Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlý anděl 6. kapitola

08.11.2009 (22:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4058×

6. kapitola

Všude byla tma. Pomalu jsem otevíral oči. Pod tváří jsem cítil něco tvrdého a vlhkého. Se zaskučením jsem se otočil na záda a zůstal zírat na hrubě otesané kameny, z nichž občas ukápla voda a s plesknutím se roztříštila o kamennou podlahu či o mé tělo.

Nemusel jsem ani dlouho namáhat svou paměť, abych si uvědomil kde se nacházím. Chodil jsem tu poslední dobou hodně často, za Serenou. Tohle byla jedna ze spodních cel pod Volterou. Ani jsem se nenamáhal se zvedat, odtud nebylo úniku.

Zavřel jsem opět oči a snažil si vybavit své poslední vzpomínky. S ulehčením jsem si uvědomil, že Serena měla dostatek času zmizet.

Bylo to téměř legrační. Tohle byla ta jediná věc na níž mi teď záleželo. Dál jsem ležel a cítil jak se mé tělo hojí. S ulehčením jsem zkonstatoval, že Felixovi stačilo mě odrovnat pouze oddělením hlavy, takže budu mít jen tuhle jizvu.

Často jsme převážené upíry oddělili hned na několik částí. Jak jsme říkávali, do lépe převozné formy. Teď už mi to tak zábavné však nepřipadalo.

Mé nepříliš povznášející myšlenky přerušily kroky tří osob. Neomylně se blížily přímo k mé cele. Než stihl klíč zarachotit v těžkých kovaných dveřích, stál jsem už čelem k nim.

Dovnitř vešel Felix, Alec a nakonec i Aro. Podrážděně si mě prohlížel. Pomalým krokem vykročil ke mě. Zarazila mě jeho sebedůvěra. Nebyl však ode mě ani pár metrů, když mé tělo ztuhlo jakoby v jeden kus kamene. Nedokázal jsem ani uhnout pohledem.

„Zklamal jsi mě, Demetri." pronesl tichým zavrčením Aro. „Patřil jsi k těm nejlepším. Kde je ona?“

Podrážděně se ohlédl na Aleca, který mě uvolnil až po ramena, zbytek těla dolů mi však stále nehnutě zadržoval v nehybnosti.

„Nevím.“

A byl jsem tomu vděčný, ani Aro to ze mě nemohl dostat. Po tváři mi musel přejet potěšený výraz, protože Aro se začal zalykat vzteky. Trvalo mu pár vteřin než svůj výraz opět ovládl. S posměšným smrtelným šklebem se postavil až přede mě.

„Zahodil jsi vše co jsi měl, svůj život, pro někoho, kdo se nás štítí?“

Přimhouřil jsem napětím oči. Předtím jsem si ani já sám neuvědomoval, jak moc toužím zjistit co je Serena zač. Aro naštěstí pokračoval.

„Odpuzujeme ji.“ zadíval se bokem. „Když si vzpomenu, jak byla rozkošná a talentovaná. Byla jediná svého druhu.“

Posměšně se ušklíbl.

„Je až zábavné, kolik pravdy je na těch lidských báchorkách. Upíři, vlkodlaci, andělé...

Tak tři sta let zpátky jsem se doslechl o jednom z těch nebeských svatoušků, co se zamilovala do obyčejného člověka. Vzdala se pro něj všeho.“ uchechtl se.

„Dokonce se jim narodilo dítě, dcera. Napůl člověk napůl anděl. Jediná svého druhu a tak nadaná. Na její získání padly desítky mých vojáků. Na živu zůstala jen ona. Do dnes si pamatuju tu její neuvěřitelně lahodnou vůni jak se tam vyděšeně klepala v rohu.“

Aro vzpomínal se zasněných výrazem na tváři, zatím co já měl chuť do něj zuřivě mlátit, dokud by z něj nezbyl jen prach.

Jen s největším přemáháním jsem se dokázal udržet zticha. Toužil jsem zjistit všechno.

„Kousl jsem ji přímo já, její přeměna se však nepovedla. V bolestech se zmítala pouhé dva dny, když její tělo polevilo a ona zůstala ležet bez pohybu. Tak strašně nás nenáviděla, že se nedokázala vyrovnat s tím co se z ní stalo. Jsme pro ni ty největší zrůdy pod slunce. Časem se odsouvala stále více do pozadí, až jsem ji umístili sem."

Aro se mi upřeně zadíval do tváře.

„A ty hlupáku, ačkoliv ji bytostně odpuzuje, co jsi zač, jsi pro ni všechno zahodil."

Jeho pohled se náhle z hrůzou zarazil. Nevěřícně mi zíral do očí.

„Zlaté tečky." zamumlal si potichu.

Odstoupil ode mě. „Tys pil zvířecí krev." konstatoval suše.

„Nejen, že mě ten proklatý kříženec připravil o mého člena gardy, ale udělala z něj i slabošského chcípáka!" vybuchl Aro už nezvladatelným vztekem.

Tohle bylo příliš i na mě. Začal jsem na něj zuřivě vrčet. Všechnu svou sílu jsem vložil do možnosti se alespoň trochu pohnout jeho směrem. Pohnul jsem mírně rukou což Aleca tak vyvedlo z míry, že couvl o pár kroků. Aro právě vycházel ze dveří, tak se k němu připojil. Jen Felix tu zůstal. Rychle přikývl na nějaký Arův příkaz a za chvíli se k němu připojili další čtyři.

„Jo, Demetri, za blbost se platí." pronesl ke mě Felix pár okamžiků před tím, než se na mě vrhli.

Tentokrát jsem už nebyl tak zmatený, když jsem se vynořil z úplné tmy nevědomí do šera cely a pod sebou cítil vlhkou kamennou podlahu.

Pomalu a ztěžka jsem se natáhl, abych zkontroloval následky, Na těle jsem cítil přinejmenším šedesát hojících se ran. Většinou od zubů.

Ještě pár týdnů a nezůstane na mě centimetr neporušené kůže, budu samá jizva. No, vzhledem k mému pravděpodobnému osudu mě to však moc trápit nemusí.

Překvapovalo mě, jak klidně to beru. Pocit, že se mi podařilo Serenu dostat z jejich spárů mi způsobovalo téměř spokojenou náladu.

Felix má asi pravdu, zešílel jsem.

Zavřel jsem oči a zkoušel si vybavit její tvář. Její pobavený úsměv, když tenkrát jedla to hnusný jablko, nebo její fascinovaný pohled na nebe plné hvězd, zatím co jsem ji mohl držet.

Dokázal jsem si i přesně vybavit její květinovou vůni, jež jí neustále obklopovala a omamovala moje smysly. Hlasitě jsem si povzdechl. V tom okamžiku jsem otevřel prudce oči.

Přímo nade mnou se skláněl můj anděl. Tedy poloviční. Nevěřícně jsem zíral do jejích očí jako hmyz lapený do světla.

Teprve po chvíli mi došlo, že je doopravdy tu a co to znamená. Všechno to bylo zbytečné.

„Neměla jsi se vracet." zašeptal jsem zlomeně.

„Já neměla kam jinam jít." zakroutila hlavou až s jí vlasy rozevlály a pohladily mě po tváři.

Nevěřícně jsem ji sledovat. „To chceš znovu být tady?" kývl jsem kolem sebe, na celu v níž jsme byli.

„Ne. Chci být s tebou." zašeptala tak potichu, že jsem chvíli ani nevěřil, zda to doopravdy vyslovila.

Pomalu jsem zvedl ruku a jemně jsem jí přejel dvěma prsty po tváři. Neucukla, neodtáhla se, ale po rtech se jí rozlil stydlivý úsměv. Měl jsem dojem, jako by mě praštili palicí, hlavu jsem měl naprosto prázdnou. Pohledem jsem provázel své prsty bloudící po jejím dokonalém obličeji, po hraně čelisti, lícních kostech a nakonec i malých plných rtech. Zůstal jsem na nich viset pohledem. Aniž bych si to uvědomoval, či se dokázal vůbec ovládnout, ocitl jsem se jen pár centimetrů od jejího obličeje.

Na kratičký okamžik jsem se zarazil, když se jí poslední střípek mé soudnosti snažil dát na vybranou, ale bylo pozdě. Upírala na mě pohled, jako bych byl to jediné co potřebuje.

Mé zaváhání se jí evidentně nelíbilo, protože si zklamaně povzdechla. Mezi rty jí unikl slabý proud vzduchu, který mi do tváře donesl sladkou příchuť jejího dechu.

To byla poslední kapička mého sebeovládání. Přitiskl jsem se k jejím rtům a lačně bral vše, co mi dávala. Přejel jsem jí jazykem po konturách úst, až si povzdechla. Okamžitě jsem využil jejích pootevřených rtů a pronikl dovnitř.

Chtěl jsem zkoumat a vlastnit každičký její kousíček. Přitiskl jsem si ji hrubě ke svému tělu. Jednu ruku přitisknutou k jejím bedrům, druhá nekontrolovatelně přejížděla po jejím těle. Přejel jsem jí po boku až na stehno a přesunul si ji na sebe. Její vlasy mě lechtaly na pažích, odhrnul jsem je stranou a odtrhl se od jejích rtů.

Zabručela na protest, ale hned se zase zajíkla, když jsem jí pomalu přejížděl jazykem od čelisti až dolů po krku, kde jsem rty jemně přejel po kůži pod níž se rýsovala její klíční kost.

Zaklonila hlavu a ze rtů se jí vydral tichý sten. Zvedl jsem hlavu a vychutnával si zvuk, který se mírně odrážel od stěn.

Náhle jsem zaslechl i něco jiného. Blížily se čtvery kroky, Jen tak tak mě neovládla hrůza. Vstal jsem i se Serenou v objetí. Jen pomalu se probouzela do reality, ale podle jejího stále více zamračeného výrazu si už uvědomila, co se děje.

Za pár vteřin už se ve dveřích objevil Aro s Jane a dalšíma dvěma upíry.

<< Předchozí kapitola    Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlý anděl 6. kapitola: