Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 1. kapitola - Vzpomínka?

13.02.2010 (08:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 6922×

Kapitola 1. - Vzpomínka

V Luciferově pekelné soukromé pracovně se konala porada v užším kruhu, a bylo dusno.

„Je dusno,“ pomyslel si Belial, „a nejen proto, že je tu horko jako v Údolí smrti v červenci ve čtyři odpoledne.  Lucifer vůbec nemá dobrou náladu!“

„Jak je možné, že Edwarda ještě nemáme na své straně?“ otázal se nebezpečně klidným hlasem Lucifer. To nebylo dobré. Když Lucifer mluvil tímto tónem, ztichlo celé peklo, ale byl to vždycky klid před bouří. Často se stávalo, že pak následující smršť nabyla rozměrů hurikánu či tornáda. Belial se Samielem, který byl také k poradě přizván, se na sebe podívali a o krok ucouvli.

Pak se Belial odvážil: „Došlo k omylu, Vaše temnosti. Poslali jsme ho ke špatnému upírovi."

„Jak je to možné? Který idiot ho tam poslal?" zuřil Lucifer.

„No tos byl přece ty, ten idiot," pomyslel si Belial neuctivě, ale nahlas pokračoval pokorně. „Ať už to byl kdokoli, spletl se. Ten upír, který Edwarda přeměnil, trpí jakýmsi podivným atavismem. Z lidského života mu nějakým záhadným způsobem zůstalo svědomí a nechce ubližovat lidským bytostem. Dokonce k tomu nabádá i ostatní, které přeměnil, Edwarda, svou družku a teď i tu dívku, kterou ubil její snoubenec. Mimochodem, pro toho už máme připravený speciální program. Jestli se nepletu, bude tu co nevidět.“

„Neodbíhej, Beliale. Ptal jsem se na Edwarda!“ zúžily se oči Luciferovi. „Na nějakém lidském škvorovi mi pramálo záleží. Ale padlý anděl, toho si nesmíme nechat proklouznout mezi prsty. Tak co je s ním, jak to, že tu ještě není?“

„Zrovna jsem se k tomu chtěl dostat,“ polkl ztěžka Belial. „Ten Carlisle – tak se ten upír – stvořitel jmenuje – naučil Edwarda pít pouze krev zvířat. Sice jsme Edwardovi vymazali paměť, neví o tom, kým byl, a zůstaly mu jen vzpomínky člověka, jehož tělo nosí, ale čertužel mu zůstaly některé andělské schopnosti. Nevím, jak je to možné, ale slyší myšlenky ostatních, jejich strach, touhu po životě, plány i lásky. A to, že byl původně andělem strážným, nám taky moc nepomáhá. Má silně ochranitelské sklony a taky slitování mu zůstalo.“

„A co s tím hodláte udělat?“ otázal se Lucifer sladce a dusno ještě zhoustlo.

„Ještě není všechno ztraceno. Tady Samiel, šéf čertů – pokušitelů, už pracuje na náhradním plánu,“ přehrál Belial horkou bramboru Samielovi a trochu si oddechl.

Lucifer se vyčkávavě podíval na Samiela. Ten propaloval pohledem podlahu a zoufale si přál, aby byl někde jinde, kdekoli, jen ne tady. Slyšel, jak Lucifer netrpělivě poklepává dlouhým zahnutým drápem na opěradlo křesla a roztřásla se mu kolena jako čertíkovi z přípravky před první pokušitelskou misí. Odkašlal si.

„No, máme tady speciální program pro zvlášť odolné duše. S obyčejným pokušením jsme nepochodili, na to je Edward příliš inteligentní. Budeme muset jít metodou postupných kroků. Naočkujeme mu myšlenku, že pít krev zločinců není tak hrozné, že zmařit jejich životy je vlastně prospěšné – zachrání tak životy jiných. A až bude jeho sebeovládání nalomeno chutí lidské krve, přitvrdíme. Pošleme mu pokušení, jakému neodolá. Krev tak sladkou, tak voňavou, že jen při pomyšlení na ni mám sám chuť, a to nejsem upír,“ zašklebil se Samiel.

Lucifer se ještě chvíli mračil, pak se mu ale čelo začalo narovnávat a nakonec se mírně pousmál. Ale i z toho úsměvu ďábly zamrazilo.

„To by mohlo vyjít. Udělejte to. Ale jestli to nevyjde, pošlu vás do nebe za trest pucovat andělům svatozáře. Oba dva! A už  se koukejte ztratit!“ propustil je Lucifer.

Samiel s Belialem se uklonili a vycouvali ze dveří takovou rychlostí, že po nich jen zasmrděla síra ve vzduchu.

xxxx

Chicago, o 10 let později

Edward stál schovaný v malé špinavé uličce a poslouchal kroky, které se blížily tmou. Byl listopadový večer, pršelo, a nejbližší dvě pouliční lampy měly rozbitá světla. Teď uslyšel i druhé kroky. První byly lehké, ale spěšné, jak se dívka, které patřily, snažila co nejrychleji dostat do osvětlené části ulice a pak rychle domů. Slyšel dobře, na co myslí. Už si všimla těch druhých kroků, těch těžkých, které ji sledovaly už přes tři ulice a zrychlily vždy, když zrychlila ona. Měla strach. Litovala, že neposlechla svého přítele a nejela taxíkem. „Už abych byla doma,“ přála si zoufale. „Jestli se dostanu v pořádku domů, už nikdy nepůjdu potmě sama pěšky, i kdyby to bylo jen pár bloků. Proboha, nepřiblížily se ty kroky?“

Přiblížily, slyšel to mnohem lépe než ona. A také slyšel, co si ten pronásledovatel myslí, a zuřivostí se mu napjaly všechny svaly. Věděl , že kdyby tu dnes nebyl, její život by odporným způsobem skončil, tak jako již pěti dívek v jiných městech, kde ta zrůda v lidské podobě „působila“ předtím. Pomyslel s pohrdáním na Carlisla, který se ho snažil před deseti lety přesvědčit, že každý lidský život stojí za záchranu. Hádal se s ním tehdy, přeli se mnoho nocí, několik let. Moc mu nepomáhala Esmé, která ze zjevných příčin souhlasila s Carlislem, a navíc byla tak milující, tak nevinná, že jí nedokázal odporovat. Nejsilnějším argumentem se pro něj stal až případ Rosalie. Tu musel Carlisle přeměnit po zážitku tak otřesném, že když to se svými trýzniteli a vrahy skoncovala, ani Carlisle nic nenamítal. Nenamítal, ale souhlasně se taky netvářil. Nakonec ho to jeho mučednictví a pokora otravovalo natolik, že se to nedalo vydržet. K dovršení všeho si Rosalie přivedla z lovu umírajícího Emmetta a po jeho přeměně, když v domě cukrovaly už dva šťastné páry, pohár jeho trpělivosti přetekl. Odešel, přes Carlisleovo přesvědčování i přes Esméinu lítost a starost. Co by asi říkali dnes, kdyby slyšeli, co čeká tu dívku?

Zase popoběhla. Těžké kroky za ní zrychlily. Už tu co nevidět budou. V ústech se mu začal tvořit jed v očekávání toho, co se stane. Pobuda dívku doběhl kousek od ústí uličky a v ruce se mu zaleskl nůž. Vztáhl ruku a dívku trhnutím za rameno otočil.

„Kam tak pospícháš, kočičko?“

Dívka zděšeně vydechla. V očích měla hrůzu, podlomila se jí kolena a začala se sunout k zemi.

„Ne tak rychle, pusinko, nemám rád své masíčko v bezvědomí,“ zasyčel a táhl ji k mé uličce. Tam ji opřel o zeď, nůž jí přitiskl na hrdlo začal z ní trhat oblečení.

Vystoupil ze stínu a poklepal mu na rameno: „Nech ji na pokoji, ty zmetku!“

Bleskurychle se otočil a švihl mu nožem po krku. Něco zazvonilo a muž se nevěřícně zadíval na zbytek čepele ve své ruce.

„Co to máš za krk, že jsem o tebe zlomil nůž?“

To už ho držel za klopy kabátu a syčel mu do ucha: „Můj krk není ten, o který tu běží, ty lidská zrůdo!“ Pak mu zuby zabořil do tepny. Začal sebou škubat a svíjet se. Jen koutkem oka Edward viděl, že dívka se svezla k zemi a vyděšeně je sleduje čokoládovýma očima. Jak jeho oběti ubývalo krve, záškuby slábly, panenky očí se protočily vzhůru a nakonec ochabl úplně. Odhodil jeho tělo na zem, překročil ho a sklonil se k dívce, aby jí pomohl vstát.

Někde z dálky se ozval divný zvuk, jako lusknutí prsty, a vtom ho zasáhla její vůně. Něco takového ještě v životě necítil – tak omamná, tak žhavá, tak sladká, jako nejsladší božský nektar, jako ambrózie, pokrm bohů. Ta vůně mu zatemnila mozek, opar žízně zastřel jeho svědomí i mysl. Už chtěl zabořit zuby do její kůže, když mi najednou bleskla hlavou vzpomínka… vzpomínka?

Objímá dívku sladce vonící, tisknou se k němu její ňadra pučící. Líbá ji na rty rudé a sladké, v náručí drží její tělo hladké…

To ho vytrhlo ze šílenství žízně. Zděsil se. Co to chtěl udělat? Zadržel dech, pustil  tu dívku a bleskurychle utekl, jen aby znovu neucítil tu vůni. Utíkal nocí a styděl se. Pronásledovaly ho výčitky svědomí, vzpomněl si, co slyšel v její mysli. Měla před svatbou, myslela na svého milého, na to, jaký povedou život, kolik budou mít dětí… těšila se na to. A co on? Zmařil málem nevinný život. Je zrůda, monstrum  horší než ten vrah, co si s ní chtěl užít a pak ji zabít. Utíkal nocí, déšť mu smáčel vlasy a bolelo ho jeho netlukoucí srdce.

Ale pak mu probleskla hlavou ta vzpomínka, nebo co to bylo. Nikdy za svého lidského života dívku neměl, nikdy žádnou nemiloval. Ta vzpomínka nemohla být jeho. On přece takové vzpomínky nemá…

xxxx

Nahoře u nebeské brány svatý Petr odložil divadelní kukátko. „Ale máš, chlapče, máš, a zaplať Pánbůh, že máš,“ pomyslel si a spokojeně se usmál.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 1. kapitola - Vzpomínka?: