Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » P.S.: Nikdy nezapomenu - 1. Kapitola

16.04.2010 (21:30) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6674×

1. kapitola - De omnibus est dubitandum

(O všem třeba pochybovat)

  
Vzpomínám si na ten den živě. Bylo mi čerstvě sedmnáct, světu vládly objevy, francouzská móda a sny. Žila jsem s otcem, matkou a sestrou v Londýně. Jako správná mladá dáma jsem se přizpůsobovala společnosti. Hlavní prioritou bylo dobře se vdát, porodit dědice a postarat se o rodinu.
Byla jsem pozvána na zásnubní ples do centra města. Normálně bych byla šťastná, večírky jsem milovala, hlavně kvůli hudbě a tanci. Ale problém byl v tom, že se jednalo o můj zásnubní ples.
Nikdy jsem toho muže neviděla, neptala jsem se rodičů co je zač. Jediné, co mi v hlavě kolovalo, byly vzpurné myšlenky.

,,Isabello, obleč se, je čas!´´ slyšela jsem ze zdola nadšenou větu mé matky. Ano, můj nastávající se jí líbil. Nadmíru, řekla bych.
Služka mi pomohla do šatů, zatímco jiná mě česala a jemně líčila. Připadala jsem si jako zboží na prodej. Vlastně tomu nebylo jinak. Jen díky své kráse jsem byla odsouzena žít v manželství bez lásky. Začínal mi docházet dech, když mě dívka přibližně mého věku šněrovala do jemné látky barvy červánků. Vždy jsem se upravovala sama, leč má rodina nepatřila do nižší třídy, ale dnes jsem měla okouzlit. Jako by na tom záleželo. Sňatek už byl dávno domluvený a tohle byla jen formalita.
Vzhlédla jsem ke svému odrazu v zrcadle a musela všem přítomným, co o mě pečovali, poblahopřát. Dokonalý exemplář rovnou k přepravě na sváteční stůl - Jak znám muže, tak spíše do ložnice.

,,Přísahám! Ať jsi, kdo jsi, dostaneš leda mé tělo. Nikdy ti nebude patřit mé srdce!´´ přísahala jsem si.
 
Pohrdavě jsem si odfrkla a sešla schody do obýváku, kde už na mě čekala matka i otec.

,,Nevím kam spěcháme, ještě chybí Marie,´´ usmála jsem se s kapkou ironie. Marie, moje malá sestřička. Chudák, ona měla svůj zásnubní ples před týdnem a ženicha jí tedy opravdu nezávidím. Malý, pohublý pán středního věku s vypouklými tvářemi a vilným pohledem. To bych radši šla do kláštera. Děsím se chvíle kdy zjistím, jaký osud čeká mě. Nemít rodiče tak ráda, utekla bych.
Ani se Marii nedivím, že dva dny probrečela. Viděla jsem to na ní už ve chvíli, kdy byli představeni. Jemu se zjevně malá černovláska líbila, zato jí málem odnesli nohama napřed. Bylo mi jí vskutku líto. Je mi jedno, komu mě domluvili, já to vydržím - ale pomyšlení, že má sestřička bude nešťastná, mě ničí.

,,Hlavu vzhůru, Bell, třeba to nebude tak hrozné,´´ ozvalo se za mnou. Jistě, jako by bylo něco horšího.

,,Budu v pořádku, Mary,´´ objala jsem ji a pokusila se věřit. Nebo se aspoň tvářit, že věřím a pokusit se nezbláznit.

Pomalým krokem jsme se dostali před dům, kde už na nás čekal kočár. Uvnitř jsem byla ještě poučena, abych se chovala slušně, jak se od dámy v mém postavení čeká. Málem jsem se hystericky rozesmála. Jako bych měla v plánu udělat na pódiu striptýz.
Dojeli jsme před honosnou budovu s barevnou vitráží a vysokým schodištěm.

Ta rodina asi musí být bohatá, pomyslela jsem si. Málokdo pořádal akce v těchto velkých sálech. Vlastně mi začalo docházet, že opravdu nic nevím. Kdybych se tomu nebránila, nestála bych omráčeně na místě, jako bych nikdy neviděla stavbu.

Lehce jsem zatřepala hlavou a přidala se k rodině, která stoupala do schodů. Prošli jsme dlouhou chodbou, která akusticky odrážela hudbu. Zhluboka jsem se nadechla, když před námi otevřely dveře a vpustili nás do zlaté místnosti se zrcadlovými stěnami.

No tak, Bell, to zvládneš! povzbuzovala jsem se… Marně.
Obsluha nás dovedla ke stolu a popřála hezkou zábavu. Ples byl v plném proudu, když se můj otec zvedl ze židle, obešel stůl a vzal mě za ruku.
Trochu nechápavě jsem ji přijala, ale to byl následek mého nezájmu, který mi nyní přišel protivný. Nic nevědět není vždy nejrozumnější. Zase jsem se přistihla, že zírám jako čerstvě narozená.

Otec se mnou prošel sálem, na kterém se do pomalého rytmu vlnily páry, a došel až k pódiu, kde se zastavil. Až později jsem si všimla, že zbytek rodiny jde pomalými krůčky za námi.

,,Dobrý večer, rád vás opět vidím,´´ potřásl si rukou s postarším párem.

,,Isabello? Tohle jsou Edward a Elizabeth Masenovi, rodiče tvého budoucího muže,´´ usmál se otec stejně, jako má budoucí rodina.

,,Moc mě těší, jsem Isabella Marie Swan,´´ opětovala jsem jim úsměv.

,,A kde je mladý Edward Anthony?´´ optal se otec se zájmem pána, který se trochu ošil.

,,Promiňte, náš syn postrádá způsoby,´´ usmál se omluvně, až jsem pozvedla obočí.

Tak tohle je zajímavé zjištění. A to mě kladli na srdce slušné chování a můj ctěný budoucí choť radši uteče, než aby se se mnou seznámil.

,,Je na parketě, hned pro něj dojdu,´´ nabídl se pán.

,,To je v pořádku. Jestli mne omluvíte, vzdálila bych se,´´ usmála jsem se.

,,Ovšem. Rádi jsme Vás poznali, Isabello, a bude nám ctí přijmout vás do naší rodiny,´´ kývla jsem.

Musím uznat, že jsou milí, ale jejich synek se mnou takto jednat nebude. Otočila jsem se ke své rodině, která stála za mnou, a chystala se pokračovat v konverzaci s hosty.

,,Matko? Prosím tě, můžeš mi poradit,´´ otočila jsem se k parketu, ,,který je Edward Anthony?" Matka nezklamala, chvíli hledala a s radostí ukázala na muže provázejícího do kola drobnou blondýnku.

Hudba dohrála zrovna ve chvíli, kdy jsem se ocitla pár kroků od toho nestydy.

,,Děkuji, bylo mi ctí,´´ rozloučil se se svou tanečnicí, která vypadala mírně omámeně. Dovedl jí ke stolu a chystal se odejít. Tím, jak se otáčel, omylem vrazil do mě.

,,Jste v pořádku? Omlouvám se vám, měl jsem se dívat na cestu,´´ omluvil se mladý muž přede mnou a pohlédl mi do tváře. V ten okamžik zatajil dech a vypadal dosti vyveden z míry. Musela jsem uznat, že jsem na tom byla obdobně. Dokonalá postava, bělostná, čistá pleť, plné rty s roztomilou křivkou, bronzové vlasy rozpustile rozházené do všech stran a překrásné, smaragdově zelené oči, které na mě hleděly nevěřícně.

,,Jsem v pořádku, neomlouvejte se. Měla jsem dávat pozor,´´ sklopila jsem zrak pod sílou jeho pohledu a čekala jak zareaguje.

,,Nemáte se zač omlouvat! Smím svůj skutek odčinit a požádat vás o tanec?´´ vykoktal ze sebe a nepřestal mě propalovat pohledem. Měla jsem svůj plán skvěle promyšlený, přesto jsem se v ten moment cítila jako hadrová panenka.

,,Ráda,´´ vložila jsem svou dlaň do té jeho. Projelo mnou zvláštní vzrušení a já se nechala odvést doprostřed parketu a zaujala taneční figuru.

,,Smím znát jméno krásky, se kterou tančím?´´ zeptal se mile.

To zrovna.

,,Mé jméno bych si ráda ponechala. Ale zajímá mě vaše?´´ usmála jsem se a trochu zamrkala. Zřejmě můj pokus vyšel, protože se zalknul při otevírání úst. Soudím, že na protest.

,,Edward Anthony Masen, k vašim službám,´´ usmál se zářivě a uklonil se mi.

Jen počkej!

,,Odkud pocházíte, Edwarde Anthony Masene?´´ stále se usmíval a nespouštěl ze mě pohled. Kroužil se mnou pomalu po parketě, jako by chtěl dát úmyslně prostor k otázkám. Moc příjemně voněl. Samozřejmě trochu alkoholem, který ho držel v náladě, ale taky svou charakteristickou mužnou vůní, která mě uklidňovala.

,,Má rodina pochází z Chicaga, smím vědět odkud vy?´´ povytáhl nadějně obočí.

,,Nesmíte… Ale zajímalo by mě, co děláte zde v Londýně?´´ zasmála jsem se v duchu a nahodila nevinný kukuč.
,,Na to bych raději neodpovídal,´´ usmál se omluvně. Tak teď to vypadá, jako by se snad za mě styděl.

,,Zajímá mě, co dělá mladý muž tak daleko od domova,´´ nenechala jsem se odbýt. Zřetelně jsem cítila, jak se jeho tělo pod mými otázkami napnulo.

,,Když to chcete vědět. Přijel jsem se sem oženit. Má rodina se hned po svatbě vrací zpátky do nového světa a já s manželkou budeme žít na anglickém venkově,´´ zamračil se a poprvé za celou dobu ode mě odlepil zrak a díval se do země.
Zajímavé. Nikdo se mi nezmínil, že se budu stěhovat a že se tady velectěný pan manžel do chomoutu zrovna nehrne.

,,Proč tak zmučeně, určitě to musí být milá slečna, když si získala vaší pozornost, nemýlím-li se?´´ pozvedla jsem obočí. Teď už jsem se docela bavila.

Co si myslí? Že já jsem z toho nadšená? Alespoň by mohl projevit špetku úcty.

,,Mýlíte se. S mou budoucí manželkou jsem dosud nebyl seznámen. Je to domluvený sňatek mezi rodiči,´´ díval se na mě se smutkem. Alespoň, že je upřímný.

,,A neměl by jste tedy spíše tančit s Vaší vyvolenou?´´ pozvedla jsem jedno obočí a čekala co mi odpoví.

,,Právě tančím s dívkou, která by se stala mou vyvolenou, kdyby to bylo možné,´´ usmál se a stydlivě sklopil zrak.

Náfuka… A co ona? Tedy já... Bože, začínám v tom mít zmatek.

,,Právě se tady vyznáváte cizí dívce, u které ani nevíte, jestli by vás chtěla, a ani vám nepřijde neomalené namlouvat si na svém zásnubním plese, někoho jiného než vaší zaslíbenou? Že se nestydíte,´´ vyjela jsem na něj zostra.

Chvíli se díval nevěřícně, než mu začaly cukat koutky úst. To už je vrchol, ještě se mi bude smát?

,,Promiňte nechtěl jsem vás pobouřit. A omlouvám se, že se směji, ale jste roztomilá, když se zlobíte. Ano, máte pravdu, bohužel stud nemohu cítit, říkám jen pravdu, ale povězte mi, vy by jste mě nechtěla?´´ V jeho tváři byl vidět zájem.
Co mu teď mám říct? Když řeknu ne, tak prakticky odmítnu svého manžela a když odpovím ano, budu si připadat lacině.

,,Na tohle vám odpovídat nebudu. Děkuji vám za tanec a vaši milou společnost. Nashledanou." Píseň dozněla a já se otočila k odchodu.

Se způsoby už jsem si starosti nedělala. On zjevně také ne. Uchopil mě za paži tak, abych nemohla odejít a natočil si mě k sobě.

,,Omlouvám se, jestli se mi povedlo vás urazit. A propo, smím znát vaše jméno, prosím… na rozloučenou?!´´ díval se na mě zoufalým pohledem.
Vážně ho chceš vědět? Máš to mít.

,,Isabella Marie Swan. Vaše budoucí manželka, za kterou se zřejmě stydíte, když jste se nepřišel ani seznámit. Byl by jste v obraze a ušetřil si toto trapné flirtování. Takže jestli mě už nepotřebujete, nashledanou u oltáře,´´ usmála jsem se ironicky a jemu očividně zaskočilo a vykulil oči.

,,Jo, a ještě něco. Tam se prosím dostavte,´´ mrkla jsem na něj. Teď už měl i pusu dokořán.
Chudáček, byl naprosto odrovnaný. Chvíli mi ho bylo líto, ale jen chvíli.

Otočila jsem se od červenajícího se partnera a odcházela z parketu s hlavou vztyčenou. Byla jsem spokojená, velice…

Má maličkost byla sice spokojená, ale to se o mé rodině říct nedalo. Matka byla pohoršená mým chováním, otec pobouřen mou okázalou mluvou a sestra?

,,Teda Bells, jsi třída! Škoda, že jsi neviděla, jak se za tebou díval. Červený jako rak... než do něj začaly ostatní páry narážet!´´ smála se se mnou a očividně byla na mé jednání hrdá. No, hrdá byla asi jen ona. Úsměv jí ztvrdl na tváři, jen co se pobavila a zpozorovala výrazy rodičů.

Cestou domů jsem si vyslechla kázání. Nejhorší bylo, že jsem se nedokázala stydět. Cítila jsem omamný pocit zadostiučinění a úsměv jsem opravdu těžko skrývala.

,,Tak co na něj říkáš, sestřičko?´´ skočila mi do postele Marie, těsně před tím než jsem stačila usnout.

,,Není ošklivý, ale jeho sebevědomí a chování, je otřesné,´´ povzdechla jsem si. Je opravdu moc hezký, což se o jejím budoucím muži říct nedalo ani při nejlepší vůli, ale vadilo mi, že se mě snažil sprostě uhnat i přes to, že se přišel na ples zasnoubit… Se mnou! A ke všemu se ani nedostavil, nezdvořák!

,,No tak, Bells! Je krásný a ty se mu líbíš, to je bezpochyby. Slušelo vám to spolu,´´ uculila se, zrádkyně. Skočila jsem po ní a začala ji lechtat. Smála se na celé kolo, bylo to jako když jsme byly malé holčičky. Nic nás netrápilo, za okny se rozprostíral celý širý svět a my měly tolik plánů. Marie se chtěla stát doktorkou, zbožňovala děti. Bohužel vzdělání pro ženy, zvláště v našem postavení, nepřicházelo v úvahu. Naštěstí otec byl tak hodný, že se staral o naší výchovu. Já jsem chtěla být učitelka, trávila jsem večery zavrtaná v knihách, dokud jsem vyčerpáním neusnula. Vždy jsem se probudila ve své posteli, kam mě otec přenesl.
Už chápu výraz matky, když jsem se svěřila, že chci být hrdinka jako v romantických příbězích a najít svého prince. Věděla, že to není možné, já svého prince už měla nasáčkovaného v kolébce. Začalo to dnem, kdy jsme se narodili, stejným dnem. Rodiče nadšeni souhrou náhod si usmysleli, že nás zasnoubí už jako kojenečky a nebrali v potaz, co my na to. Ani se mu ve skutečnosti nedivím, že mu sňatek nevoní. Ale to ho neomlouvá od hrubého jednání ke snoubence.

,,A co ty Mary? Co budeš dělat?´´ hladila jsem jí po vláskách, zatímco ona se u mě v posteli pohodlně zavrtala.

,,Nic. Je to přání rodičů. Navíc, Marcus je hodný člověk. Je to doktor. Není sice moc hezký, ale snad mi dovolí pomáhat mu v práci,´´ usmála se. Sice trochu bolestně, ale pomohlo mi to uvědomit si jednu zásadní věc. Moje malá sestřička, i když jen o rok mladší než-li já, je mnohem dospělejší. Ona se snaží najít ve svém poslání pozitiva, snaží se neošklivit osud, bere ho takový, jaký je a hledá na něm jen to hezké. Když jsem si uvědomila tuhle ohromnou maličkost začala jsem se stydět.

,,Promiň mi, Marie. Bylo ode mne hloupé stěžovat si, zatímco ty se snažíš. Promiň,´´ objala jsem ji.

,,Bell, no tak, já se na tebe nezlobím. Je to těžké pro nás pro obě a každá se s tím vyrovnáváme po svém,´´ stírala mi kapesníčkem hrachy, které se mi kutálely po tváři. Tak moc jí mám ráda a bude mi strašně chybět. Budu od ní tak daleko.

Dny plynuly jako voda a čas se mi krátil. Svoboda – zůstávala pouze slovem. Já měla na rukou manželské okovy, vlastně jsem se s nimi narodila.

Večer, když jsme čekaly na rodiče, kteří byli pozváni na společenskou akci, jsem s Marií trávila čas doma. Úspěšně se nám povedlo vyhnout se podobné sešlosti. Za okny bubnoval déšť a náladu mi zrovna nezvedal. Rodiče měli zpoždění a nevnímala jsem to jen já. Marie se snažila chovat normálně a nepokukovat stále po ciferníku hodin, který se neměl k zastavení a posunoval se kupředu. Nervozita stoupala a hrdlo se mi začalo svírat obavou. Měla jsem strach. Měla jsem hrozný strach a neblahé tušení. Nikdy se nám nestalo, aby se rodiče tak moc zpozdili. Akce už musela být dávno u konce, bylo něco po třičtvrtě na čtyři ráno, když na naše masivní dveře domu, zabušila pěst.
Plna očekávání jsem se rozběhla otevřít a strnula v pohybu, jen co se za nimi objevila uniforma strážníka.

,,Slečna Swan? Je mi moc líto, že vám tu politování hodnou skutečnost musím oznámit zrovínka já, ale vaši rodiče měli nehodu. Kočár se s nimi na mokré vozovce převrátil zrovna ve chvíli, kdy míjeli zatáčku za mostem k vašemu sídlu. Koně se splašili, převrátili kabinu a táhli ji za sebou několik metrů. Váš otec byl na místě mrtev a vaše matka zemřela v nemocnici, na vnitřní zranění. Ještě z posledních sil nás požádala, abychom vám předali tento dopis. Stihla ho nadiktovat písaři těsně než skonala. Je mi to moc líto…´´ To bylo to poslední, co jsem vnímala. Stála jsem v košilce na prahu domu, svírala v rukou onu obálku od mé matky a nechávala si tvář smáčet deštěm a slzami. A potom černo, nic, konec…

Probudila jsem se druhého dne ráno, otupělá bolestí, a vzhlédla ke své ruce, stále držící ten kus zažloutlého papíru s mým jménem.
Posadila jsem se na kraj postele, hned co jsem projevila pohyb se v pokoji objevila tvář služebné. Měla uplakané oči, které mě utvrzovaly, že to nebyl sen. Žádná noční můra. Jen velmi krutá skutečnost. Rodiče zemřeli a já zůstala na tomto světě sama. Moment!

,,Marie?´´ zeptala jsem se ochraptěle, neschopná se nadechnout přes bolest v hrudníku, neschopná brečet přes vyschlé a vyčerpané slzné kanálky.

,,Ještě spí, když jste včera omdlela, chvíli tu s vámi byla. Bála se o vás. Když ji doktor, kterého jsme zavolali, ujistil, že jste pouze vyčerpaná a spíte, šla si také lehnout,´´ popotáhla má společnice a s mým děkuji se vytratila z pokoje.

Chudinka sestřička, musela jsem jí vyděsit. Nejdřív rodiče a pak já. Tohle jí nesmím dělat, zůstaly jsme samotné a já se o ni musím postarat, ne ji přitěžovat.
Vzpomněla jsem si na obálku. Nedokázala jsem srovnat pocity v sobě, jestli jsem dost silná, abych se pustila do čtení. Ale musela jsem být. Rozlepila jsem vršek stránky a rozložila papír.

Drahá Isabello,

pokud toto čteš, znamená to, že už tu nejsem. Prosím, postarej se o Marii! Miluji Vás nadevše.
                                                                                        S láskou Vaše Matka.

Tohle už jsem nezvládla a s pláčem se sesypala zpátky na postel. Tak moc to bolelo. Vím, že mám zodpovědnost. Vím, že musím být silná. Ale jak? Jak mám dělat, že se nic nestalo. Otevřely se dveře a do pokoje beze slova nacupitala s pláčem Marie. Pevně jsem jí držela v náručí a kolébala jako malé miminko.

,,Slibuji mami,´´ zašeptala jsem do větru a v duši doufala, že mě slyšela. To byla má nedávná minulost, která změnila vše. Změnila mne.

Už pár hodin jedu v krásném, prostorném, zlatě kovaném kočáře, napříč městy a lukami. Rozloučení s Marií bylo to nejtěžší. Již před týdnem jsem se účastnila její svatby, vypadala lépe, opravdu se snažila. Zvládne to. Musí. Povoz trochu nadskočil, když jsme se blížili k nedaleké usedlosti.
Ve vzduchu byly cítit luční květy, stáje a chmel. Byla jsem nervózní. Moc dobře jsem si uvědomovala první setkání s mužem, se kterým strávím zbytek života a na klidu mi to moc nepřidávalo. Každým dalším protočením kola vozu, se mi stahoval žaludek víc a víc. Kočí upozornil spřežení a kočár se s zhoupnutím zastavil. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, než se otevřely dveře do nového života…
 

Další

anetanii - Shrnutí

Rosalie7 - Shrnutí

Upozorňujeme: postavy, místa i čas jsou smyšlené!

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek P.S.: Nikdy nezapomenu - 1. Kapitola: