podívá doma. A tím si mě získal. Pilný student, který ten projekt bere jako šanci na úspěšnou budoucnost a kterému vůbec nevadí udělat pro to něco navíc. Byl to týmový hráč. Přesně takový, jakého jsem potřebovala. Navíc, v jeho přítomnosti jsem si ani jednou nevzpomněla na tu svou krásnou smrt.

To přišlo až později. Doma, teda na ubytovně. Ten pokoj, ač byl plný mých věcí, působil strašně pustě a tiše. Nebyl tu nikdo, kdo by na mě čekal. Ani ta blbá telka tady nebyla. Jediný způsob, jak jsem mohla s někým komunikovat, bylo zapnout počítač a přihlásit se na skype.

A přitom dneska jsem měla tak obyčejně krásný den, o který bych se ráda s někým podělila. A taky jsem věděla, s kým bych se o něj chtěla podělit. A i když mi celá ta hra na doktora a jeho bláznivou pacientku přišla minimálně trapná, byl to právě on – Edward - s kým jsem si chtěla povídat.

Edward:

Celý den jsem netrpělivě čekal, kdy se přihlásí. Pochodoval jsem po svém bytě jako ten lev v kleci a užíral se teoriemi o tom, proč se neozývá. Věděl jsem, že se uvidíme až večer. Sice jsme si další „sezení“ nenaplánovali, ale tohle jsem prostě věděl. A nepotřeboval jsem k tomu mít ani Alici.

Moc mi nepomáhalo ani dnešní počasí. Bylo polojasno a riziko, že bych se ode mě odrazil sluneční paprsek, bylo až moc velké. Měl jsem totiž dokonalý plán. Teda v mých očích byl naprosto dokonalý. To se však nedalo říct o mé sestře.

„Tak na to okamžitě zapomeň!“ křikla do telefonu, ani jsem ji nestihl pozdravit.

„Alice, proč?“ Proč se mi to jenom snažíš rozmluvit? Nestačilo snad to, jak jsem si celou noc přehrával můj a Bellin rozhovor, který nedopadl zrovna nejlépe. Spíš, který dopadl naprosto strašně. Byl jsem tak moc nervózní. Už chápu, proč si nesmím ke svým pacientům vytvořit vztah a proč jsou v tomto povolání city zakázány.

„Za prvé proto, protože venku svítí slunce. A za druhé proto, protože je naprosto v pořádku a žádné hlídání nepotřebuje,“ vysvětlila mi.

„Vidělas ji?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Ano,“ odpověděla jednoduše.

„A?“ Sakra, proč mi to dělá? Vždyť musí vědět, jak moc zoufalý jsem.

„A nic, Edwarde. Nic ti neřeknu, smiř se s tím.“

„Ale proč?“ Byl jsem zdrcený. Vždyť jí to nic neudělá.

„Protože to jsou věci, které ti bude chtít říct sama.“ Fakt díky, Alice. Teď jsem rozhodně klidnější.

„Hm,“ zabručel jsem a svalil se na pohovku.

xxx

Přihlásila se až o půl sedmé. Já od pěti hodin seděl na posteli, tak jako včera, a zíral na monitor. Pohledem jsem hypnotizoval její přezdívku a sem tam zmáčknul zelený telefon. Samozřejmě to nezvedla.

Ale najednou, když jsem už věděl, že ten hovor přijme, mě zase přepadl ten vtíravý pocit. Nervozita. Mám jí zavolat jako první? Nebo mi dnes zavolá ona? Mám ji pozdravit a zeptat se, co celý den dělala? Nebo se jí mám zeptat, jak jí je? A co když se opět zasekneme? Co když řekne něco, na co nebudu schopen reagovat? Nebo…

Přerušil mě příchozí hovor. Lamb21. Paradoxně mě to uklidnilo. Je to přece Bella. Moje Bella.

„Ahoj.“ Usmívala se na mě z obrazovky notebooku. Měla mokré vlasy a v jedné ruce ručník. Přišla ze sprchy. Byla nádherná.

„Ahoj,“ odpověděl jsem a sledoval její šťastný výraz. Něco se muselo stát. Něco, co ji potěšilo. A ať to bylo cokoliv, jsem za to rád.

„Jak ses dneska měl?“ Zaváhal jsem. Mám jí říct pravdu? Nerozesmutní ji to?

„Edwarde?“ Je tak všímavá…

„Nic moc,“ přiznal jsem.

„Co se stalo?“ vyzvídala s vážným výrazem.

„Nic zvláštního. Jen jsem prostě neměl svůj den.“ Musím téma hovoru otočit jiným směrem. To já bych měl být ten, kdo pokládá otázky.

„A co jsi celý den dělal?“ Zoufale jsem čekal u počítače, až se mi ozveš…

„Vlastně nic. Byl jsem doma.“ Její zkoumavý výraz mě donutil uhnout pohledem. Nelhal jsem jí. Jen prostě ten pocit, že ona rozebírá mě, byl nový. Vždyť já jsem tady psycholog.

„Proč jsi nešel ven? Dneska tam bylo nádherně.“ No právě… Obyčejná otázka, na kterou jí nemůžu dát pravdivou odpověď.

„Prostě jsem neměl náladu,“ pohodil jsem rameny. „A co ty? Jaký jsi měla den?“ Krásně se usmála.

„Naprosto skvělý. Jessica mi sehnala nového finančního manažera. A on je prostě úžasný.“ On?

„Adam všemu rozuměl. Prošel si všechny ty tabulky a hned souhlasil s tím, že do toho projektu půjde. A kdybys viděl, jak…“ zíral jsem na její rozjasněnou tvář a snažil se udržet přívětivý výraz. Ale… Opravdu je tím důvodem, proč je tak šťastná nějaký Adam? Líbí se jí? Přitahuje ji? A líbí se ona jemu? Má o ni zájem? Co když se do toho projektu zapojil jen proto, aby jí byl na blízku?

„Edwarde, posloucháš mě?“ Její přimhouřené oči a stažené obočí se snažily rozluštit můj výraz. A já jsem opět jako nějaký nováček sklopil pohled. Styděl jsem se. Ona trpí posttraumatickým stresem. Zřejmě má i noční můry, o kterých nechce mluvit. A já se zaobírám tím, jestli se jí ten kluk, který jí vlastně usnadní studentský život, líbí.

„Ty žárlíš,“ vyhrkla překvapeně. Skousl jsem ret a opět se na ni podíval. Její šokovaný výraz postupně nahrazoval úsměv. Potěšený úsměv.

„Řekni, jak moc žárlíš?“ vyzvídala jako malé dítě. Hravě a dychtivě.

„Ááá,“ zasténal jsem a skryl si obličej do dlaní. Kam jsem se to jen dostal?

„Ne, ne, ne, Edwarde! Dej od sebe ty ruce. Chci na tebe vidět.“ Když jsem roztáhnul prsty, abych viděl její výraz, kousala se do rtu, aby se nerozesmála. Ha! Vyhrál jsem. Adam ji možná udělal šťastnou, ale se mnou směje. Upřímně a opravdově.

„Strašně moc,“ přiznal jsem už s rukama dole.

„Jak moc?“ pokračovala dál.

„Tak moc, že bych se s tebou chtěl co nejdřív vidět na živo a ne přes obrazovku, která ti zkresluje tvář.“ Tu paniku v jejich očích jsem nemohl přehlédnout.

„Ale vím, že je na to ještě moc brzo. Takže si počkám, dokud na to nebudeš připravená a mezitím se snad naučím svou žárlivost dobře skrývat,“ dodal jsem. Už se na mě nedívala. Koukala do strany.

„Je to divný, co? Tady tohle telefonování si,“ zašeptala.

„Ano. Ale pokud se takhle cítíš v bezpečí, tak v tom budu prostě pokračovat. Nebudu na tebe tlačit,“ slíbil jsem jí. Odhodlaně a smutně se na mě podívala.

„Stýská se mi.“ Její vyznání mě nutilo se zhluboka nadechnout.

„Mně taky. Ani nevíš jak moc.“ Usmála se a utřela si slanou kapku, která jí stekla na tvář.

„Co kdybychom se zítra setkali?“ Vyrazila mi dech. Hned jsem začal promýšlet všechna pro a proti. „Ale někde na veřejném místě. Někde, kde by bylo hodně lidí,“ dodala. Nedívala se na mě, ale dolů do svého klína. Jako by cítila vinu za to, že mě o něco takového žádá a přitom to bylo víc, než bych si zasloužil.

„Co takhle oběd?“ navrhnul jsem. Přikývla.

„Děkuju,“ vydechla vděčně a koukala na mě.

„Já děkuju, Bello.“

Takže nám to pěkně pokračuje. Příště nás čeká jejich setkání...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 30. kapitola: