Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 16. kapitola

27.08.2011 (10:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 90× • zobrazeno 9261×

Kolik času je potřeba k tomu, aby se člověku zhroutil celý svět? Doteď jsem si myslela, že na to stačí půl roku. Přesněji sto osmdesát tři dní, díky nimž nezůstane kámen na kameni. Vše se zhroutí a rozpadne. Nezůstane nikdo, kdo by vám rozuměl. Nikdo, kdo by vám nabídl pomocnou ruku. Všechno tohle jsem už ale zažila, a proto mě odpověď nezajímá. Teď se ptám jinak. Kolik času je potřeba k tomu, aby to přestalo bolet?

xxx

Jeho pohled mířil za moje levé rameno. Vypadal ohromeně. A pak jsem uslyšela tak nádherný hlas, že jsem se málem zapřísahala, že už nikdy nepromluvím.

„Edwarde…”

Když jsem se otočila, spatřila jsem nebeský přízrak. Přicházela k nám ladnou chůzí. Kolem krásného pravidelného obličeje se vlnily blonďaté kadeře. Na rtech jí hrál milý úsměv a z jejího výrazu bylo patrné, že je šťastná. Vyzařovalo to z ní. Ta aura byla nakažlivá. Teda, jen do té doby, dokud se nepostavila po Edwardově boku a nepolíbila ho na rty. Byl to letmý polibek. Snad nic neznamenal…

„Tanyo, co tady…”

„Překvapení, lásko,” zvolala a pohladila ho po tváři. Nešlo si nevšimnout toho prstenu na jejím prsteníčku. Překvapení. Lásko. Prsten…

„Slečno?” Otočila se ke mně. Stále se usmívala. Byla přátelská. „Doufám, že vám nebude vadit, když si teď odvedu svého snoubence.” Naklonila se ke mně. „Dlouho jsme se neviděli, tak asi chápete…”

„Tanyo!” okřikl ji. Omluvně se usmála a přitiskla se k němu.

„Promiň, ale je to tak, Edwarde,” promlouvala k němu o poznání tišeji. Nikdo z těch, kdo nás pozoroval, jí nemohl rozumět. Ale já stála těsně u nich.

„Tak už pojď, pojedeme k tobě domů a…” taktně se odmlčela. Ruku mu položila na srdce a mně se opět naskytl výhled na ten příslib sladké budoucnosti. Ten diamant hlásal všem, že je tato žena zadaná. Že se bude vdávat. A k mé smůle za Něj…

xxx

Ne. Nebudu plakat. On za to nestojí. Lhal mi. Ztratila jsem ho… I když jak můžu ztratit někoho, kdo mi vlastně nikdy nepatřil. Jessica měla pravdu. 

Ta, která ho uloví, bude muset mít fakt dobrého anděla strážného, aby, kdyby ji náhodou opustil, nechtěla spáchat sebevraždu.

Já mám naštěstí ve svém životě dva anděly strážné. Dva sloupy, které drží celý můj svět na svých bedrech. Tátu a Jacoba…

„Slečno?“ Podívala jsem se za tím hlasem. Vedle mě seděla postarší paní s hůlkou. „Zvoní vám telefon,“ upozornila mě a mile se usmála. A měla pravdu. Jak to, že jsem ho neslyšela? Začala jsem lovit mobil v kabelce. Když jsem pohlédla na displej, zatrnulo mi. 

Edward.

Chvíli jsem na to jméno koukala a pak zmáčkla červené tlačítko. 

Sbohem, pane Cullene.

Jessica:

Volaný účastník je momentálně nedostupný. Opakujte volání později.

Sakra, kolikrát jsem to za poslední hodinu slyšela? Dvanáctkrát. Tak kde je? A proč má vypnutý mobil? Vždyť jsme se ráno domluvily, že se sejdeme u auta. Tak proč tu nikde není? Vztekle jsem mrskla kabelku s hroznovým džusem, který jsem si koupila v kantýně, na sedadlo spolujezdce a nasedla. Už nebudu čekat. Jsem strašně unavená. A mám hlad.

Nastartovala jsem a vyjela. Do háje, tak proč mám špatný pocit. Co když se jí něco stalo?! Panebože, co když jí někdo ublížil? Bella nebyla z těch, kdo by o sobě nedal vědět. Vždycky byla zodpovědná a dochvilná. A tahle její nepřítomnost mě docela strašila. Co mám dělat? Co když nebude doma? Neměla bych zavolat Charliemu? Ale co když ho jen zbytečně vyděsím a pak zjistím, že se někde zapomněla s Edwardem a mobil se jí vybil? Ne, to ne. Bella by mi dala vědět, že se mnou nepojede. I kdyby si měla půjčit Cullenův telefon. Ale co když si nepamatuje moje číslo? Jess, klid, určitě se nic nestalo… Tak proč to něco visí ve vzduchu? Rozhodla jsem se. Pojedu domů a zavolám Bellinýmu tátovi. Jo, to přesně udělám.

Když jsem odemknula dveře od našeho bytu, ihned mi pohled padl na její klíče. Jen tak si visely na háčku. To snad nemyslí vážně?!

„Bello, děláš si ze mě legraci?! Nezapomnělas náhodou, že jsem těhotná a neměla bych se rozčilovat ani děsit?” křičela jsem do bytu a zouvala si boty.

„Ještě jednou jedinkrát mi něco takovýho -“ Zastavila jsem se uprostřed kroku. Bella seděla na pohovce v obýváku. Kolena přitahovala k sobě a nepřítomně hleděla do prostoru. Ten pohled jsem u ní viděla jen jednou. Jen tenkrát jí po tváři tekly slzy a obličej měla opuchnutý a červený od pláče. Panebože ne! Ono se fakt něco stalo.

„Bello?” Přešla jsem k ní a posadila se. Ale ona nereagovala.

„Bello?” Zatřásla jsem s ní. Konečně si uvědomila mou přítomnost.

„Ahoj, Jess. Promiň, já jsem ti nemohla zavolat,” omluvila se a uhnula pohledem.

„Co se stalo?” vypálila jsem bez skrupulí.

„Nic.” Pohodila rameny a vstala. Tak to teda ne. Něco je špatně. Hodně špatně.

„Lžeš,” obvinila jsem ji. Smutně se na mě usmála.

„Jess, všechno je dobrý a ty se nesmíš rozrušovat, takže…” Nakrkla mě.

„Isabello Marie Swanová, okamžitě mi řekni, co se stalo,” doporučila jsem jí a taky vstala. V očích se jí zaleskly slzy. Začala šíleně rychle mrkat řasami, aby je zahnala zpátky.

„Jenom jsi měla pravdu,” vzdychla a chystala se odejít.

„V čem?” Obešla jsem ji a postavila se před ní. Začala jsem tušit, co se asi tak mohlo stát. Stály jsme proti sobě a vzájemně si hleděly do očí. Zhluboka se nadechla.

„Má snoubenku.” Cože?!

xxx

Koukala jsem na ni jako na zjevení a čekala, kdy zase něco řekne. Neplakala. Jen poctivě usrkávala víno, které jsem jí nalévala a koukala před sebe. Mlčela víc, než mluvila. Vlastně řekla jen tři věty.

Ona je strašně hezká a milá.

A já jsem blbá.

Je mi jí líto.

Nemusela jsem být ani psycholog, ani psychiatr, abych věděla, že ji to bolí. Musela to ze sebe dostat. Myslela jsem, že to víno pomůže. Že jí třeba nějak zboří tu barikádu, kterou si v sobě vytvořila, ale spletla jsem se. Ona se netvářila nijak. Prostě vypadala prázdně a mě to děsilo. Bála jsem se, kdy se ta hráz prolomí a Bella začne plakat. Vlastně by to bylo dobře. Alespoň by projevila nějakou emoci a já bych mohla splnit svůj slib, který jsem tomu hajzlovi dala.

Pokud Belle ukápne kvůli tvé maličkosti byť jen jediná slza, osobně se postarám o to, že poletíš ze školy.

Najednou vstala a odcházela pryč. Zasekla se v pohybu, když se ozval zvonek u dveří. Zděšeně se na mě podívala a mně bylo hned jasný, čeho se bojí. Vstala jsem od stolu a přešla k ní.

„Běž si lehnout. Já to vyřídím.” Pohladila jsem ji po zádech a čekala na její reakci. Přikývla a odešla. Až když se za ní zavřely dveře od její ložnice, vydala jsem se otevřít.

Ještě jsem nestihla na něj vyjet, spustil sám.

„Potřebuju mluvit s Bellou.” Vypadal dost naléhavě, ale na tohle mu neskočím.

„Vypadni,” odpověděla jsem docela klidně, I když uvnitř mě to vřelo. Jo, těhotenství se mnou dělá divy.

„Prosím,” díval se mi do očí. „Musím jí to vysvětli a…” Tohle už na mě bylo moc.

„Bella spí.” Nevěřil mi. To jsem z jeho výrazu poznala.

„Jessico, já jí…” Ne. Ani když použiješ moje jméno, nepustím tě k ní.

„Nechce tě vidět. Ani tě poslouchat a ani s tebou mluvit, tak vypadni dřív, než na tebe zavolám policajty,” zahrozila jsem. Bezmocně si prohrábl ty své pěkný vlasy. Ne. Je to jen pěkný obal, ale uvnitř je shnilý, jak vejce vystavený měsíc na slunci.

„Prosím,” zakňučel zoufale. Ihned jsem si vybavila Bellin prázdný výraz. Zarazil se.

„Vypadni, nebo se neznám,” zavrčela jsem a zabouchla dveře.

To je hnus to hořký, co? A příště to nebude o nic lepší. Doufám, že vás tím neodradím...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 16. kapitola: