Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 15. kapitola

23.08.2011 (09:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 73× • zobrazeno 9757×

Ráno mě neprobudil ani déšť, ani telefon, ani budík. Ale zoufalý výkřik – Miku! - následovaný hlasitým třísknutím dveří. Vyjeveně jsem koukala kolem sebe. Co to bylo? Podle mobilu nebylo ani sedm. Nedalo mi to a šla jsem se podívat, co se stalo.

Jessica seděla rozcuchaná v županu na gauči a plakala.

„Jess, co se stalo?” Přeběhla jsem obývák a posadila se vedle ní. Zvedla pohled a uslzené oči mojí kamarádky pohlédly do těch mých. Nic neřekla. Jen se hlasitě rozvzlykala.

„Jess?” vyjekla jsem. Proboha, co se stalo?! Snad se nerozešli? Ne, to ne. Na to se moc milovali. Snad se jenom pohádali. Pohladila jsem ji po zádech a doufala, že něco řekne. Jenže ono nic. Pak natáhla ruku a něco mi podávala. Bílý plastikový proužek, na kterém svítily dvě modré čárky. Těhotenský test, došlo mi vzápětí. Panebože, pozitivní těhotěnský test! Jessica je těhotná… Ona bude mít dítě… A Mike? On ji… Sakra, co asi tak mohl udělat. Jessica je těhotná a Mike odešel. Těsně před tím se pohádali. On ji poslal na potrat! Hajzl!

„Jess, to bude dobrý,” vydala jsem ze sebe. Pochybovačně se na mě podívala. No tak ne, nebude to dobrý…

„Jsem těhotná,” vysvětlila mi. Jo, toho jsem si všimla. Přikývla jsem.

„A Mike… on… ne-ne…” Další příval vzlyků. Tvář si složila do dlaní a tělo se jí třáslo, jak se snažila ty vzlyky držet v sobě. Ale co Mike ne? Panebože. Mike není otcem. Ona ho zas podvedla?!

„Chceš říct, že to…” Slovo dítě mi nešlo přes pusu. Může být těhotná jen pár týdnů. A pak se ozval biolog ve mně.

„To embryo není Mikeovo?” Prudce zvedla hlavu.

„Cože?” vykřikla. Musela jsem se přikrčit. Tak fajn, je Mikeovo.

„Tak tě poslal na potrat?” tipovala jsem po druhé.

„Ne.” Další její výkřik doprovázený pohledem alá jak to můžeš říct?

„Jess, tak co je špatně? Já tomu nerozumím,” přiznala jsem. Natáhla se ke stolku a z krabice vytáhla kapesník. Hlasitě se vysmrkala a rukou si otřela slzy.

„On nechce svatbu,” pípla, jakoby to byla tragédie světa. Vykulila jsem oči a ona vzdorovitě vystrčila bradu.

„Chápeš to? Čekám s ním dítě a on si mě nechce vzít,” řekla dost nahlas a dost naštvaně.

Zmateně jsem na ni zírala. Takže celej tenhle tyjátr je jen proto, protože se Mike nechce navlíknout do obleku a na prst si nechat nasadit zlatej kroužek? Na jednu stranu ho chápu – jsou mladí a peněz taky nemají nazbyt. Teď jsou důležitější věci, které bude třeba zařídit. No, ale na stranu druhou chápu i Jessicu. V těhotenství je potřeba klid a cítit se bezpečně. Jess chce mít jen jistotu, že se na ni Mike nevybodne. Vlastně to je přirozený pud každé gravidní ženy – milovat a chránit své dítě. A mít někoho, s kým se cítí v bezpečí. Za tohle všechno může prolaktin a rozbouřená hormonová hladina. Ale i tak je pěkné, když se dítě narodí do rodiny, kde maminka i tatínek mají stejné příjmení…

„A vysvětlil ti svoje důvody, nebo ti prostě řekl, že si tě nevezme?” zeptala jsem se s malinkatou dušičkou. Sakra, jak se s ní mám bavit? Sice to je Jessica, ale momentálně teď to je těhotná Jessica. Co když se jí nějak dotknu? Nebo co když zase začne plakat?

„Pořád něco mlel o bydlení a nákupech a o tom, že nechce zpátky do Forks,” odpověděla a zase si otírala slzy z tváře.

„Takže ti neřekl, že si tě nevezme,” ujišťovala jsem se. Podívala se na mě a obočí se jí stáhlo k sobě, jak urputně přemýšlela. Když se její oči zaleskly novým objevem, věděla jsem, že je krize zažehnána.

„Ne, to neřekl,” prohlásila se šťastným úsměvem.

„Tak v čem je problém?” rýpla jsem si spokojená s tím, že se vlastně nic nestalo. Teda až na to, že moje kamarádka, která se nikdy nerozplývala nad kočárkama a malinkýma miminkama, bude za pár měsíců mámou.

Myslela jsem, že teď to už bude fakt dobré, ale Jessica najednou vypadala, že bude zase plakat.

„Jess?” Já to věděla – těhotná Jessica je jiná než normální Jessica. Popotáhla a s panikou v očích se na mě podívala.

„Nemáme kde bydlet,” vydala ze sebe. „Mike nechce do Forks a já taky ne, ale teď tam budeme muset, protože domy v Seattlu jsou strašně drahý a…”

„Budete bydlet tady,” přerušila jsem ji. Zastavila se a nechápavě na mě zírala. „Teda pokud budete chtít. Nájem je docela přijatelnej. S Mikem byste to utáhli a myslím, že dvě ložnice a obývák s kuchyňským koutem vám pro začátek bude stačit,” přesvědčovala jsem ji.

„Ale kde budeš ty?” Stále měla v očích hrůzu. Z čeho mohla být tak mimo? Jo, chápu. Tchýně. Jess bydlela se svými rodiči v malém domku, zato Mike a jeho rodina vlastnili hned po starostovi druhý největší dům ve Forks. Takže by bylo logické, že by bydleli u Newtonů.

„Edward chce, abych se nastěhovala k němu,” vysvětlila jsem jí a pro sebe se usmála, když jsem si vzpomněla na včerejšek.

xxx

„Takže to budete tajit a doufat, že na to nikdo nepřijde,” konstatovala, když jsme vystoupily z jejího Fordu. Od té doby, co se Jessica dozvěděla, že je všechno vyřešené a obě dvě nás čeká růžová budoucnost, se z ní stala zase ta stará Jessica. Zvědavá a neodbytná. Byla jsem za tu její změnu zpátky strašně ráda.

„Já ještě nevím, Jess, co a jak budeme dělat. Důležitý je, že chceme být spolu a to co možná nejdřív,” odpověděla jsem a vydala se směrem ke kafinci.

„Kam jdeš?” vyhrkla.

„Pro kafe,” odvětila jsem s pohozením ramen. Chvilku mě sledovala tím svým rentgenem a pak se zamračila.

„Šla bych s tebou, ale mrňousek kafe nemůže,” pohladila si ploché bříško. „Navíc, mám pocit, že s Edwardem budeš chtít být sama,” dodala už s úsměvem a otočila se na patě. Ach jo, alespoň by mi ten mrňousek mohl pomoct a trošku svojí mamince narušit ten její všechno-poznám radar.

Před kavárnou jsem se zastavila a začala z kabelky lovit peněženku. Jediným důvodem bylo to, abych se mohla nepozorovaně rozhlédnout kolem sebe a pohledem se zastavit na stříbrném Volvu a jeho majiteli, který z něj zrovna vystupoval. Nenápadně jsem se na něj podívala a on se na mě nádherně usmál. Pomalu šel mým směrem a nespouštěl ze mě oči. Věděla jsem, že kolem mě  projde a trošku o mě zavadí, aby se mi následně mohl omluvit, že mě srazil. Škoda jen, že o mě nezakopne tak, že jeho rty přistanou na těch mých.

„Promiňte,” řekl nahlas, když do mě ždurchnul bokem a ihned poté mi okolo zad omotal svou paži, abych ten “náraz” ustála.

„V pořádku,” odpověděla jsem a sehnula se k zemi, na které se už válela moje kabelka i s peněženkou. Edward mi jako pravý gentleman začal pomáhat.

„Mluvila jsi s Jessicou?” zašeptal, aniž by zvedl pohled z asfaltu.

„Jo,” odpověděla jsem a postavila se. Edward mi podal peněženku s otazníky v očích. Přikývla jsem a on se šťastně usmál.

„Ještě jednou se omlouvám,” hrál zase svou roli a odstoupil ode mě. Kolem nás zrovna prošly nějaký dvě holky, který se na nás dívaly až moc podezíravě.

„Vůbec není za co,” odvětila jsem a prošla těsně okolo něj do kavárny. Všechny stolky byly zabrané a u pultu stálo asi pět lidí. Zařadila jsem se do fronty a v duchu počítala do tří. Jedna… dvě… tři…. A nic. Zmateně jsem se podívala za sebe. Edward tam nebyl. Stál před prosklenou výlohou a o něčem hovořil se Stevansovou. Ta baba si fakt umí najít chvilku. Koupila jsem si kafe a vyšla ven. Oba tam stále byli a povídali si. Když už jsem byla za profesorkou, podívala jsem se na Edwarda. Omluvně se usmál.

xxx

„Slečno Swanová,” zavolal na mě profesor Heigl, když jsem procházela přeplněnou chodbou ven z budovy. Přednášky mi skončily a já se těšila na večer. Po tom nepodařeném kávovém dostaveníčku, mi Edward poslal SMSku.

Promin, ale byla neodbytna. Co kdybych ti to dneska u me vynahradil? Teda jestli chces… vyzvednul bych te o pul seste doma. Mohli bychom se domluvit, kdy tě prestehujeme. Miluji te. E.

Takže bylo velmi těžké nezaúpět a tvářit se na profesora mile. Chtěla jsem se totiž ještě před tím, než Edward přijede, najíst, osprchovat a převléct. Navíc jsem byla zvědavá, kde Edward bydlí. Jeho rodina žila ve Forks. Jediné, co jsem věděla o jeho bydlení, je to, že vlastní nějaký byt v centru města.

„Ano, pane profesore?” Působila jsem přátelsky. Za tu dobu, co se s Edwardem schováváme, jsem se už naučila hrát.

„Přečetl jsem si ten váš koncept a musím říct, že jste mě nezklamala, ale… Pane Cullene,” zavolal, aniž by dořekl větu. Otočila jsem se a sledovala svého budoucího bytného, jak se k nám prodírá mezi studenty.

„Pane profesore,” Edward ho pozdravil a otočil se na mě. „Slečno Swanová,” ďábelsky se usmál. Měla jsem co dělat, abych ho nenápadně nenakopla. Proboha, vždyť si toho někdo všimne…

„Zrovna jsem chtěl slečnu Swanovou požádat, aby se ve svém konceptu více zaměřila na implementaci…” Dobrá, teď jsem měla co dělat, abych si spravila výraz. Zaměřila jsem se na Edwarda, ale ten se jen potutelně usmíval a dělal, že profesora poslouchá. Já se bohužel nechytala a rudla a rudla a rudla.

„Co je to implementace?” zkoušel mě, zatímco prsty postupně odsunoval lem županu.

„O-ověřování,” vybrebtla jsem, když se jeho ústa dotkla mého ňadra.

„Taky mám jednu teorii k implementaci,” řekl tlumeným hlasem a jazykem přejel po mé bradavce.

„Ano?” pípla jsem a zhluboka se nadechla.

„Hm,” přikývl a rozvázal mi župan...

„Takže by bylo dobré, kdyby jste na tom ještě zapracovali.” To bylo to první a zároveň poslední, co jsem z profesorových úst slyšela, když jsem se dostala z tranzu. Pak se otočil s tím, že ještě musí někoho sehnat a odešel. Zůstali jsme sami. Teda pokud nepočítám ten houf studentů, kteří nás obcházeli.

„Možná bychom tu implementaci měli probrat ještě dnes, co říkáte, slečno Swanová?” Mile se usmíval, ale v očích mu nebezpečně jiskřilo.

„Máte pravdu, pane Cullene,” přikývla jsem. Jeho úsměv se rozšířil, což mě překvapivě přimělo k tomu dostat ho do rozpaků.

„Ale dneska bych to ověřování ráda vzala do svých rukou.” Zarazil se. Zřejmě jsem ho překvapila.

„Koneckonců já jsem vedoucí projektu,” dívala jsem se mu do očí a smyslně si olízla rty. Když může riskovat on, proč ne já?

Moc dobře jsem věděla, co tenhle jeho pohled znamená, tak jsem pokračovala dál. Svůj zrak jsem přesunula na jeho rty a pak níž, níž a ještě níž. Musela jsem vypadat jako jedna z těch husiček, které Edwarda svlékají pohledem pokaždé, když ho uvidí. Ale já si teď jako husa vůbec nepřipadala. Z jeho rukou vypadla na podlahu složka s naším konceptem. Když jsem se podívala na Edwardovu tvář, byla jsem překvapená jeho výrazem. Zřejmě ten můj návrh, nebo spíš šéfovský rozkaz, potřeboval rozdýchat. Tak jsem se sehnula k zemi, abych složku zvednula. Když jsem se zvedala, náhodou jsem mu rukou přejela po stehnu. Zachvěl se.

„Bello?” řekl zhrublým hlasem.

„Ano?” odpověděla jsem nevinnost sama.

„Vyzvednu tě už v pět,” oznámil mi a já se mohla radostí zalknout. Vychutnávala jsem si tu chvilku, kdy jsme si koukali do očí. Bylo jasné, že tohle setkání musíme ukončit. Už jsme spolu mluvili moc dlouho a periferním viděním jsem zahlédla pár tváří, které nás bezostyšně sledovaly. Jenomže něco bylo jinak. Edward se nedíval na mě. Ani do mě, jak to často dělával. Jeho pohled mířil za moje levé rameno. Vypadal ohromeně. A pak jsem uslyšela tak nádherný hlas, že jsem se málem zapřísahala, že už nikdy nepromluvím.

„Edwarde…”

Takže nám to pěkně začíná. Doufám, že se vám kapitola líbila. Mimochodem, rezule, obdivuju, že jsi to s tou Jessicou tak přesně trefila už, tuším, při sedmé kapitole. Snažila jsem se, aby to nebylo moc nápadný...

Jinak samozřejmě moc děkuji za vaše komentíky. Když se někdy nudím, nebo když mi zdrhne múza, tak si je čtu pořád dokola a nutím se, abych něco sesmolila...

A ještě - v pár komentářích jsem objevila otázku ohledně Edwardova bydlení. Takže pro vysvětlení - Edward žije v Seattlu. Cullenovi ve Forks. Už to bylo v jedné z dřívějších kapitol...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 15. kapitola: