Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Painkiller - 3. kapitola

11.04.2010 (12:45) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2397×

3. kapitola - Nová kamarádka

Další den, tedy v pondělí, když táta přišel z práce, měl pro mě překvapení.

„Bello, když jsou ty prázdniny a venku kupodivu svítí slunce, řekl jsem si, že ti něco dám. Pojď za mnou, ukážu ti to.“ Od televize v obýváku mě vedl do předsíně, potom ven před dům.

Stálo tam nějaké auto. Nebylo moc luxusní – byla to taková starší dodávka, ale například mně by naprosto stačila! V duchu jsem tomuhle autu řekla náklaďáček. Počkat co tady dělá? Táta má přece služební auto a mamka má svoje, lepší auto. Že by…?

„Tramtadadááá… Představuji ti tvoje nové auto. Doufám, že se ti líbí.“ Moje domněnka se potvrdila.

„To je úžasné, tati. Díky. Nečekala jsem takovýhle velký dar. Líbí se mi a moc. Myslím, že je pro mé cestování jako stvořené,“ odpověděla jsem.

„Jsem rád, že se ti líbí. A teď ještě jedna důležitá věc: Máš vůbec řidičák?“ zeptal se nejistě.

„Jasně, tati, v pohodě.“ Když jsme byli ve Phoenixu, stihla jsem si ho naštěstí udělat, i když auto jsem neměla, takže mamky auto bylo vlastně napůl moje. Teď už si ho může nechat. „A kde jsi to vlastně sehnal?“ dodala jsem po chvíli.

„Jeden můj kamarád, Billy Black, má syna, Jacoba, a on tohle auto už nechce. Tak jsem se ho zeptal, jestli ho nemůžu koupit a on souhlasil. A nevíš náhodou, kdy přijde Renée?“

„Tak to vážně nevím, ale dneska je tam první den, takže by zanedlouho měla dorazit.“ Jen co jsem to dořekla, ze zatáčky se vynořil mámin černý bavorák.

„Ahoj Bell, jak se máš?“ zeptala se.

„Bezva! Podívej, co mi dal taťka!“ Ukázala jsem na náklaďáček.

„Auto? To je tvoje?“

„Přesně tak,“ radovala jsem se stále.

„Charlie, nebylo to moc drahé? Víš, že na tom nejsme finančně zas tak dobře, abychom si mohli dovolit auto…“

„Klid,“ táta přerušil mamku „je to od kamaráda. Téměř zadarmo. Až začne Bella chodit v září do školy, aspoň se nebude muset vázat na nás nebo nebude muset chodit pěšky.“

„Hm, myslím, že to byl od tebe dobrý nápad.“ Pak mamka vytáhla z kabelky peněženku a podala mi peníze se slovy:

„Zajeď si koupit něco hezkého do Port Angeles. Je tam velké nákupní centrum. Máš to odtud jen pár kilometrů.“

„Moc vám oběma děkuju,“ zdvořile jsem odpověděla a odešla do svého pokoje s klíčky od auta.

Asi v jednu hodinu po poledni jsem si řekla, že je nejvyšší čas vyzkoušet můj náklaďáček. Sice slunce zalezlo za mraky a obloha tak byla zatažená, ale to mi na radosti neubralo. Vyrazila jsem nakupovat!

Do Port Angeles to trvalo necelých 20 minut. Byla jsem překvapená. Myslela jsem si totiž, že Port Angeles bude velké město, ve skutečnosti ale bylo jen o něco málo větší než Forks.

Když jsem vjela do města, vítala mě velká cedule s nápisem:

Vítejte v Port Angeles!

Parkoviště jsem našla téměř okamžitě. Rozprostíralo se asi 200 metrů za cedulí. Na krátkou chvíli mě napadlo, že bych mohla zaparkovat až u obchoďáku, ale pak jsem to zavrhla, abych si mohla Port Angeles pořádně prohlédnout.

Jak jsem tak šla, narazila jsem na několik autobusových zastávek, pár trafik, jeden supermarket, ale nikde nebylo nákupní centrum ani směrovka. Začínala jsem pochybovat, že nechat auto na kraji města nebyl dobrý nápad. Měla jsem dojet až k obchoďáku!

A co kdybych se někoho zeptala na cestu? No jasně! Zrovna se vedle mě na přechodu zastavila malá drobná tmavovláska. Podle mého odhadu mohla být sedmnácti až osmnáctiletá, nanejvýš devatenáctiletá. Její oblečení bylo moderní, možná poslední móda. Určitě byla bohatá. Boty měla nádherné, ovšem já bych si je dovolit nemohla. Konečně jsem se odhodlala.

„Promiňte, slečno, nevíte, jak se dostanu do nákupního centra?“ pokoušela jsem se o zdvořilou otázku.

„Och, jistě, ukážu vám to. Mířím tam totiž také. Je to už jen kousek,“ odpověděla energicky.

„A proč vlastně neparkujete až na místě, jestli se můžu zeptat?“ odhodlala jsem se k otázce, i když mi přišla trochu vtíravá.

„Protože tam není parkoviště. Vy asi nejste odsud, že?“ Ještě že jsem zaparkovala na kraji města, jelikož parkoviště u obchoďáku bych asi hledala marně.

„No, nejsem. Teprve včera jsme se s mamkou přistěhovaly do Forks, to je asi 20 kilometrů odtud…“

„Já vím, kde to je,“ přerušila mě ta dívka, než jsem stačila říct, že je tam deštivo „taky tam bydlím. Mimochodem jmenuji se Alice. Alice Cullenová.“

„A já jsem Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bella. Víte, teda vlastně víš, že je super tam někoho znát? A kam chodíš na školu? Jestli vůbec ještě chodíš na školu,“ představila jsem se a začala mít DD (dotěrné dotazy).

„Na Forkskou střední, třetí ročník. A co ty?“ Bezva!!!

„Já taky! A kolik ti je let? 17? 18?“ odhadovala jsem.

„V listopadu mi bude 18. Hele, neznáš náhodou ve Forks policejního náčelníka Charlieho Swana? Jsi mu hrozně podobná a navíc máš i stejné jméno…“

„Jo, to je můj táta,“ přerušila jsem zase já ji „Přistěhovaly jsme se k němu, protože mamka dostala práci v Seattlu. Když už jsme u toho ‚Kdo koho zná‘, nejsi příbuzná s Edwardem Cullenem?“

„Jsem. Je to můj bratr. Tedy, nevlastní bratr. Mám ještě sestru a dva bratry, ale všichni jsme nevlastní, až na sestru Rosalie a bratra Jaspera – jsou vzdálení příbuzní, sestřenice a bratranec. Ti se jmenují Haleovi. Můj třetí bratr se jmenuje Emmett a je to hrozné pako. Jsme vlastně všichni adoptovaní, protože rodiče nemohou mít děti. Jak vlastně znáš Edwarda?“ zeptala se s úsměvem.

„Seznámili jsme se na chatu,“ odpověděla jsem.

„Na chatu? Edward na chatu?“ podivila se Alice „Je to hodně divné, ale jestli se nudil… Možné je všechno. Je hodně samotářský. Nevím, jestli je to proto, že v rodině jsme páry – já tvořím pár s Jasperem, Rose s Emmettem a táta s mámou. Jediný on je sám. Jinou možnost jsem zatím nevymyslela.“

„Myslíš, že se bude se mnou bavit?“ obávala jsem se.

„To určitě ano. Zas tak moc samotářský není.“ Tím skončila naše normální debata a začal nekončící rozhovor na téma Nakupování, protože jsme došly k obchoďáku.

•••

Odteď nemám ráda nákupy. Sice jsem si s pomocí Alice koupila hodně věcí, ale ona pořád mluví a ani jí nevadí, že nevnímám. Je ráda, že má společnost. Plusový bod ale je, že ve Forks se můžu s někým bavit – doufám.

Alice slíbila, že cestou do Forks pojede přede mnou, abych nemusela hledat mapu, když ona cestu zná. Byl to obrovský rozdíl: její černý nablýskaný jaguár a můj oranžový oprýskaný náklaďáček. Ještě jsem se jí zeptala, jestli jí to nevadí a ona na to, že je to v pohodě.

Když jsme se loučily na křižovatce, zamávaly jsme si a já zatroubila dvakrát, Alice mi to oplatila třikrát.

Doma byl jen táta, který ležel v obývacím pokoji na pohovce a koukal se na fotbal. Jen letmo jsem ho pozdravila a běžela nahoru do svého pokoje, abych mohla napsat Edwardovi. Bohužel byl off-line. Řekla jsem si, že chvíli počkám a zatím si budu číst. Asi po deseti minutách počítač pípl. Edward byl on-line, tak jsem mu hned psala:

„Ahoj.“

„Ahoj,“ odepsal.

„Dneska jsem v Port Angeles potkala tvoji sestru Alici. Je to tvoje sestra, ne?“

„Ano, je.“ Následoval smutný smajlík.

„Proč smutný? Ty ji nemáš rád? Vždyť je skvělá. Tedy, pokud nepočítám její zájem o nakupování.“

„No, to je právě to. Někdy to přehání. Ale společně s mamkou patří mezi mé nejoblíbenější členy rodiny.“

„Hele, Edwarde, nemohli bychom využít toho, že jsou prázdniny a sejít se?“

„Proč ne? Máš čas zítra odpoledne ve čtyři?“

„To mi vyhovuje. Vezmeš s sebou i Alici, prosím?“

„Jasně, když si to přeješ. Tak se těším zítra, ahoj.“

„Čau,“ ukončila jsem naší konverzaci.

2. kapitola

Shrnutí

4.kapitola

MÁM PSÁT SPÍŠ KRATŠÍ ČI DELŠÍ KAPITOLY? NEBO VÁM VYHOVUJE TAKOVÁHLE DÉLKA?