Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 19. kapitola

07.09.2011 (08:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 82× • zobrazeno 9673×

Snažila jsem se soustředit na Heigla před sebou, ale najednou jsem nedokázala nic pochytit. Byla jsem zase na začátku. Všechno probíhalo tak nějak v dálce. Všechno bylo rozmazané, jako bych stála za vodopádem a koukala přes tu vodní clonu ven.

A najednou držel mou ruku v té své. Pod lavicí, aby na nás nikdo neviděl. Pořád byla tak hladká, tvrdá a studená. Držel mě pevně. A palcem mi na kůži kreslil uklidňující kolečka.

Když jsem přivřela oči, dokázala jsem vnímat ten klid, který se ve mně rozprostřel. Ta bouře, ve které jsem dosud žila, zmizela. A přišlo příjemné uvolnění. Tak, jako když si po parném letním dni sednete na stinnou verandu a upíjíte ledový čaj. Lehký vánek vás hladí po těle a s nadcházejícím soumrakem se krajinou rozzvučí cikády. Všechno bylo… dokonalé.

„Dobrý den. Omlouvám se, ale nemohla jsem najít učebnu.” Ten hlas, který hovořil ode dveří, mě vrátil na Zem. Ne na Zem. Ale do mého pekla, které ještě před chvíli ochlazoval arktický dotyk. Svou ruku jsem ihned stáhla.

Tanya stála u dveří a rozhlížela se po třídě. Byla ještě krásnější než minule.

„To je v pořádku, slečno Denaliová. Posaďte se, prosím.” Heigl pokynul rukou v gestu, ať si sedne, kam je jí libo, a podíval se do papírů.

Všimla si nás. Na okamžik se zarazila, když viděla, jak blízko k sobě s Edwardem máme. Ale pak se mile usmála a hypnotizovala ho pohledem. Mě s grácií ignorovala. Prošla kolem nás. Cítila jsem se trapně, když jsem si uvědomila, že po jeho boku nesedí ona ale já. Kdyby se to nedělo zrovna mně, zřejmě bych se zasmála. Bývalá milenka předčila skoro manželku.

Jenže humor mě přešel ve chvíli, kdy se vedle Edwarda objevila židle a vzápětí se na ni posadila jeho snoubenka. Šum ve třídě utichnul. Tito studenti zřejmě neměli ponětí o tom, kdo Tanya je. I Heiglovi málem spadly brejle z nosu. Asi jsem byla jediná, kdo se snažil si jich moc nevšímat. Periferním viděním jsem však zahlédla, jak ho vzala za ruku a stáhla si ji do klína. Prsty měli propletené. Tanya jejich spojené ruce přikryla druhou dlaní. A mně se opět naskytl výhled na ten prsten.

Jestli jsem se dosud cítila trapně, tak to nebylo nic oproti tomu, jak jsem se cítila teď. Seděli jsme vedle sebe. Tanya, Edward, já. Budoucí manželka, budoucí manžel, bývalá milenka.

V tu chvíli jsem zalitovala, že jsem se od něj nechala ukonejšit. Za to gesto, kterým mě dokázal zklidnit, jsem mu byla vděčná. Přece jen jsem neměla v plánu se rozbrečet před tolika lidmi. Jenomže ty zpropadený slzy se mi zase natlačily do očí. Ne kvůli tomu, co mezi námi bylo. Ani kvůli tomu, že mě podvedl a udělal si ze mě dobrej den. Teď jsem málem plakala vzteky. Jak si vůbec mohl dovolit na mě po tom všem sahat?! Jak to, že jsem mu to dovolila?! A jak to, že ta jeho snoubenka si vždycky dokáže najít tu nejnevhodnější chvíli?! A co tady vůbec dělá?! Proč ji Heigl nevyrazil, když s projektem nemá nic společného?!

„Slečno Swanová, mohla byste, prosím, vysvětlit ostatním, o co ve vašem konceptu jde?” Profesor Heigl mě vytrhl z mého vzteky zastíněného přemýšlení. Málem jsem ho svatořečila, když mi umožnil se od nich vzdálit. Byla jsme tam to páté kolo u vozu.

„Ano. Samozřejmě,” odpověděla jsem pohotově a rychle vstala. Přešla jsem k němu a těsně před tím, než jsem začala, jsem se na ně podívala. Tanya mě s neskrývaným zájmem pozorovala. A Edwarda jsem viděla jen z profilu, protože byl natočený k jejímu uchu a něco jí šeptal. Nato se ona pousmála.

xxx

Schůzka trvala bezmála tři hodiny. Díky profesorovu vysvobození jsem se už k Edwardovi  a jeho snoubence nevrátila. Zůstala jsem stát u katedry a pečlivě naslouchala debatě kolem sebe. Ostatní studenti se totiž po chvilce přisunuli blíž, takže jsme tvořili pomyslné kolečko. Někdo seděl na židli, někdo na lavici. Každý měl nějaký dotaz nebo připomínku, kterou jsem se snažila co nejlépe vysvětlit. Zapisovala jsem si nové poznatky a postupně se rýsovalo, kdo bude mít co na starosti. Edward mluvil minimálně. A Tanya vůbec.

„Myslím, že už bychom mohli skončit.” Profesor se ozval ve chvíli, kdy už nikdo nic dlouho neřekl. Všichni přikývli a rychle se snažili odejít. I já jsem si vzala tašku a letěla ke dveřím. Jenže to by mě nemohl Heigl zastavit.

„Slečno Swanová, počkejte chviličku,” zavolal na mě a také si sbalil složky. Otočila jsem se na podpatku a došla k němu. Zůstali jsme tam jen on, já, Edward a Tanya.

„Chtěl jsem vám představit slečnu Denaliovou,” ukázal na Tanyu. Nadšeně se usmívala. „Bude mít na starosti finanční záležitosti celého projektu,” oznámil mi.

„Už jsme se sice viděly… ale teď oficiálně. Jsem Tanya.” Natáhla ke mně ruku. Vážně si chci potřást rukou se snoubenkou kluka, kterýho miluju?

„Já jsem Bella,” odpověděla jsem a gesto jsem jí vrátila. Její úsměv se rozšířil. Tušila snad, že jsem s jejím Edwardem měla měsíční románek? Nebo je to zákon schválnosti, že na financích mého výmyslu bude sedět ona?

„Skvělé. Jen jsem ti chtěla říct, že tvůj koncept je geniální. Už jsem si ho přečetla.” Zarazila se a pak se na mě omluvně zadívala. „Edward mi ho půjčil,” prozradila a pokračovala, „no a myslím, že se skvěle trefíš do rozpočtu,” vysvětlila mi a čekala na mou reakci. Ona mi vážně vysmekla poklonu? Takže o mně a Edwardovi vůbec nic neví.

„To je skvělý,” odpověděla jsem a křečovitě se usmála. Ona byla u vytržení.

„Slečno Denaliová, mohla byste jít, prosím, se mnou? Musím dořešit ještě ty úroky.” Heigl se ozval v pravý okamžik. Ještě chvilku a celá situace by se stávala trapnější.

„Jistě, pane profesore.” Opět se usmívala. Pak se otočila na Edwarda.

„Počkáš na mě u auta?” zeptala se ho. Jen přikývnul a nechal se políbit. K mému překvapení uhnul svými rty, takže z jejich polibku byla jen pusa na tvář. Tanya se zamračila a Edward se na ni tvrdě podíval. Tvrdě?! Že by se nad jejich vztahem stahovala mračna? Ne. Nebudu si dělat planý naděje. Navíc, chtěla bych ho vůbec po tom všem? Jak můžu vědět, že jsem byla jediná studentka, se kterou se zapletl?

Tanya s Heiglem odkráčela pryč. Držela jsem se jejich zad a odcházela s nimi. Jenže u dveří mě zastavila studená ruka. Zamrzla jsem.

„Pojď si, prosím, promluvit,” řekl tichým, ale naléhavým hlasem. Pomalu jsem se k němu otáčela. Opět se na mě díval tím smutným a bolestným pohledem. Kdybych nevěděla, o čem chce hovořit, řekla bych, že truchlí. Ale já věděla, co bude tématem našeho rozhovoru.

„Dobře,” odpověděla jsem a zadívala se na jeho ruku, která stále svírala mé předloktí. Pochopil a pustil mě. Poodstoupil pár kroků a já šla za ním dál ode dveří. Dívali jsme se jeden na druhého. Působil tak zničeně.

„Tanya není moje snoubenka,” řekl nahlas. Jakoby se potřeboval ujistit, že uslyším každou slabiku.

„Není tvoje snoubenka?” opakovala jsem zmateně po něm. Přikývl. Ale proč se teda k němu hlásí? A proč ji nechá, aby se ho dotýkala? Aby ho líbala?

„Takže ten diamant není od tebe?” zeptala jsem se. Zamračil se.

„Je ode mě,” odpověděl. Moment! Dal jí diamant, ale ne proto, aby si ho vzala?

„Proč jsi jí ho dával?” Tiše zaúpěl, ale neodpověděl. A zřejmě mi ani odpovědět nechtěl.

„Dals jí ho k narozeninám?” tipovala jsem. Byl zticha a jen mě smutně pozoroval.

„Tak k Valentýnu?” Zakroutil hlavou, že ne.

„K Vánocům?” řekla jsem poslední možnost. Mlčel a… mlčel.

„Tak k čemu?” Už to ve mně docela vřelo. Nejdřív drží za ruku mě. Potom ji. A nakonec si se mnou chce popovídat o něčem, o čem chce zřejmě lhát!

„K zásnubám,” zašeptal. Jo, ten vztek mi hodně pomáhal. Pohrdavě jsem si odfrkla. Vážně se ze mě snaží udělat blázna?!

„Fajn,” prskla jsem a chtěla odejít. Jenomže mě zastavil. Chytil mě za paži a prudce otočil k sobě. Zuřila jsem a zároveň si ten dotek užívala. Chtěla jsem ho odstrčit a několikrát po sobě udeřit kabelkou. Ale taky jsem cítila nutkavou potřebu se na něj vrhnout a líbat ho, dokud bych nepadla do mdlob kvůli nedostatku kyslíku.

„Žádný fajn, Bello! Nech mě ti to vysvětlit!” I on se viditelně zlobil. Ale proč? Jediná osoba, která měla důvod být naštvaná, jsem byla já.

„Není co vysvětlovat!” odpověděla jsem rázně a vytrhla se mu. „Dals jí prsten. Požádal ji o ruku. Řekla ti ano. Takže jestli si to neuvědomuješ, tak jsi zasnoubenej,” křičela jsem na něj. Copak si neuvědomuje fakta?!

„To zasnoubení jsem zrušil.” Počkal, až to všechno ze sebe dostanu. Ta čtyři slova byla… nádherná. Teda ne pro Tanyu. Ale pro někoho jako jsem já, to byl vyloženě balzám pro duši. Málem jsem se k němu rozešla. Málem jsem se mu vrhla kolem krku a pevně ho tiskla k sobě. Jenže… Důvěru v někoho ztratíte během okamžiku… A já nebyla výjimkou.

„Kdy?” Obočí se mu stáhlo k sobě. Jeho oči na chvilku ztratily přítomný výraz.

„Minulý týden.” V tu chvíli, jsem od něj chtěla být na míle daleko. A taky jsem svým způsobem i byla.

„Takže jsi… Když jsme… Byl jsi… A přitom…” Plácala jsem jedno přes druhé. Načala jsem jednu myšlenku, kterou ihned překřičela jiná. Byla jsem zklamaná, zrazená, podvedená. I když jedinej, kdo tu byl podvedenej, byla Tanya. Já byla přece jeho komplic!

Šla jsem pryč. Tenhle boj jsem nemohla vyhrát. Vlastně jsem ho prohrála ve chvíli, kdy jsem ho požádala, aby mi podržel dveře od výtahu. Všechno to bylo přesně tak, jak se mi snažily napovědět moje sny – byla jsem jen jeho rozlučka se svobodou.

„Bello, počkej!” Stál přede mnou. Ve tváři s odhodlaným výrazem mě určitě chtěl nakrmit nějakou další lží.

„Pro vás, pane Cullene, jsem už navždycky jen slečna Swanová.” Ten ledový tón zamrazil i mě samotnou. Jeho přikoval na místě. Odešla jsem.

V prvé řadě moc děkuji za komentáře. Z každého z nich jsem u vytržení. Takže, ještě jednou moc děkuji.

V této kapitole se všechno (skoro) zlomilo. Ta příští bude ještě taková trápící a Bella získá novou - nechtěnou kamarádku.

V některých komentářích jsem se dočetla, že byste chtěli Edwardův pohled. Upřímně, taky mě to napadlo. Ale zatím ho ještě nedám. Takže se nezlobte...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 19. kapitola: