Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 26. kapitola

Pitomost č. 4


Pan asistent a já - 26. kapitolaPoprvé Edwardův pohled... Jak prožíval seznámení s Bellou? Kdy zjistil, že se do ní zamiloval? A co si myslí o Tanye? Odpovědi hledejte níže. :-)

Edward:

 

Už zase.

Vnitřní dohady.

Souboj mých dvou já.

Niterní střet racionálního uvažování někoho, kdo je na tomto světě víc jak sto let a mýtické postavy poháněné predátorskými pudy, která je na tomto světě… taky víc jak sto let.

Isabella Swanová.

Vynikající studentka, dobrá kamarádka, nekonfliktní spolubydlící, slušně vychovaná dcera…

Moje soukromé nebe a peklo v jednom.

Moje Bella.

Nikdy předtím… před ní… jsem netoužil být opět člověkem… A zároveň se ve mně nikdy předtím neprobudily instinkty zvířete víc.

Nemluvím o krvi a jejím volání. Tuhle touhu jsem už zdolal před hodně dlouhou dobou. Ne vždy jsem sice nad tím „hlasem“ zvítězil, ale s radostí můžu říct, že jsem nikoho nezabil. Teda ne v tom smyslu, že by ten člověk teď hnil tři metry pod zemí.

Mě teď vábilo něco jiného. Ona. Bella jako celek. Kombinace jejího těla, mysli a duše. To pro mě byl zpěv sirény.

To byla ta nebeská část.

A zároveň ta pekelná.

Její bytí ve mně vzbudilo ten nejprimitivnější pud ze všech. Chtíč. Ženám jsem se nikdy nevyhýbal, i když jsem měl jisté období, kdy pro mě existovala jen jedna jediná… Ale to bylo jen hloupé poblouznění poháněné pocitem viny. Což bylo vlastně úplné nic v porovnání s tou nepředstavitelnou a téměř bolestivou touhou po Belle. Po jejím hlasu, tváři, vůni, mysli, křivkách, charakteru…

Přesně si pamatuji den, kdy jsme se potkali poprvé. Bylo to skoro před sedmi měsíci, na začátku nového semestru. Získal jsem místo asistenta profesorky psychologie. Ne, že bych po tom zrovna nějak prahnul, ale nutně jsem potřeboval v lidském světě najít další novou roli na příštích pět, maximálně osm let.

A doktorát z forenzní psychologie se zdál jako dobrý začátek pro někoho, jako jsem já a kdo by docela rád zůstal nějakou dobu v Seattlu. Důvod? Miluju tohle město. Ne kvůli architektuře, nebo lidem. Zkrátka jsou tu pro mě ideální podmínky. Hodně deště, málo slunce, velké množství rozlehlých lesů a národních parků a hlavně anonymita. Chicago, New York, Dallas jsou taky velká města, takže by nebyl problém se v nich ztratit, ale k mé smůle leží ve špatném podnebném pásu.

Takže jsem se zhruba po devadesáti letech vrátil do Seattlu a to rovnou na univerzitu, kterou jsem poprvé ve svém „životě“ celou vystudoval. Samozřejmě pod jménem Anthony Mason.

O to asistentské místo byl docela zájem. Kromě mě a dvou holek, které právě dostudovaly, se k „výběrovému řízení“ přihlásili i jeden starší doktor s praxí a jistý Matthias Crig – pro ženské oko pohledný třicátník se solidním životopisem. Jenomže profesorka Stevansová je přísně heterosexuální ve všech směrech. Proto skutečnou šanci měli jen zástupci silnějšího pohlaví. Teda ti mladší než byla ona sama, takže se její výběr smrsknul na dva uchazeče. Mě (což je docela směšné, když vezmu v úvahu, že bych mohl být jejím pradědečkem) a právě onoho Matthiase.

Kdyby nebylo mé maličkosti, Matt – jak se mi při čekání na ústní pohovor představil – by to místo určitě dostal. Jenže k mému štěstí zafungovala upíří aura. Nadpřirozená krása, tajemno a nebezpečí, který na ženský působí jak na muchy mucholapka, mi dost pomohly. Díky tomu bylo to místo moje.

Celej spokojenej a docela šťastnej jsem teda procházel, nebo se spíš protláčel, přelidněnou chodbou směrem k východu. Samozřejmě jsem se snažil být ohleduplný a do nikoho moc nevrážet. Ono to lidi znejistí, když z ničeho nic narazí do šutru.

Ji to nepřekvapilo. Ani mě totiž nezaregistrovala. Hleděla do nějakého papíru, který držela v ruce a ani nezvedla pohled. Nestačil jsem se jí vyhnout. V takovém mumraji se vždycky soustředím na myšlenky ostatních, abych dokázal předvídat každý jejich krok a tím jim uhnul z cesty. Ji jsem neslyšel. Takže mi prakticky vpadla do náručí.

„Sakra,“ tiše zaklela a couvla o půl kroku zpět. Její oči stále bloudily v tom papíru.

„Promiň,“ zamumlala nepřítomně a jedním krokem mě obešla. Nepodívala se na mě. A nebudu lhát – docela mě to urazilo. Jsem sice upír, ale pořád jsem taky chlap. Navíc jsem si už zvykl na ty davy áchajících a skoro omdlívajících studentek, které mě ve svých myslích hodnotily a srovnávaly se svými partnery. Takže jsem jen očekával jakoukoliv její myšlenku, kterou by mě přesvědčila, že je stejná jako ty ostatní – jedna z mnoha studentek dávající přednost vzhledu před čímkoliv jiným.

Ale u ní se nic takového nedělo. Na to, že stála ode mě na délku jedné paže, bych měl slyšet její vnitřní hlas stejně hlasitě, jako kdyby mi u ucha držela megafon a do něj ze všech sil křičela… Ale ono nic. Vůbec nic. Absolutní ticho.

A v ten den se začala projevovat moje posedlost Isabellou Swanovou. Samozřejmě jsem s tím nejdřív bojoval a nechtěl si to přiznat. Vždyť to byla jen obyčejná lidská holka… S tichou myslí, která mě šíleně iritovala. Byl jsem zvyklý, že vím o všem. I o tom, co mi nebylo příjemné. Ale u ní? U ní jsem nerozuměl naprosto ničemu.

Samozřejmě jsem ji mohl oslovit, a tak se vetřít do její společnosti. Ale riziko, že by si můj zájem vysvětlila jinak, bylo příliš vysoké. A vážně jsem neměl náladu na to jí vysvětlovat, že mi nejde o nic jiného, než o to zjistit, proč ke mně její hlava nepromlouvá. A proto jsem se držel zpátky.

Vydržel jsem to tři měsíce. Devadesát dva dnů jsem se jí vyhýbal. Teda pokud pominu fakt, že jsem si o ní ve školní kartotéce zjistil všechno, co se jenom o studentce zjistit dá – osobní iniciály, dosud získané vzdělání, zdravotní stav a hlavně rozvrh přednášek. Pak už jen stačilo čekat, dokud se neuvolní nějaké jiné asistentské místo. Nejlépe takové, na kterém bych měl možnost Isabellu vídat pravidelně… Nutno podotknout, že jsem si své počínání nijak neplánoval… Aspoň jsem si to myslel, ale Alice mě vyvedla z omylu – prý „viděla“ ten den, kdy jsem Isabellu potkal poprvé. A tak jsem po Vánocích nastoupil na katedru filozofie.

Profesor Harrison je dobrák od kosti. Sice si pořád něco brblá pod nos a v hlavě řeší Nietzcheho, ale je to mnohem lepší, než Stevansová a její pokusy o flirt a svádění mojí osoby. Ale to nejdůležitější ze všeho – díky Harrisonovi jsem se mohl s Isabellou konečně sejít tváří v tvář, a to pro mě za velmi výhodných podmínek. Měl jsem ji zkoušet a při té příležitosti jsem mohl vyřešit tu záhadu, co mi celou tu dobu (v přeneseném slova smyslu) nedávala spát – její ticho.

Byl jsem si jistý, že jsem se jen spletl, což je docela ostuda, když jsem ten upír, a že ona je jen o trochu víc tišší než ostatní, a proto jsem ji hned neslyšel. Ale jakmile na mě zavolala, abych jí podržel dveře od výtahu, věděl jsem, že jsem byl naprosto mimo. Moje schopnost na ni vážně nefungovala.

Ve výtahu jsem s ní strávil šedesát tři minut. Taková krátká doba – v porovnání s věčností to byla jen setina sekundy – a přesto jsem věděl, že to bylo dost času na to, aby se mi dostala pod kůži. Vlastně to bylo nevyhnutelné, protože do hlavy se mi dostala už před mnohem delší dobou. Její přímočarost, gesta, kouzlo osobnosti a vyjadřování mě naprosto odzbrojily. Jak jsem si mohl myslet, že je to jen jedna studentka z mnoha?

Stále jsem v ní neuměl číst. Hlavně proto, protože nereagovala jako všechny ostatní. V jejím výrazu jsem nenašel jedinou známku toho, že bych ji přitahoval. Její puls se po doběhnutí do výtahu stabilizoval, její zorničky se jí při pohledu na mě nerozšířily, dech se jí nezkrátil. Je snad homosexuální? To byla moje první myšlenka.

A pak, po její zkoušce, o které ještě nevěděla, že ji udělala, mi mou domněnku vyvrátila. Nebyla na holky, dokonce plánovala, že mě svede, jen aby získala náhradní termín. A k tomu všemu byla tak strašně nevinná (i když ta blůzka s tou sukní nijak nevinně nevypadaly), ale hlavně byla odhodlaná to udělat, i když se jí tohle jednání příčilo. Tvrdohlavá – další její vlastnost.

Kdybych byl parchart, nechal bych ji. Vlastně jsem si s tou myšlenkou docela vážně zahrával. Červenala by se u toho? Nebo byla její „plachost“ jen obranným mechanismem, který měl udržet na uzdě její vášeň?

Ale ne. Neudělal jsem to… Nemohl bych to udělat. Ne jí. A její rozpaky, když zjistila, kdo jsem, mě jen utvrdily v tom, že jsem jednal správně.

A o pár minut později mě dostala zase. Ona mě odmítla. Normálně a regulérně mi řekla ne, když jsem ji pozval na hloupé kafe. A to jsem byl rozhodnutý, že tu břečku vypiju. Profesorský kodex – to byla její výmluva. Hned mě napadlo - kdyby ten kodex neexistoval, řekla by ano? Nebo mi chtěla jen taktně naznačit, že se jí nelíbím? No, měla sice pravdu, že by to zavánělo průšvihem, kdyby se někdo o mém pozvání dozvěděl, ale když by to zůstalo naším malým tajemstvím, tak by to přece šlo, ne? Nechtěl jsem s ní spát (teda chtěl, ale ne hned v té kavárně).

Ona pro mě byla výzva – nevědět, co si myslí, naučit se v ní číst a zjistit, jestli je opravdu taková, jaká se mi zdála v tom výtahu. To mě na ni lákalo a zároveň mi to zatemnilo mozek. Co to dělám? Ptal jsem se sám sebe, když jsem sáhnul po telefonu a rozhodl se Alici požádat o laskavost…

A pak už to bylo jako nějaká lavina. Nedokázal jsem to ovládat. Musel jsem ji vidět, cítit, mluvit s ní. Každou vteřinu, kterou jsem s ní strávil, jsem si užíval naplno. Bavil jsem se jejími rozpaky – jedna z nejhezčích věcí na ní. To, jak zrudne jako spařenej rak, skousne si spodní ret a očima začne těkat všude možně, jen aby se nemusela podívat na mě. A i přes to, že jsem ji donutil se červenat snad víckrát, než je zdrávo, mi sem tam dokázala pořádně pošlapat ego. Například tím, že ztratila moji vizitku. Byl jsem si jistý, že kterákoliv jiná by si ji pomalu zarámovala a pověsila na zeď… Ale Bella není jako každá jiná. Ona je jedinečná.

Moc dobře jsem si uvědomoval, kam to moje chování povede. Ale nemohl jsem to zastavit. A upřímně, ani jsem nechtěl. Od začátku jsem věděl, že nás bude dělit moje podstata. Ale pořád jsem tak nějak doufal, že to snad Bella pochopí. Ne jednou jsem uvažoval nad tím, že bych jí řekl pravdu. Třeba tehdy v tom autě, kdy jsme se ten večer díky mé chybě každý ocitli v jiném podniku. Chtěl jsem ji. Tak zatraceně moc, a kdyby mi na ní nezáleželo, prostě bych ji nechal, aby mi tu proklatou košili svlíkla… Ale ne. To, že o mně nevěděla úplně všechno, mě prostě zastavilo.

Další den nato jsem dostal imaginární facku. Udeřilo mě to do obličeje a vůbec jsem nestihl nijak reagovat. Měl jsem přednášku o Stockholmském syndromu. Už z myšlenek všech přítomných mi bylo jasné, že valná většina tu je kvůli mně a ne kvůli tomu, že by je zajímalo dané téma. Stál jsem tam, před tím davem hormony ovládaných studentek, kterým hlavou běžely pěkně nemravný obrázky s mojí osobou v hlavní roli, a já jsem viděl jen ji. V džínách a triku působila tak obyčejně a všedně, a já z ní nemohl odlepit zrak. Neměl bych mít problém zapnout dataprojektor a strčit CDčko do počítače. Jenže já ten problém měl. Naštěstí mi všichni uvěřili, že se ta elektronika snažila prostestovat a i s navijákem mi spolkli jakýsi vtip, kterej si ani nepamatuju.

Miluju ji.

A to poznání mě tak rozhodilo, že se mi prostě třásly ruce a na malý okamžik jsem si zase připadal, jako když jsem byl ještě člověk. Byl jsem vyvedený z míry. A byl jsem nervózní. A svým způsobem i vyděšený.

A proto jsem se snažil tu chvíli, kdy se o mně dozví pravdu, oddálit. Myslel jsem si, nebo jsem spíš doufal, že když spolu budeme nějakou dobu bydlet, tak to bude potom jednodušší. Jako kdyby ten fakt, že jsem upír byl lehce stravitelný. Poprvé jsem si uvědomil, že moje volba – stát se tím, čím jsem – nebyla zrovna nejlepší. Ale zase na druhou stranu, kdybych nebyl nesmrtelný, nikdy bych ji nepoznal. Takže jo – rozhodl jsem se tenkrát správně.

Jenomže, čím více jsem oddaloval ten okamžik pravdy, tím víc jsem ji chtěl fyzicky. A představa, že bych měl čekat, až do chvíle mého odhalení, byla děsivá. Ano, jsem upír, který má celou věčnost. A ano, bylo by správné čekat. Ale jsem i chlap. A svým způsobem i sobec. Copak jsem mohl dovolit, aby začala pochybovat o mém mužství? Já vím, chabá to výmluva, ale být jí nablízku, dotýkat se jí a líbat ji jen tehdy, když se nikdo nedíval, už bylo prostě málo. Chtěl jsem, aby byla moje. Abych si ji tak svým způsobem označil. Na malý okamžik, aby z ní byl cítit můj pach a to, že byla se mnou. Jak jsem řekl – byl to ten zvířecí pud. Iracionální potřeba, kterou trpí každej samec v celém potravním řetězci.

Tak jsem naplánoval naše pravé americké rande. Neměl jsem žádnou jistotu, že by se Bella chtěla v ten večer posunout v našem vztahu dál. Sice jsem tak nějak tušil, že už jí naše tajné schůzky a nevinné dotyky taky byly málo, ale zkrátka jsem to nevěděl stoprocentně. Nevýhoda toho, že jí nevidím do hlavy. A zároveň obrovská výhoda, protože pokaždé, když mě políbila, pohladila, nebo mi prsty zajela do vlasů, jsem to nečekal. Jo, rozhodně příjemná změna – nevědět, co udělá, na co myslí, co si představuje a co by chtěla. Nutila mě tak být kreativní a hlavně být svým způsobem normální. Třeba jako Emmett nebo Carlisle. Ani jeden z nich neoplývá nijak výjimečnou schopností, a proto se musí, co se žen týče, spoléhat jen na svůj instinkt. To jenom my „obdaření“ s tím zkrátka máme problém. Vlastně bych si neměl na co stěžovat. Čtení myšlenek není to nejhorší, co může upíra potkat. Chudák takovej Jasper. Jeho schopnost bych fakt mít nechtěl. Já sice vím, co si kdo (kromě Belly) o čem myslí. Ale on to vnímá emočně… A to je fakt vyčerpávající i pro upíra.

V těch fialových šatech vypadala úchvatně. Křehce a nevinně. A mně se stáhlo hrdlo při pomyšlení na to, že bych jí měl z těch šatů v ten večer svléknout. Jednou jsem Belle řekl, že je nadržená. Ve skutečnosti to nebylo nic v porovnání s tím, jak jsem se cítil já. Hrálo mi do karet, že to měla být naše první opravdová schůzka, protože na prvních schůzkách se přece ti dva mají teprve poznat a hlavně se navzájem nedotýkat. A tak jsem to dělal i já. Nedotýkal jsem se jí. Bella si zřejmě myslela, že je to jen součást role, ale nebylo to tak. Když jsem jí neměl v tak blízkém kontaktu, dokázal jsem se ovládat. Ale že mi to ta moje kráska pěkně ztěžovala. Nejdřív v autě, a pak v kině, ve kterém jsem málem podlehl.

Večeři jsem nám zamluvil ve třech nejlepších restauracích ve městě. Nakonec jsem se rozhodl pro tu, která byla nejblíž. Neuvědomil jsem si, že dělám blbost. Jak mě vůbec mohlo napadnout vzít Bellu na místo, jako bylo tohle? Vysokej luxus, kterej se i mně protivil. A pak ten kýčovitý nápad s výkupem květinářství. Nejsem hlavní hrdina z romantických filmů. Jsem jen chlap, co se bojí, aby o ni - o svou Bellu - nepřišel.

Studium psychologie mi v tu chvíli bylo k ničemu. Při něm se učíte, jak pomáhat ostatním. I když v mém případě byste si mohli myslet, že podvádím. Ale to nedělám. Ano, přečtu si myšlenky svého klienta, ale nikdy ho netlačím do ničeho, co by mi nechtěl říct sám, a nikdy proti němu jeho myšlenky nepoužívám. Jenže teď jsem se stal svým vlastním pacientem. Proč chci Belle dopřát luxus? Proč jí chci dopřát to nejlepší? A proč si myslím, že luxus je pro ni to nejlepší? Ta odpověď má jen jedno jméno. Tanya.

Naštěstí Bella není Tanya. Ty dvě nemají vůbec nic společného. Teda, pokud pominu fakt, že obě dvě ve mně dokázaly vzbudit chtíč. Ale každá v jiném ohledu.

Tanya v tom, který je pro upíra nevyhnutelný. Krev. La mia cantante.

A Bella v tom, který každý den pociťuje Carlisle, Emmett a Jasper. Láska. Věčná a neodvolatelná.

Naše rande zachránila Bella. Já při tom zjištění, že se chovám, jako bych očekával, že Bella bude chtít to stejné, co můj stvořenec, nebyl schopný cokoliv udělat. Její poznámka, že to tam vypadá, jako bych se ji chystal požádat o ruku, mi otevřela oči. Zachoval jsem se jak idiot. Bella není Tanya, zopakoval jsem si opět v duchu. Bella by nikdy neudělala to, co ona. Bella by se nikdy nezachovala jako ona. A hlavně Bella by nikdy nebyla schopna takové přetvářky, falše a nenávisti.

Do parku to bylo autem jen kousek. A hotdog jsem hodil do prvního křoví, kolem kterého jsme procházeli. Naše konverzace díkybohu nevázla. Bavili jsme se tak jako vždycky a mně už bylo vlastně úplně fuk, jak by ten večer dopadl. Po tom faux pas s tou restaurací jsem si uvědomil, že dokážu čekat. Nebudu Bellu do ničeho tlačit, nechám věcem volnej průběh. A proto jsem ani nedoufal, že by mě Bella pozvala dál. Svým způsobem to pro mě byla nová situace – doprovodit ženu ke dveřím, a pak odejít domů. Vždycky jsem odcházel až druhý den, nebo hned poté, co dotyčná usnula.

Byl jsem nervózní a bylo to na mně znát. Snažil jsem se z jejích očí vyčíst, jak je na tom ona, ale bez přístupu do její hlavy, mi to šlo dost těžko. A pak všechno změnil jeden polibek. Nikdy předtím s žádnou ženou jsem nezažil vzlet a pád ve stejnou chvíli. Bylo to, jako bych to ani nebyl já, a přitom jsem to byl já. Její tělo se tisklo k tomu mému. Její rty odpovídaly těm mým. Její teplo mě zahřívalo zvenku i zevnitř. Dostat se do jejího bytu byl nadlidský úkol. Vydržet a ty šaty z ní nestrhat hned v chodbě, byl výkon nadupíří. Bylo to rychlé, naléhavé a vášnivé. Bylo to o nás obou. Chvěla se mi v dlaních a sténala a vzdychala… A já nikdy nezažil nic tak dokonalého a intenzivního. Nic tak afrodiziakálního. Pokud teda není hřích nazvat božskou manu afrodiziakem. A pokud je, tak ať skončím v pekle.

Někdo tam nahoře musel slyšet mé prohlášení. Protože jak jinak si vysvětlit, že po tom víkendu, kdy jsem ochutnal to nejlepší z rajské zahrady, se z ničeho nic, téměř po deseti letech přede mnou objevil sám ďábel.

Tanya oklamala i Alici, a to je co říct. Když se má exsnoubenka objevila ve škole, nevěřil jsem vlastním očím. A poté, co se jen tak nezávazně pobavila s Bellou o tom, jaký jsme podle ní měli vztah, jsem nevěřil ani svým uším. Tohle byl konec. V tu chvíli, kdy se mi Bella ani nepodívala do očí, jsem prostě věděl, že je konec.

Chtěl jsem udělat to, co jsem měl udělat už dávno. Roztrhat ji a spálit. Tanya nebyla vyšinutá. Ani nebyla blázen. Jen byla strašně smutná, zoufalá a plná nenávisti, kterou se snažila překonat. Kolikrát jsem v jejích myšlenkách četl, že by byla radši, kdybych ji tenkrát vysál, než z ní udělal tohle. A kolikrát jsem jí chtěl její přání sám splnit. Jenže vždycky se do toho přimotala Alice. Ono to nejde jen tak se z ničeho nic rozhodnout, že někoho zbavíte jeho existence. Aliciny námitky byly jednoduché, ale hlavně pádné.

Pokud bych Tanyu zabil, zničilo by mě to.

Pokud bych Tanyu zabil, zničil bych náš vztah s ostatními Denalijskými.

Pokud bych Tanyu zabil, zničil bych její šanci být někdy v budoucnu šťastná po boku nějakého muže, který by ji miloval. Doopravdy miloval.

A tak jsem ji pohostinně ubytoval ve svém bytě. Taky jsem si s ní samozřejmě vážně promluvil. Jenomže mi to nebylo nic platný. Tohle byl jen další její pokus, jak mi znepříjemnit věčnost. Přitom jsem tajně doufal, že jsem si svůj trest už odpykal.

Když člověk někoho zabije, dostane dvacet let. Když se dokáže ovládat, projde všemi možnými psychologickými testy a vyšetřeními, může si po polovině svého trestu zažádat o propuštění. Pokud je soud shovívavý a usoudí, že od dotyčného už nehrozí žádné nebezpečí, následuje propuštění na svobodu. To jen já jsem si kvůli své blbosti „odseděl“ šedesát let a sem tam se po odpykání mého trestu objevila nejvyšší bachařka, aby se ujistila, že dodržuji „zákony“.

Jenomže teď už nešlo jenom o mě. Byla tu Bella, které jsem ublížil. A taky tu byla Alice, která mě pořád uklidňovala, že musím vydržet pár dní a všechno bude zase v pořádku. Carlisle s Esmé mi také chtěli pomoct a pozvali Tanyu do Forks. Ale ta odmítla. Chtěla si užít velkoměsta. Snažil jsem se hrát divadlo – věčností znuděný vegetarián, který chodí do školy. Jenže moje přetvářka měla své trhlinky. Například, v bytě jsem trávil naprosté minimum času. A to donutilo Tanyu k něčemu, co jsem nepředpokládal. Zapsala se do školy. Do té stejné školy, do které jsem chodil já i Bella. A nejhorší ze všeho bylo to, že se jí podařilo přesvědčit profesora Heigla o tom, že by se výborně hodila na místo finančního manažera.

Alice se pokusila do této záležitosti zasáhnout. Přesvědčila Rosalii, aby se o to místo ucházela taky. Můj vztah s Rose nebyl sice na začátku nijak bezproblémový, ale postupem času jsme si k sobě našli cestu. Jako bratr a sestra. Jenomže Tanya jako by měla šestý smysl a začala kolem toho všeho čmuchat. Nikdo jsme jí nic neřekli, a to jí bohužel utvrdilo v tom, aby v Seattlu zůstala napořád. Teda, do té doby, než by bylo někomu nápadné, že nestárne.

A tak to začalo. Nechal jsem ji, aby se mě dotýkala. Dokonce jsem ji nechal, aby o nás roznesla po škole pár drbů. A zároveň jsem se snažil všechno vysvětlit Belle. Osobně jsem nemohl. Riziko, že by mě Tanya sledovala, bylo moc vysoké. Zavolat, nebo poslat SMSku jsem zkusil, ale Bella mi neodpovídala. A tak zbýval jen jediný způsob – kytky a dopis. Všechno jsem jí v tom listě vysvětlil, samozřejmě v upravené verzi, že jsem člověk. Jenomže Bella nechtěla přijít se mnou do kontaktu ani touhle cestou. Stalo se pravidlem, že mi každé ráno a večer volal ten poslíček, že tu „zásilku“ odmítla přijmout. A to v Tanye taky prohloubilo její podezření, že je něco jinak. A tak se začala bavit s lidma, s kterýma jsem obyčejně přicházel do styku.

Bojoval jsem na dvou frontách. A to byl důvod, proč to všechno jednoho krásného dne prasklo. Bella mi nevěřila. Nebavila se se mnou a troufám si říct, že mě i nenáviděla. Vlastně byla v právu. Měla mě nenávidět. Jenomže pořád lepší její nenávist než její smrt.

„Polib mě, Edwarde, nebo se ta tvoje hnědovláska nedožije večera,“ poslala mi Tanya v myšlenkách, když jsme se vzdálili od Jessicy s Bellou. V ten den jsem se z hlavy Belliny nejlepší kamarádky dozvěděl ten úžasný příběh o tom, jakej jsem hajzl. Nerozmýšlel jsem se dvakrát a prostě udělal to, co po mně chtěla. Konec. Opona spadla a Tanya si všechno skvěle domyslela. Ihned jí došlo, že pro Bellu udělám cokoliv. A taky jí došlo, že pokud Belle zkřiví byť jen jediný vlásek, nebudu váhat a roztrhám ji.

Ale i tak jsem to nemohl vzdát. Tanya si od té chvíle chránila myšlenky ještě lépe než předtím. A moc dobře jsem věděl, že tohle bude pro ni ta nejlepší pomsta. A tak vznikl ten debilní nápad s velkým rodinným lovem. Alice se vyladila na Tanyinu budoucnost a my jsme jen čekali, kdy něco podnikne. Samozřejmě jsme neodjeli, celá rodina byla v Seattlu.

To čekání bylo strašný. Pokud se mi uplynulých dvanáct dní bez Belly zdálo jako věčnost, nebylo to nic v porovnání s těmi pár hodinami, kdy jsme čekali na Tanyin plán. Jenže nic nepřicházelo. A to bylo podezřelý. Jasper mě uklidňoval. Avšak marně. Náš plán měl jednu velkou trhlinu – nebyla to Tanya, kdo rozhodl o tom, že půjde za Bellou. To rozhodnutí učinil profesor Heigl. A v momentu, kdy Alice měla vizi o Bellině pohřbu, jsem vyrazil. Přišel jsem jen tak tak.

Nikdy předtím, jsem nebyl víc vyděšený. Nikdy předtím jsem nechtěl mít schopnost Jane nebo Aleca Volturiových. Ale teď jsem si přál umět vyvolat bolest pouhou myšlenkou. Tanya mi to naštěstí usnadnila svými myšlenkami. Nenáviděla . Nenáviděla to, co jsem z ní udělal . A nenáviděla to, že se mi chce pomstít... A proto jsem ji nechal jít.

 

Ale už je to pryč. Bella teď leží v mojí posteli. V mých přikrývkách. A v mém triku. Ruce má uzavřené v pěstích tak, jak jí káže instinkt a vlasy jí volně padají do obličeje. Tiše a pravidelně oddychuje, což jen potvrzuje mou domněnku, že se cítí bezpečně. O nic víc mi v tuto chvíli ani nejde. Jen ji mít tady a vědět, že je v pořádku. I když je jen otázkou času, kdy uteče. Jak dlouho jí bude trvat, než si dá všechna fakta dohromady a než jí ta rovnice dá jediný správný výsledek? Jak dlouho mi bude dopřáno mít ji u sebe? Jak dlouho jí bude trvat, než se dozví pravdu? Mojí jedinou jistotou je ten zítřejší den, který chce prožít bez jakýchkoliv nenormálností.

„Přestaň dumat a běž pomoct Esmé.“ Alice se z ničeho nic ozvala z přízemí. Byl jsem zvyklý na její neohlášené návštěvy. I když tahle ani moc neohlášená a nechtěná nebyla. Vlastně jsem tak nějak doufal, že by mi mohla říct, jestli něco…

„Neviděla jsem vůbec nic. Bella ještě neví, co jsme zač,“ zopakovala mi snad už pomilionté a bez zeptání odběhla i s taškama do mé šatny. Od toho dne, kdy se mi snažila pomoct a seznámila se s Bellou, se mě snaží stále povzbuzovat, že je lepší žádná vize než „špatná“ vize.

„Hm,“ odpověděl jsem a odběhl  dolů, abych pomohl Esmé. Pohled na mou upíří maminku s plnými taškami lidského jídla, byl k nezaplacení. Z jedné té kabely dokonce čouhal pórek.

„Ahoj, co to má… být?“ Rukou jsem ukázal na tu hordu potravin a ihned ji převzal a odnesl do kuchyně.

„To je pro Bellu. Nepředpokládám, že bys tu měl něco k jídlu,“ odpověděla mi s vědoucím mateřským výrazem. Ach, naše Esmé. Co bych si bez ní počal? Vlastně jen díky ní se ze mě nestal vrah v tom pravém slova smyslu. To ona mě odtrhla od Tanyi.

„Předpokládáš správně,“ přitakal jsem a snažil se soustředit na ostatní členy mé rodiny, ale…

„Jasper s Carlislem následují Tanyu. Vrací se na Aljašku a pokud vím, tak nemá v plánu se v nejbližší budoucnosti vracet.“ Alice. Její nečekané příchody a odpovědi na otázky, které ještě nikdo nestihl ani vyslovit, jsou pro ni vyloženě typické.

„Aha. A…“

„A Rosalie s Emmettem se už vrací do Forks. Jessica s Mikem jsou v bezpečí… Jo, a být tebou, tak se teď nějakou dobu vyhýbám Rose,“ dodala s úsměvem.

„Alice, nepřeháněj.“ Esmé se k nám otočila od prkýnka, na kterém krájela zeleninu.

„A proč ne? Vždyť je to pravda.“

„Moment. Co je pravda a co s tím má společnýho Rose?“ zeptal jsem se. Z jejich myšlenek jsem toho moc nepochopil.

„Rosalie si myslí, že jsi měl Tanyu rozthat a spálit.“ Vykulil jsem oči. Tohle že řekla Rosalie? Ta Rosalie, pro kterou rodina znamená všechno? Tudíž i Tanya je pro ni vším, když se s Denalijskými považujeme za příbuzné?

„Co se tak divíš, Edwarde?“ optala se Esmé. „Rosalie řekla, že kdyby si měla vybrat mezi tebou nebo Tanyou, vybrala by si tebe. A bez Belly bys to nebyl ty-“

„To sice řekla,“ Alice ji přerušila. „Ale taky řekla, že pokud se té blonďaté bláznivky nezbavíš, nemáš jí chodit na oči,“ dodala a odběhla nahoru. Esmé protočila panenky a dál se věnovala přípravě snídaně.

„Edwarde, znáš Rose. Víš, jaká je…“ Esmé se za mou blonďatou sestru přimluvila v myšlenkách a dál se soustředila na vaření.

Já se rychle přesunul do ložnice. Nechat Alici samotnou ve společnosti spící Belly, bylo trochu riskantní. Ne, že bych se bál, že by jí Alice něco udělala. Ale co kdyby se Bella náhodou vzbudila. Jak bych jí vysvětlil přítomnost mé mladší sestry?

Alice seděla na posteli vedle Belly a zrovna jí odhrnovala pramen vlasů z tváře. V myšlenkách se jí omlouvala za ten pitomý nápad, při kterém málem přišla o život. A zároveň jí slíbila, že se vyladí na její budoucnost, aby se jí už nic špatného nestalo. Alice měla u mě ještě jeden malý vroubek. A to ten, že se bez mého vědomí vecpala Belle do života a snažila se jí vysvětlit něco, co můžu Belle vysvětlit jen já sám. Ale teď, když měla k mojí krásce tak ochranářské myšlenky, si ten vroubek u mě vyžehlila.

„Děkuju,“ zašeptala, když dostala vizi o mém odpuštění. Sedl jsem si z druhé strany postele a společně s Alicí sledoval spící Bellu.

„Co ji čeká zítra?“ zeptal jsem se po chvilce. Alice zavřela oči a pořádně se soustředila na budoucnost. Ty střípky jsem sledoval společně s ní. Podle všeho měl Bellu čekat velmi nepříjemný den, tak jsem se rozhodl tu záležitost s Heiglem i děkanem vyřešit sám.

„Ne, Edwarde!“ křikla Alice v myšlenkách. „Dopřej jí ten jeden obyčejnej den,“ řekla už nahlas.

„Ale…“ Chtěl jsem odporovat, avšak Alice urputně kroutila hlavou. „Věř mi. Bude to tak lepší… Ale pro tvůj klid můžu udělat alespoň něco.“ S očekáváním jsem k ní zvedl zrak.

„Zítra ti sem Bellu přestěhuju,“ prohlásila se stoprocentní jistotou. Já bych si tak jistý nebyl. Bella určitě nebude souhlasit.

„Bude souhlasit. Když mi pro ni napíšeš tři krátké vzkazy.“

 

V prvé řadě velká omluva za ještě větší čekání na tuto kapitolu. Ale rodina je pro mě zkrátka na prvním místě...

A ještě jeden obrovský dík za vaše hlasy v Nej. povídce měsíce října, kterými jste dostali tento příběh na bednu. Moc si toho cením.

Příští kapitola bude mít zase svou obvyklou délku a bude ji vyprávět Bella :-)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 26. kapitola:

 1 2 3 4 5 6   Další »
58. Petronela webmaster
19.02.2017 [20:11]

PetronelaPopravdě už jsem nečekala, že se Edwardova pohledu dočkám, ale rozhodně ti za něj musím poděkovat. V celé jedné kapitole si shrnula posledních dvacet-pět kapitol + jednorázovku + dobu před tím ... Paráda Emoticon

57. emam
04.08.2014 [22:08]

emamZa Edwardův pohled děkuji Emoticon Emoticon Emoticon

56. wera
03.05.2012 [16:09]

Emoticon

55. Any12
13.04.2012 [19:30]

Any12Edwardův pohled? To bylo úžasné! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Naví jsem mohla vidět všechny detaily a doplnit místa, o kterých jsem předtím neměla páru, že byly naschvál nebo z nějakého důvodu. To bylo perfektní! Až mě to nabádá k myšlence, jestli jsi to měla všechno promyšlené dopředu? Já jsem totiž většinou vymýšlela z kapitoly na kapitolu a na té povídce, chuděrce, se to dost odrazilo... Emoticon Ale toto bylo skvělé! To, jak to do sebe všechno zapadá a najednou všechno dává ještě větší smysl... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Strašně obdivuju, když to někdo umí! Emoticon Emoticon
Úžasná kapitola, jdu na další! Těším se na to stěhování! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

54. Origamigirl
05.02.2012 [14:59]

Super jsem ráda že Edward není doopravdy takovej parchant jako to vypadalo v předchozích kapitolách. Emoticon

05.01.2012 [1:19]

NephilimTak, už sa mi konečne úplne vyjasnilo v hlave. Konečne namám pocit, že len tápam vo svojich domnienkach. Emoticon Edwardov pohľad bol veľmi zaujímavý - a o Tayni si myslím to čo predtým, že je poriadna mrcha. Neznášam ju, aj keď by som ju asi mala chápať. Dúfam, že Belle raz neublíži. Mali by ju fakt držať nakrátko!

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.12.2011 [19:43]

NespoutanaMoc krásný Emoticon

10.12.2011 [21:55]

TerisekkTak jsme se konečně dočkali pořádného vysvětlení Edwardova chování. Jsem s kapitolou nesmírně spokojená, ta délka ach. . Emoticon
Kapitola se ti moc povedla, byla vážně super. Umístění v nej povídce si právem zasloužíš.
Doufám, že teď už se věci dají jakš takš do pořádku. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.12.2011 [17:54]

SummerLili Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

49. Eternity
05.12.2011 [0:22]

Konečně sem tím Edwardovým podhledem doplnily ty malé trhliny ve vyprávění, ty nejasnoti - ze střípků se stal celek Emoticon Emoticon Emoticon .

 1 2 3 4 5 6   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!