Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 13. kapitola

11.08.2011 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 74× • zobrazeno 9968×

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha, zatímco mě jeho prsty laskaly na holém bříšku. Stále jsem cítila jeho zklidňující se dech na šíji a užívala si ten nádherný pocit, že vám někdo kryje záda. V mém případě to platilo doslova. Vůbec se „to“ nepodobalo tomu otřesnému zážitku, který prožila Angela, když se vyspala s Nickem. Už prý nikdy nedovolí, aby do ní šel nějaký kluk zezadu. Její slova – jen se vyžíval ve své „nadvládě” nade mnou – se vůbec nepotvrdila. Naopak. Řekla bych, že to bylo nejkrásnější milování v mém životě. Spousta něhy, intimnosti a blízkosti. Když jsem se tiskla k Edwardově hrudi, zatímco on jemně narážel do mého zadečku a svým údem v mém nitru mě přiváděl na další vrchol rozkoše, jsem něco jako boj o to, kdo má navrch, nezažila. Byli jsme si rovni. Podobali jsme se dvěma lžičkám, které leží vedle sebe a dokonale do sebe zapadají. Tak jako moje drobná dlaň pasovala do té jeho, tak moje tělo pasovalo do jeho náruče.

Kdy přesně jsme se přemístili z obýváku do mého pokoje, nevím. Ale rozhodně to neměnilo nic na tom, že jsme se vzájemně dotýkali, laskali, líbali a přiváděli do slastného konce, který vždy znamenal další nový začátek…

Probudila jsem se příjemně malátná. A usměvavá. Na mé náladě nezměnil nic ani déšť, který hlasitě bubnoval do okna. Jen si mráčkové pěkně pršte!

V pokoji se vznášela vůně po našem milování… a čerstvě uvařená káva. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Edward nikde. Kde jsi?! chtělo se mi vykřiknout. Avšak můj pohled zavadil o hrnek, z něhož stoupala pára, která s sebou přinášela to voňavé aroma rozemletých a horkou vodou zalitých kávových zrn. O hrneček se opíral lístek.

Šel jsem nám koupit snídani. Miluji tě a nepanikař. Za chvilku jsem tady. E.

Usmívala jsem se jako blbeček. Kdy naposledy mi někdo sháněl snídani? Jo, vím. Táta. Když mi bylo sedmnáct a tři dny jsem ležela v horečkách kvůli angíně. Jen tenkrát jsem neměla pocit, že můžu vzlétnout.

Dala jsem si hodně dlouhou sprchu. Umyla si vlasy a dokonce jsem na ně použila i balzám, který jsem dostala od Jessicy k Vánocům a který jsem ještě ani jednou neotevřela. Krásně voněl. Po kokosu.

V pokoji jsem ze sebe shodila ručník a navlékla na sebe župan. Zapnula jsem laptop a společně s ním a tou tlustou složkou lejster jsem se přesunula zpátky na postel. Káva už byla příjemně teplá, takže nehrozilo, že si spálím jazyk. I když… Pak bych měla důvod, proč se s Edwardem stále líbat. Což mě přivádí k myšlence, proč je tak studený… Sakra, nad čím to přemýšlím?!

„Ahoj.” Edward stál mezi dveřmi a krásně se usmíval.

„Ahoj,” culila jsem se a tělo se mi příjemně zachvělo při vzpomínce na prožitou noc.

„Víš, že se líp pracuje s plným žaludkem?” optal se a položil přede mě dva talíře. Na jednom byly koblihy sypané cukrem a čokoládový croissant. Na druhém obložená bageta.

„Už jsem to někde slyšela.” Od Charlieho. Každé ráno, když jsem mu chystala snídani a svačinu do práce.

„Ty nebudeš?” zeptala jsem se, když se posadil vedle mě a sledoval, jak do sebe tlačím koblihu.

„Ne. Jedl jsem po cestě,” vysvětlil mi a dál mě fascinovaně pozoroval. Pohodila jsem rameny a usrkla si kávy.

xxx

Černá písmenka se mi míhala před očima, ale jejich významu jsem nedokázala porozumět. Mou pozornost plně zaměstnával Edward. Jen v boxerkách seděl opřený o čelo postele, na kolenou položený laptop a něco do něj pořád ťukal. Sem tam se zastavil a velice pomalu a nenápadně ke mně vzhlédl. V ten moment jsem já zabořila pohled do hustého textu a snažila se najít řádek, který jsem četla jako poslední. Ne, že bych ho někdy našla. Takže jsem četla jeden odstavec pořád dokola. Ach jo. S takovou to nikdy neuděláme. Soustřeď se, Bello! Implementace manuálu, která proběhne… Edwardovy oči přejížděly po monitoru. Zřejmě po sobě četl to, co napsal. Jeho čelo se skrabatilo, poté našpulil rty a jednou klávesou smazal to, co před chvílí vytvořil. Aha, tak nejsem jediná, kdo se nedokáže koncentrovat. Uvnitř sebe jsem si radostí povyskočila.

„Co se děje?” nachytal mě, jak na něj koukám.

„Nic… jen… vstřebávám nové informace,” lhala jsem s přiblblým úsměvem na rtech. Povytáhl obočí a taky se usmál. Pokřiveně… Takže mě prokouknul. Ups. Sklopila jsem pohled, naopak tu složku jsem vytáhla co nejvýš, aby zakryla moje červenání.

„Tak o čem jsi četla?” Sebral mi složku z rukou a povalil mě na postel. Vpíjel se mi do očí a já si nemohla nevšimnout těch provokatérských jiskřiček.

„O projektu,” šeptla jsem a skousla si ret, abych se nezajíkla. Ta hra se mi začala líbit.

„Tak o projektu,” zoopakoval naoko zamyšleně. „Buď konkrétní,” pobídnul mě. Přísahám, že na okamžik jsem v jeho očích viděla ďábelský záblesk. A potom se jeho dlaň objevila na mém obnaženém stehně.

„O implementaci?” vydechla jsem, když se dostal k mému pasu. Chladné rty si našly můj výstřih.

„Co je to implementace?” zkoušel mě, zatímco prsty postupně odsunoval lem županu.

„O-ověřování,” vybrebtla jsem, když se jeho ústa dotkla mého ňadra.

„Taky mám jednu teorii k implementaci,” řekl tlumeným hlasem a jazykem přejel po mé bradavce.

„Ano?” pípla jsem a zhluboka se nadechla.

„Hm,” přikývl a rozvázal mi župan. Byla jsem nahá a Edward si mě hladově prohlížel.

„Jakou?” vydala jsem ze sebe a chytla ho za ramena. Vzhlédl k mé tváři.

„Co uděláš, když se tě dotknu tady?” Zlehka mě pohladil v třísle. Nešimralo to. Za to mi to do těla vyslalo přílivovou vlnu vzrušení. Brněly mě i konečky prstů.

„Myslel jsem si to,” zašeptal a něžně mě políbil. Znovu mě pohladil na tom místečku. A já reagovala stejně jako před chvílí.

„A co se stane, když udělám tohle?” zeptal se. Prstem mi přejel po poštěváčku. Dvakrát. Ne, tohle není implementace, ale mučení. Skousla jsem si ret a slastně přivřela oči.

„Opět jsem se trefil,” zašeptal mi smyslně do ucha a lalůček stiskl mezi zuby. Jeho ruka se přesunula až na mé koleno.

„A teď mě budeš upřeně sledovat a čekat, co udělám dál. Dech se ti začne krátit…,” oznámil mi zhrublým polohlasem a zase se odtáhl, aby mi viděl do obličeje. Jeho prsty se pomalu, velmi pomalu, šinuly směrem vzhůru. Po vnitřní straně. A jejich cíl byl více než jasný…

„Teď stiskneš víčka k sobě a zatneš čelist.” Chladné prsty se dotkly mého rozpáleného klína. Zlehka mě polaskaly.

„Zvrátíš hlavu a zalapáš po dechu. Možná…”

„Ach,” zavzdychala jsem, když do mě vniknul.

„Možná ti unikne jeden tichý sten,” dokončil myšlenku a svůj prst rozpohyboval.

„A teď…” Nedořekl, protože jsem se přitiskla na jeho rty. Už to nebylo na moje nervy. Implementace proběhla úspěšně a teď bychom to měli oslavit… oba.

Takových přestávek jsme měli ještě několik. Vždy se našlo něco důležitého, co jsme museli ověřit v praxi. Navíc každý pracující si zaslouží pauzu.

A my pracovali dlouho. Až do noci. Edward měl svůj posudek napsaný za dopoledne. Pak mi pomáhal ještě s fyzikální částí. Na to, že vystudoval psychologii, toho věděl dost i o fyzice. To nemluvím o matice a složitých vzorečcích, na které jsem já používala kalkulačku. Edward je zvládal vypočítat i z hlavy. Trošku mě to udivovalo, ale co. Dostat se na psychologii je docela fuška a člověk musí být od přírody talent. A to Edward bez pochyby byl.

Celý den jsme zanedbávali časy, kdy normální lidi jí. Já teda hlad ani neměla. Kdo by taky měl, když vám v posteli leží polonahej bůh. Jenže okolo desáté jsem to už nevydržela.

„Umírám hlady,” vzdychla jsem a odložila laptop.

„Tak se obleč. Jedeme na večeři.” Edward vstal a začal si navlékat košili. Nebo že bych to ještě chvilku vydržela? Zřejmě jsem nebyla sama, koho to napadlo.

„Dezert až po jídle,” zašeptal mi do ucha, když se ke mně sklonil, aby mě políbil.

xxx

„Kuřecí vývar s nudlemi, hovězí steak s dvojitou zeleninovou oblohou, pepřovou omáčku, dětskou porci hranolků a ledový čaj.” Dezert až doma. Číšník na mě vyvalil oči. Co, chlape, tos nikdy nezažil hlad?

„Jak si ten steak přejete?” zeptal se, když si zapsal mou objednávku.

„Medium.” Jak jinak.

„A vy?” otočil se na Edwarda.

„Lasagne a colu.” To je všechno? Po tom nočním výkonu a vlastně i denním by měl sníst minimálně tři porce těch těstovin.

„Vážně to všechno sníš?” zeptal se mě můj asistent, když číšník odešel.

„Jo, proč?” Je na tom snad něco špatnýho?

„Já jen, že málokdy vidím, aby si žena objednala takovou hromadu jídla a pak ji i snědla,” pohodil rameny.

„Co? Čekals, že si objednám jenom salát?” optala jsem se naoko vážně.

„Upřímně?”

„Samozřejmě,” přikývla jsem.

„Jo,” odpověděl.

„Nejsem králík,” odporovala jsem s úsměvem.

„Salát jí i vegetariáni,” stavěl se do opozice.

„Nejsem vegetarián,” prohodila jsem. „Vlastně bych jím být ani nechtěla.” Zelenina, ovoce, rýže, proso, obilný klíčky, tofu… Fuj!

„Ani kdyby tě donutily okolnosti?” Proč je tak vážný?

„No,” zaváhala jsem. „Kdybych uvízla na nějakým pustým ostrově a neměla si jak to maso ulovit, nic jiného by mi asi nezbylo,” připustila jsem. Ještěže nikam nejezdím.

„Takže jakmile by ses dostala do civilizace, vyjedlas bys steakhouse?” optal se teď už s těma šibalskýma jiskřičkama.

„Asi jo,” vydechla jsem. „Lidi jsou všežravci. Nevidím důvod, proč se vyhýbat své přirozenosti,” dodala jsem a hypnotizovala číšníka, který v jedné ruce nesl moji polévku a v druhé masíčko.

Lidičkové, nejdříve strašně moc děkuji za hlasy v nej povídce. Úplně jste mi vyrazili dech, takže jsem to nejdřív musela pořádně rozdýchat a pak se podívat ještě jednou, jestli se mi to náhodou nezdálo... A ono nezdálo. Takže ještě jednou moc děkuji.

Jinak tahle kapitola byla taková... taková. Příště proběhne zbytek víkendu a Jessica se svým objevem. A taky to bude zřejmě poslední sladká kapitola...

Upozornění pro ty, kdo to nepochopili: První odstavec nepojednává o análním sexu.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 13. kapitola: